Setkat se s Bohem na cestách

Nebýt modlitby na různých cestách, asi bych jen těžko věřil

S trochou nadsázky mohu říci, že nebýt modlitby na různých cestách, asi bych jen těžko nějak hluboce věřil v Boha a ani bych se nejspíše nestal knězem. Začalo to už v dětství. Do kostela jsme s celou rodinou nechodili v rodném městečku, ale vždy do okolních vesniček, aby taťka nebyl viděn v kostele a nevyhodili ho z práce. Znamenalo to každou neděli ráno pěšky několik kilometrů tam a pak zase zpět. Cestou jsme se společně modlili. Často růženec. Pro mě to bylo vlastně trochu mimoděk, ale rozhodně to patří mezi mé první duchovní setkání s Bohem, na které si pamatuji.

Později jsem se modlil cestou do školy, když jsem jezdil na kole do šest kilometrů vzdálených Budějovic. Jezdil jsem po zadních cestách. Hlavně zpátky, když jsem tolik nechvátal, jsem využíval různá svá oblíbená místa, abych na chvíli zastavil, díval se do kraje a modlil se. I tady si zřetelně pamatuji, že modlitba na těchto místech byla hodně intenzivní a že jsem tam v prostotě hovořil s Bohem o tom, co mě na mé životní cestě zrovna potkalo.

Kilometry v kněžské službě

Když jsem potom odešel na vysokou do Prahy, chodil jsem každý den ráno pěšky do školy krásnou Kinského zahradou. Bylo to v čase mého rozlišování, zda mám vyrazit směrem ke kněžství. Dodnes si podrobně pamatuji, jak cesta vypadala. Na první pohled na ní nebylo nic zvláštního. V mém vztahu s Bohem se na ní však děly naprosto neobyčejné věci. Připadal jsem si jako učedník jdoucí s Ježíšem. Byl mi tak blízko, a já se pomalu učil na své životní cestě spoléhat jen na něho.

Podobně to mám vlastně dodnes. Během deseti let kněžství jsem se při modlitbě nachodil hodně kilometrů. Často v místě, kde žiji, při pravidelných večerních modlitbách. Jda krok za krokem ztichlým městem, svěřuji Bohu vše, co mě právě zaměstnává. Je to zvláštní, ale opravdu mám často jasné vědomí toho, že Pán jde se mnou. Ještě intenzivnější je setkání s Bohem na různých pěšinách v přírodě a na horách. Zvláště když stoupám na nějakou vysokou horu a sotva popadávám dech, snažím se znovu a znovu otevřít před Bohem srdce. A hlavně naslouchat. Nevím přesně, jak to dělá, ale Pán na cestách opravdu mluví. Zdá se mi, že je to tak přirozené, jako když chodil po cestách v Palestině.

Dovolená rozbíjí stereotypy

Čas dovolených a prázdnin je krásný tím, že můžeme na chvíli vypadnout z našeho každodenního koloběhu povinností a starostí. Doma necháme známé prostředí, kde normálně žijeme, a zamíříme někam pryč. To nám dá také možnost opustit na chvíli naše duchovní stereotypy, které se snažíme během všedního pracovního dne dodržovat. Ranní modlitba ve spěchu cestou do práce nebo do školy, letmá modlitba před jídlem, večerní modlitební zakončení dne, kdy často bojujeme s únavou. A tak pořád dokola. Na dovolené toto často není možné a vlastně to ani není třeba. Možná může být dovolená dobrou příležitostí odpočinout si také od způsobů modlitby, které praktikujeme den co den.

Můžeme se nechat inspirovat právě tím, co na našich cestách potkáváme. Křížkem u cesty nebo na vrcholu kopce, malou kapličkou, ale třeba také krásným výhledem anebo západem slunce. Všechno toto se nám může stát bránou, která nás zve, abychom vstoupili do Boží přítomnosti. Opravdu se mi zdá, že to ke křesťanství přirozeně patří. Vždyť náš Pán učil své učedníky často přímo během cesty a k různým duchovním skutečnostem, které chtěl učedníkům ukázat, používal to, co právě na cestě potkali. A také samotná cesta, po které někam směřujeme, může krásně představovat naši životní pouť. Putování po krajině mně může pomáhat v rozmýšlení o mém životním směru.

Přiučit se od Malého prince

Je tady však ještě jedna věc, kterou mám při pobytu v přírodě a při putování moc rád. Pomáhá mně v mé modlitbě a v duchovním životě. Naučil mne tomu, stejně jako onoho letce, Malý princ. Když se s ním loučil, chtěl, aby se díval často do hvězd a aby to pro něj nebyly jen tak nějaké obyčejné hvězdy. Chtěl, aby si představoval, že na jedné z těch hvězd bude přebývat on. Hvězdy se mu tak staly připomínkou drahého přítele. Hvězdy jsou jedna z nejúžasnějších věcí, které jako lidé můžeme vidět. A hlavně mě fascinuje, že se do nich dívaly všechny lidské generace. A protože je vidím především na svých cestách, hlavně v místech, kde není tak ozářená obloha, vždy když vidím hvězdy, vedou mě k modlitbě. Za blízké, kteří už překročili hranici smrti, i za ty, s nimiž putuji společně po této zemi. Hlavně ale při pohledu do hvězd cítím, že přes jejich ohromnou vzdálenost je jejich tvůrce velmi, velmi blízko.