03. Kdo jsi ty?

(KVFC, P. Tomáš Roule, Úvod do duchovního života, 3. přednáška)

Pozdě jsem si tě zamiloval, Kráso tak stará, a přece tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval. Vždyť tys byl u mne uvnitř, já však byl venku a hledal tě tam. Já ohyzdný jsem se honil za krásami, které jsi stvořil. Byls u mne, ale já nebyl u tebe. Vzdalovalo mne od tebe, co nebýt v tobě, nebylo by vůbec. Volal jsi a křičel, až jsi prorazil mou hluchotu. Skvěl jsi se a zářil, až jsi zahnal mou slepotu. Voněl jsi, až jsem se nadechl a toužím po tobě. Ochutnal jsem a hladovím i žízním. Dotkl ses mne a zahořel jsem touhou po tvém pokoji.
Když se k tobě přimknu celou svou bytostí, nečeká mne nikde bolest ani námaha; můj život bude živý, naprosto plný tebe. Ano, koho ty naplňuješ, toho pozvedáš; a jen proto, že tě ještě nejsem plný, jsem sám sobě na obtíž. Mé žalostné radosti zápasí s radostnými bolestmi a já nevím, kdo z nich zvítězí.
Běda mi, Pane smiluj se nade mnou! Mé špatné bolesti zápasí s dobrou radostí a já nevím, kdo z nich zvítězí. Běda mi, Pane, smiluj se nade mnou! Hle, podívej se, že neskrývám své rány; vždyť ty jsi lékař, a já jsem nemocný, ty jsi slitovník, a já jsem politováníhodný… A tak je všechna moje naděje v tvém milosrdenství.
z knihy "Vyznání" od sv. Augustina, biskupa





OBRAZ BOHA

Boží nařízení v Bibli výslovně zakazuje jakékoli zobrazení Boha lidskou rukou: "V den, kdy k vám Hospodin mluvil na Chorébu z prostředku ohně, jste neviděli žádnou podobu; velice se tedy střezte, abyste se nezvrhli a neudělali si tesanou sochu (Dt 4, 15-16)". (Více k tomu Katechismus katolické církve, ZVON Praha 1995, čl. 2129-2132.) Dnes už nejsme tolik nakloněni si Boha zobrazovat pomocí soch nebo obrazů, spíše se jedná o naše představy o Bohu, nebo o vytváření si bůžků. Bůžkem (kralický překlad Bible říká "ukydaní bohové" = rukama vytvoření), modlou se může stát cokoli a kdokoli, co zaujme v mém životě místo nejdůležitější a není Bůh. Boží přikázání v dnešní době se bude vztahovat spíše na to, abychom si Boha nezaškatulkovali, abychom nepodlehli dojmu, že už ho dost známe, že jsme ho pochopili, že už o něm máme dostatečnou představu. Odtud pramení staré rčení Deus semper maior = Bůh je vždy větší (než jakákoli lidská představa o něm). Často nás osloví naši blízcí s otázkou: To vy opravdu věříte v Boha? Někdy není na škodu, zeptat se jich, koho tím dotyční vlastně myslí. Pokud jsou schopni nějak své chápání upřesnit, velmi často nám nezbývá, než (k jejich překvapení) opáčit: "V takového Boha nevěřím ani já". Představa Boha jako stařečka na obláčku je stále velmi živá a to nejen mezi nevěřícími. Jediný obraz, který platí je ten, který Bůh vytvoří sám. Není těžké si teď vybavit jednu z prvních vět Bible: "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil (Gn1, 27). Člověk ovšem tento Boží odraz-obraz zakalil. Od okamžiku vtělení je BOŽÍ AUTOPORTRÉT JEŽÍŠ KRISTUS. "Náš Bůh je živý a zůstává navěky, jeho království nebude zničeno, jeho moc nemá konec. Zachraňuje a vsvobozuje, činí znamení a divy na nebi a na zemi."(Dan 6,27b-28a).





POKUŠENÍ SI UDĚLAT BŮŽKA

- je i dnes aktuální. Žít ve vztahu s Bohem a důvěřovat v něj není snadné - Boha nevidíme, nemůžeme si snadno ověřit jeho postoj a jeho požadavky jsou náročné. Může se nám tedy dít něco podobného jako izraelskému lidu na poušti, jehož už exodus přestal bavit a chtějí po Árónovi, aby jim udělal jiného boha, který bude hmatatelnější. Někdy člověk ze svého ideálu Boha sleví a udělá si boha z něčeho, co je po ruce, je to vlastně takové zkratkové řešení. Naše sebepoznávání nám pomůže odhalovat, na jaká "božstva" jsme my osobně náchylní. To je vlastně jedním ze smyslů boření model, jak je známe ze Starého Zákona. Vzpomeňme na příběh proroka Eliáše na Karmelu, v němž se utká Hospodin a Baal (1 Král 18).





KAŽDÝ SVÉHO BOHA?

Bůh sám někdy boří představy člověka o sobě samém. Bohu díky, že to dělá. Kdosi moudrý k tomu řekl, že každý má Boha tak velkého, jak mu to sám dovolí. Není dobré Boha svými představami omezovat. ("Tohle mi ani Bůh neodpustí, s tím mi ani Pán Bůh nepomůže.") Bude užitečné na začátku, když hovoříme o tom, čemu a jak věříme, zmínit se také o tom, čemu a jak nevěříme. C.S. Lewis, velký křesťanský autor (mimochodem z anglikánské církve), říká, že jako křesťané samozřejmě nemusíme věřit, že ostatní náboženství jsou jednoduše chybná. Máme dokonce svobodu, že ve všech náboženstvích je obsažena alespoň špetka pravdy. Není nutno se teď domnívat, že jsme právě přitakali nějaké kacířské myšlence. Toto učení patří k tomu, co je drahé katolické tradici. C.S. Lewis svou myšlenku formuloval už v r. 1942, II. vatikánský koncil ve své Deklaraci o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím /Nostra Aetate čl. 2/ v 60. letech ("..i ostatní náboženství, rozšířená po celém světě, se snaží různými způsoby vycházet vstříc neklidu lidského srdce tím, že nabízejí cesty: nauky, životní pravidla i posvátné obřady. Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna hlásat Krista, který je cesta, pravda a život.").






BŮH STVOŘITEL

Křesťanská představa o Bohu vyznává, že Bůh vynalezl a stvořil vesmír podobně jako umělec tvoří obraz nebo melodii. Malíř není obrazem, když je obraz zničen, sám nezaniká. Od světa je Bůh oddělen, není jeho součástí. V tomto smyslu hovoří panteismus, podle něhož Bůh oživuje vesmír, podobně jako člověk své tělo, takže by vesmír byl Bohem a kdyby vesmír neexistoval, neexistoval by ani Bůh. Ale Bůh stvořil svět - prostor i čas, všechny barvy i chutě. I malíř je samozřejmě ve svém díle nějak přítomen. Podobně i Bůh. Sv. Tomáš Akvinský hovoří o Bohu přítomném ve světě a věcech intimně, jako dárci řádu, pořádku ve vesmíru, dárci přírodních zákonů, které svět plní. Je nám blíže, než si myslíme. Skutky apoštolů (17,28) to vyjadřují takto: "V něm žijeme, pohybujeme se, jsme". Boha lze také zakusit, alespoň jednoduše, v každé své touze a usilování své svého srdce. Básník Francis Thomson se k němu modlí: "Světe neviditelný, tebe vidíme, Světe nedotknutelný, tebe hmatáme, Světe nepoznatelný, tebe poznáváme, Nepochopitelný tebe chápeme". (Pokoj v duši, Fulton J. Sheen, Křesťanská akademie Řím 1969, kap. Je těžké najít Boha?, s. 59 -75.) Spousta věcí se však ve světě dostala na scestí a Bůh velmi hlasitě trvá na jejich nápravě. "Když Bůh stvořil svět, neudělal jej hotový, jako když člověk sestrojí nějaký přístroj. Ten je pak takový, jaký je, a dá se už jen udržovat v pořádku. Bůh chtěl, aby svět v dlouhých, nezměrně dlouhých časových obdobích sám dosáhl dokonalosti." K dovršení jej pak vede Boží trpělivost, říká významný teolog Romano Guardini. (O živém Bohu, Romano Guardini, Nakladatelství Vyšehrad Praha 2002, s. 46.)





ZLO VE SVĚTĚ?

To samozřejmě nastoluje otázku, proč se svět stvořený dobrým Bohem dostal na scestí. Křesťanství není dualismus, který hovoří o tom, že od věčnosti existují dvě síly, dobrá a zlá, každá se pokládá za dobrou. Podle křesťanství i temná mocnost byla stvořena Bohem jako dobrá a pokazila se až potom. C.S. Lewis tento stav přirovnává k občanské válce, přičemž my přebýváme v části obsazené vzbouřencem - nepřítelem a spravedlivý král k nám přichází jako výsadkář v přestrojení a vyzývá nás k účasti na velké sabotážní kampani. Lewis hovoří o tom, že Bůh stvořil bytosti se svobodnou vůlí, kterou nazývá "omračující možnost". "Bůh stvořil bytosti vybavené svobodnou vůlí. To jest tvory schopné jít špatnou i správnou cestou. Někteří lidé se domnívají, že si dokážou představit tvora, který by byl svobodný, ale nemohl sejít na scestí; já nikoli…. Samozřejmě že Bůh věděl, k čemu dojde, užijí-li /lidé/ své svobody nesprávně: zjevně soudil, že se to riziko vyplatí….Soudí-li Bůh, že tento stav vesmírné války je daní, kterou za svobodnou vůli stojí za to zaplatit - která stojí za stvoření živého světa, v němž budou bytosti konat skutečné dobro a zlo a v němž se mohou dít události skutečně důležité, namísto světa hraček, uváděného v pohyb pouhým zatáhnutím za provázky, můžeme vzít za bernou minci, že to za takovou cenu stojí…Bůh nás stvořil: vynalezl nás jako člověk vynalézá stroj…Bůh vymyslel lidský motor poháněný jím samým. On sám je palivem, které má náš duch spalovat, či potravou, jíž se má sytit. Jiná možnost není. Právě proto postrádá smyslu po něm žádat, aby nás učinil šťastné po našem a neobtěžoval nás náboženstvím. Není možné, aby nám Bůh poskytl štěstí a pokoj vně sebe sama, neboť se tam nenacházejí. Nic takového není." (K jádru křesťanství, C. S. Lewis, Návrat Praha 1993, kap. Čemu křesťané věří, s. 31-52.) Boží trpělivost, říká R. Guardini, je stejně velká jako Boží všemohoucnost. (O živém Bohu, Romano Guardini, Nakladatelství Vyšehrad Praha 2002, s. 46.) OSOBNÍ ZLO. Není prostě Boží protiklad stejně silný jako on. Bůh je vždy silnější, i když se to projevuje postupně. My a Bůh jsme silnější než ďábel.





MOŽNOST POZNÁNÍ BOHA

Jednou z výpovědí Bible a křesťanství je, že je možné Boha poznat, tedy opak k tomu, co zastávají agnostici: je docela dobře možné, že Bůh je, ale my nemáme, jak se to dozvědět. Svatý Pavel v listě Římanům vysvětluje, že poznání Boha je přístupné lidské mysli, když lidé "přemýšlejí o jeho díle" (Řím 1, 20). Romano Guardini rozvádí tuto myšlenku dále: …"neděje se to pouhým hloubáním a rozumovým uvažováním. Pouhá práce rozumu nevede k živému poznání Boha. Je-li upřímná, může mu dobře a poctivě posloužit; ale skutečné poznání živého Boha nebude nikdy plodem pouhého myšlení. Existuje však také živé myšlení. Tedy takové, které přichází ze života a opět se tam vrací, vykládá životní zkušenosti, uvádí je v souvislosti, prohlubuje je a dává nám schopnost k nové zkušenosti…Je-li ochotné to nejhlubší v nás, naše srdce, vidí duchovní zrak nezastřeně do dění a do věcí a poznává v nich velkého Jiného. Všechno ukazuje k němu". (O živém Bohu, Romano Guardini, Nakladatelství Vyšehrad Praha 2002, s. 53.) To je nakonec jistě i smysl Pavlovy výpovědi. Liška v Exupéryho Malém princi také říká: Nejdůležitější věci jsou očím neviditelné, správně vidíme jen srdcem.





FALEŠNÉ PŘEDSTAVY O BOHU

Když Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy, ptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?"Oni řekli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?" Můžeme sami sebe vystavit a vystavovat této Ježíšově otázce. Možná nám něco jiného bude říkat náš rozum, přejaté poučky, něco jiného naše srdce a možná ještě něco jiného říká naše podvědomí, naše chování, jednání, rozhodování, to, co nám dělá radost, strach. To je otázka dlouhodobějšího poznání sebe sama, které bývá také bolestivé, ale každopádně stojí za to. Ježíš přece říká Pravda vás osvobodí. Aby nám Boha přiblížil (a v mnoha případech vlastně Bible jako taková), hovoří o něm v podobenstvích (např. o marnotratném synu a milosrdném až marnotratném otci). Každý máme o Bohu nějakou představu, různě dokonalou a různě trefnou a užitečnou. Některé představy lidí o Bohu jsou nedokonalé a vyvíjejí se, některé jsou ale vyloženě falešné. Chceme-li mluvit o Bohu, musíme si uvědomit, že Boha nelze popsat ani definovat, mluvíme o něm pouze na základě naší zkušenosti s ním. Poznáváme ho z jeho účinků ve světě - kladné výpovědi o Bohu (co Bůh je). Mnoho o něm víme tak, že řekneme, co všechno Bůh určitě není - záporné výpovědi o Bohu (co Bůh není). Přesahující výpovědi o Bohu poukazují na to, že Bůh nesrovnatelně vyšším, nedostižným způsobem předčí každou dokonalost, takže abychom mohli aspoň něco o něm říci, přisuzujeme mu kladné vlastnosti v nejvyšší míře. Spíš prostě pořád poznáváme, kdo a co Bůh není, než kdo je (co Bůh je), v posledku ho nemůžeme úplně poznat a pochopit.



ŠKODLIVOST FALEŠNÝCH PŘEDSTAV

Velmi často nevědomé, falešné představy o Bohu lidi omezují, dotírají na ně, nahánějí jim strach a dokáží je dohnat až na hranici sebezničení. Může nám to přijít velmi zvláštní, jak něco spojené s Bohem může být sebezničující. Jde ovšem o to, že falešná představa o Bohu není Bůh, Bůh zničující není, jeho karikatura může být. Pak může tato představa mít ničivý účinek i v životě lidí, kteří si říkají věřící křesťané. Existují lidé, kteří milého Boha prožívají jako týrajícího, nemilosrdného soudce, malicherného počtáře, svévolného tyrana. Ze strachu, že budou potrestáni, se vzdají pokusu se s tímto nemilosrdným Bohem vypořádat a nepoznají tak, že se vypořádávají vlastně jen s nesprávnou představou o něm. K tomuto tématu přistupujeme s vědomím, že se tak trochu týká každého z nás, a že následující povídání se může také dotknout konkrétně nás a upozornit na slabiny v našem pojímání Boha. Modlím se, aby Bůh sám vedl cesty Vašich myslí, abyste se toho nebáli a objevovali vždycky o kousek víc toho našeho pravého Boha, který je semper maior (vždy větší). Jiní lidé zase lpí na "milém Bohu" svého dětství a neodvažují se tuto představu opustit a důvěřovat, že pravý Bůh je zachytí a nenechá padnout. Je pochopitelné, že člověk má proti vnímání těchto špatných zkušeností, protože se přitom odkrývají nejhlubší životní zranění, jejichž dotek působí bolest. Toto vyrovnání se a smíření s vlastní minulostí nás však vede na hlubinu našeho života a ke zdaru našeho života jako celku. Člověk, který se bude více nořit do svého života, zabývat se svými negativními představami o Bohu tak, aby mohly být překonány, doplněny nebo proměněny, měl by tímto vším projít s duchovním doprovodem člověka, který je k tomu dobrým a kompetentním průvodcem, který má navíc naši důvěru. Je důležité, aby se tak dělo v klidu a uvolněně bez jakékoli křeče, strachu, mučivého hledání a dotazování. Není nutno si zastírat, že mnoho duchovních, řeholníků, i laiků navenek hlásá Boha jako dobrého Pastýře a milujícího Otce, zatímco v nitru je sužováno úzkostí a falešnými pocity viny a propadá "očistným nutkáním". Krystalizuje nám několik typických představ o Bohu.


Dětské představy

Představa o Bohu vzniká již v prvních letech života a je ovlivňována prostředím, v němž se dítě nalézá. Je zakořeněna mimo podílu Boží milosti i v lidské zkušenost;, v tom, jak tuto zkušenost zprostředkují otec a matka. Pokud se jedná o příliš mnoho stereotypu, hrozí, že se dětská fantazie zúží, spíše je zde potřebný rozvoj. Dítě ve své představě navazuje na konkrétní zkušenosti se svým prostředím. Zpočátku zejména matka je vnímána jako první "symbol Boha". Pouze časem dítě zjišťuje, že není jediná, kdo jej obklopuje. Dítě postupně chápe, že za ní je ještě cosi většího, což ještě umocňuje společná modlitba s dítětem Dětem je třeba zprostředkovat hlavně tři důležité prvky a to navíc rovnoměrně a vyváženě:

1. Bůh je osobní - je důležitý pro mě a můj osobní život, osobně mě miluje a věrně mě doprovází

2. Bůh je zároveň univerzální - zároveň svět převyšuje a je na světě nezávislý, není vázán přírodními zákony, je tu pro všechny lidi stejně

3. Bůh je někdo úplně jiný - je tajemství, které člověk nikdy nezměří a neprozkoumá


Rozporné představy o Bohu

Vědomé a nevědomé představy o Bohu v člověku jsou velice protikladné. Např. kněz hlásá ve svých kázáních a rozhovorech dobrého a milosrdného Boha, který lidi miluje. Ovšem on sám se nevědomky vylučuje z této Boží dobroty a lásky. Další rozpor bývá mezi zprostředkovanou a osobně zakoušenou představou Boha. Zvláště děti často žijí ne vědomě zprostředkovanou, nýbrž nevědomou, "potlačenou" představou Boha svých rodičů a vychovatelů. Rozporně prožívají Boha také ty děti, jejichž rodiče se při výchově odvolávají na Boží autoritu, zároveň však svůj vlastní život na Boha nezaměřují a neřídí se jeho pokyny. Podobné rozpory dále vznikají, jestliže otec a matka zprostředkovávají velmi rozdílné představy o Bohu.

Na vznik dětské představy o Bohu mají nejsilnější vliv rodiče. Vztah rodičů a dítěte je na vztah k Bohu přenášen. Tato původní představa o Bohu se může později zkorigovat prostřednictvím nových náboženských zkušeností a hlavně díky Boží milosti. Takže rodiče, nezoufejte, nikdo není dokonalý!


Bůh pomocník v nouzi

Zvláště děti, se kterými se špatně nakládá, mají tendenci se utíkat k Bohu jako pomocníku v nouzi. Jejich svět je rozštěpen na zlý svět lidí a dobrý svět u Boha. Někdy podvědomě lidé chápou Boha jako někoho, komu se škrabou po zádech, věší se mu na krk, vkleče mu objímají nohy atd. On si neúčastně nechá vše líbit. Při bližším zkoumání tento vztah je jednostranný. Dochází se k tomu, že kdyby měl člověk opravdu důvěru a ne zde přítomnou nedůvěru, tolik by nešplhal a nedržel se ale naopak s pustil s důvěrou, aby zakusil, že On ho zachytí.


Osvědčilo se psát dopisy i třeba zemřelým osobám a vyjádřit jim svou agresi, pojmenovat ji, vynést na světlo, na světlo Boží. Vynést na světlo nevyřešené pocity a problémy. A co víc, je užitečné vypořádat a smířit svůj život s Bohem. Na Boha si lidé přenášejí mnoho věcí a mají na něj často hněv a navíc se bojí si to připustit. Svůj život i svému okolí možná zbytečně otravují život a sami se dusí. Možná se přitom bojí podvědomě Boha nahánějícího strach a trestajícího. Je potřeba tuto představu o Bohu odhalit a s Bohem se, ano, vypořádat. Pomocí a inspirací v tom může být kniha Job, Jákobův zápas s Bohem, příběh rozčilené Marty, podobenství o marnotratném synu., aby se vůči Bohu vyjádřily i negativní pocity vzteku a nenávisti, aby se před ním nic nezadržovalo. Vždyť Bůh to všechno stejně ví. Jako když se házejí kameny do vody (jako na Boha), kameny dopadnou na hladinu, roztříští ji, klesnou ke dnu a za chvíli je zase hladina klidná. Ve zmiňovaném dopise je možno vyjádřit nahromaděné pocity vzteku a pak je s někým prohovořit. Bůh o tom všem stejně ví a naopak to může pro naši víru být velmi ozdravný proces. Agrese totiž uvolňuje životní síly, což znamená pokrok a budoucnost. Opakem agrese je totiž regrese (zpětný krok). Naší minulosti neutečeme tím, že před ní budeme utíkat jako před vlastním stínem. Kdo chce najít klíč ke svému životu, musí pohledat také své temné a strach nahánějící zóny. Můžeme vycházet z toho, že Bůh zná naše nitro lépe než my sami, už dávno zná naše výčitky, obžaloby a naše strachy, dříve než je vyslovíme. Je tomu podobně jako s modlitbou, jsme to my, kteří to vše potřebujeme slyšet. Často trvá dlouho, než to vše lidé vysloví.



HLAVNÍ FALEŠNÉ PŘEDSTAVY O BOHU

1. TRESTAJÍCÍ BŮH SOUDCE - Bůh je někdy falešně popisován jako neúprosný soudce, který nemilosrdně trestá každý poklesek, aniž by pátral po motivech a pozadí. Nestrpí jako tyran žádný odpor. Hříšník musí pykat a být potrestán, dokud není opět nastolen pořádek. přiznejme se, že vzbouřit se proti této představě je osvobozující a stojí za to, abychom objevili Boha pravého. Mnohokrát může mít tato falešná představa mnoho společných rysů s neúprosným otcem atd.

2. DÉMONICKÝ BŮH SMRTI - jakoby se zde promítalo případné poselství rodičů: Ty jsi neměl žít, jde o syndrom nechtěných dětí, kteří jsou už ve fázi před porodem ovlivněni negativními pocity matky. Mohou nést pocit, že jsou "dětmi hříchu".Ovšem Ježíš je ten, který na nás pohlíží s láskou, zjednává nám vážnost, sdílí s námi případně náš život ohrožující klíčovou zkušenost. Zde pomohou citáty z Iz 43,1 nebo Ez 16.

3. PŘETĚŽUJÍCÍ BŮH VÝKONU - tato představa svádí člověka k přehánění výkonu, který je sám o sobě dobrý, dosáhne totiž nakonec sebezničení - člověk, který navíc myslí, že plní Boží vůli. Nemůže-li ďábel svést člověka přímo ke zlu, svede ho aspoň k tomu, aby konal dobro nemírně. Takto pokoušení lidé žijí v domnění, že si Boží lásku musí zasloužit vlastními výkony s velkým úsilím a námahou. Jinak se cítí bezcenní. Někdo je proto zaměňován v náboženských kruzích za lásku k bližnímu duchovní aktivismus. Odvahu zde mohou dodat texty o Ježíšově setkání s Marií a Martou (L10,38), podobenství o dělnících na vinici (Mt 20,1), o marnotratném synu ((Lk 15,11) nebo o farizeu a celníkovi (Lk18,9). Ježíš se totiž ujímá právě slabých, lidí odkopnutých vyděděných, kteří se neodvažují nasadit vlastní síly, nebo je nemají. Posilou zde může být tato zásada konání, kterou se řídí jezuité: Důvěřuj v Boha tak, jako by veškerý úspěch věcí závisel na tobě, a nic na Bohu;věnuj jim však všechno úsilí tak, jako bys ty nedělal nic a Bůh dělal všechno sám.

4. BŮH ÚČETNÍ A BŮH ZÁKONA - bezcitný démon a robot (big brother is watching you), který registruje a sepisuje každou chybu a každé provinění člověka proti zákonu kvůli velkému a konečnému zúčtování. Bůh je chápán jako policajt světa, Bůh dlužníků. Toto chápání může zprostředkovávat, i když ne zcela oprávněně, pojem "Boží oko". Na tuto bolest lze "naordinovat" modlitbu Anima Christi:

Duše Kristova, posvěť mě.
Tělo Kristovo, zachraň mě.
Krvi Kristova, napoj mě.
Vodo z boku Kristova, obmyj mě.
Utrpení Kristovo, posiluj mě.
Ó dobrý Ježíši, vyslyš mě.
Do svých svatých ran, ukryj mě.
Od sebe nikdy neodlučuj mě.
V hodině smrti zavolej mě.
K sobě dojíti pomoz mě,
K sobě dojíti pomoz mě,
s tvými svatými v nebi ať chválím tě. Amen.



KLADNÉ PŘEDSTAVY O BOHU

I. BŮH STVOŘIL ČLOVĚKA JAKO SVŮJ OBRAZ A DÁVÁ MU ŽIVOT V PLNOSTI
II. BŮH JAKO DOBRÝ PASTÝŘ DOPROVÁZÍ A CHRÁNÍ ŽIVOT ČLOVĚKA
III. BŮH SE JAKO MATEŘSKÝ OTEC STARÁ O LIDI
IV. BŮH S ČLOVĚKEM TRPÍ A SVÝM UTRPENÍM A SMRTÍ HO OSVOBODIL K ŽIVOTU

(Zpracováno podle knihy Falešné představy o Bohu (jejich vznik, odhalení a překonání), Karl Frielingsdorf, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1995.)





BOŽÍ JMÉNO

Jméno, které říká Bůh Mojžíšovi z hořícího keře "Jsem, který jsem" můžeme překládat také "Jsem pro vás". Ten, který je, je zdroj přítomnosti - přítomnost je tedy především BOŽÍ PŘÍTOMNOST. Kdybychom chtěli Boha nějak souhrnně a výstižně pojmenovat, můžeme použít, co vyjádřil sv. Jan (1 Jan 4,8)





BŮH JE LÁSKA

Sv. Pavel se pak snaží vyjádřit její vlastnosti ve své velepísni na lásku (1 Kor13). Není samozřejmostí, ale přináší velké osvobození a uzdravení, když uvěříme, že Bůh nás osobně miluje. Sv. Jan pokračuje: "Také my jsme poznali lásku, kterou má Bůh k nám a věříme v ni" (1 Jan 4,16). Láska se dobře vyjádří péčí, zosobněnou péčí Boží jsou andělé, zvláště pak ANDĚL STRÁŽNÝ každého z nás.

Modlitba k andělu strážnému
Nebeský Otče, tvá nekonečná láska k nám vyvolila požehnaného anděla v nebesích a určila ho naším průvodcem na naší pozemské pouti. Děkujeme ti za tak veliké požehnání. Dej, ať ve všech svých potřebách zakouším pomoc tohoto našeho svatého ochránce. A ty, svatý, milující anděli a průvodče, bdi nad námi se vší laskavostí svého andělského srdce. Přidržuj nás vždy na cestě, která vede co nebe a nepřestávej se za nás modlit, dokud nedosáhneme svého konečného cíle, věčné spásy. Tam tě budeme po celou věčnost milovat. Budeme tě chválit a bez přestání oslavovat za všechno dobro, které jsi pro nás vykonal na zemi. Zvláště buď věrným a opatrným ochráncem našich dětí. Buď u nás a doplňuj, co nám možná chybí, protože jsme křehcí, krátkozrací a někdy hříšně nedbalí lidé. Ulehčujte nám, dokonalí Boží služebníci, náš těžký úděl. Provázejte naše děti, aby se staly Ježíšovi podobné, věrně ho následovaly a vytrvaly až do dosažení věčného života. Amen