Výraz „osobní setkání s Kristem“ poprvé v oficiálním dokumentu
Sekulární svět dělá všechno (a bohužel úspěšně!), aby bylo jméno Ježíš oddáleno nebo zamlčeno v jakékoli diskusi o církvi. My musíme udělat vše pro to, abychom ho měli stále přítomného. Ne proto, abychom se za něj schovávali, ale proto, že on je silou a životem církve. Na začátku dokumentu papeže Františka „Evangelii gaudium“ čteme tato slova:
„Zvu každého křesťana, ať už se nachází na jakémkoli místě a v jakékoli situaci, na nové osobní setkání s Ježíšem Kristem nebo alespoň ochotně nechat se setkat; pro každodenní, neustálé hledání Krista. Není důvod k tomu, aby si někdo myslel, že takové setkání není pro něj.“
Podle mých znalostí je to poprvé, co se výraz „osobní setkání s Kristem“ objevuje v oficiálním dokumentu Magistéria. Navzdory své zdánlivé jednoduchosti tento výraz obsahuje novinku, kterou se musíme pokusit pochopit.
Různé způsoby chápání našeho vztahu s Kristem
V katolické pastorálce a spiritualitě byly v minulosti známy i jiné způsoby chápání našeho vztahu s Kristem. Mluvilo se o doktrinálním vztahu, který spočívá ve víře v Krista; o svátostném vztahu, který se realizuje ve svátostech; o církevním vztahu nakolik jsme údy Kristova těla, kterým je církev; mluvilo se i o mystickém nebo manželském vztahu vyhrazeném pro některé privilegované duše. Nemluvilo se – nebo se alespoň běžně nemluvilo – o osobním vztahu otevřeném pro každého věřícího – jak to bývá mezi konkrétním „já“ a „ty“.
Během pěti století, které máme za sebou a které se nesprávně nazývají „protireformací“, se katolická spiritualita a pastorálka dívaly na tento způsob chápání spásy s nedůvěrou. Viděli nebezpečí subjektivismu, tedy chápání víry a spásy jako individuální skutečnosti, bez skutečného vztahu k předání a k víře ostatních členů církve. Množící se proudy a denominace v protestantském světě toto přesvědčení jen posilovaly.
Nyní jsme díky Bohu vstoupili do nové fáze, ve které se snažíme vnímat rozdíly ne nutně jako vzájemně neslučitelné, ale pokud možno jako bohatství, které je třeba sdílet. V tomto novém ovzduší se chápe výzva k „osobnímu vztahu s Kristem“. Takový způsob chápání víry se nám zdá skutečně jediný možný, protože víra již není předem dána, že by si ji člověk osvojil jako dítě prostřednictvím rodinné a školní výchovy, nýbrž je výsledkem osobního rozhodnutí. Úspěch misie se již nemůže měřit počtem vyslechnutých zpovědí a rozdaných svatých přijímání, ale tím, kolik lidí se z křesťanů podle jména stalo skutečnými křesťany, tedy přesvědčenými a aktivními ve Společenství.
V čem spočívá „osobní setkání“ s Kristem
Pokusme se konkrétně pochopit, v čem spočívá – a to je ta nejkrásnější část – toto slavné „osobní setkání“ s Kristem. Říkám, že je to jako setkání s člověkem živě, když jsme ho léta znali jen na fotografii. Člověk může znát knihy o Ježíši, doktríny, hereze o Ježíši, pojmy o Ježíši, a přitom ho nepoznat živého a přítomného. (Trvám zejména na těchto dvou přídavných jménech: živého a přítomného!) Pro mnohé, dokonce i pokřtěné, je Ježíš postavou z minulosti, ne živou osobou v přítomnosti.
Pochopit ten rozdíl nám může pomoci to, co se děje v lidské sféře, když člověk přejde od poznání člověka k zamilování se do něho. Toto budou jistě chápat zamilované páry či manželé. Člověk může o ženě nebo muži vědět všechno: jak se jmenuje, kolik mu je let, jaké studium absolvoval, do jaké rodiny patří... Pak jednoho dne přeskočí jiskra a člověk se do té ženy nebo toho muže zamiluje. Všechno se změní. Člověk chce být s tím člověkem, mít ho rád, mít ho pro sebe, bojí se, že se mu nebude líbit a že ho nebude hoden.
Jak v lidech zapálit jiskru?
Jak způsobit to, aby se tato jiskra k Ježíšově osobě zapálila v lidech? Nezapálí se v těch, kdo poslouchají poselství evangelia, pokud se nejprve nezapálí v těch, kdo ho ohlašují, alespoň jako touha, jako hledání a jako předsevzetí. Byly a jsou výjimky; Boží slovo má svou vlastní moc a někdy může působit, i když ho vyslovují ti, kdo ho nežijí; ale je to výjimka.
Pro útěchu a povzbuzení těch, kteří institucionálně pracují v oblasti evangelizace, bych jim chtěl říci, že ne všechno závisí na nich. Záleží na nich, zda vytvoří podmínky pro to, aby se tato jiskra zapálila a rozšířila. Ta však vzplane tím nejneočekávanějším způsobem a v tom nejneočekávanějším čase. Ve většině případů, které jsem ve svém životě znal, k objevení Krista, které změnilo život, došlo díky setkání s někým, kdo již tuto milost zakusil, díky účasti na shromáždění, díky vyslechnutí svědectví, díky zakoušení Boží přítomnosti v době velkého utrpení a – nemohu to zamlčet, protože se to stalo i mně – díky přijetí křtu Duchem.
Laici jsou více vsazeni do sítí života
Zde vidíme, že při evangelizaci je třeba stále více spoléhat na laiky. Jsou více vsazeni do sítí života, kde se tyto okolnosti obvykle odehrávají. I proto, že nás kleriků je málo, je pro nás snazší být pastýři než rybáři duší: snazší je pást slovem a svátostmi těch, kteří přicházejí do církve, než se vydat na širé moře lovit ty, kteří jsou daleko. V roli rybářů nás mohou doplnit laici. Mnozí z nich objevili, co znamená znát živého Ježíše, a o svůj objev se touží podělit s ostatními.
Církevní hnutí, která vznikla po koncilu, byla pro mnohé místem tohoto objevu. Papež Benedikt XVI. řekl ve své homilii při mši svěcení olejů na Zelený čtvrtek 2012, která byla poslední za jeho ponifikátu: „Kdo se podívá na dějiny pokoncilní éry, může rozpoznat dynamiku skutečné obnovy, která často nabývala nečekané formy v hnutích plných života a díky které je nevyčerpatelná svaté církve, přítomnost a účinné působení Ducha svatého, téměř hmatatelná. Vedle dobrých plodů přinesly některé z těchto hnutí také ovoce hniloby. Třeba mít na paměti přísloví: „Nevylévejte s vaničkou i dítě“.
A skončím se závěrečnými slovy díla sv. Bonaventury Putování mysli k Bohu, protože naznačují, kde začít, abychom si uvědomili nebo obnovili náš „osobní vztah s Ježíšem“:
„Tuto nejtajnější mystickou moudrost“
tedy osobní setkání s Ježíšem,
„zná jen ten, který ji dostane.
A dostane ji pouze ten,
kdo po ní touží
a touží po ní pouze ten,
koho vnitřně rozplamení
oheň Ducha svatého,
který Kristus poslal na svět.“
