13. Některé další oblasti pastorační péče

13.1. Týrané a zneužívané děti

Literatura:
MUFSONOVÁ S., KRANZOVÁ R, O týrání a zneužívání, nakladatelství Lidové noviny 1996


Údaje o četnosti těchto deliktů vůči dětem jsou až alarmující, a to nejen u nás. Zdá se, že vysoký rozvoj civilizace těmto deliktům spíš nahrává, než by je eliminoval. Pokud jde o týrané děti, není jim možno pomoci bez zapojení oficiálních orgánů péče o dítě. Problémem je, že týrané dítě buď zůstane v péči špatného rodiče, nebo přejde do málo ideálního prostředí dětského domova. Pomocí je spíš náhradní rodinná péče, tedy pěstounská péče nebo SOS vesnička. Cesta k této změně situace může být dlouhá. V žádném případě není ale možné pod rouškou křesťanské lásky nebo podobných ohledů týrání dítěte, o než se dozvíme, bagatelizovat nebo krýt.

Pohlavním zneužíváním dítěte se nerozumí jen pokus o pohlavní styk nebo jeho dokonání, ale jakékoliv zneužití dítěte k sebeuspokojení dospělého nebo jednání, které je dítěti nepříjemné a nepřiměřené (osahávání, dráždění, byť třeba formou mazlení). Tyto delikty vůči dětem jsou často nepoznané a dlouhotrvající - děti se o nich bojí mluvit, menší děti o nich ani neumějí mluvit, děti nechtějí mluvit zle o svých rodičích. U malých dětí se při podezření ze zneužívání často využívá hraček, na nichž děti ukazují, jak s nimi dospělý jednal - slovního popisu nejsou schopny.

Pohlavní zneužívání děti dlouhodobě traumatizuje, snižuje mnohdy jejich sebeúctu, narušují vztah k druhému pohlaví i k vlastní sexualitě, stojí často na počátku životní dráhy prostitutky. Uzdravování z těchto zážitků nemusí proběhnout samovolně, je třeba psychoterapie a, z hlediska víry, vnitřního uzdravení.





13.2. Mladiství, hledající základní orientaci

Pro mladé lidi, kteří vyrostli v narušeném prostředí (neúplná rodina, týrání, zneužívání, rodič alkoholik apod.), je mnohdy těžkým úkolem dospění do vlastní role muže resp. ženy a tedy i potenciálního životního partnera. Někteří nenacházejí svou profesionální roli, někteří se nechtějí a nemohou identifikovat se svou vlastní mužskou resp. ženskou rolí a zůstávají buď v trvající nedospělosti nebo v jakémsi jen dílčím mužství či ženství. To je ovšem handicapuje v cestě k partnerskému vztahu a ve schopnosti sehrát dobře úlohu rodiče.

Pomocí je především zdravé a integrální lidství toho, kdo je v dospívání a dozrávání provází. Také ale vyrovnání se s deficity dětství (odpuštění rodiči, který rozvrátil rodinu, přijetí všech možných obtížných etap dětství, "odpuštění Bohu", který je viněn třeba za to, že člověk v dětství trpěl nepřítomností otce nebo matky), zkrátka cesta lidského vyrovnání se s minulostí a duchovního uzdravení. Nejméně ovšem zmůže moralizování nebo bagatelizování prožitých útrap právě tak, jako věčné vymlouvání se na ně bez snahy o jejich překonání.





13.3 Lidé po vážném úrazu nebo po operaci s trvalými následky

Literatura:
PORTFIELDOVÁ K.M., Jak se vyrovnat s následky traumatu, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997

Pro okolí těchto lidí je věc mnohdy až příliš snadno vyřízena: nezemřeli, tak vlastně mohou být rádi a vše je v pořádku. Není to pravda. Úraz, přestálá obtížná nemoc nebo operace jsou zpravidla závažnými zásahy do života člověka. Samy o sobě mohou být psychickým traumatem a kromě toho jejich následky mění a ovlivňují život v dalších letech. Nezřídka se následky nemocí, úrazů či operaci promítnou do rodinných a manželských vztahů. Kladou otázky jak o minulosti, tak o budoucnosti života. Vyžadují proto pomoc (traduje se, že v USA je po každé závažnější operaci nebo onemocnění člověk kontaktován s psychologem). Člověk hledá po těchto zásazích do života novou životní roli a často se dlouhodobě vyrovnává s trvalými následky, které mohou být těžké už jen proto, že jsou pro dotyčného neúnosné z estetického hlediska nebo proto, že důrazně omezují jeho možnosti (např. pobyt na vozíčku). Moderní péče o tyto nemocné se snaží o jejich co neplnější integraci do života, nikoliv o dobročinnou péči stranou od lidí. Je třeba počítat s tím, že obecné mínění mnohdy lidi s trvalými postiženími vyřazuje z běžného života více než je nutné a než jsou oni sami ochotní akceptovat.

Trvalým životním handicapem je nezřídka ovlivněn i vztah člověka k Bohu: někdy kladně, když si v utrpení a těžkostech, kterými prošel, uvědomí skutečné hodnoty života a najde nebo prohloubí svou víru. Jindy záporně, když například svá trápení a svá omezení připíše Bohu k tíži, a proto není schopen se s ním smířit.





13.4. Alkoholici

Literatura:
Pita D.D., Nezdravá závislost , Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2000

Alkoholismus v pravém slova smyslu není jen nekázní, morální vadou, ale je to nemoc, která má těžké důsledky jak somatické, tak psychické i duchovní a v neposlední řadě i důsledky sociální (ohrožení, příp. rozpad rodiny, ztráta zaměstnání, narušení přátelských vztahů s těmi, od nichž si alkoholik půjčuje a není schopen vrátit apod.). Do závislosti na alkoholu se člověk zpravidla dostává postupně, a proto skoro nepozorovaně. Strach z alkoholismu a odpor k němu je ve společnosti nepatrný, někde žádný. Příkře to kontrastuje s obavami z drog, ač důsledky obojího nejsou zas tak odlišné.

Protože je alkoholismus nemoc, nemůže být stav odstraněn ani morálními apely na alkoholika, ani jeho snahou, mnohdy třeba i upřímně míněnou. Alkoholismus je třeba odborně léčit, ale nelze ho vyléčit tak, že by se člověk stal někým, kdo je schopen alkohol konzumovat s mírou a bez závislosti. Jedinou alternativou k alkoholismu u postiženého člověka je naprostá abstinence, přičemž možnost recidivy stále zůstává. To musí vědět okolí léčených alkoholiků a musí to bezvýhradně respektovat. Naproti tomu sliby alkoholiků nemají žádnou cenu, slibující nemají zpravidla sílu a možnost je (dlouhodobě) dodržet. Vezme-li si hodná dívka alkoholika, který jí slíbí, že všeho nechá a ona věří, že ho zachrání, je katastrofa tohoto manželství jistá. Buď se rozpadne, nebo ona bude žít celý život s alkoholikem a trpět tím.

Příčinou alkoholismu není jen alkohol sám. Cestou k alkoholismu jsou např. chronické deprese (alkohol je nejdostupnější antidepresivum, bohužel návykové), trvalé nevyrovnání se s vlastním neúspěchem nebo selháním, neošetřované defekty v rodinném a párovém soužití apod. Zdá se také, že existuje určitá vrozená dispozice k závislosti na alkoholu.

Vědomí o sociálních a osobnostních příčinách alkoholismu ovšem vedou k tomu, aby člověk závislý na alkoholu byl léčen "celostně", tedy aby se léčba dotkla jak psychických, tak sociálních (např. rodinných) a duchovních stránek člověka. Jsou opravdu známy dlouhodobě úspěšná odstranění alkoholismu u lidí, kteří pravdivě a hluboce konvertovali a tak vlastně došli nejen k uspořádání, ale i k vnitřnímu uzdravení svého života.

Alkoholikům kromě řady léčeben pomáhá organizace AA - Anonymní alkoholici, která je postavena na křesťanském základu a funguje po celém světě, teď i u nás.

Péče o alkoholiky, práce s nimi, vyžaduje být pevným a důsledným se smyslem pro spravedlnost. Zdánlivě křesťanské dobráctví nikomu v této věci nepomůže.





13.5. Narkomani a gambleři

Jde vlastně o dvě další závislosti, podobné alkoholismu, k nimž se řadí i další, ne tak známé závislosti na počítačových hrách nebo na množství televizních programů (postižený je neustále přepíná a není schopen se od nich odtrhnout).

Ačkoliv narkomanství má ještě přidružené zdravotní problémy (hepatitida a jiné infekční onemocnění, přenášené injekčními stříkačkami) a morálně-trestní problémy (krádeže, podvody nebo prostituce pro získávání prostředků na drogy), mají všechny tyto závislosti jedno společné: člověk si od jistého stupně závislosti sám od nich nemůže pomoci. Potřebuje pomoc od druhých, po které ale často netouží a proto ji může těžko přijmout. Situaci ztěžuje i to, že jak narkomani, tak závislí na počítačových hrách žijí v jakémsi osobitém světě, v určité subkultuře, která je ostatním lidem cizí. Obvyklá kultura života je naopak pro narkomana zpravidla nezajímavá, šedá, pohrdá jí. Ani narkomana nelze vyléčit, ale jen převést k naprosté abstinenci. Ohrožovat ho budou pak napořád léky, obsahující některá narkotika, anesteze při chirurgických zákrocích i jiné návykové látky (alkohol). Za nadějně stabilizovaný stav se považuje pětiletá abstinence, ale i zde je recidiva vždy možná a bohužel i dost častá.

Podle dostupných údajů vykazují nejlepší výsledky v léčbě narkomanů terapeutické skupiny a zařízení, stojící na bázi života z víry. Pobyt v nich musí být dobrovolný, frekventant se ale zavazuje k dodržování poměrně přísných regulí které platí pro všechny, kdo v komunitě žijí. Jejich nedodržování nemůže být tolerováno. Víra je pak i po skončené terapii důležitým prvkem pro dobrý život bývalého narkomana. Ovšem ani přilnutí k víře nezajistí neochvějné setrvání na cestě abstinence. Narkoman potřebuje změnit prostředí. "Narkomanská perioda" jeho života bývá jím vnímána jako v podstatě krásná a šťastná s neslavnými důsledky. Proto ho vzpomínky, místa i lidé z minulé etapy života zpravidla přitahují.

Zdaleka nejsou odhaleny kořeny vzniku závislostí, zejména narkomanství a gamblerství. Rozhodně nelze vše svést na neutěšené rodinné poměry mladých. Závislé osoby se nacházejí i mezi lidmi, vzešlými z dobrých rodin, s vysokou kvalifikací a se smysluplnou prací (chirurg, vědecký pracovník apod.). Zdá se, že i zde je někdy vrozená dispozice, případně že touha po droze je snahou nejen po zaplašení nudy a šedi života, ale také snahou po vyrovnání zvenčí nepozorovaného, ale závislým člověkem pociťovaného psychického defektu.





13.6. Stárnoucí, staří, nemohoucí

Literatura:
ŠIPR K., Jak zdravě stárnout, Gloria, Rosice u Brna, 1997
FIŠER Z., Dobrodružství třetího věku, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří,1996
FIŠER Z., Plný život ve stáří, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1999

Stárnutí není jen nepříjemnost, je to úkol, na který se, podle dnešních znalostí, člověk může poněkud připravit. Jedním z velkých "úrazů", který lze ve stáří zakusit, je pocit zbytečnosti až přebytečnosti, obtížnosti a stesk po zaměstnání, kterým člověk žil a ze kterého je pro věk odstraněn. Proto bývá mnohem snazší a šťastnější prožívání stáří u tvůrčích osob (herci, malíři, hudebníci), kteří mnohdy veřejně vystupují do konce života, byť třeba hrají v jiných rolích, než dříve. Stáří není v pravém slova smyslu dobou odpočinku, jak se říkává (odpočíváme totiž současně po vykonané práci a před prací další), je to spíš doba zrání, ve které se člověk má uplatnit tak, aby využil nabytých zkušeností a nebyl po něm požadován výkon, který už nemůže podávat. Je hezké, že se i u nás vžívá výraz "senioři" (ne důchodci, dědečkové, babičky apod.). Doufejme, že časem zanikne i neuvěřitelně ošklivý výraz, vzniklý v minulé éře, totiž "přestárlí". Ten totiž budí dojem, že člověk je nepatřičně starý a nemá tu vlastně už být.

Po stránce duchovní je jistě také přípravou na odchod ze života, ale zdaleka ne jen to. Je to doba duchovního vyzrání, ve kterém je člověk schopen být oporou, rádcem, zkušeným vůdcem zátočinami života. A také dobou osobního vyrovnávání se s úspěchy i neúspěchy prožitých let, hlubokého spáření se se všemi, se vším i se sebou samým. Stáří je prostě duchovní úkol, který má doprovázející pochopit a podporovat. Dnešní kult mládí sahá bohužel i do církve, obecně se starým lidem věnuje méně kvalifikované péče, než mladým, tzv. nadějným lidem. Považuji to za omyl a křivdu.





13.7. Vězni a jejich příbuzní

Ve vězení se ocitají lidé, kteří neměli či nemají s církví mnoho společného, ale také ti, kteří v církvi žili a jejichž příbuzní dále chodí do společenství křesťanů. V naší republice sice existuje řádně ustanovená vězeňská duchovenská služba, a to na ekumenickém podkladu (viz dokument ČBK a ERC), to ovšem neznamená, že je ve všech věznicích stejně dostupná a stejně kvalitně konaná. Zkušenost jak od nás, tak např. ze SRN (P. A. Otte, známý z činnosti Ackermann-Gemeinde u nás, ji vykonával v Norimberku několik desetiletí) ukazuje, že zájem o vyloženou pastoraci je malý a jen nepatrná část vězňů kontakt s duchovním vyhledá. Pro jiné je to někdy zpestření jednotvárnosti, jindy snaha o získání nějaké drobné pomoci či výhody a v neposlední řadě touha po kontaktu s někým, kdo je důvěryhodný. To vše ovšem má také své oprávnění, jde jen o to, aby ten, kdo do věznice dochází, neměl dojem, že je určen jen pro zbožné rozhovory (i když konverze ve vězení existují!) a na druhé straně aby se nedal zneužít nebo se nestal spojencem v nezákonnosti. Menší pole působnosti je samozřejmě u zkušených kriminálníků - recidivistů, na druhé straně by bylo velmi dobré, kdybychom byli schopni víc působit mezi mladistvými a mladými vězni, mnohdy lidmi, kteří se buď celé dětství protloukali dětskými domovy nebo se dostali do vězení z vyložení hlouposti. Je-li pastorující v tomto případě v kontaktu s dobrým sociálním pracovníkem ve věznici, je to šťastná konstelace.

Stará zkušenost říká, že člověk, který je v písemném nebo osobním kontaktu s vězni, má zůstal v určité anonymitě, kryt institucí (Charita, biskupství apod.). Vězeň totiž může po propuštění vyžadovat pomoc dost nevybíravým způsobem nebo snažit se udržovat kontakt v neúnosné formě.

Velkým problémem vězňů bývá to, že je jejich bezprostřední okolí (rodina, přátelé) po uvěznění odmítne, případně se právně oddělí (rozvod). To přitíží vězni a sníží naději na dobrou resocializaci při návratu z vězení. Snaha o pomoc ovšem není jednoduchá a nemá být naivní. Řada vězňů dokáže mluvit velmi dojemně o svém osudu, ale je třeba počítat s tím, že mnozí mají celé morální vědomí silně posunuto a těžko ho mění.





13.8. Propuštění z vězení

Všeobecně lze říci, že o lidi, propuštěné z vězení, se má starat spíš kolektivní instituce, než jedinec. Jednak proto, že bývalý vězeň zpravidla společenství lidí hledá, a dopadne špatně, když se vrátí mezi ty, z jejichž středu se do vězení dostal. A dále proto, že pro jedince či rodinu může být i jeden vězeň příliš velkou zátěží. A to i v případě, když například navrátilec z vězení zcela upřímně konvertuje. Mentalitu vězňů (zejména recidivistů) je prostě třeba poznat, stát se poněkud imunním proti jejich častému tvrzení, že jsou zcela nevinní a nepředpokládat, že naše slušné a solidní jednání automaticky vyvolá u nich stejné postoje. Zkušenosti s komunitami (domy) pro lidi propuštěné z vězení jsou u nás zatím malé, ve světě se občas vyskytují úspěšná zařízení (USA), která ovšem stojí zpravidla na výjimečně osobnosti, která je vede.





13.9. Bezdomovci

Jsou bezdomovci, kteří se jimi stali nechtěně (například alkoholika vyhodí jeho žena z domu a on není schopen svůj život zvládnout - medii před časem probíraný případ bývalého olympijského vítěze, trenéra a reprezentanta veslaře Kozáka), jiní ale v podstatě nechtějí vést jiný způsob života a dokud je nepřemáhá zima, nemají chuť svůj styl života měnit. Pro ty, kdo přemýšlejí jak bezdomovcům pomoci, je důležité si uvědomit, zda a k čemu chce bezdomovec pomoci. Někteří předpokládají, že chce vést běžný kultivovaný život. To ale nemusí být pravda. Je tedy třeba rozlišit, zda bezdomovec chce žít jako většina ostatních občanů a není schopen toho dosáhnout - potom přijme v tomto směru pomoc, nebo jestli chce žít svůj "bezdomovecký" životní styl a v něm chce pomoci (ošacení, občas se umýt, jídlo, a nezřídka prostředky na pivo). Tato pomoc by mu měla být poskytnuta, ovšem v regulované míře.





13.10. Osamělé matky s dětmi

Tato situace nemá jen svá úskalí ekonomická. Mezi dítětem a matkou vzniká zpravidla až nadměrně silné pouto. Menší děti se o svou matku enormně bojí, velmi usilují a její co největší přítomnost. To mnohdy matku společensky izoluje, a to neprospívá ani jí, ani dítěti. Dítě je trvale přetěžováno tím, že matka ho v některých ohledech (i zcela nevědomky) staví do partnerské role: dítě je pro ni nejbližší člověk, další tam už není. Matce nelze nahradit životního partnera ani dítěti otce, ale oběma lze pomoci tím, že se matce dává v důvěryhodném malém společenství nebo v kontaktu s důvěryhodnou a zralou osobou možnost konfrontovat své starosti, vypovídat se, odlehčit si od situace, kdy je na vše sama. Ten, kdo tuto pomoc poskytuje, musí být ale naprosto nezištný. Platí to zejména ve vztahu k dítěti. To si může pomáhajícího přisvojit jako svého tatínka (postaví si ho do této role), ale v dospívání nebo po dospění ho naprosto odmítne nebo "odloží" - a tento stav věcí je třeba si nechat líbit. V každém případě je dost důležité, aby v blízkosti dítěte byla v období dětství a dospívání mužská role nějakým byť náhradním způsobem obsazena (nejlépe dobrým vlastním dědečkem či strýcem, méně vhodně třeba farářem).

Pokud se matka dostala do pro ní obtížné situace cestou vlastních chyb nebo selhání (svobodná matka, zaviněný rozvod a pod..), bude se mnohdy až křečovitě snažit, aby její dítě nepotkal stejný osud. To znamená, že bude až křečovitě usilovat o bezvadný morální profil dítěte, nebo bude podléhat strachu, že se dcera zůstane sama, bez manžela. Oba tyto strachy jsou motivovány dobrotou, pro výchovu a dobré dozrávání dítěte jsou ale velmi nežádoucí.


***

Další texty k tématu násilí naleznete zde


Další texty k tématu stáří naleznete zde


Další texty k tématu utrpení naleznete zde


Další texty k tématu rodina naleznete zde