Stal se knězem kvůli dobrému zajištění
Svatý Vincenc z Pauly se narodil roku 1581 v zapadlé vesničce poblíž Daxu (ve francouzském departementu Landes). Ke kněžství ho nasměrovali rodiče, neboť stát se knězem byla v té době pro příslušníky nižších sociálních vrstev jediná možnost společenského vzestupu. Studoval proto u františkánů v Daxu (1595) a stal se vychovatelem synů soudce z Pouy Cometa. V roce 1597 začal navštěvovat univerzitu v Toulouse a dne 23. září roku 1600 ho biskup z Périgueux vysvětil na kněze. Bylo mu tehdy pouhých devatenáct let. Jako správný Gaskoněc usiloval o to, aby získal nějaké výhodné místo. Nejdříve pobýval v Římě (1600), poté cestoval.
Vnitřní přerod
Pak ale došlo ve Vincencově životě k zásadnímu přerodu. Někteří tento přerod spojují s údajným zajetím piráty a následném věznění při jedné z cest po moři z Marseille do Narbonne. Každopádně v roce 1608 přišel Vincenc do Paříže a seznámil se s lidmi usilujícími o reformu francouzské církve. Vincenc se začal více modlit, objevil pro sebe smysl kněžství a eucharistie. Až dosud totiž chápal kněžství především jako příležitost ke společenskému vzestupu – vždyť se říkalo, že „žádný kněz nikdy hlady neumřel“ – a eucharistie pro něj byla jen krásný obřad. Nyní pochopil, že kněz je muž, který má rozdat sám sebe.
Nějakou dobu ale ještě působil v aristokratickém a bohatém prostředí. Jeho víra zde ale byla vystavena těžkým zkouškám, které skončily až v roce 1617. Tehdy při cestě po panství rodiny de Gondi poznal, v jaké duchovní bídě žijí chudí lidé, jež kněží přehlížejí a nic pro ně nedělají. Vincenc svým přátelům sdělil, že v dokonale zabezpečeném a dokonale prázdném prostředí vysoké aristokracie už nemůže žít. Chtěl se stát opět farářem.
Založil hnutí na pomoc chudým
Vincenc se tak ujal farnosti v Châtillon-les-Dombes u Lyonu. Dne 20. srpna roku 1617 se dozvěděl, že všichni členové jedné tamní rodiny onemocněli a nemají co jíst. Vystoupil na kazatelnu kostela v Châtillonu a pronesl strhující kázání. Místní se rodiny ujali, světec ovšem pochopil, že obvyklá vesnická soudržnost už nestačí, že je třeba přijít s něčím novým. Dne 23. srpna roku 1617 založil laické sdružení, které si vytklo za cíl pomáhat chudým; byl to první „spolek křesťanské lásky“. V roce 1618 se Vincenc seznámil se svatým Františkem Saleským a o rok později se svatou Janou Františkou Frémyotovou de Chantal a byla mu svěřena duchovní péče o kláštery Navštívení.
Vincenc kolem sebe shromáždil skupinku kněží, kteří sdíleli jeho ideál hlásat prostřednictvím misií víru těm nejchudším a kteří zároveň působili například i mezi odsouzenci na galejích (1619). Zkušenost, kterou získal s činností spolků křesťanské lásky, ho přivedla k přesvědčení, že v práci pro chudé mají nezastupitelné místo ženy, že je třeba zapojit do ní i vysokou a střední aristokracii a že je nutné, aby existovaly osoby, jež se jí budou věnovat „na plný úvazek“. Proto se Vincenc začal více zajímat o činnost ženského sdružení dcer křesťanské lásky. Ve svaté Luise de Marillac (1591–1660) nalezl inteligentní a pohotovou spolupracovnici, která velmi dobře dokázala uvést jeho záměry do života. Bylo to tehdy něco úplně nového; do té doby se řeholnice apoštolátu vůbec nevěnovaly a charita se očekávala jen od „dobře zajištěných“ lidí.
Vysílal své lidi na bitevní pole
V letech 1633–1643 se dílo svatého Vincence z Pauly utěšeně rozrůstalo. Roku 1636 se deset jeho misionářů stalo vojenskými kaplany. Vincenc se rovněž ze všech sil snažil pomoci obyvatelům válkou zničených oblastí Lotrinska, Pikardie, Champagne a Île-de-France. V roce 1638 vyslal dcery křesťanské lásky jako ošetřovatelky do nemocnic a na bitevní pole a začal zakládat dětské domovy. Stal se všeobecně uznávanou morální autoritou. Stál u úmrtního lože Ludvíka XIII. (1643) a za regentství Anny Rakouské byl jmenován členem Rady pro církevní záležitosti. V ní usiloval zvláště o to, aby se při výběru budoucích biskupů věnovala náležitá pozornost jejich lidským i duchovním kvalitám.
V konfliktu s mocichtivým kardinálem Mazarinem
Ve Francii tehdy vypukla občanská válka, v níž Francouzi bojovali proti Francouzům. Všichni ale nenáviděli všemocného prvního ministra kardinála Mazarina, který s královským vojskem oblehl Paříž. Vincentovi se k němu podařilo dostat a kardinála prosil, aby pro dobro Francie odstoupil a zabránil tak dalším bojům. Kardinál však jeho prosbu nevyslyšel, a navíc ho odvolal z Rady pro církevní záležitosti. Tak skončilo Vincencovo působení v politice.
Rozšíření jeho misijního společenství
V posledních letech života usiloval především o to, aby společenstvím, která založil, vtiskl konečnou podobu. Misijní kongregace už v té době působila i v Itálii, Polsku, Irsku, Skotsku, Tunisku a na Madagaskaru. Tam jeho misionáři umírali jeden za druhým, avšak Vincenc byl přesto přesvědčen, že je třeba v díle Božím pokračovat. V červnu roku 1660 mu začalo ubývat sil a celkově sešel. Zemřel pokojně u krbu dne 27. září roku 1660.
Vincenc z Pauly nenapsal žádné knihy, jeho jediným životním dílem bylo dílo křesťanské lásky. V lásce rostl postupně – až do roku 1608, či 1611 před ní utíkal, pak následovalo obrácení (1611–1617); klíčovým byl pro něj rok 1617, kdy objevil své duchovní povolání, v letech 1617–1635 pracoval především na reformě francouzské církve a po roce 1635 se soustředil zejména na to, aby dal svému dílu konečnou podobu.
Rozlišoval mezi láskou efektivní a afektivní
Svatý Vincenc rozlišuje mezi láskou efektivní a afektivní. Láska, jež nenachází naplnění v činu, je víc škodlivá než užitečná: „Milujme Boha, bratři, milujme Boha, ale milujme ho také silou svých paží a potem z vlastního čela. Velmi často totiž láska k Bohu, soucitnost, dobrodušnost a další podobné city a úkony láskyplného srdce – jakkoli jsou dobré a žádoucí – nevyústí v činy efektivní lásky, a tudíž nevzbuzují plnou důvěru… [Mnozí] si libují ve své vznícené představivosti a spokojí se se sladkými rozhovory, které s Bohem na modlitbách vedou a při nichž mluví skoro jako andělé, avšak když mají pro Pána Boha pracovat, když mají trpět, učit chudé, hledat ztracenou ovci, radovat se, když se jim něčeho nedostává, či přijmout nemoc nebo podobnou ránu osudu – běda – náhle nejsou ničeho takového schopni, nedostává se jim odvahy.“ Vincencovým ideálem byla kontemplace v akci: „Je třeba posvěcovat svou práci tím, že v ní budeme hledat Boha, a pracovat spíše proto, abychom ho našli, než proto, abychom ji měli hotovou.“
Vincenc z Paula
1581, Pouy (Gaskoňsko, Francie) – 1660, Paříž
zakladatel misijní kongregace lazaristů a dcer křesťanské lásky ("Vincentky")
Patron: zajatců, sirotků a odložených dětí, charitativních organizací
Svátek v církevním kalendáři: 27.9.
