Když se cítíme dobře, když je naše mysl ve správném rozpoložení, když naše ústa mluví to, čím přetéká srdce, nedělá nám modlitba potíže. Mluvíme s Bohem svobodně a nenuceně.
 
Kdybychom však měli modlitbu vydat na milost a nemilost svým náladám, pravděpodobně bychom se čas od času modlili upřímně, ale na dlouhá období bychom s Bohem ztráceli veškeré spojení. Je totiž velké pokušení odkládat modlitbu až na chvíli, kdy se cítíme Bohu blízko, a myslet si, že v jiných obdobích postrádá modlitba k Bohu upřímnost.
 
Všichni ze zkušenosti víme, že máme mnoho pocitů, které nemusejí v každém okamžiku našeho života vystupovat do popředí. Nemoc nebo neštěstí je můžou z našeho vědomí vytlačit. I když například někoho hluboce milujeme, jsou chvíle, kdy si toho nejsme vědomi, a přesto víme, že láska v nás žije.

Totéž platí i ve vztahu k Bohu. Existují vnitřní a vnější příčiny, které občas způsobují, že je těžké být si vědomi toho, že věříme, že máme naději a že opravdu Boha milujeme. V takových chvílích nesmíme jednat silou toho, co cítíme, ale toho, co víme.
 
Zpracováno podle:
Anthony Bloom,
Na minutu s Antonyjem Surožským – Tvůrčí modlitba,
vydalo Karmelitánské nakladatelství, www.kna.cz
Další texty k tématu MODLITBA naleznete zde