Jak žít svou víru, když si s ostatními věřícími nemůžu být nablízku?
Vždyť na společném slavení liturgie stojí identita církve!
Bez víry by byla bohoslužba jen kulturní podnik
Nejdřív malé upřesnění. Identita církve nestojí na společném slavení liturgie, ale stojí na společné víře, která až pak umožňuje společné slavení. Bez sdílené křesťanské víry by byla bohoslužba jen společný kulturní podnik.
Nic podstatného nám nechybí,
Bůh nepůsobí jen ve svátostech
Myslím si, že v oblasti křesťanského života (a ne jen jeho) může člověka ohrožovat přesvědčení, že to nebo ono musí mít, a že když nemáme potřebné podmínky, nemůžeme duchovně růst. Pokud jsme ale pevně v přesvědčeni, že se Bůh o naši víru a naši životní cestu stará, zjistíme, že za určitých okolností nemusíme mít to či ono, byť je to velmi dobré. Ostatně vzpomeňme si na sdílené zkušenosti křesťanů a křesťanek, kteří byli za komunistické vlády drženi léta v izolaci ve vězení. A oni tam nepřišli o víru, naopak, jejich víra mnohdy úžasným způsobem vyzrála, Ne, Bůh není v projevech své lásky a péče omezen jen na svátosti a na osvědčené, ale teď mnohdy nedostupné formy a úkony zbožnosti. On je přece větší než všechno! Nepatřičně závislí můžeme být my na tom, nač jsme zvyklí. Současná situace je tedy především výzvou k hledání hloubky víry.
Komunikovat lze i jinak
Tím ovšem není řečeno, že se máme všichni uzavřít a nekomunikovat. Navzájem se potřebujeme jak v praktických věcech (nákupy), tak ve sdílení starostí, obav, naděje a víry. Už jen vlídný telefonát je pro mnohé posilou nebo ventilem, kde si může spřízněné duši nejen postěžovat, ale také vyjevit své obavy či své otřesy víry. Pokud se nestaneme na elektronických pomůckách nepatřičně závislými, pokud je nepoužíváme k šíření nepokoje či nenávisti, jsou nepochybně vítanými a důležitými pomocníky.
Viz článek: Nic nutného nám nechybí
