Zážitek Boží nepřítomnosti
má v životě křesťana velkou váhu
Od soumraku Velkého pátku do svítání o Velikonoční neděli, Bůh nechal celé stvoření ve stavu zmatku a čirého zoufalství.
Víme úplně jistě, že rodina a celé Ježíšovo okolí bylo zděšené. Jan píše, že „se učedníci kvůli strachu z židovských představených sešli za zavřenými dveřmi“ (20, 19), a v apokryfním Petrově evangeliu čteme, že se úřady aktivně snažily Kristovy následovníky pochytat. Učedníci se báli, a kromě toho pociťovali hluboký zmatek. Byli snad celé ty tři roky tak krutě klamáni? Nebyl Ježíš nějaký pouhým prorokem, a ne Kristem? A co všechny ty zázraky, všechny ty důkazy? Nepředpověděl snad něco takového? Ale Bůh by přece nedopustil, aby byl Jeho Syn ukřižován!
Sám Kristus na kříži svědčí o tom,
co znamená „když Bůh mlčí“
„Bílou sobotu“ prožila řada nejvýznamnějších světců v historii, počínaje sv. Janem od Kříže a konče Matkou Terezou. Matka Tereza zemřela v Kalkatě ve věku 87 let. Po její smrti byly shromážděny její zápisky a mnozí lidé byli jejími slovy šokováni. Tato řeholnice a laureátka Nobelovy ceny za mír v sobě nosila vnitřní boje a zmatky, i když navenek její víra působila tak neochvějně. Například víme, že v roce 1958 Matka Tereza napsala: „Můj úsměv je jako velký plášť, který zakrývá celou řadu bolestí… [Lidé] si myslí, že moje víra, moje naděje a moje láska přetékají a že mé srdce je plné důvěrného vztahu s Bohem a propojení s Jeho vůlí. Kdyby tušili, jak je to doopravdy.
Jeden kněz to komentoval slovy, že pochybnosti Matky Terezy jsou „procesem očištění“, a dodal, že se jedná o součást svatosti. Tento argument odráží dlouhou křesťanskou tradici, která považuje zážitek Boží nepřítomnosti ne za nepřítele víry, ale spíše jako samotnou podstatu hlubší víry a důvěrnějšího vztahu. Zkušení duchovní učitelé nazývají Boha „absconditus Deus“, což doslova znamená Bůh, který je skrytý. Základem všeho je okamžik, kdy sám Kristus byl na kříži opuštěn, okamžik, který vydává hluboké svědectví o tom, co to znamená „když Bůh mlčí“. Tim Chester přiznává: „Chceme, aby Bůh na naše modlitby odpovídal mocným způsobem, ale na kříži skrze víru poznáváme, že Bůh je přítomen ve slabosti… Ticho zůstává tichem, ale na kříži vidíme skrytého Boha, který je v tom utrpení s námi.“
Co se četlo den po smrti Ježíše
v židovských synagogách?
Zajímalo by mě, jestli učedníci šli tu Bílou sobotu do synagogy. Ranní bohoslužbu o sabatu nejspíš ještě nikdy nevynechali a je známou skutečností, že rutinní činnosti jsou pro člověka, který je v šoku, ještě důležitější. Takže pokud Ježíšovi následovníci na té bohoslužbě byli, je fascinující zamyslet se nad tím, jaké oddíly Písma asi slyšeli a jaké modlitby se modlili. Byl to velký sabat v období slavení svátku Pesach, takže to není úplně jisté – ale docela pravděpodobné je, že v den, kdy Ježíš ležel mrtev v hrobě, se v izraelských synagogách četl příběh Exodu. Pokud to tak bylo, zármutek těch, kdo věřili v Ježíše, musel být nesnesitelný. Představte si, jak tam sedí. Není to ani 24 hodin, co Ježíš proléval krev a zemřel. K tomu poslouchají o krvi beránka na veřejích a o nářku Egypťanů nad smrtí svých prvorozených synů.
My nyní už víme,
že Bílá sobota nebyl konec,
ale učedníci to nevěděli...
S odstupem času víme, že Bílá sobota nebyla konec světa. Byla to proluka mezi dvěma světy – den na samém pokraji začátku. My dnes již žijeme s vědomím Velikonoční neděle, a tak můžeme své Bílé soboty snášet s určitou dávkou optimismu, který si učedníci ten den nemohli dovolit. Bůh může mlčet, ale víme, že promluví. Řada našich modliteb zůstane bez odpovědi, ale ne na dlouho. Možná budeme i umírat, ale o naší Bílé sobotě máme velmi dobrý důvod věřit v nedělní zmrtvýchvstání. Ano, když zažíváme podobné chvíle pochybností a zoufalství, můžeme si být jisti, že vzkříšení je na cestě. Zkušenost Boží nepřítomnosti má v životě křesťana velkou váhu, a proto bychom se z ní neměli snažit co nejrychleji utéct.
Spolu s Lazarem a Marií Magdalénou se můžeme ohlédnout a s vděčností vzpomenout na všechno, co pro nás Ježíš už udělal, i když nevíme, kde právě teď je. Ale na rozdíl od nich můžeme vyhlížet budoucnost s reálnou nadějí, že neděle se blíží a to nejlepší teprve
p
ř
i
j
d
e.
