Navigace: Tematické texty P Pastorační péčePastorační péče v méně obvyklých situacích - část I. (P. ing. Aleš Opatrný) 2. O koho pečujeme
2. O koho pečujeme
Předpokládáme, že pastorační péče v uváděném širším slova smyslu není omezena jen na křesťany, přesněji řečeno na ty, kdo se ke křesťanským církvím hlásí. Evangelní příklady nám ukazují, že Ježíš se postaral o toho, kdo u něho pomoc hledal a zkušenost ukazuje, že pastýřská péče bývá vyhledávaná i těmi, kdo do církve nepatří a přesto právě v ní hledají pomoc. Je ovšem nutné předpokládat, že největší část pastorační činnosti církve se bude konat ve prospěch křesťanů a že oni budou právem očekávat péči z křesťanských aspektů kompetentní.
2.1. Křesťan, věřící, ateista
Z úcty k pravdě a z úcty ke konkrétním lidem je třeba rozlišovat a respektovat stav toho, kdo je objektem péče. Křesťan se zpravidla nechá bez protestů označovat i jako křesťan i jako věřící. Ale řada lidí nepokřtěných a nežijících ve spojení s žádnou církví a denominací se dnes velmi ohrazuje, jsou-li nazváni nevěřícími. Právem. Je třeba jejich víru poznat a respektovat, ať už je jakákoliv či jakkoliv fragmentární. Slovo ateista je pak dobré reservovat jen pro ty, kdo se tak sami označují. Je to dnes spíš vzácné než obvyklé.
2.2. Péče o katolíky, význam svátostí
Je nepopiratelné, že v katolické církvi hrají svátosti velkou a z jistého hlediska ústřední roli (srov. např. KKC 1116) . Nicméně život v církvi a život z víry se nekryje jen se svátostným životem. Právě v katolickém prostředí se občas stává, že pastorace je redukována jen na svátostnou pastoraci a že víra, která se pro život ze svátostí předpokládá, není u dotyčného člověka rozvinuta a nikdo se o její vznik či rozvíjení v daném případě nestará. Kromě toho pastorační působení se samo o sobě nemůže krýt jen s udílením svátostí, je to pole mnohem širší. Je tedy třeba v každém případě nepřistoupit jen na "sakramentální redukci" pastoračního působení a mít spíš na zřeteli potřebu všestranného doprovázení člověka v obtížných životních situacích a to jak v jeho životě víry tak v ostatních niterných i sociálních potřebách.
2.3. Evangelíci
Pro naše bratry z klasických evangelických církví jsou dominantní dvě veličiny: Boží slovo (Bible) a víra. Ať už ta která církev má ty nebo ony svátosti, víra a Boží slovo stojí zásadně před nimi. Podle chápání protestantských církví stojí význam osobního rozhodnutí a osobního úkonu víry vždy daleko před významem příslušnosti k církvi, před významem začlenění jednotlivce do církve.
2.4. Evangelikální a probuzenecké skupiny
Zde je zpravidla význam osobní víry ještě více umocněn a pastorační péče je buď na něj redukována nebo bezprostředně vázána. Jinými slovy: pro toho, kdo není plně věřící, není možno v pastorační oblasti nic udělat. Nezdar člověka v překonávání překážek a nebo nezdar toho, kdo se snaží pomoci, bývá vykládán jen a jen jako následek nedostatečné víry. Odborná pomoc (medicínská, pomoc psychologů) se často příkře odmítá. Nahrazování léků při modlitbách za uzdravení poukazem na víru nemocného a na víru těch, kdo se za něho je ovšem v některých okolnostech doslova životu nebezpečné.
2.5. Pravoslavní
Jejich postoje a chápání je samozřejmě katolickému chápání nejbližší. Je třeba upozornit na to, že ekumenické postoje v pravoslavném prostředí jsou velmi různé: od nesmírně vstřícných, kde si všimneme jen rozdílnosti obřadu a jinak skoro žádného rozdílu, až po velmi vyostřené, kdy se pravoslavní nechtějí s katolíkem ani pomodlit (oba postoje najdeme v naší zemi).
Autor: Aleš Opatrný