Takový je Pán: vyznačuje nové stezky
na cestách našich porážek.
Vždy je možné začít znovu.
Co to znamená „jít do Galileje“?
Ženy s údivem naslouchají slovům anděla v Ježíšově hrobce: »Nelekejte se! Hledáte Ježíše Nazaretského, ukřižovaného. Byl vzkříšen, není tady« a posléze výzvě: »Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte«. Přijměme také my tuto výzvu – velikonoční výzvu – a pojďme do Galileje, kam nás předešel vzkříšený Pán. Co to ale znamená „jít do Galileje“?
Pokračuj navzdory veškerému nezdaru
Jít do Galileje znamená především začít znovu. Pro učedníky to znamená návrat do místa, kde je poprvé Pán vyhledal a povolal k následování. Je to místo prvního setkání a první lásky. Od oné chvíle zanechali sítě a šli za Ježíšem, naslouchali jeho kázání a viděli zázraky, které konal. Přestože s ním stále pobývali, plně mu neporozuměli, často nechápali jeho slova a před křížem utekli, nechali ho samotného. Navzdory tomuto selhání jde vzkříšený Pán ještě jednou před nimi do Galileje, jde tedy napřed a opětovně, neúnavně je volá, aby ho následovali. Zmrtvýchvstalý jim říká: „Pokračujme tam, kde jsme začali. Začněme znovu. Chci, abyste znovu byli se mnou, navzdory a proti veškerému nezdaru“. V této Galileji se učíme žasnout nad nekonečnou láskou Pána, který vytyčuje nové stezky na cestách našich porážek.
Takový je Pán: vyznačuje nové stezky
na cestách našich porážek.
Je takový a zve nás do Galileje, aby tak mohl učinit. Toto je první velikonoční zpráva, kterou bych vám chtěl předat: vždy je možné znovu začít, protože v nás vždy existuje nový život, který se Bohu daří odstartovat nehledě na všechny naše neúspěchy. Také z trosek našeho srdce – a každý z nás je dobře zná – může Bůh vytvořit umělecké dílo, i ze ztrátových zlomků našeho lidství Bůh připravuje nový příběh. Neustále jde napřed – jak v kříži utrpení, zármutku a smrti, tak ve slávě života, který vstává z mrtvých, příběhu, který se mění, naděje, která se opětovně rodí. V těchto temných pandemických měsících vnímáme, že vzkříšený Pán nás zve, abychom začali znovu a nikdy neztráceli naději.
Mnozí lidé prožívají jen „vzpomínkovou víru“
Jít do Galileje dále znamená ubírat se novými cestami. Znamená to pohybovat se opačným směrem než k hrobu. Ženy hledají Ježíše v hrobu, aby se upamatovaly na to, co s Ním prožily a co je provždy ztraceno. Jdou tam, aby rozjitřily svůj smutek. Je to obraz víry, která se stane připomínkou pěkné, avšak ukončené události, na kterou je možné jen vzpomínat. Mnozí lidé – i mezi námi – prožívají takovouto „vzpomínkovou víru“, jako by Ježíš byl osobností z daleké minulosti, přítelem ze vzdáleného mládí, skutečností, která se udála před notnou dobou, když jsem ještě jako dítě docházel na katechismus. Je to víra poskládaná z návyků, minulých dějů a pěkných vzpomínek na dětství, která se mne již nedotýká a nijak mne neprovokuje. Jít do Galileje ovšem znamená naučit se, že víra, pokud má být živá, se musí znovu vypravit na cestu. Každodenně musí oživovat onen počáteční moment pouti, úžas z prvního setkání. A poté se má svěřovat Bohu, nikoli v nadutosti toho, kdo již všechno zná, nýbrž v pokoře toho, kdo se dává překvapovat Božími cestami. Většinou se Božích překvapení bojíme, ale dnes nás Pán zve, abychom se dali překvapit. Jděme do Galileje, abychom objevili, že
Boha nelze zařadit jen mezi dětské vzpomínky,
protože žije a ustavičně překvapuje.
Byl vzkříšen a nepřestává udivovat.
To je tedy druhá velikonoční zpráva: víra není repertoárem z minulosti, Ježíš není překonanou osobností. Žije, tady a teď. Kráčí s tebou každý den, v situaci, kterou prožíváš, ve zkoušce, jíž procházíš, ve snech, které nosíš v nitru. Otevírá nové cesty tam, kde zdánlivě nejsou, podněcuje tě, abys šel proti proudu – proti nářkům a přesvědčení, že „to už tady bylo“. I když se vše zdá ztraceno, prosím, otevři se s úžasem jeho novosti a uvidíš, že tě překvapí.
Zmrtvýchvstalý nás žádá, abychom se vydali
do našeho všedního života
Jít do Galileje kromě toho znamená jít na hranice, protože Galilea je to nejodlehlejší místo. Onen nesourodý a pestrobarevný kraj obývají ti, kdo jsou nanejvýš vzdáleni jeruzalémské rituální čistotě. A přesto Ježíš začal své poslání právě odtud a hlásal těm, kdo jen s námahou pokračují v každodenním životě, lidem vyřazovaným, křehkým a chudým, aby se stal tváří a přítomností Boha, který vytrvale hledá malomyslné či ztracené, který se vydává na samou mez bytí, protože v jeho očích nikdo není poslední a vyřazený. Zmrtvýchvstalý žádá po svých učednících, aby šli právě tam, a také dnes nás žádá, abychom se ubírali do Galileje, do této reálné „Galileje“, která je místem našeho všedního života. Jsou to cesty, jimiž denně kráčíme, nároží našich měst, na která nás Pán předchází a kde se zpřítomňuje právě v životech kolemjdoucích a sdílí s námi čas, domov, práci, námahu a naděje. V Galileji se naučíme, že Vzkříšeného můžeme nalézt v tváři bratrů, v nadšení snících a rezignaci sklíčených, v úsměvu radujících se a v slzách trpících, a to zejména chudých a marginalizovaných lidí. Užasneme nad tím, jak se Boží velikost vyjevuje v nepatrnosti, nakolik jeho krása září v prostých a chudých. A zde je tudíž třetí velikonoční zpráva:
vzkříšený Ježíš nás nezměrně miluje
a vchází do každé situace našeho života.
Je přítomen v srdci světa a vyzývá také nás, abychom překonali bariéry, zvítězili nad předsudky, přistupovali k lidem, kteří žijí vedle nás, a tak odkryli milost každodennosti. Rozpoznejme Ježíše v našich Galileách, v životě všedních dní. Spolu s ním se život změní, protože – přes všechny porážky, zlo, násilí, utrpení a smrt – Zmrtvýchvstalý žije a řídí dějiny.
Jestliže neseš v srdci temnotu,
pohřbené světlo, zmařený sen…
Sestro, bratře,
jestliže neseš v srdci temnotu,
den, v němž dosud nezačalo svítat,
pohřbené světlo, zmařený sen,
jdi, otevři s úžasem srdce velikonoční zvěsti:
“Nelekej se, vstal z mrtvých! Čeká na tebe v Galileji”.
Tvá očekávání budou naplněna, slzy osušeny,
naděje přemůže tvůj strach,
protože víš, že Pán jde neustále před tebou,
vždy kráčí napřed.
A život s Ním ustavičně začíná znovu.
