Česká vesnice po náboženské stránce (rozhovor s B. Blažkem)

Pojízdná církev na venkově?

Přestože se v poslední době venkovský styl života přibližuje tomu městskému, existuje pořád mnoho rozdílů. Ty, které se nějak týkají církve, se snaží otevřít rozhovor s mgr. Bohuslavem Blažkem, sociálním ekologem a členem Spolku pro obnovu venkova.

ROZHOVOR S BOHUSLAVEM BLAŽKEM

Někdy se zdá, že duchovní aktivity jsou spíše záležitostí měst, kde lze snadno najít například křesťanská společenství. Jak je na tom venkov?

Myslím, že určitý druh duchovního života má své těžiště na venkově, ale i tam se mění. V řadě obcí zmizel venkovský kněz, který tam žil desetiletí, zrál a stárl s ostatními a leckdy dobře znal i detaily jejich rodinného života. Dnes je nahrazen knězem "pojízdným", který s poměrně slušným automobilem v ohromném spěchu obstarává značnou řadu farností. I když se snaží sebevíc, nemá tento "létající" farář čas ani paměťovou kapacitu na to, aby obsáhl osudy tolika lidí za tak krátkou dobu.





Jsou nějaké nadějnější vyhlídky?

Naštěstí tu je jistý spontánní protipohyb, který se mi zdá být ohromně nadějný. Na venkově vznikají skupiny věřících, které si říkají "spolča". Ta někdy pracují za přítomnosti kněze, jindy bez něj. Často bývají putovní, aby nebyla příliš velkou zátěží pro věřícího, který je hostitelem. Většinou se jedná o manželské dvojice a sejde se třeba deset rodin, často z velkého spádového území. Tady cítíme, že se začíná rušit vazba na místo, tedy základní princip, který dělá venkov venkovem. Toto dosavadní uspořádání se začíná sociálně přesouvat k městskému způsobu. Přitom ale většina domácností, v nichž se "spolčo" sejde, má autenticky venkovské rysy. Tedy nejedná se o plně městskou formu. Městským lidem by se příčilo, kdyby na podobné setkání měli jet třeba 15 kilometrů tam a pak zpátky. Je to tedy sociální vynález, který funguje na venkově, ale nefungoval by ve městě.





Venkov prochází řadou změn (více aut, větší změny zaměstnání vlivem zániku JZD, odliv mozků do měst). Jak na to může církev reagovat?

Tuto pragmatickou otázku chápu, ale je položena velmi pozdě. Už samotný fakt, že se začíná klást až nyní, svědčí o tom, že tento problém nemá příliš naděje na řešení. Z mého pohledu je spíše důležité, jak je to na současném venkově s přítomností Boží a jakým způsobem se k tomu má stavět člověk, který chce být s Bohem v kontaktu.

Myslím, že je především třeba pozorovat a pečlivě vyhodnocovat to, co se skutečně na venkově děje. Uvedu jeden jev, který mě znepokojuje: na vesnici, kterou blíže znám, provozoval starý kněz každoročně svátek zvaný Boží tělo. Sám byl velkým nepřítelem křesťanů vlažných, ale na druhou stranu vyslechl volání vesnice po Božím těle. Jednou přišel s tím, že letos již Boží tělo nebude. Prý mu bylo řečeno, že už se to nedělá. Když ale viděl, jak po Božím tělu venkované sami touží, že se kvůli tomu sejdou i bolševici z vesnice, tak to nějak zařídil, a šlo to. Připadá mi propastná ta představa, že někdo "nahoře" se nezeptá místních, zda Boží tělo chtějí či co pro ně znamená. Je pravda, že skalní věřící jdou jen pod baldachýnem a všude kolem jsou spíše "čumilové". Ale není to zvláštní, že lidé se na určený den pěkně obléknou, počítají s tím, že budou věnovat čas této podívané, že skutečně budou přímluvy poslouchat...? Cítíte z nich jistou radost, že vesnice se stala v tu chvíli centrem nějakého spojujícího dění, že se kvůli tomu na chvíli zastavil průjezd obcí. V každém případě mi to připadá lepší než například organizovaná velepodívaná v televizním stylu. Během venkovského Božího těla jsou všichni duchem i tělem přítomni, nepoužívá se žádná přenosová technika. Myslím, že ta chvíle, kdy všichni vypnou elektroniku a zapnou duši, byť všelijak, je úžasně cenná.





Dříve byl venkovský farář chápán jako jedna z kulturních opor obce. Hraje tuto úlohu i dnes?

Postavy českého kněžstva typu Balbína, Dobrovského, Zahradníka Brodského či Demla byly lidmi často velmi hluboce vzdělanými, měli intenzivní zájem o regionální historii, psali o ní, dávali peníze do kampeliček nebo přispívali na nákup moderního zemědělského zařízení apod. Tak ukazovali, že souviset s duchem znamená, že produchovněno může být třeba i zemědělské konání. Ukazovali, že duch nemusí působit zastarale, že může být v plném souznění s posledními novinkami. Mimo jiné se to projevovalo mimořádnou péčí o to, aby i jejich jazyk byl sdělný, aby se napájel ze zdrojů hovorové češtiny. Tedy aby nebyl jen literátský a aby byl český.

Připadá mi neuvěřitelné, že dnes mnohdy hovoří od oltáře kněz, který nejenom že mluví mizerně česky, ale evidentně nemá o češtinu zájem. Myslím tím též většinu z polských kněží.





Jaké postavení mají na venkově mladí křesťané? Obvykle bývá středem života nějaká parta - někdy poměrně uvolněných mravů a způsobů... Nejsou křesťané pro své okolí díky svému přesvědčení příliš výluční?

Domnívám se, že mladý křesťansky orientovaný člověk může být handicapován především tím, že z něj ostatní vycítí, že se začíná považovat za jiného, lepšího člověka. Pokud je věřící člověk truhlář, pak rozhodující otázka je, zda je to dobrý truhlář. Platí tu jednoduchá úměra: když křesťané kladou takový důraz na slušné chování či mravnost, tak by se to mělo projevit ve všem, a nikoli jen v době "od - do". Pokud se křesťanství projeví třeba tím, že člověk je schopný pomoci, že je tolerantnější než ti druzí, tak postupně získává kredit.





Život venkovského člověka se od městských lidí údajně odlišuje tím, jak tráví volný čas. Nezačínají však tyto dva světy splývat natolik, že je takto již nelze jednoduše stavět proti sobě? Známe zkušenosti, kdy lidé z vesnic například přestali chovat domácí zvířata, aby nebyli na dům příliš vázáni. Není to signál, že městský způsob života proniká i na venkov?

Máte pravdu potud, že na vesnici najdete rodinu, která přestala chovat krávu, poté přestala chovat králíky, stále ještě má slepice, pustila nutrie, zřídila tenisový kurt, udírnu, bazén... Z těchto zařízení se v průběhu týdne ozývá radostný kvikot různých generací. Lze říci, že tito lidé pro sebe a své okolí objevují krásu vynálezu volného času.

Na druhou stranu i tento člověk, který "klade své tělo na oltář volného času", pořád ještě dosti rejdí po své zahradě a krajině. Jeho život je strukturován jinak než například život městského člověka, který má oddělenou pracovní dobu, po níž začíná volný čas.





Je možné srovnat společenství lidí, kteří se scházejí u kostela ve městě a na vesnici?

Když po mši vyjdou věřící z městského kostela, tak to mnohdy vypadá na první pohled stejně jako na vesnici. Jsou tu však některé základní strukturní rozdíly. Když na vesnici lidé vyjdou z kostela, tak např. okamžitě vědí, kdo tam není. Další věcí je, že ta chvíle před kostelem slouží jako takový krátký raport - v několika málo větách se řekne, co se událo. Myslím si, že toto nemůžeme ve městě moc čekat, protože spousta lidí není přítomna proto, že šli do jiného kostela, že jsou na víkendové rekreaci apod. V této městské struktuře známých (už ne sousedů) se lidé pozdraví, prohodí třeba pár slov, ale je to stejné jako při setkání na vernisáži nebo v divadle. Obvyklé taky je, že ve městě se všichni rozcházejí svým směrem a navzájem nevědí, kde druzí přesně bydlí. Kdežto lidé na venkově to o sobě navzájem vědí, a už proto je jejich společenství soudržnější.





Na logu vašeho Spolku pro obnovu venkova dominuje obci kostel. Proč jste zvolili tento symbol?

Jeden člen našeho neokázalého spolku, shodou okolností katolík, nabídl použít z úsporných důvodů logo své urbanistické firmy s výraznou dominantou vesnice - siluetou kostela. Je faktem, že lidé, kteří mají péči o venkov, jsou z nemalé části katolíci či obecněji křesťané. Na druhou stranu se o tom ve spolku takřka nemluví. Není to proto, že bychom se za to styděli. Za mnohem užitečnější platformu považujeme to, že se shodneme nejen na světských hodnotách, ale i na základních hodnotách duchovních, aniž se kontrolně tážeme, odkud kdo přichází a k čemu se hlásí. Hovoří se ale o "duchovní dimenzi" venkova, což je pojem dnes široce užívaný v celoevropském kontextu.



***

Se svolením převzato z: Katolického týdeníku

ČESKÁ VESNICE PO NÁBOŽENSKÉ STRÁNCE
Štěpán Plaček, KT č. 6/2003 (9.2. 2003)