P. Rafael Nevolník, OFM, má 33 let. Pochází z východního Slovenska z městečka Snina. Je členem Řehole menších bratří františkánů na Slovensku. Druhým rokem působí na misiích v jihovýchodním Kazachstánu v městě Taldykorgan.
Jak prožívají věřící a nevěřící lidé Vánoce v Kazachstánu?
Kazachstán je sekularizovaná muslimská země. Slavení Vánoc nepatří k jejich zvykům ani tradici, ale díky tomu, že na tomto území žijí lidé, kteří se hlásí k ortodoxní či pravoslavné křesťanské víře, a v malém množství též k protestantské a katolické, se i zde oslavuje narození Božího Syna.
Pokud Vánoce připadnou na všední den, pro naše katolické křesťany je to pracovní den, protože dny pracovního klidu byly dány pouze ortodoxním křesťanům, kteří jsou druhým nejpočetnějším náboženstvím, a ti se drží juliánského liturgického kalendáře, podle kterého jsou Vánoce o 14 dní později. Jestliže tedy v době našich svátků procházíte po ulici, není cítit žádnou slavnostní vánoční atmosféru. Jsou to běžné pracovní dny plné ruchu a shonu. Naši věřící, kteří jsou zaměstnaní, musí jít do práce a studenti a žáci do škol. Je to trošku lepší, pokud jsou první vánoční dny během víkendu, pak mají naši farníci možnost více si zažít tuto slavnostní atmosféru. Problémem je i to, že během sedmdesáti let sovětské protikřesťanské a protináboženské propagandy nebyly Vánoce žádným svátkem a největší oslavy se konaly na Silvestra a na Nový rok. Tehdy při nich chodil děda Mráz, rozdával dárky a na náměstích se rozzářily ozdobené jedličky. To zůstalo v mentalitě věřících dodnes. Ale je pravda, že smysl pro Vánoce a porozumění pro toto tajemství naší víry se v nich podařilo pěkně oživit a oni mu rozumějí.
Téměř celá oslava je soustředěná do našich chrámů a začíná se, jako všude ve světě, slavením půlnoční liturgie. Před mší sv. je krátké divadelní představení, které si většinou připravuje naše mládež sama. U nás to probíhá na dvoře chrámu, kde je zvykem mít živý betlém. Zvířata nám na těch pár minut půjčují naši sousedé, kteří jsou většinou muslimové, a i oni se na to přijdou podívat. Po divadle je slavnostní mše sv., na závěr které do kostela přijde sv. Mikuláš a dětem rozdává za básničku či písničku malé dárečky. Během oslav v kostele pár věřících na dvoře vaří plov, což je jejich místní jídlo podobné našemu rizotu. Původně patřilo do uzbecké kuchyně. Okolo kazanu (velká nádoba, ve které se vaří) a ohýnku se potom všichni setkáme, popřejeme si vánoční přání a společně se navečeříme. Nad ránem se věřící rozcházejí domů.
My, bratři františkáni, se setkáváme u štědrovečerního stolu o pár dní dříve, ještě v adventu v domě v Almaty, kde je centrum naší misie. To proto, aby během Vánoc mohl být každý na svém působišti a věnovat se místním lidem. Protože naše zdejší komunity jsou mezinárodní, každý bratr připraví něco ze své kuchyně a položí se to na společný stůl. Pak je možnost pochutnat si na nějaké chutné korejské, italské, polské, americké, německé i slovenské vánoční specialitě.
V čem se liší kultura v Kazachstánu od té naší? V čem se liší tamní lidé, rodiny od těch našich?
Původní kultura Kazachstánu je nomádská. Když neúrodnost obrovských stepí, které tvoří větší část území, a podmínky podnebí neumožňovaly rozvinout zemědělství do takové míry, aby bylo schopné uživit rodiny, stali se Kazaši národem pastýřským se silně vyvinutým smyslem pro rodinu a hierarchii v ní. Velká rodina, tvořená třemi i čtyřmi generacemi současně, se stala životním prostorem. Život mimo rodinu byl ohrožený a více méně nemožný a opuštění tohoto prostředí se rovnalo odsouzení k smrti. S nástupem sovětské moci a politiky, která byla velmi často nepřirozená a nebyla schopná pochopit život, a násilnou kolektivizací byla tato původní kultura téměř zcela zničená. Na druhé straně díky industrializaci se z Kazachstánu stal dnes nejrozvinutější stát z bývalých asijských sovětských republik. Ale rodina a rodinný život zůstaly tou nejvyšší hodnotou dodnes. I proto je konverzí z islámu na křesťanství velmi málo. Toho, kdo příjme křesťanství, se bez váhání zříká celá rodina, i ti nejbližší a přátelé. Takový člověk se náhle ocitá sám. A toto břemeno je pro mnohé, kteří cítí sympatie ke křesťanským hodnotám a víře, téměř nepřekonatelné. Kazachstán se za stalinského období stal zemí pracovních táborů - gulagů, do kterých byly násilně vyvezeny statisíce lidí různých národností, nepohodlných systému. Dodnes na tomto území žije více než 120 národností. Díky tomu jsou zde lidé k sobě navzájem tolerantní. A to se týká i mezináboženských vztahů. Mentalita těchto lidí potřebuje mít nějakého vůdce či nějakou autoritu, která by za ně přijímala rozhodnutí a určovala směr. I kvůli tomu je zdejší společnost ještě daleko od demokracie západního typu a je otázkou, zda se takovou společností někdy stane či zda jí vůbec potřebuje být. Jedním z největších problémů dnešních rodin je jejich neúplnost a selhává postavení otce či otcovství samotné. Frustrace a nízké sebehodnocení vede k alkoholismu, postupné dysfunkci rodiny i k jejímu rozpadu. Rodina se stává neúplnou a celé živobytí je na bedrech matky. Mnohé rodiny jsou chudé a mohou si dovolit jen to nejpotřebnější.
S jakými největšími problémy se tam lidé v současnosti potýkají?
Kazachstán patří mezi země s největší korupcí a byrokracií. Aktuálními problémy jsou i stav školství a zdravotnictví. Je živá i tichá diskriminace lidí nepůvodní národnosti, neboť po šestnácti letech nezávislosti se nyní upevňuje kazašské povědomí a kultura, a to častokrát na úkor kvality. I při získávání zaměstnání a přijetí do škol hraje národnost velkou roli. Lidé evropských národností se obávají, že jejich život tady není perspektivní, a kdo má možnost, odchází do Ruska nebo do jiných zemí. Chudoba větší části populace je také problémem.
Jak jim pomáháte?
Společně se snažíme osvojovat si ducha Kristova evangelia. To nejdůležitější je, aby se člověk dokázal orientovat, navzdory všemu, s čím se setkává, se správně rozhodovat, a tak se neustále proměňovat na hodnověrný obraz Boží. To je služba slova, která je prioritou misijní činnosti. Společně s tím hraje velmi důležitou roli solidarita s místními lidmi. Naše misijní stanice jsou, díky našim zahraničním dárcům, vždy i jakýmsi distribučním místem materiálních a hmotných dober a hodnot. Podporujeme některé studenty z našich farních rodin, aby mohli studovat na univerzitách v Almaty či v ruských městech Omsk a Tomsk, kde je úroveň vzdělání mnohem vyšší než v místních školách. Nejchudším rodinám pomáháme s živobytím a s financováním lékařské péče a léčby vážnějších nemocí. Spolupracujeme s místní neziskovou organizací Alpamis, která se stará o tělesně a psychicky postižené mladé lidi. Kromě toho je momentálně všechno naše úsilí zaměřené na dokončení stavby našeho farního kostela, neboť dosud se tu liturgie slouží v rodinném domku. Též se dokončují prostory pro naše mládežnické centrum, kde by se naše mládež mohla setkávat a smysluplně trávit svůj čas.
***
Se svolením převzato z časopisu: Rodinný život 5/2008
Kazachstán je sekularizovaná muslimská země. Slavení Vánoc nepatří k jejich zvykům ani tradici, ale díky tomu, že na tomto území žijí lidé, kteří se hlásí k ortodoxní či pravoslavné křesťanské víře, a v malém množství též k protestantské a katolické, se i zde oslavuje narození Božího Syna.
Pokud Vánoce připadnou na všední den, pro naše katolické křesťany je to pracovní den, protože dny pracovního klidu byly dány pouze ortodoxním křesťanům, kteří jsou druhým nejpočetnějším náboženstvím, a ti se drží juliánského liturgického kalendáře, podle kterého jsou Vánoce o 14 dní později. Jestliže tedy v době našich svátků procházíte po ulici, není cítit žádnou slavnostní vánoční atmosféru. Jsou to běžné pracovní dny plné ruchu a shonu. Naši věřící, kteří jsou zaměstnaní, musí jít do práce a studenti a žáci do škol. Je to trošku lepší, pokud jsou první vánoční dny během víkendu, pak mají naši farníci možnost více si zažít tuto slavnostní atmosféru. Problémem je i to, že během sedmdesáti let sovětské protikřesťanské a protináboženské propagandy nebyly Vánoce žádným svátkem a největší oslavy se konaly na Silvestra a na Nový rok. Tehdy při nich chodil děda Mráz, rozdával dárky a na náměstích se rozzářily ozdobené jedličky. To zůstalo v mentalitě věřících dodnes. Ale je pravda, že smysl pro Vánoce a porozumění pro toto tajemství naší víry se v nich podařilo pěkně oživit a oni mu rozumějí.
Téměř celá oslava je soustředěná do našich chrámů a začíná se, jako všude ve světě, slavením půlnoční liturgie. Před mší sv. je krátké divadelní představení, které si většinou připravuje naše mládež sama. U nás to probíhá na dvoře chrámu, kde je zvykem mít živý betlém. Zvířata nám na těch pár minut půjčují naši sousedé, kteří jsou většinou muslimové, a i oni se na to přijdou podívat. Po divadle je slavnostní mše sv., na závěr které do kostela přijde sv. Mikuláš a dětem rozdává za básničku či písničku malé dárečky. Během oslav v kostele pár věřících na dvoře vaří plov, což je jejich místní jídlo podobné našemu rizotu. Původně patřilo do uzbecké kuchyně. Okolo kazanu (velká nádoba, ve které se vaří) a ohýnku se potom všichni setkáme, popřejeme si vánoční přání a společně se navečeříme. Nad ránem se věřící rozcházejí domů.
My, bratři františkáni, se setkáváme u štědrovečerního stolu o pár dní dříve, ještě v adventu v domě v Almaty, kde je centrum naší misie. To proto, aby během Vánoc mohl být každý na svém působišti a věnovat se místním lidem. Protože naše zdejší komunity jsou mezinárodní, každý bratr připraví něco ze své kuchyně a položí se to na společný stůl. Pak je možnost pochutnat si na nějaké chutné korejské, italské, polské, americké, německé i slovenské vánoční specialitě.
V čem se liší kultura v Kazachstánu od té naší? V čem se liší tamní lidé, rodiny od těch našich?
Původní kultura Kazachstánu je nomádská. Když neúrodnost obrovských stepí, které tvoří větší část území, a podmínky podnebí neumožňovaly rozvinout zemědělství do takové míry, aby bylo schopné uživit rodiny, stali se Kazaši národem pastýřským se silně vyvinutým smyslem pro rodinu a hierarchii v ní. Velká rodina, tvořená třemi i čtyřmi generacemi současně, se stala životním prostorem. Život mimo rodinu byl ohrožený a více méně nemožný a opuštění tohoto prostředí se rovnalo odsouzení k smrti. S nástupem sovětské moci a politiky, která byla velmi často nepřirozená a nebyla schopná pochopit život, a násilnou kolektivizací byla tato původní kultura téměř zcela zničená. Na druhé straně díky industrializaci se z Kazachstánu stal dnes nejrozvinutější stát z bývalých asijských sovětských republik. Ale rodina a rodinný život zůstaly tou nejvyšší hodnotou dodnes. I proto je konverzí z islámu na křesťanství velmi málo. Toho, kdo příjme křesťanství, se bez váhání zříká celá rodina, i ti nejbližší a přátelé. Takový člověk se náhle ocitá sám. A toto břemeno je pro mnohé, kteří cítí sympatie ke křesťanským hodnotám a víře, téměř nepřekonatelné. Kazachstán se za stalinského období stal zemí pracovních táborů - gulagů, do kterých byly násilně vyvezeny statisíce lidí různých národností, nepohodlných systému. Dodnes na tomto území žije více než 120 národností. Díky tomu jsou zde lidé k sobě navzájem tolerantní. A to se týká i mezináboženských vztahů. Mentalita těchto lidí potřebuje mít nějakého vůdce či nějakou autoritu, která by za ně přijímala rozhodnutí a určovala směr. I kvůli tomu je zdejší společnost ještě daleko od demokracie západního typu a je otázkou, zda se takovou společností někdy stane či zda jí vůbec potřebuje být. Jedním z největších problémů dnešních rodin je jejich neúplnost a selhává postavení otce či otcovství samotné. Frustrace a nízké sebehodnocení vede k alkoholismu, postupné dysfunkci rodiny i k jejímu rozpadu. Rodina se stává neúplnou a celé živobytí je na bedrech matky. Mnohé rodiny jsou chudé a mohou si dovolit jen to nejpotřebnější.
S jakými největšími problémy se tam lidé v současnosti potýkají?
Kazachstán patří mezi země s největší korupcí a byrokracií. Aktuálními problémy jsou i stav školství a zdravotnictví. Je živá i tichá diskriminace lidí nepůvodní národnosti, neboť po šestnácti letech nezávislosti se nyní upevňuje kazašské povědomí a kultura, a to častokrát na úkor kvality. I při získávání zaměstnání a přijetí do škol hraje národnost velkou roli. Lidé evropských národností se obávají, že jejich život tady není perspektivní, a kdo má možnost, odchází do Ruska nebo do jiných zemí. Chudoba větší části populace je také problémem.
Jak jim pomáháte?
Společně se snažíme osvojovat si ducha Kristova evangelia. To nejdůležitější je, aby se člověk dokázal orientovat, navzdory všemu, s čím se setkává, se správně rozhodovat, a tak se neustále proměňovat na hodnověrný obraz Boží. To je služba slova, která je prioritou misijní činnosti. Společně s tím hraje velmi důležitou roli solidarita s místními lidmi. Naše misijní stanice jsou, díky našim zahraničním dárcům, vždy i jakýmsi distribučním místem materiálních a hmotných dober a hodnot. Podporujeme některé studenty z našich farních rodin, aby mohli studovat na univerzitách v Almaty či v ruských městech Omsk a Tomsk, kde je úroveň vzdělání mnohem vyšší než v místních školách. Nejchudším rodinám pomáháme s živobytím a s financováním lékařské péče a léčby vážnějších nemocí. Spolupracujeme s místní neziskovou organizací Alpamis, která se stará o tělesně a psychicky postižené mladé lidi. Kromě toho je momentálně všechno naše úsilí zaměřené na dokončení stavby našeho farního kostela, neboť dosud se tu liturgie slouží v rodinném domku. Též se dokončují prostory pro naše mládežnické centrum, kde by se naše mládež mohla setkávat a smysluplně trávit svůj čas.
***
Se svolením převzato z časopisu: Rodinný život 5/2008
