2. Farnost a malé společenství

Když mluvíme o farnosti, máme zde na mysli farnost, jak ji vymezuje Kodex kanonického práva z roku 1983:
Farnost je určité, natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi, svěřené pod vedením diecézního biskupa do pastorační péče faráři, jako jejímu vlastnímu pastýři. (kán 515 §1)

Farnost má zpravidla územní charakter, čili zahrnuje všechny křesťany určitého území. Kde je to však vhodné, zřídí se osobní farnost podle obřadu, jazyka a národnosti křesťanů toho kterého území, nebo z jiného důvodu. (kán 518)

Jde zde tedy v prvé řadě o určité společenství osob. Ve výrazu „malé společenství“ užíváme stejného slova (společenství), ale v jiném významu, totiž ve významu „malá skupina“. Malou skupinu zpravidla chápe sociologie, jako do určité míry kompaktní skupinu osob, ve které mají bližší osobní vztahy každý s každým, ne jen někdo s někým. Zde se zpravidla počítá s počtem 5-7 lidí, za maximum se považuje obvykle 12 lidí. Na blízké vztahy s větším počtem lidí člověk kapacitu nemá, pokud totiž chce udržovat paralelně bližší vztahy v celé skupině osob, aniž by se mu stávala některá část skupiny výrazně bližší. Pokud má skupina více členů, může samozřejmě zdárně fungovat, ale zcela zákonitě se v ní budou vytvářet „podskupiny“, „aliance“ právě mezi menším počtem lidí, kteří si jsou navzájem bližší. Jinak řečeno: ve větší skupině se spontánně tvoří podskupiny. Pokud s tím organizace života skupiny počítá, nemusí to být - za dodržování určitých pravidel - na závadu. Pokud ne, trpí buď soudržnost skupiny nebo někteří lidé v ní.

Do klasické (územní) farnosti patří samozřejmě všichni ti, kdo na jejím území bydlí, ale my teď budeme mít na mysli spíše ty, kdo se na životě farnosti podílejí. Toto podílení se může být jak aktivní (ti kdo ve farnosti nějakým způsobem ostatním nebo určité skupině osob slouží) nebo spíš pasivní - ti, kdo se účastní bohoslužeb a jiných akcí, které život farnosti nabízí. Něco podobného můžeme říci i o farnosti personální. Tento počet lidí je zpravidla tak veliký, že členové farnosti se buď mohou znát (vesnice), ale nemohou udržovat hlubší kontakty každý s každým, nebo je jich tolik (město, sídliště ve městě), že se ani nemají šanci všichni navzájem znát, natož mít bližší vzájemné vztahy. Mnoho lidí potom existuje ve farnosti zcela anonymně, jiní jen s povrchními kontakty, které nemají kvalitu sdílení víry, což se pro upřímný a dále prohlubovaný život z víry považuje zpravidla za velmi nevýhodné. Kromě toho je - zejména v římskokatolické církvi - běžné a legitimní, že lidé mají různé specifické potřeby a různé styly zbožnosti. To je také jeden z důvodů pro sdružování se do menších nebo větších skupin buď uvnitř diecéze nebo uvnitř farnosti. V tomto případě ale platí jedno důležité rozlišení: ve farnosti se shromažďují lidé různí, zatímco v malém společenství s určitou spiritualitou či určitým zaměřením se shromažďují lidé v mnoha ohledech stejní.





2.1 Potřeba malých společenství

Jen člověk zaujatý řekne, že malá společenství jsou módou a ničím jiným. Pastorační zkušenosti i teoretické práce říkají, že většina lidí dnes užší společenství potřebuje. Jedním důvodem bývá, že většina lidí žije zpravidla v jednogenerační a mnohdy ještě k tomu nepočetné rodině, která je sice základním, ale velmi malým společenstvím. Pokud špatně funguje, pak není společenstvím žádným. Druhým důvodem je mnohem větší izolovanost lidí nejen v anonymním městském sídlišti (neznají se obyvatelé téhož domu), ale i na vesnici (každý sedí u své televize, případně ve svém autě). Třetím důvodem pak může být potřeba sdílení víry a potřeba vzájemné podpory těch, kdo chtějí žít své křesťanství lépe než jen povrchně a nacházejí se v prostředí buď vlažných či povrchních katolíků nebo v prostředí silně sekularizovaném. Čtvrtým důvodem pak bývá přirozená snaha lidí stejně orientovaných nebo těch, kdo prožili společně nějaký důležitý zážitek, sdílet dále společně svůj život víry.

Existují ovšem i jiné důvody k vytváření malých společenství, které nemusí být právě nejlepší:
§ Módnost (musím mít mobil, duševně-duchovní problémy a malé společenství).

§ Nechuť stýkat se s lidmi, kteří se nějak liší, a proto touha „uzavřít se“ mezi těmi, kteří člověku vyhovují.

§ Neukojené vůdcovské nebo pedagogické sklony a potřeby, které vedou někoho k tomu, aby si utvořil kroužek svých věrných.

§ Touha po exkluzivitě, která je účastí v malém společenství patřičného typu saturována.





2.2 Nebezpečí malých společenství

Jsou biskupové, kněží i laici, kteří malá společenství považují za potenciální nebo aktuální nebezpečí pro soudržnost farnosti. Například milánský arcibiskup kardinál Martini a někteří další biskupové při synodu o postavení laiků v církvi r.1987 nebyl hnutími v církvi a malými společenstvími nijak nadšen a výrazně před nimi favorizovali farnost jako základní pastorační jednotku. Dále je známo, že existují věřící s jakousi trvalou „sektářskou potencialitou“, kteří mají tendenci vtiskovat malým i větším společenstvím mentalitu izolované, exkluzivní, případně povýšené sekty. A konečně je v každé farnosti určité procento lidí obtížněji komunikujících nebo prostě ve víře „samotářských“, kteří nemají potřebu nebo nemají schopnost prožívat své křesťanství v malé skupině. Případně si ve svém životě odnesli z účasti v nějaké malé skupině nebo z vlivu jejího působení hlubší zranění, které jim neumožňuje pouštět se do něčeho podobného. Ti se účasti ve společenství brání. Nekritické favorizování a doporučování malých společenství potom tyto lidi mnohdy ještě více odrazuje a vzbuzuje v nich pocit, že jsou „křesťany druhé kategorie“.

Podobné nebezpečí nastává, když ve farnosti je malé společenství okolo jejího faráře nebo jiné (jiná) malé společenství favorizovanou skupinou, která má zcela jiné postavení, než ostatní věřící. Je ovšem nutno jasně říci, že tyto problémy nespočívají v malém společenství jako takovém, ale v jeho chybném hodnocení či sebehodnocení nebo v chybné organizaci pastorace ve farnosti.





2.3 Problém osobní identifikace

Dalším možným problémem života křesťana ve farnosti a v malém společenství je problém osobní identifikace. Člověk se totiž nejen identifikuje s určitou skupinou (lidově: někam patří), ale je schopen se identifikovat s vícerými skupinami současně (např. současně patří do rodiny, pracovního kolektivu, farnosti a rybářského spolku), a to zpravidla nestejnou měrou. Ve vztahu malé společenství - farnost pak vzniká otázka: identifikuje se člověk s malým společenstvím a se svou farností v zásadě stejnou měrou? Nebo se identifikuje jen se svým společenstvím? Zvláště ostře může tato otázka vystoupit tehdy, jsou-li někteří farníci členy mezifarních (nadfarních) společenství a jejich míra identifikace je v takovém společenství větší, než identifikace s farností. To špatně snáší nejen farář, ale i ta část farnosti, která s těmito lidmi nějak komunikuje nebo komunikovat chce.





2.4 Malá společenství uvnitř farnosti

Řada farností je tak velkým konglomerátem lidí, že se v něm člověk sice může cítit dobře (farnost má „dobrého ducha“, „sympatickou tvář“, je poznačena působením vynikajícího pastýře apod.), ale o společenství nemůže být řeči. V tomto množství lidí (a také při určité konkrétní organizaci života farnosti) se lidé sice možná znají (na vesnici) nebo znají jen někteří (ve větším městě), ale nedostávají do stabilizovaných blízkých vzájemných vztahů. Zde je tvorba malých společenství velmi žádoucí. Nicméně zkušenost ukazuje, že nejživotnější jsou ta společenství, která vznikají spontánně, nejsou „vymyšlena odjinud“, a je jím dopřán čas ke vzniku, transformaci, zrání včetně krizí, ale také k rozpadu, když „přijde jejich čas“. Pokud se malá společenství sama nevydělují ze života farnosti a pokud nejsou na druhé straně ostatními částmi farnosti vydělována, mohou jejímu životu zpravidla jen prospět. Víra jejich členů mnohdy ožije, prohloubí se, dozrává. A kromě toho může malé společenství někdy snáze naplnit specifické potřeby nějaké skupiny lidí (rodiny s malými dětmi, mladí, lidé z odlehlé části farnosti apod.), které by farnost jako celek naplňovala jen obtížně nebo nenaplňovala vůbec.





2.5 Společenství mezifarnostní (nadfarnostní)

Ta představují vzhledem k farnosti větší problém tehdy, jestliže se jejich členové s nimi identifikují více, než s farností, ve které žijí, nebo když členství v těchto společenstvích jim vtiskuje spiritualitu nebo pastorační postupy, které se výrazně odlišují od těch, které jsou ve farnosti běžné a přijímané a oni je považují za jedině možné nebo za nejlepší pro všechny. Zvlášť nepříjemné to může být v situaci, kdy se nějaká sice legitimní a úctyhodná spiritualita nebo činnost, kterou žije nadfarnostní společenství, prezentuje ve farnosti jako jediná možná, nejlepší, nutná, čili pokud se tak či onak vnucuje ostatním. Nadfarnostní společenství jsou ale životu farnosti k užitku, jestliže v nich někteří členové farnosti získávají inspiraci, prohloubení víry a nové dovednosti, a toto všechno nabídnou (ale nevnucují) a nezištně podle možnosti vnesou do života své farnosti. Je známou zkušeností z mnoha zemí Evropy, že velkou část velmi aktivních lidí ve farnosti tvoří právě křesťané, kteří byli obohaceni delší či trvalou účastí v nějakém „nadfarním“ společenství (skupina Taizé, kurz charizmatické obnovy, Cursillo, atd.) a zapojili se opět do života farnosti tak, že svou zkušenost využili, ale druhým nevnutili.





2.6 Obhajoba malých společenství

Přes všechny zde popsané i nepopsané těžkosti, které mohou život malých společenství provázet a které mohou z jejich existence ve farnostech vznikat, lze považovat malá společenství ve farnostech ze nejen možná a užitečná, ale přímo za nutná. Slova papeže Jana Pavla II. z roku 1988, neztratila nic ze své aktuálnosti, naléhavost požadavku spíš vzrostla: „aby se všechny tyto farnosti staly skutečnými křesťanskými obcemi, musí se příslušné místní autority snažit: ...podporovat základní malá, tzv. živá společenství, v nichž si věřící mohou vzájemně zvěstovat Boží slovo a uskutečňovat je ve službě lásky. Tyto obce společně se svými pastýři jsou pravou konkretizací církevního společenství a centrem evangelizace“.6





2.7 Obhajoba farností

Občas se vyskytne mínění, že klasická územní farnost je jen formální záležitostí, případně že je mrtvá, že se život odehrává zejména v malých společenstvích, hnutích, případně personálních farnostech. Jakkoliv lze najít místa (ve městech), kde to více méně platí a jakkoliv můžeme najít i „polomrtvé“ farnosti či kostely plné „návštěvníků“, ale bez farního života, střízlivý a nezaujatý pohled na život církve v Evropě i v zámoří říká toto: řada řeholí, novodobých hnutí a společenství se stala nebo stávají centry oživení diecéze nebo země (jistěže ne všechna!). Pro mnoho lidí je malé společenství konkrétním místem posily i místem prožívání církve. Ale pro naprostou většinu katolíků zůstává a zřejmě ještě dlouho nebo napořád zůstane farnost základním a mnohdy jediným místem, kde se bude odehrávat jejich prožívání společenství církve, místem zakotvení, „domovem“ víry i křesťana. Přes všechny nedostatky, jakými je například určitá anonymita křesťana ve větší farnosti, možnost zpohodlnění nebo zakrnění ve víře, menší průraznost a radikálnost víry člověka, ponořeného do masy jemu podobných ve srovnání s průrazností „elitní malé skupiny“, má farnost jednu velikou výhodu v tom, že je, jak už bylo zmíněno, „společenstvím lidí různých“ - nikoliv v prožívání víry „stejných“, jak tomu bývá u hnutí a malých společenství. Tato různost je sice někdy člověku na obtíž, ale má na druhé straně své velké výhody: neumožňuje tak snadno vznik jednostrannosti ve stylu života z víry, umožňuje lepší a rozsáhlejší vzájemné obdarovávání různě obdarovaných, různě starých a různě ve víře zkušených křesťanů a také lépe zobrazuje univerzalitu katolické církve, do které se vejde mnoho spiritualit, ale která nevyvyšuje žádnou nad ostatní. Shrnuto: farnost může být velmi dobrým „domovem“ jak pro jednotlivce, tak pro malá společenství a hnutí; společenství nebo malá společenství ale nejsou v zásadě alternativou k farnosti, spíš mohou být jedním z jejich elementů.





2.8 Rozdíl mezi obtížemi a destrukčními vlivy

Každá realizace i těch nejlepších úmyslů a rozhodnutí, každý rozvoj života přináší také neklid a problémy, každý růst - a to i ve víře - přináší střety, otázky a bolesti. Různost lidí v jedné skupině se vyrovnává a harmonizuje vždy dlouho a nikdy ne bezbolestně. Požadavek na trvale bezkonfliktní život společenství lidí, kteří jsou na něčem zaangažováni, kteří rostou a o něco usilují, je nerealistický. Naprostý klid je jen na hřbitově. Toto považuji za potřebné zdůraznit, aby se nezaměňovaly dvě věci: obtíže výše uvedeného původu a typu, které skutečně mohou existenci nebo vznik malých společenství ve farnosti provázet a eventuální destrukční vlivy na život farnosti, které mohou díky malým společenstvím také někdy nastat.

„Obtíže života“, „obtíže růstu“ jsou vlastně indikací toho, že farnost není mrtva. V tom smyslu je možné je uvítat, i když je jistě nikdo nechce svévolně produkovat. Naproti tomu destrukčním vlivům je třeba se bránit. Za destrukční vlivy můžeme v této souvislosti považovat takové vlivy, které působí vyložené a objektivní zlo, které trvale rozdělují farnost, znemožňují organický rozvoj jejího života nebo ponižují či eliminují některou skupinu ve farnosti, která se „proviňuje“ pouze tím, že je a chce zůstat jinou, než jakou je skupina „udávající tón“. Destrukčními vlivy na život farnosti ovšem nemusejí být a nebývají vlivy, které jen destruují nerealistickou, nevhodnou, či příliš úzkou představu, kterou si pastýř nebo vlivná skupina ve farnosti („místní honorace“ či souručenství zasloužilých ve složení kostelník, farní hospodyně, varhaník a dlouholetá katechetka) o životě farnosti udělali a nehodlají ji měnit. Ty mohou vést spíše k pročištění zatuchlých a nehybných poměrů.

Rozlišení „obtíží růstu“ od skutečných destrukčních vlivů je v prvé řadě úkolem pastýře farnosti (faráře), jistě také s moudrou součinností jak farní rady, tak i dalších zkušených a rozumných farníků a s inspirací diecézního biskupa a církevních dokumentů. Ovšem destrukčním vlivem může také být snaha pastýře vnutit celé farnosti „jednotný“ (protože podle něho a jeho přátel nejlepší) model života a zbožnosti celé farnosti. Pro některé lidi či skupiny osob potom ve farnosti není „místo k životu“. Farář prostě musí uznat, že nemůže udělat z farnosti jedno „malé společenství“, které bude přesně podle jeho chutě a stylu, a které on sám ve všem povede. Jeho úkol je mnohem těžší: rozeznávat, co vede k plnějšímu životu z víry farnosti i jednotlivce, a tomu dělat místo, to podporovat. Dále musí umět přibrzdit skupiny či jednotlivce velmi agilní až agresivní (ačkoliv jsou to třeba lidé, usilující o dobré věci) a povzbudit méně průrazné, aby ve farnosti bylo dost místa k životu pro všechny a aby ji nezahltilo jen jedno superaktivní (byť třeba velmi kvalitní) společenství svými nároky a činy.





2.9 Nakonec

Nepovažuji za nutné ba ani možné ptát se, zda mají být malá společenství ve farnosti, kladnou odpověď lze považovat za nespornou. Jde spíš o to, jak tam mají žít. A o tyto odpovědi zde společně usilujeme. K posouzení toho, co je dobré, je třeba zahradnické moudrosti: vše musí vyrůst, plevel od zeleniny se někdy rozezná až po čase, s velkým množstvím plevele ale klesá množství i kvalita zeleniny na záhonu, a sklizeň je až na konci procesu, ne na jeho začátku. Jen v obchodě se kupuje vše ihned, hotové, bez růstu. V práci s lidmi, v církvi, v rostoucím Božím království tomu tak (naštěstí!) není. Ale vyžaduje to práci.