5. Vážně nebo nevyléčitelně nemocní

Literatura: je poměrně četná, zde jen výběr. Publikace, označené hvězdičkou, nelze při studiu vynechat.

BRANTSCHEN J., Proč nás dobrý Bůh nechává trpět, Scriptum Praha 1994
DI GIULIO R., KRANZOVÁ R., O smrti, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997
*FRANKL V., Lékařská péče o duši, Cesta Brno, 1994
FRANKL V., Vůle ke smyslu, Cesta, Brno, 1997
HAŠKOVCOVÁ H., Rub života - líc smrti, Orbis Praha, 1975
HAŠKOVCOVÁ H., Spoutaný život, Panorama, Pyramida Praha, 1985
HAŠKOVCOVÁ H., Lékařská etika, (2. vyd.) Galén, Karolinum,Praha, 1997
*PERA Heinrich, Weinert Berndt, Nemocným nablízku, Vyšehrad Praha, 1996
KREMER J., Budoucnost zemřelých, Vyšehrad, Praha, 1995
KREPPOLD Q., Nemocné stromy - nemocné duše, Trinitas Svitavy 1995
KŘIVOHLAVÝ J., KACZMARCZYK S., Poslední úsek cesty, Návrat domů, Praha, 1995
KŘIVOHLAVÝ J., Mít pro co žít, Návrat domů, Praha, 1994
KŘIVOHLAVÝ J., Křesťanská péče o nemocné, Advent, Praha, 1991
KUEBLER-ROSS E., O smrti a umírání, Arica Turnov, 1993
*KUEBLER-ROSS E., Otázky a odpovědi o smrti a umírání, Arica Turnov, 1994
LACHMANOVÁ K., Vězení s klíčem uvnitř, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1996
LUKASOVÁ E., I tvoje utrpení má smysl, Cesta, Brno 1998
MARSCH M., Uzdravování skrze svátosti, Portál Praha, 1992
OPATRNÝ A., Malá příručka pastorační péče o nemocné, Pastorační středisko, Praha 1995
PESCHKE K.-H., Křesťanská etika, Vyšehrad, Praha 1999
POLLARD B., Eutanazie ano či ne?, Dita Praha, 1996
*SALVIFICI DOLORIS, apoštolský list papeže Jana Pavla II., Zvon 1995
SLABÝ A., Pastorální medicína a zdravotní etika, Karolinum Praha, 1991
STOFF G., Síla na cestu, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří ,1995
*SVATOŠOVÁ M., Hospice a umění doprovázet, Ecce homo, Praha, 1995
SVATOŠOVÁ M., Hospic slovem a obrazem, Ecce homo, Praha, 1998
VIRT G., Žít až do konce, Vyšehrad, Praha 2000
VORLÍČEK J., ADAM Z.a kol., Paliativní medicína, Grada Publisching, Praha 1998

Jedná se zde především o onemocnění, která mají špatnou prognózu nebo přímo směřují v kratší době ke smrti. Pokud jde o pastorační péči, máme na mysli spíš doprovázení nemocného v celé této situaci tak, aby se s ní vyrovnal, nejde zde o problematiku udílení svátostí.





5.1. Situace nemocného a jeho potřeby

Okolí nemocného zpravidla vnímá jen jeho zdravotní situaci, pastorující je v nebezpečí, že bude vnímat jen situaci duchovní. Nemocný ale nemá jen potřeby biologické (tedy potřebu léčit a tlumit bolest), ale i potřeby sociální, psychologické a spirituální (Svatošová, Hospice, str.22-24). Na všechny je třeba brát přiměřený zřetel a podle jejich naléhavosti a saturování hodnotit situaci nemocného.





5.2. Okolí nemocného

Blízké okolí nemocného, tedy ti, kdo jsou s ním citově spojeni, si mnohdy zasluhuje nejméně tolik péče, jako nemocný sám. Toto se často nevnímá a zdravotnická zařízení (s výjimkou hospiců) s péčí o okolí nemocného prakticky nepočítají. Blízké okolí nemocného ale prochází například při setkání se špatnou prognózou průběhu nemoci podobnými fázemi, jako nemocný sám, byť v jiném časovém rozvrstvení. Na tom zda a jak přijmou blízcí nemocného jeho situaci zaleží velmi mnoho. Nemocnému pomohou jen ti, kdo jsou ochotni vidět realitu jeho stavu a přijmout ji.





5.3. Fáze přijetí nežádoucí situace

Proslulé fáze přijetí dle Kuebler-Rossové (Kuebler- Rossová, O smrti str. 228, Svatošová, Hospice, str. 29) nemusejí probíhat vždy ve stejném pořadí, ale doprovázející musí vědět o jejich existenci a akceptovat je u nemocného, neplísnit ho za ně, nepovažovat je za rozmařilou náladovost. Zkušenosti ukazují, že i věřící člověk jimi zpravidla prochází. Nelze zůstávat u předsudku, že kdo věří, musí umírat snadno a v podstatě rád. Takové názory nelze vyčíst z evangelia, spíš ze špatných zdánlivě duchovních úvah. Přijetí neblahé situace se může nemocnému nakonec podařit. Není to ale žádná samozřejmost, je to většinou delší proces s větším či menším počtem zvratů.





5.4. Nevyléčitelně nemocný

Toto označení je nutné a přitom i zrádné. Rozhodně nelze nemocnému sugerovat ani neodvratnou nevyléčitelnost jeho nemoci, ani ho udržovat v klamné naději nebo mu vnucovat přesvědčení o tom, že se v jeho případě určitě stane zázrak. Označení "nevyléčitelně nemocný" vyjadřuje nejpravděpodobnější průběh, nikoliv jistotu. Pravděpodobnost smrti je ovšem tím větší, čím je nemoc pokročilejší. Zvrat v průběhu nemoci je možný, ne však vynutitelný. Doprovázející pak není věštcem ani dobrých ani špatných zpráv, ale především a právě tím, kdo doprovází v nemoci, v případné úzdravě i ve smrti.





5.5. Otázka naplnění života v nemoci

Častým omylem okolí nemocného je mínění, že těžce nemocný potřebuje jen dobré léky a léčení - a klid. Jakkoliv je v pooperačním stadiu klid nutný, a pro většinu nemocných je příjemný i určitý vnější klid v dalších fázích nemoci, potřebuje nemocný jako každý jiný člověk mít pro co žít. I v těžké nemoci, ba i v situaci, kdy se délka života měří na měsíce či týdny má nemocný oprávněnou potřebu naplněného života (více o tom Haškovcová, Spoutaný život). Kromě toho je doba přibližování se ke smrti mnohdy dobou vyrovnávání se s životními traumaty a prohrami, dobou dozrávání vztahů a má být dobou odpouštění a smíření. Tyto duševní a duchovní úlohy jsou mnohdy velké, obtížné a jejich prožití nutné.





5.6. Kdy a jak říkat pravdu

Otázka často diskutovaná. Podrobně se jí zabývá např. Haškovcová, Lékařská etika str. 101-116. Pro pastorační doprovázení je nutné mít na paměti dvě věci. Jednak by měl ten, kdo s nemocným mluví, mít schopnost a ochotu v případě potřeby spolupracovat s ošetřujícím lékařem a personálem, nejednat (pokud jde o sdělování pravdy apod.) bez ohledu na ně. Jde vposledku o ohled na nemocného. A dále by měl vědět a nemocnému taktně ukazovat, že pravda o jeho nemoci je důležitá (a někdy obtížně poznatelná), ale nejdůležitější pravdou je pravda o Boží lásce a milosrdenství.





5.7. Otázka eutanázie

Jakkoliv je křesťanské morální hledisko jasné, tedy zamítavé, je dobré se v problému více orientovat. Z doma dostupné literatury je pro seznámení s problémem vhodný Pollard, pro křesťanskou orientaci pak Slabý, Peschke a zejména Virt. Je nutné ale dodat, že paralelně s rozvojem cest k legalizování eutanázie se rozvíjí relativně nový obor paliativní medicíny (Vorlíček, Adam). Tedy medicíny, která se stará o pacienta tehdy, kdy není možno vyřadit příčinu obtíží a bolesti (nevyléčitelná nemoc), ale kdy je možné tlumit bolest a pečovat o kvalitu nemocí zasaženého života. V naší zemi dochází k rozvoji těchto iniciativ zejména v posledních letech (např. uplatňování mezinárodního projektu Hope zejména v brněnském ústavu pro doškolování zdravotnického personálu). Zřizování hospiců a organizování domácí hospicové péče je konkrétním projevem uplatňování paliativní medicíny. Dobrá paliativní péče pak má za následek samovolné vyřazování otázky eutanázie ze zorného pole nemocného i jeho okolí.





5.8. Křesťanský pohled na nemoc a utrpení

Je s podivem, kolik pseudozbožnosti se vyskytuje v oblasti pohledu na utrpení a smrt. Kdo chce mluvit o utrpení, jeho smyslu a jeho křesťanské hodnotě, má opravdu vážit každé slovo, zvlášť, je-li sám zdravý a bez potíží. Povrchní a zkratkovité interpretace Ježíšova utrpení a naší účasti na něm nepomohou, spíš uškodí. Odmítání jakéhokoliv utrpení a popírání jakéhokoliv smyslu života, který je obtížen bolestí, je ovšem také omylem. Populárně podanou orientaci v těchto věcech najdeme u Brantschena a Opatrného. O smyslu utrpení pak Jan Pavel II., Salvifici doloris.





5.9. Vzájemné smíření jako závažný úkol

Jednou z nejdůležitějších úloh pastoračního doprovázení těžce nemocného může být pomoc ke smíření s těmi, s nimiž nemocný už dlouho žije bez smíru. Zapomnění zde nepomůže. Zato odpuštění může proměnit celý vnitřní svět nemocného (viz Lachmanová). Doprovázející nemá tuto otázku pominout, ale realizace smíření je někdy úkol, který vyžaduje velký takt, trpělivost, vytrvalost a mnohdy i nemalou duchovní aktivitu doprovázejícího.





5.10. Doprovázení nemocného ke smrti

Snad nejkrásnější a zcela autentická poučení o této úloze najdeme v obou pracích Svatošové - v částech, sestavených z písemných svědectví. Cesta ke smrti je velký životní úkol, ve kterém nemá člověk zůstat sám. Rozhodující je způsob bytí doprovázejícího s ním, ne výmluvnost ani skvělost přednášených myšlenek. Ten, kdo doprovází, má být smířen s dvojím: se smrtí doprovázeného i se smrtelností (smrtí) vlastní. Jinak je nebezpečí, že bude hrát divadlo nebo se ze strachu vytratí. Zásadním úkolem při doprovázení ke smrti je lidská blízkost. Tu nelze ničím nahradit a ona otevírá cesty ke smíření, k prohloubení víry, k přijetí těžkého životního údělu.





5.11. Doprovázení příbuzných umírajícího

Pro blízké umírajícího není zpravidla tato situace jen bolestí a blížící se ztrátou. Je to - zvlášť u mladších lidí - první hlubší zkušenost se smrtí, která dnes potkává člověka relativně pozdě, a proto ho mnohdy zaskočí. Je to tedy doba lidského dozrávání, jejíž význam se docení zpravidla až později. Pastorační péče jim má pomoci od přetížení v nárazu neštěstí, pomoci od samoty a jsou-li věřící, pochopit a přijmout smrt ve světle víry. Tomu ovšem nenapomohou žádné fráze a žádné ideologizování bolesti. Bolest je bolestí a může se přijmout a protrpět, ale ne "okecat". Pokud se uvažuje o tom, jak a kdy sdělit pravdu o těžkém stavu a špatné prognóze nemocnému, je třeba říci, že příbuzným by měla být pravda sdělena prakticky vždy (výjimkou jsou např. staří manželé, kdy jeden z nich není schopen se se situací vyrovnat nebo blízcí, trpící akutní psychickou nemocí). Jen tehdy, když ji poznají a přijmou, budou moci být nemocnému oporou.





5.12. Křesťanský pohled na smrt a jiné interpretace smrti

Literatura:
KREMER J., Budoucnost zemřelých, Vyšehrad, Praha 1995
BLOOM A., Čtyři kapitoly o smrti, Pravoslavné vydavatelství, b.m, 1996
REINKARNACE. Sborník. Vydala Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů v nakladatelství Oliva, Praha, 1993 (rozebráno)
R. HUMMEL, Reinkarnace, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1997
SCHOENBORN Ch., Cestou proměnění. (Putování, reinkarnace, zbožštění), CDK Brno 1998

V autentickém křesťanském pohledu není smrt sama o sobě snadná, lehká a žádoucí. Je akceptovatelná jen proto, že jí prošel Ježíš a udělal z ní bránu ke vzkříšení. Lidé bohužel mívají potíže s jakoukoliv představou života za branou smrti a tak ve vzkříšení nevěří i leckterý křesťan. Totální a trvalé nebytí po smrti, které postuloval zdejší oficiální ateismus, není pro většinu lidí přijatelný. Někteří tedy věří v nějakou blíže neurčenou existenci po smrti, ve které se většinou chtějí setkat se svými blízkými. Nejpopulárnější ale je v současné postmoderní společnosti víra v reinkarnaci. Někdy spojená více či méně s karmickým zákonem, jindy jen jaksi populárně a lidově - "přijdeme na svět znovu".





5.13. Umírání a smrt doma, v nemocnici, v hospici

V naší zemi stále ještě existuje předsudek, že nejlepší je umírat v nemocnici, protože nemocný "tam má nejlepší péči". Ve skutečnosti je tomu tak, že nemocný, blížící se ve své nemoci ke smrti, mnohdy nepotřebuje léčení, ale nanejvýš tlumení bolesti (lze mnohdy zajistit v domácí péči) a hlavně potřebuje své blízké. Tedy být s nimi a nebýt sám. Proto se právem považuje za nejšťastnější řešení, je-li možné, aby člověk umíral doma, a to mezi těmi, které má rád (ať už s pomocí docházející ošetřovatelské síly nebo bez ní). Jsou-li domácí lidé věřící, potom to také znamená, že může být obklopen prostředím modlitby až doposledka. Druhým nejšťastnějším řešením je hospic. Umírání v nemocnici je jistě někdy nutné, jedině možné. Je ale třeba vědět, že nemocný bude ve chvíli smrti nejspíš sám, a proto má být navštěvován, a tak doprovázen co nejvíc. Tento úzký kontakt je také příležitostí k dokončení všech procesů odpuštění a k trvalému posilování víry nemocného.





5.14. Po pohřbu

Pastorační péče by neměla končit pohřbem. Zvlášť tam, kde je smrt velmi bolavě cítěna, přijdou nejtěžší období mnohdy až později - ve chvílích, kdy o pozůstalé už nikdo nepečuje (srov. Di Giulio, Kranzová, str. 76-105). Lidé někdy až se zpožděním prožívají trvalost a neodvratnost ztráty blízké osoby, zažívají výčitky svědomí za to, co skutečně nebo domněle zanedbali a teď už nemohou doplnit, kladou si otázky o své míře viny na smrti (mnohdy věcně absurdní). Je zkrátka řada bodů, které se dostanou do zorného pole pozůstalých až se zpožděním. Jedním z úkolů je ostatně také prožití procesu překonání smutku a bolesti (v německé literatuře nazýváno "Trauerarbeit", český ekvivalent, pokud vím, není). Je omylem si myslet, že řádný křesťan nemá právo být smutný při ztrátě milované osoby (srovnej Ježíš u Lazarova hrobu - Jan 11,33-36!) . Křesťan nemá být zoufalý nad věčnou ztrátou člověka, ale právem je smutný ze ztráty pozemské blízkosti druhého. Tento zármutek má právo si "odžít".


***

Další texty k tématu Nemoc naleznete zde