3. neděle postní, cyklus A (z ´Lectio Divina´)

Lectio

První čtení: Exodus 17,3-7

Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: "Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?" Mojžíš volal k Hospodinu: "Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!" Hospodin řekl Mojžíšovi: "Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije." Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců. Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: "Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?"


Během svého exodu do zaslíbené země je Boží lid sužován hladem a žízní - obvyklými průvodci všech, kdo putují pouští. Poušť je kraj zkoušky a očišťování a lze jí projít jedině v síle víry. To, k čemu došlo v Masse a Meribě, je nutno vidět jako symbol. Už samotná jména těchto dvou míst k nám výmluvně promlouvají: Massa znamená "pokušení, zkouška", Meriba "reptání, odpor". Reakci Božího lidu na žízeň, kterou začal pociťovat již po několika dnech svého putování, vystihují slovesa "reptat", "hádat se" a "pokoušet". Lidé přestávají důvěřovat Bohu, nevěří, že Bůh skutečně poslal k jejich záchraně Mojžíše, a propadají pochybnostem a skepsi: "Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?" (v. 7).

Tato otázka nás přivádí k druhému momentu tohoto biblického příběhu: Mojžíš se přimlouvá u Hospodina a prosí jej o pomoc. Bůh mu hned odpovídá a přikazuje mu, aby stejnou holí, která izraelitům nedávno umožnila projít vodou Nilu, udeřil nyní do skály. Tak má nevěřící národ poznat, že Bůh neustále putuje v jeho středu, aby se v plnosti času zjevil jako Emanuel - Bůh s námi. Mojžíš Hospodina poslechl, ze skály vytryskl pramen vody a celá epizoda končí. Ve skutečnosti však tato zdánlivě bezvýznamná událost, jako ostatně všechno ostatní, co židé prožili, hluboce ovlivní život vyvoleného národa (srov. Žl 78[77],15n; 95[94],8; 105[104],41, Mdr 11,4) i život samotného Mojžíše. On na sobě ponese tíhu nedůvěry vyvoleného národa a kvůli ní ani on nevstoupí do zaslíbené země - pouze ji zdálky spatří (srov. Dt 34). Mojžíš je předobrazem Krista, který na sebe bere hříchy celého lidstva.





Druhé čtení: List Římanům 5,1-2.5-8

(Bratři!) Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná, že se někdo umřít odhodlá za toho, kdo je mu milý. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky.


V jediném verši (5,1) shrnuje Pavel celé poselství prvních čtyř kapitol listu Římanům a popisuje situaci křesťanů v tomto čase. Jestliže křesťan skládá svou důvěru do obsahu "poselství spásy" (kerygma), sjednocuje se s Božím plánem a žije v pokoji s Bohem, protože si je jist láskou Kristovou. Ježíš nám svou smrtí získal ospravedlnění a usmíření (v. 10). Jedině on nám proto může umožnit přístup k milosti a do společenství života s Bohem (v. 2a). To nás vede k pravé radosti, která je předchutí budoucí slávy (v. 2b).

Tuto naději v nás upevňuje dokonce i utrpení (v. 3n). Naděje totiž neklame, protože Duch Boží byl vylit do našich srdci jako Boží síla nového života (v. 5) a jako záruka budoucího dědictví (Ef 1,14). Duch svatý potvrzuje našemu duchu, že Bůh si nás v Kristu bláznivě zamiloval: přinesl nám spásu, která nás ospravedlňuje, a sestoupil až do nejtemnějšího odcizení hříchu a nepřátelství, aby nás přivedl k sobě (v. 8-10). Co by nás tedy mohlo - ať v čase, nebo ve věčnosti - odloučit od jeho lásky (Řím 8,38n)?





Evangelium: Jan 4,5-42

Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak (jak byl) - u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: "Dej mi napít." - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. - Samařská žena mu odpověděla: "Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?" Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: "Kdybys znala Boží dar a (věděla), kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu." Žena mu namítla: "Pane, vždyť ani nemáš (vědro), a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?" Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného." Žena mu řekla: "Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat." Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem." Žena mu odpověděla: "Nemám muže." Ježíš jí na to řekl: "Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže'; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu." Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: '(Jen) v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.'" Ježíš jí odpověděl: "Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě." Žena mu řekla: "Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno." Na to jí řekl Ježíš: "Já jsem to, který s tebou mluvím." Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: "Co jí chceš?" nebo "Proč s ní mluvíš?" Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?" Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: "Mistře, najez se!" On jim však řekl: "Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte." Učedníci se mezi sebou ptali: "Přinesl mu někdo něco jíst?" Ježíš jim řekl: "Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: 'Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.' Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: 'Jiný rozsévá a jiný sklízí.' Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte (plody) jejich práce." Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: "Řekl mi všechno, co jsem udělala." Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: "Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa."


Ve světle obyčejných událostí všedního dne nám evangelista předkládá zjevení hlubokého tajemství Ježíšova života. Je poledne a u studně v Sycharu (v. 5; srov. Gn 48,22) dochází k setkání a k neobvyklému rozhovoru (v. 8) mezi jistou samařskou ženou a jedním židem (v. 9) - "prorokem" (v. 19) větším než Jakub (v.12), ba dokonce samotným Kristem (v. 29). Po chvíli se na scéně objevují učedníci (v. 27-38), později i samařští spoluobčané oné ženy (v. 40-42) - a původně komorní událost dostává všeobecnou dimenzi.

Kdo je vlastně tento Mistr, jenž se odvažuje rozmlouvat s neznámou ženou (v. 27), která je navíc jakožto samaritánka považována za bludařku, modloslužebnici (v. 17-24; srov. 2 Král 17,29-32) a hříšnici (v. 18)? Ti, kdo se s ním setkali, jej označují za "Spasitele světa" (v. 42) - dotýkáme se vrcholu vyprávění a jeho stěžejního teologického poselství - kdežto on sám se jako obyčejný pocestný nezdráhá prosit o trochu vody. Ani to však není bez významu, protože jeho žízeň - žízeň po spáse všech lidí - se odvolává na celou řadu starozákonních textů. U hořícího keře se Mojžíš, který byl poslán vyvést vyvolený národ z Egypta, dotazuje Boha na jeho jméno. Nyní na tuto otázku konečně přichází odpověď: "Já jsem to, který s tebou mluvím" (v. 26; srov. Ex 3,14). Do temnoty hříchu přichází Mesiáš a přináší světlo naděje: cestou k pravé úctě Otce "v duchu a v pravdě" je obrácení (v. 23; srov. Oz 1,2;4,1). Dlouhé putování touhy a námahy, víry a nevěrnosti se nyní dovršuje a vrcholí tam, kde se člověk setkává s Kristem, který svá slova naplnil skutkem: na Kalvárii vytryskne z jeho boku pramen živé vody a svým utrpením naprosto utiší svůj hlad a žízeň po Otcově vůli (v. 28; Jan 19,28). Z Ježíšovy smrti vyvěrá život pro všechny lidi: každý člověk se může nyní považovat za Bohem "vyvoleného" a milovaného. Námaha rozsévače (v. 6.36-38) se mění v radost: učedníci zajásají nad sklizní (v. 38) a samařská žena se zaraduje z toho, že může jako opravdová misionářka vydat účinné svědectví (v. 28).





Meditatio

Na obtížné cestě života můžeme neustále volat: "V těchto dnech trpí lid žízní." Člověk byl stvořen pro věčnost, a proto jej sužuje vyprahlost pramenící z omezenosti všeho, co jej obklopuje, protože se tím nemůže nasytit. S bolestí v sobě cítí touhu po živé vodě, která by ho občerstvila, obnovila a naplnila jeho život pravým smyslem a hodnotou. Ježíš, božský poutník po cestách tohoto světa, chtěl tuto naši žízeň sdílet spolu s námi, aby nás přivedl k poznání, že se v našem srdci skrývá žízeň po věčné a bezbřehé lásce a neustále nás zneklidňuje. Je naprosto neúčinné tuto žízeň ignorovat nebo se ji snažit utišit nějakou lidskou náhražkou lásky. Jedině Ježíš může našemu srdci otevřít pramen prýštící do věčného života - Ducha svatého, nevyčerpatelnou Boží radost. Dřív než to může udělat, musí vyvinout velkou námahu a usvědčit nás ze všech našich falešných žízní, pro které jsme ochotni dennodenně putovat s těžkými vědry na ramenou do nesmírných dálav. Celé dny a roky se takto vysiluje ubohé lidstvo, tolik podobné samaritánce, která "už měla pět mužů". Pán však také pro ně připravuje šťastný závěr. Každý člověk se zcela jistě dočká onoho nezapomenutelného parného poledne, kdy se jeho křivolaké cesty skříží s jeho cestou. Ježíš nás už od věčnosti očekává v polední hodině, kdy byl přibit na kříž své věčné žízně: "Žízním" po tobě, po tvé spáse, po tvé lásce.





Oratio

Pane, očekávej nás u studny setkání v hodinu, která se pro každého z nás promění v okamžik milosti. Představ se nám a jako první se ujmi slova - ty, který prosíš o trochu vody, a přitom nabízíš jedinečnou živou vodu. Postupně nás odvracej od všech povrchních tužeb a zalíbení, které nás ovládají. Zlom naši netečnost, předsudky, pochybnosti i veškerý strach a osvoboď naši víru. Vyhlub v nás propast a vyplň ji touhou, vzbuď v nás žízeň a svými dary nás přitáhni k sobě. Rozšiř naše srdce a dej, ať tě očekává. Pojmenuj žízeň, která hoří v našem nitru a kterou my sami nejsme schopni správně pojmenovat. Uveď nás do našeho nitra a do nejtajemnějšího středu naší bytosti, kam nemůže proniknout nikdo jiný.

Mezi balvany naší pýchy, v bahnu kompromisů a v písku liknavosti vyhlub ty sám studnu pro svého svatého Ducha.





Contemplatio

Milosrdný Bože a slitovný Pane, kéž se ti zalíbí povolat mě k tomuto prameni, abych spolu se všemi, kdo po tobě žízní, mohl i já pít živou vodu, která vyvěrá z tebe, živého pramene! Kéž se mohu opájet tvou nevýslovnou sladkostí a nikdy se od tebe neodloučím. Kéž mohu říkat: jak oblažující je zdroj živé vody; jeho voda pramení do života věčného a nikdy nevysychá!

Pane, ty jsi oním pramenem, po němž věčně toužíme. U tebe můžeme neustále tišit svou žízeň a po tobě nepřestáváme žíznit.

Kriste, náš Pane, dávej nám tuto vodu stále, aby se i v nás stala pramenem živé vody, který prýští do věčného života!

Jistě prosím o něco velikého, o tom není pochyb. Ale ty, Králi slávy, veliké věci umíš dávat a také je slibuješ.

Nic není větší než ty: dal ses nám a vydal ses pro nás. Proto tě prosíme: dej, ať poznáme, co milujeme, abychom nehledali nic jiného než tebe. Ty jsi pro nás vším: naším životem, naším světlem, naší spásou, naším pokrmem, naším nápojem i naším Bohem (Kolumbán, Instructio XII).


Actio

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo: "Bože, ty jsi můj Bůh… má duše po tobě žízní" (Žl 63[62],2).




Se svolením převzato z knihy LECTIO DIVINA na každý den v roce, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.