Když mě džihádisté bičují, v mysli mi vytane obraz:
vidím Ježíše, jak je bičován
Můj dvacátý třetí den v zajetí džihádistů.
Přicházejí muži s gumovými hadicemi a obracejí ke mně:
„Kdo z vás je kněz?“
„To jsem já,“ říkám.
„Otoč se, ty špinavý Francouzi. Přišel jsi, abys obrátil muslimy! Otoč se!“
„Ale já jsem Syřan. Mám francouzské jméno, ale jsem Syřan!“
„Zmlkni!“
Bičují mě. Bolest je nesnesitelná. Nezastavují se. Hadice švihají, záda mě pálí, kůže se mi trhá. Pokračují v bití. Snažím se odpovědět, ale nedávají mi čas. Mám chuť řvát bolestí. Zavírám oči. A najednou jako by se rány vzdalovaly – ačkoli na mě stále dopadají jako rozzuřený déšť –, jako bych už neslyšel vlastní křik, zaplaví mě zvláštní vnitřní ticho a v mysli mi vytane obraz: vidím Ježíše, jak je bičován. Já, velký hříšník, nejsem hoden zažívat to, co můj Bůh prožíval ve svém těle. Po dvaceti minutách se moji kati konečně unaví.
Za pár okamžiků, budu s Tebou v nebi, Ježíši
Ten, kdo mě bičoval, mě popadne, vezme nůž a přiloží mi ho pod krk.
„Kaj se!“ zaútočí na mě.
Je ticho. Pak začíná počítat: „Jedna, dva, tři…“ Nikdy jsem nebyl tak blízko smrti. Za pár okamžiků, budu s Tebou v nebi, Ježíši. Vidím svůj životní příběh. Táta, mamka, moji bratři a sestry, Aleppo, kostely, malý seminář, knihovna, akordeon, střední škola, tiskárna, Libanon, moje svěcení, kláštery Már Músá, Már Elján.
Z posledních sil nahlas vyslovím: „Můj Bože, slituj se nade mnou!“
Ta věta tryská z hlubin mých útrob, jako vrchol všech těch modliteb srdce, které praktikuji. Dnes, kdy čepel dýky tlačí na můj krk, křičím tuto větu jako poslední přání. Můj výkřik rezonuje celou místností. Nelítostný kat mnou hrubě smýkne na zem. Bůh mě vyslyšel, přišel, aby džihádista nemohl spáchat svůj barbarský čin. Nemohl dělat nic jiného než utéct od tohoto milosrdenství, které mě obklopilo. Když opouští místnost, je naštvaný a zároveň vyvedený z míry. Jak nebýt zmatený, když se proti takové krutosti postaví tak velké milosrdenství!
Jeho dva muži ho následují. Tato nesnesitelná zkouška na chvíli končí, alespoň na několik hodin. Ale v noci se muži znovu vracejí. Omdlévám, když je vidím přicházet. Nejsem připraven zažít tohle mučení znovu. Tentokrát doufám, že nás opravdu zabijí. Všechno mě bolí a psychicky jsem na dně. Dají nám několik ran a pak nás nutí sníst grilované kuře, které přinesli. Je to šílené: bičují nás, hrozí, že nás zabijí, bijí nás a pak nás nutí jíst. Nemohu sníst ani kousek, ani sousto, nemohu vypít ani kapku vody. Po čemkoli se mi zvedá žaludek.
Cítím se zlomený,
ani modlitba mě neuklidňuje
Někdy je mé srdce plné soucitu. Jindy naopak cítím, že se brzy zhroutím. Téměř každý den za námi chodili: „Konvertujte k islámu, nebo vám uřízneme hlavu!“ Byla to řeka urážek a pomluv: označoval mě za psa, za heretika, za zrádce, za křižáka. Všechno možné. Nechal jsem ho na sebe plivat jed, aniž bych se bránil. To, co se dělo, bylo příliš tvrdé, nebo spíš, bylo to stejně tvrdé jako jindy, jenomže toho bylo už příliš. Nemohu to dál snášet! Cítím se zlomený, na pokraji jakési deprese. Už několik týdnů jsem tady zavřený a podstupuji morální mučení, aniž bych viděl slunce nebo měsíc, aniž bych zakusil aspoň trochu svobody. Mám toho dost! Mám dokonce chuť požádat džihádisty, aby mě zabili, že to bude pro všechny lepší. Smrt se mi jeví sladší než tohle zajetí. Dnes večer jsem strašně naštvaný. Už nemám trpělivost, už nemám žádnou sílu čelit těmto hrozbám. Ani modlitba mě neuklidňuje. Ani růženec se nejsem schopen pomodlit. Jsem příliš rozrušený.
Kdo má Boha, nic mu neschází
Bůh sám ti dostačí
Snažím se usnout, ale marně. Házím sebou všemi směry. Snažím se spát – nejde to. Ochromen únavou nakonec na několik hodin usínám. Náhle se uprostřed noci probouzím s písní Nada te turbe z Taizé v arabštině. Jenže arabská verze tohoto hymnu neexistuje!!! Znal jsem ho jen ve španělštině. Dnes v noci mě tedy takto vzbudila svatá Terezie z Ávily. Její hymnus důvěry tryskal z mého srdce v arabštině, bylo to jako elektrošok:
„Nic ať tě nemate, nic ať tě neděsí.
Vždyť kdo má Boha, nic mu neschází.
Bůh sám ti dostačí.“
Najednou cítím, že jsem těmito povzbuzujícími slovy a touto něžnou melodií nesen. Byl jsem na dně propasti a tajemná síla mě z ní vytáhla, jako bych byl přivázán k záchrannému lanu. Všechen můj hněv, má touha vše skončit, má hluboká deprese, vše najednou mizí. Bůh mě nenechal napospas noci. Stojí po mém boku, těší mě a posiluje mou naději.
