4. Trochu teologie a sociologie – obrana před zklamáním

Tak, jako existují odpůrci společenství, existují i jejich nadšení propagátoři a obhájci. Někdy ovšem může nadšená propagace vzbuzovat, díky určitému přehánění, neopodstatněné naděje. Kromě toho existuje řada lidí, kteří stále hledají prostředí, ve kterém by se mohli nějak „ukrýt před světem“, které by je milovalo, v některých ohledech o ně pečovalo a mnoho nebo nic od nich neočekávalo. Pro ty, kdo by ve společenstvích hledali to, co jim poskytnout nemohou, jsou určeny následující řádky. Snad je uchrání od zbytečných zklamání.





4.1 Individuální a komunitní charakter křesťanského života

Tak, jako člověk je nezaměnitelná individualita a současně sociální bytost, tedy ten, kdo patří také k jiným lidem (rodina, národ), je i křesťan na jedné straně nezaměnitelné individuum, člověk, který své „věřím“ může a musí říci sám za sebe a současně údem církve. Plné křesťanství nikdy nepostrádá oba prvky: osobní rozhodnutí i přináležitost do konkrétního společenství církve. Pokud by někdo redukoval svůj křesťanský život jen na jeden aspekt, tedy považoval by ho buď jen za zcela individuální nebo jen kolektivní záležitost, zůstával by svému křesťanství mnoho dlužen.





4.2 Společenství a milost

Někteří lidé jsou víc samotáři, jiní jsou mnohem družnější. Někdo se bez společnosti ostatních lidí obejde hodně dlouho, jiný po několika hodinách osamění už strádá. Podle toho také lidé hledají způsob svého života v církvi. Někdo v ní hledá především klid, hloubku, osobní intimní kontakt s Bohem, jiný spíš společenství, vytržení z vlastní samoty. Mnohdy se také v církvi hledá náhrada za to, co člověku v jeho osobním životě chybí: uznání od druhých, náhrada za děti, které se odcizily, náhrada za neexistující nebo rozpadlou vlastní rodinu, atd. Jakkoliv jsou tato hledání pochopitelná, jsou také většinou nebezpečná. Církev je plnohodnotná realita, ne náhražka. A lidé, kteří v ní žijí, jsou svébytné osobnosti, určené k vlastnímu životu, s vlastní důstojností a s vlastní schopností utvářet vztahy, ne objekty, které si někdo „vypůjčí“ jako náhražky za ty, kteří mu chybí.

Jakkoliv je dobré společenství, dobrá farnost, dobrý farář a dobří křesťanští přátelé dar a požehnání, nesmí se zapomínat na to, že základním Božím obdarováním je milost, která dělá z lidí, Bohu více nebo méně vzdálených, jeho blízké, dědice Božího království. Tato milost není zaměnitelná ani se skvělými jednotlivci, ani se skvělými společenstvími v církvi. Jedni i druzí mohou být svědky a pomocníky, mohou tak napomoci k uvěření, k cestě, na níž člověk milost od Boha přijímá, ale nemohou ji samu o sobě nahrazovat. Jinými slovy: od lidí a od jednotlivého člověka není možno nikdy čekat to, co od Boha. A pokud to člověk dělá, velmi se mýlí a připravuje si zklamání, za něž pak nejspíš udělá zodpovědným někoho jiného. Na druhé straně ovšem nelze chtít být blízko k Bohu a lidi mít při tom v nenávisti, být vůči nim bez lásky, odpírat jim odpuštění. Ostatně jak prosba Otčenáše o odpuštění, tak velké přikázání lásky z Nového zákona - lásky k Bohu a bližnímu - na toto výrazně upozorňují.





4.3 Sociologie a typy skupin

Sociologie dnes běžně definuje různé typy skupin a pro nás může být rozlišení, které tato odborná klasifikace přináší, docela užitečné.7 Z celé řady různých typů skupin, které sociologie zná, vybíráme ty, které souvisejí s naším tématem:
Malá skupina je skupina osob (zpravidla 7-10), která má takovou velikost a takový typ vztahů, že v ní může mít a má osobní vztah každý s každým, i při dalším setkání si členové snadno vybaví, kdo byl přítomen naposledy, není zde žádná anonymita. V malé skupině mají členové společné normy, vyznávají společné hodnoty.

Primární skupina má opět malý počet členů a vztahy velmi osobní, každý vůči každému tam stojí „tváří v tvář“. Členství v primární skupině nestojí na instrumentálních pohnutkách, to znamená, že členové k sobě nepatří především z toho důvodu, že se rozhodli pro společnou práci nebo jinou společnou akci, ale pro jiná pouta, a to více méně trvalá, která je pojí. V primární skupině se nejsnáze a nejvíce předávají elementy kultury a je místem pro získání základních sociálních dovedností. Typickým příkladem primární skupiny je rodina.

Sekundární skupina- ať už je to malá nebo větší skupina, se liší především tím, že základní vazby v ní jsou funkční. Intimita vazeb nevzniká, doba trvání takové skupiny je dána zejména dobou, po kterou trvá společná akce, po kterou má být pro společnou činnost funkční.

Tato malá typologie a charakteristika skupin, kterými jsou malá společenství, nás může upozornit na omyly, ze kterých vznikají mnohá nedorozumění a zklamání. Omyly spočívají v tom, že jednotliví členové společenství považují své společenství za ten nebo onen typ skupiny, každý za jiný. Ten, kdo v něm vidí především účelové sjednocení lidí kvůli studiu nebo modlitbě (sekundární skupina), se bude divit, že jiný chce prožívat ve společenství ty neužší osobní vazby (vidí ho jako primární skupinu) a nebude s tím souhlasit. Ten, kdo chce být i mezi lidmi v určité anonymitě, nerad se sděluje a nerad se otvírá druhým, se bude snažit, aby se společenství (malá skupina) chovalo jako velký anonymní celek, což ale jeho životu nijak neprospívá. Chce-li někdo udělat ze stohlavého zástupu „společenství“, totiž skutečnost, která má vlastnosti malé nebo primární skupiny, snaží se o nemožné, člověk prostě není schopen být tváří v tvář a v nejužších kontaktech současně s desítkami lidí, nemá na to kapacitu.

Krátce řečeno, je třeba si dát pozor na různé omyly. Ty jedny vznikají z neoprávněných očekávání, ve kterých se někdo domnívá, že společenství bude mít ten tvar a tu kvalitu, kterou on žádá, a to bez ohledu na to, kolik lidí je tvoří a jaká jsou jejich očekávání. Ty druhé pak z nepřesné a neuvážené mluvy, když se v různých prohlášeních požaduje či tvrdí, že farnost (vikariát, diecéze) má být jedna rodina a skutečně pak někdo očekává, že tomu tak bude, že najde ve velkém společenství lidí osobní, blízké vztahy, a to pokud možná se všemi.

Třetí a nejhorší nedorozumění pak vzniká zpravidla z toho, že ten, komu rodina, blízcí přátelé, pocit bezpečí v malém důvěrném kolektivu chybí, se rozhodne, že společenství, do kterého přišel nebo které vytvořil, mu musí tyto postrádané „služby“ poskytnout. Dá se říci, že „odsoudí“ společenství k rolím, které má vůči němu hrát. Nezajímá ho, že druzí mají třeba názory a očekávání jiná, nebo že je toto přání v daném společenství nereálné. Buď prosazuje svou, až společenství rozloží, nebo, když neuspěje, na konkrétní společenství či na všechna společenství (případně na církev) zanevře, protože se mu společenství nestalo tím, čím on chtěl, nenaplnilo roli, kterou mu určil.

Nereálná očekávání jsou pro společenství nebezpečím a pro jednotlivce zdrojem zklamání a zármutku. Proto je dobré jím bránit, třeba i tím, že se v druzích malých skupin a v jejich charakteristikách a možnostech trochu lépe vyznáme a pochopíme, co od čeho můžeme očekávat.