Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Slavnosti a svátky s jednotným čtením
Slavnost Nanebevzetí Panny Marie / Boží přetékající sláva /15.8.

Tento svátek je kamenem úrazu pro nekatolíky, protože není jasně dosvědčen v Bibli. A dalším kamenem úrazu je naivní představa o nanebevzetí: že by se Panna Maria vznášela na obláčku, až by úplně zmizela někde „v nedohlednu“?

1. čtení Zj 11,19a;12,1.3-6a.10ab

19Boží chrám v nebi se otevřel a ukázala se archa jeho úmluvy v Božím chrámě. 12,1Pak se objevilo na nebi veliké znamení: žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy. 3Potom se objevilo na nebi další znamení: veliký ohnivě rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy a na každé hlavě měl čelenku. 4Ocasem smetl třetinu hvězd a svrhl je na zem. Ten drak se postavil před ženu, která měla rodit, aby pohltil její dítě, jakmile ho porodí. 5A porodila dítě, chlapce, toho, který má vládnout všem národům železným prutem. Avšak její dítě bylo uchváceno do nebe k Bohu, k jeho trůnu. 6Žena pak uprchla na poušť, kde měla místo připravené od Boha. 10Tu jsem uslyšel hlasité volání v nebi: „Od nynějška patří vítězství, moc a královská vláda našemu Bohu a panování jeho Pomazanému.“



Žena zde symbolizuje vyvolený Boží lid, Izrael, z kterého se Ježíš narodil podle těla. A drak je symbolem Satana, dočasně požívajícího moci. Tento úryvek se může vztáhnout i na Marii, protože všechny posvátné texty o církvi platí i o Matce Boží: ona je totiž nejvznešenějším údem církve, ale přesto „jen jejím údem“, jak poznamenal svatý Augustin.





Mezizpěv Žl 44

Po své pravici máš královnu, ozdobenou ofirským zlatem.

Vstříc ti vycházejí dcery králů. - Po své pravici máš královnu, ozdobenou ofirským zlatem.*
Slyš, dcero, a pohleď, nakloň svůj sluch, - zapomeň na svůj národ, na svůj otcovský dům!*
Sám král touží po tvé kráse: - vždyť je tvým pánem, před ním se skloň! *
Její družky provázeny radostným jásotem - vstupují v královský palác. *





2. čtení 1 Kor 15,20-26

Bratři! 20Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli. 21Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. 22Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. 23Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus; pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde. 24Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí vládu všech možných knížat, mocností a sil. 25On totiž musí kralovat, 'dokud mu (Bůh) nepoloží všechny nepřátele k nohám'. 26Jako poslední nepřítel bude pak zničena smrt. 'Všecko totiž Bůh položil Kristu k nohám.'



V tomto textu Pavel dokazuje, že pravda víry „Kristus z mrtvých vstal“ zahrnuje i naše vzkříšení. To dokazuje dvěma argumenty:
1) je-li Kristus „prvotinou vzkříšení“, pak zřejmě bude následovat i vzkříšení naše
2) je-li Kristus vítězem nad smrtí, pak logicky bude i vítězem nad smrtí naší.
To vše Maria již prožila, a tak je předobrazem našeho vzkříšení.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Maria byla vzata na nebe, plesají zástupy andělů. Aleluja.



Evangelium Lk 1,39-56

39Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. 40Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu. 41Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým 42a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! 43Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? 44Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně. 45Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“
46Maria řekla: „Velebí má duše Hospodina 47a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, 48neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, 49že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté 50a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. 51Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. 52Mocné svrhl z trůnu a ponížené povýšil, 53hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. 54Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, 55jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky.“ 56Maria zůstala u Alžběty asi tři měsíce a pak se vrátila domů.



Po Gabrielově zvěstování Maria spěchá k Alžbětě, aby se přesvědčila o zázračném početí Jana Křtitele (Lk 1,36). Spěch Marie je způsoben radostí z víry plné očekávání, která se pak rozvine v Boží chválu (Magnificat). Po Mariině pozdravu Jan v lůně své matky poskočí radostí (srov. Mal 3,20) - už od „počátku“ tak poukazuje na Ježíše. Co nemůže dítě, učiní matka: zvolá prorocky mocným hlasem a vysloví první vyznání o Kristu pod vlivem Ducha. Eschatologická radost dítěte je vyvolaná příchodem Mesiáše – je to předzvěst jásotu „přítele ženicha“. Maria je blahoslavena pro svou víru (protiklad k Zachariášovu nedostatku víry: Lk 1,18nn): jako odpověď vyslovuje chvalozpěv na Boží mocné činy, které se naplno projevily jejím nanebevzetím.





K hlubšímu porozumění textu

39 Vydat se na cestu, kráčet – toto prosté sloveso má u Lukáše význam teologický, „kráčet podle Božího plánu“ (podmětem bývá přitom Ježíš, viz 9,51 nebo 13,22). A upřesnění „se spěchem“ vyjadřuje Mariinu poslušnost Božímu plánu – její poslušnost není pouhé podřízení se, ale „aktivní oddanost“, s nasazením celé bytosti. Podobně i Mariin souhlas „kéž se mi stane“ (v řečtině „přací“ způsob) vyjadřuje ani ne tak „pasivní podřízenost“, jako spíš „aktivní souhlas“.
V Bibli jsou muži a ženy „na cestě“ tam, kde Bůh zasahuje. Lukáš se „nezdržuje“ detaily o cestě (zřejmě trvala 4 dny). V řeckém textu máme dokonce třikrát předložku „eis“ (do, k), aby se tak podtrhlo nasměrování. Nejdůležitější je však Mariino setkání s Alžbětou.

40 V první kapitole Lukášova evangelia je mnoho setkání – Bůh totiž zasahuje a přináší spásu v rámci běžných lidských vztahů. Ve starověku a především v židovském prostředí ještě pozdrav nebyl formalitou: nebyl pouze „přáním dobra“, ale též „účinným prostředkem“. A Lukáš neuvádí Mariina slova, protože se chce zaměřit na reakci Alžběty.

41-42 Radostné poskočení dítěte je znamením vnitřního doteku. Jan Křtitel už teď vystupuje jako prorok a předchůdce: vydává svědectví ne slovy, ale svým tělem. A jeho matka Alžběta, naplněna Duchem, vysloví proroctví. Toto radostné zvolání (zároveň s pohybem dítěte) je předzvěstí času spásy.
Požehnaná, rozuměj od Boha. „Mezi ženami“ – tím se vyjadřuje superlativ, tj. nejvíc mezi ženami. Boží požehnání a vyvolení jsou „identické“. Pán žehná „novou kategorii“ lidí, dosud zapomenutých, na okraji společnosti (chudé ženy). Podle starověkého přesvědčení dává syn důstojnost matce – požehnání má tedy svůj zdroj v Ježíši. Toto požehnání provází ty, kteří přijali od Boha poslání. Evangelium začíná požehnáním prokázaným Marii a končí rovněž požehnáním, uděleným tentokrát učedníkům od Vzkříšeného (24,50).

45 Lukáš, který předtím odsoudil Zachariášův postoj nevíry (1,20), nyní blahoslaví Mariin postoj víry. Tato blaženost (štěstí) je zvnitřněna (Maria proto jásá v následujícím Magnifikat, v. 47) a duch-ovní v plném slova smyslu (je to jásot „v Bohu“, v. 47).

46-56 Magnifikat je vlastně chvalozpěvem na Boží mocné činy, které se naplno projevily Mariiným nanebevzetím.





K úvaze

Tento svátek je kamenem úrazu pro nekatolíky, protože není jasně dosvědčen v Bibli. A dalším kamenem úrazu je naivní představa o nanebevzetí: že by se Panna Maria vznášela na obláčku, až by úplně zmizela někde „v nedohlednu“? A, aby těch „kamenů úrazu“ nebylo málo, i ostatní světci jsou „nanebevzatí“, protože hledí na Boha tváří v tvář: liší se v něčem nanebevzetí Panny Marie?
Pokusme se na tyto otázky odpovědět. Je sice pravda, že všichni svatí jsou „nanebevzatí“, ale jen Maria zažila doslova na vlastní kůži proměnu těla. Jedině ona zažila to, co samotný Ježíš: vykoupení, obnovení těla. Tak jako zmrtvýchvstalý Kristus měl duchovní, prozářené tělo, podobně i Panna z Nazareta. Co to je „obnovené tělo“? Vyjděme nejprve ze Starého zákona. V 2 Kr 5,14 najdeme docela osvětlující pasáž: „Náman (nemocný malomocenstvím) sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího. A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce.“ Tedy jeho tělo se obnovilo, vrátilo se do „mladých let“. Možná proto sv. Tomáš Akvinský mluví o tom, že vykoupené tělo vypadá zhruba jako v šestnácti letech: ve věku, kdy je člověk v plném rozkvětu mládí a přitom v určité fyzické zralosti.
To je však málo. Je tu ještě proměna těla. Je těžké si něco takového přesněji představit, proto Písmo používá různé obrazy. Izajáš 61,10 obsahuje tato jásavá slova: „Velmi se veselím z Hospodina, má duše jásá k chvále mého Boha, neboť mě oděl rouchem spásy, zahalil mě pláštěm spravedlnosti jako nevěstu, která se krášlí svými šperky.“ A proměnění Páně dosvědčuje, že proměna se zračí i na tváři: „Ježíšova tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.“ (Mt 16,2) Že se jedná o viditelnou proměnu, to vyznává i sv. Pavel v sugestivním úryvku: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně“ (2 Kor 3,18). Jinými slovy – Boží přítomnost je tak silná a pronikavá, že proměňuje celého člověka, dokonce přetéká (nejen z duše, ze srdce, ale i zvnějšku, z těla). Je to přetékající Boží sláva. Proto se dá říci o Marii (ale také o každém, kdo zažije Boží moc ve vzkříšení těla) – „oděná sluncem“ (Zj 12,1). To je nepředstavitelné! My se nedokážeme dlouho dívat na slunce, natož abychom sami zářili jako slunce nebo jako hvězdy (Dan 12,3). Tak intenzivní bude Boží záře!

Toto vše tedy Panna Maria už prožívá – a k čemu nám slouží tento svátek? Máme-li parafrázovat výrok sv. Bernarda (na slavnost Všech svatých), tento svátek není pro ni, ale pro nás. Proč? Povzbuzuje nás, abychom se nechali proměňovat Kristem už teď, abychom tak jednou zažili přetékající Boží slávu.
A sv. Bernard dále nabádá: „Vzchopme se už konečně, bratři, povstaňme s Kristem, usilujme o to, co pochází shůry, a mysleme na to. Vzhlížejme s touhou k těm, kteří touží po nás, spěchejme k těm, kteří nás očekávají, předložme přání svého srdce těm, kteří nás vyhlížejí. Přejme si nejen být ve společnosti svatých, ale mít i účast na jejich štěstí, a toužíme-li po jejich přítomnosti, ucházejme se velmi horlivě také o to, abychom měli účast na jejich slávě. V této ctižádosti není nic zhoubného a vroucí touha po takové slávě není nic nebezpečného. A druhá touha, která nás naplňuje při slavení památky svatých, směřuje k tomu, aby se i nám ukázal Kristus, náš život, tak jako se ukázal jim, a abychom se také my s ním ukázali ve slávě.“

A tak, přestože nám nohy neslouží jako dřív, sluch, zrak, paměť nám slábnou – čekáme, že dostaneme nové tělo (nové nohy, ucho) – nebude to však návrat zpátky (do našich šestnácti let), ale život prozářený Boží přetékající slávou.





K reflexi

1. Zažíváš porážky? Přes to přese všechno říkej v modlitbě to, co vyslovuje zástup vykoupených (v. 10).
2. Tento svátek nám opět staví před oči to, co je i naším „osudem“: tím v poslední fázi není „zpopelnění“, ani „vytrácení“ se ve vesmíru, ale proměnění slabého těla, obnovení celé naší existence. A na to se mohu už nyní těšit a zaměřit.
3. Mariin chvalozpěv tě inspiruje, abys vytvořil vlastní chvalozpěv: dokázal bys vyjmenovat v modlitbě chvály to, co udělal pro tebe Bůh? Taková osobní modlitba je důležitá, protože tě přesvědčuje, že Bůh je dost mocný na to, aby proměnil tebe celého při vzkříšení, tak jako jindy víckrát zasáhl ve tvém životě.