01. Úvod - spiritualita

(KVFC, P. Tomáš Roule, Úvod do duchovního života, 1. přednáška)

Člověk je schopen Boha…Touha po Bohu je vepsaná do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha; Bůh nepřestává člověka přitahovat k sobě a jen v Bohu člověk nalezne pravdu a štěstí, jež neustále hledá (Katechismus katolické církve, ZVON, Praha 1995, s. 25, č. 27).
Cílem každého lidského života je poznat Boha, milovat ho, sloužit mu a pro lásku k Bohu milovat i lidi (Georges Huber).





SPIRITUALITA - DUCHOVNÍ ŽIVOT

Slovo spiritualita je dnes velmi často používáno. Hovoří se o spiritualitě laiků, řeholníků nebo kněží, také se mluví o spiritualitě práce nebo sportu atd. slovo není zcela jednoznačné. Má tři základní významy:

1. Význam slova spiritus (řecky pneuma) i odvozené slovo spirit(u)alis pochází ze slova spirare, které znamená dýchat. Odtud pochází překlad spiritus jako dech nebo duch a spirit(u)alis jako duchovní nebo duševní. duch označuje vždy nepostižitelnou podstatu toho, co je (jsoucna), podstatu, která to, co je, oživuje. V tomto smyslu se někdy hovoří o spiritualitě a duchovním životě jako o něčem odděleném a snad i nepřátelském ke skutečnostem světským a časným. Potom by se mohly věci jako společenský život, tělesné zdraví, sexualita atd. jevit jakožto tělesné s duchovním neslučitelné.

2. Jiné je chápání slova duch (řecky psyché) jako něčeho, co se s hmotou doplňuje. Toto chápání má dosah nad rámec křesťanství a náboženství vůbec.

3. Pojetí ryze křesťanské se vztahuje k Duchu, třetí božské osobě. To je teologicky správné užití slova spiritualita, ani dnes není samozřejmé. I my často spojujeme slovo "duchovní" nikoli nejprve s osobou Ducha svatého, nýbrž s námi samotnými. To má problematické důsledky: věci časné a tělesné se považují za neslučitelné s duchovním životem. To vlastně není ani křesťanské ani evangelijní: v duchovním životě jde mnohem více o to, co Bůh skrze svého Ducha koná v nás, ne tolik, co děláme my. Spiritualita zahrnuje tedy Boží působen v nás, ale také samozřejmě naši vlastní aktivitu, ale pouze tu, která je reakcí na Boží činnost a která je umožněna Boží milostí. Duchovní život je nejen náš, ne v první řadě náš, ale Boží, Ducha svatého (tedy "duchovní").


Slovo spiritualita se také užívá jako slovo opisné ke slovům zbožnost, religiozita, niternost, svatost, náboženský cit, duchovní život, mystická zkušenost, sjednocení s Bohem. Spiritualita v širším smyslu může být budhistická, sufistická (v islámu). Nabídka spiritualit je zvláště dnes velmi bohatá, dnes se přirovnává ke zboží v supermarketu. Spiritualitou se také vyjadřují určité konkrétní modely života laická, řeholní a kněžská, nebo rodinná, manželská, misionářská, jednotlivých řeholních rodin nebo skupin v církvi. Podle pramenů může být biblická, pavlovská, liturgická nebo podle důrazů kristocentrická, mariánská atd. Může se dělit i dle zařazení časového (středověká atd.) nebo zeměpisná (ruská atd.) (Podle: Slovník spirituality, Stefano de Fiores a Tullo Goffi, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1999, heslo spiritualita, s. 904-905).





DĚJINY SLOVA SPIRITUALITA

Poprvé se toto slovo objevuje v pseudojeronýmovském listu 7 (De scientia divinae legis - o znalosti božského zákona) v 5. století. Dopis je adresován čerstvě pokřtěnému člověku, kterého má povzbudit k autentickému křesťanskému životu, což znamená k životu nevlažnému (Vlažného učedníka nemá Kristus rád - "Protože díky nové milosti, ctihodný a přemilý otče, už nemáš žádný důvod k slzám, čiň se, střez se, buď horlivý, pospěš. Čiň se, abys ve spiritualitě pokročil. Střez se, abys jako neopatrný strážce nepřišel o dobro, které jsi nabyl. Buď horlivý, aby něco nezanedbal. Pospěš, abys rychleji dosáhl Krista…Dokud máme ještě čas, zasévejme v Duchu, abychom mohli sklízet duchovní úrodu."). Shrnují se zde nároky spirituálního, tedy duchovního života jako celku. Spiritualita znamená život podle Ducha. V 10. století Rathier de Vérone hovoří o "duchovním sluchu", který Bůh vyžaduje. R. 1077 je povoláno k reformě jednoho opatství osm mnichů z Cluny, kteří plně žili spiritualitu osmi blahoslavenství atd. Spiritualita se také stává charakteristickým znakem klášterního života. Hovoří se o ní jako o dokonalosti, "díky které vzdálíme nejprve od naší duše všechno duchovní zlo, jakým jsou neřesti a hříchy…Díky ní také vyhledáváme pro své duše všechno duchovní dobro, jakým jsou všechny ctnosti, dary a milosti." V 17. století je definován spirituální člověk jako "výtečný křesťan, který tudíž ve větší míře a hlubším způsobem než jiní… vlastní to, co tvoří člověka křesťanem, to znamená duch Ježíše Krista".





KŘESŤANSKÁ SPIRITUALITA

Asi nejvýzamnějším souhrnným dílem na poli spirituality je Dictionnaire de Spiritualité ascétique et mystique (Slovník asketické a mystické spirituality), který od r. 1932 vydával Francouz Gabriel Beauchesne. Moderní definicí křesťanské spirituality uvádí B. Franling: Křesťanská spiritualita je způsob života pod vedením Ducha, bytí plně věřící, ve kterém život Kristova ducha v nás se stává zjevným skrze dějinné podmíněnosti života (Spiritualita, Aimé Solignac, in: Studijní texty ze spirituální teologie I, Axiomy duchovního života, Centrum Aletti, Olomouc 2003, s. 22-39).





BOŽÍ SLOVO JAKO PRAMEN DUCHOVNÍHO ŽIVOTA

Náš duchovní život bude natolik křesťanský, nakolik v něm uskutečňujeme osobní vztah s Bohem. Záleží na tom, jak moc jej stavíme na Božím slově a na naší víře. Božím slovem Bůh člověka volá k sobě. Člověk toto volání poznává a přijímá vírou. Slovo Boží nám zaznívá v církvi, v níž kdysi vzniklo a duchovní život podle Božího slova je tedy od církve neoddělitelný. V této souvislosti si jistě mnozí vybaví výroky mnohých o tom, že si s Bohem žijí sami a žádnou církev nepotřebují. Nejedná se samozřejmě pouze o záležitost rozumu. Bůh ve svém slově nám svou pravdu dává živoucí, která také nám je schopna dát život. Boží slovo je zjevením mezi božským "Já" a lidským "ty" (Introduction a la vie spirituelle, Louis Bouyer, Desclée et Cie, Tournai, 1960, s. 27-29).





ČLOVĚK JE SVOU PODSTATOU SPIRITUÁLNÍ

Každý člověk má v sobě cit pro transcendenci, pro přesažno, něco, někoho, kdo ho zásadním způsobem přesahuje. Cítí, že mu nestačí pouze vydělávat a vytvořit si díky tomu příjemný život. Každý má v sobě touhu po nad-přirozenu, něčem, co přesahuje to přirozené kolem nás a po spirituálním prožitku. Tato touha se nedá zastínit. Jako by člověk cítil, že není celý, že mu "něco chybí", že si sám nevystačí. Jsou chvíle, kdy je člověk hrozně sám. Vyvstávají otázky, které je možno zastínit, ale jen dočasně. Jednou z možností je obrátit se k okolnímu světu a zkoušet nasytit hlad. Člověk má základní potřeby, které jsou nutné pro existenci: jídlo, pití, bezpečí. Pak se může zkoušet obracet k druhým lidem, to zahrnuje všechny roviny vztahů a komunikace, včetně té sexuální. Přesto ale zjišťuje, že je potřeba ještě něco, někdy se stále cítí sám. Druhý je nakonec taky jenom člověk, je možno si do něho lecos promítat, své vlastní ideály, nesplněná očekávání. Má chvíle, kdy si říká "není to ono".

Takovým otázkám se daří v mladé generaci hlavně u studentů, ale i dalším lidem, kteří jsou citliví a vnímaví. Také se hodně objevují u lidí v sociálně zaměřených profesích, dnes také pozoruhodně u bankovních zaměstnanců a úředníků.
Na druhé straně je dostatek lidí, kteří tyto věci prostě "neřeší". Zaměřují se pouze na úspěch v zaměstnání a na budování kariéry. Každý člověk touží po životě, ale někteří zaměňují život s heslem "Co možná nejvíc si užít". Svou spirituální touhu v sobě uzavírají a ta se projeví až v okamžiku, kdy se dotyčný dostane do nějaké závažné životní krize. (Anselm Grün - Blízký i vzdálený, Jan Paulas a Jaroslav Šebek, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2002)





TŘI ZÁKLADNÍ PROBLÉMY

Křesťanská spiritualita se zabývá třemi základními věcmi, které si musí člověk nějak "srovnat": minulost, současnost, budoucnost.

a) MINULOST. Minulost člověka může být docela obstojnou zátěží. Člověk může klopýtat, pod tíhou toho, že zjišťuje, že není takový, jaký by si přál, jaký si myslel, že je. Ubližuje nejen Bohu, ale i druhým a co víc, často ubližuje sám sobě. Někdy každý z nás je sám sebou velmi nepříjemně překvapen. Bůh nabízí odpuštění - možnost nového začátku, aniž bychom se museli znova a znova vracet k tomu, co bylo. Odpuštění přináší uzdravení. Jako by Bůh řekl: Tím už se netrap. S tím souvisí uzdravení různých křivd, kterých se na nás dopustili druzí. Jinými slovy, dává člověku schopnost se sám sobě znovu podívat do očí. Bůh člověku navrací důstojnost. Člověk má nesmírnou důstojnost. Vždyť se praví, že nás Bůh stvořil ke svému obrazu. Každý má svou minulost, je to jeho posvátná historie, včetně všech pádů. Bůh je schopen i naše neúspěchy a bolesti začlenit do našeho neopakovatelného příběhu. Říká se, že Bůh promlouvá ve dvou knihách: první je Bible, druhou náš deník.

b) SOUČASNOST. Minulost nemůžeme ovlivnit. Jediné, co máme skutečně v moci je jen přítomný okamžik. Prchavý, nikdy se nevrátí. Žít, to je velká odpovědnost. Každý svého štěstí strůjcem.

c) BUDOUCNOST. Budoucnost člověk rovněž jako minulost nemá v moci. Může život vyplýtvat tím, že se stále bude jen těšit na to, co bude pak a život mu proplyne mezi prsty nebo se bude pořád bát něčeho, co přijde (možná). Podobný vztah je možno mít i k vlastní minulosti (někteří lidé žijí jen v minulosti: Jó, dyž sem bejval mladej, to bejvávalo všecko jinačí). Svou budoucnost pouze připravujeme každou svou volbou a činem, je jejich výslednicí. Člověk má příznivé vyhlídky. Základní součástí křesťanství je jednak smrtelnost těla a nesmrtelnost duše, život věčný. Bez něj by křesťanství vůbec nedávalo smysl. Člověk má duši, která nikdy neumírá. Až po smrti je život v plnosti. do té doby, jako by byl celý náš život "sice fajn ale nějak v nepořádku". Svatý Augustin to v 5. století vyjádřil takto: Stvořil jsi nás, Bože, pro sebe a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v tobě.