Církev? (KGI 10)

Kristus ano – církev ne?
Co skutečně chtěl Kristus?
Tajemství církve
Svatá církev ... církev hříšníků
Kritika církve

Mnozí z těch, kteří jsou venku, jsou uvnitř; a mnozí z těch, kteří jsou uvnitř, jsou venku. (Augustinus)

Mnozí z našich čtenářů očekávají právě tento dopis s napětím. Téma církev vyvolává u někoho naději, u jiného pochybnost nebo rozpor. U církve začínají pro mnoho lidí skutečné problémy s vírou.
Navrhujeme, abyste si tentokrát předem – neovlivněni námi – odpověděli na několik otázek. Budeme rádi, když nám sdělíte (třeba i anonymně), jak posuzujete církev, a také zda je náš dopis s vaším názorem v rozporu, nebo ve shodě. Můžete k tomu použít kopii následujícího dotazníku (modré stránky uprostřed dopisu). A teď už k otázkám:
Co vás spontánně napadá, když slyšíte slovo „církev“?

Jak hodnotíte svůj vlastní postoj k církvi:
odmítavý lhostejný kritický pozitivní angažovaný
Před několika lety byla mezi katolíky v SRN proveden průzkum, z něhož zde používáme dvě otázky:
Co vám vadí na církvi?
– Příliš lpí na tradici
– Příliš se přizpůsobuje době
– Klade příliš vysoké morální nároky
– Koná příliš málo z toho, co vyžaduje od druhých
– Církevní daň
– Je příliš bohatá, má příliš mnoho peněz
– Příliš se plete do politiky
– Jenom zřídka zaujímá jasné a rozhodné stanovisko
– Málo se zastává chudých a slabých
– Jiné

Co se vám na církvi líbí?
– Umožňuje výchovu dětí, kterou považuji za dobrou
– Zastává se rodin
– Pečuje o dochované tradice a kulturní hodnoty
– Nepřidává se ke každé změně
– Člověk v ní zakouší a prožívá, proč tady je
– Je ochráncem slabých a utlačovaných
– Říká mi, jak mám žít
– Promlouvá politikům do svědomí
– Dává člověku pocit společenství, duchovního domova
– V ní se setkávám s Kristem
– Jiné

Již jste někdy zvažovali vystoupení z církve?
– ano
– ne

Oč jde?
Tomu, že existuje Bůh, věří téměř všichni, ale s „pozemským personálem“ už mají problémy. O tom, že nám Boha zvěstoval Ježíš, jsou přesvědčeni mnozí lidé, ale že by víra v Krista potřebovala nějakou církev, to mnozí přijímají s nevolí a pramalým porozuměním. Anebo když už církev, pak by měla vypadat jinak.
V nejnovější době se však objevuje i opačná zkušenost. Církev je zase žádaná. Ale nejčastěji ne v podobě velké instituce, anonymního bohoslužebného shromáždění, nýbrž církev jako malá skupina, v níž lze víru společně prožívat a naplňovat.
Kritika církve existovala vždycky. Nejvíc tehdy, když byla celá společnost v zajetí hlubokých proměn. Tak je to dneska. Jen jeden příklad: Autorita starého stylu je zpochybňována a nahrazována novými, na partnerství založenými strukturami. To platí v politice, ve školství i v rodině. Kdyby tyto změny nezasáhly církev, museli bychom mít zásadní podezření, že stojí stranou času.
Církev však je tímto přelomem zasažena obzvláště silně. Někteří chtějí radikální přizpůsobení současné době. Jiní jsou zklamáni, protože podle jejich názoru se církev duchu doby přizpůsobuje až příliš. Vždyť to, co platí pro jiné společenské struktury, přece nelze jen tak beze všeho aplikovat na církev. Proto i sami věřící jsou dnes církví zmateni.
Avšak výhrady směřují ještě hlouběji. Stále častěji se setkáváme s křesťany bez jakékoliv vazby na církev. Pro ně je víra ryze niternou věcí, která „vnějškovosti“ typu bohoslužby, kněze a farnosti nepotřebuje. To jsou pro ni jen „zbytečné instituce“. Být křesťanem znamená jen a pouze být ve víře oddán Kristu. K tomu není třeba žádného mezičlánku. Kristus ano – církev ne, tak formulují své osobní pojetí křesťanství. Chtějí být křesťanští, ale ne církevní.
Jiní spatřují v církvi sice žádoucí, leč přece jen lidské zařízení, které tedy může být lidmi měněno téměř bez omezení.
Co ale skutečně platí? Vznikla církev více či méně náhodně, nebo Kristus církev chtěl? Je dlouhodobě možné být křesťanem bez církve? Příslušné informace nám může dát především samotná bible.

Co chtěl Kristus?
Kristus zvěstovat osvobození (dopis č. 9). Ale je to všechno? Bylo by k tomu třeba shromažďovat učedníky, ustanovit společnou hostinu a křest, jímž je člověk přijímán do společenství věřících? A jak tato zvěst dospěla k lidem 20. století?
Kristův úmysl je zjevně rozsáhlejší: člověk je uzpůsoben pro společenství. Hřích však nenarušuje jenom jeho vztah k Bohu, ale i dělí i lidi navzájem. Obojí chce dát Kristus do pořádku: chce znovu spojit lidi s Bohem i mezi sebou navzájem. Obojí spolu úzce souvisí. Proto mu nejde jen o záchranu jednotlivců. Spíše chce všechny, kdo se jím nechají zachránit, učinit svým lidem. To je srdcem jeho poselství: Bůh bude navždy Pánem tohoto světa, a ti, kteří v něj věří, budou jeho lidem.
Teď rozumíme, proč Ježíš stále mluvil o „Boží říši“, „Božím království“.
Boží království, Boží říše – co to však má společného s církví? Slovo „církev“ se v evangeliích objevuje jen dvakrát (Mt 16,18 a 18,17). Má tedy pravdu Loisy (+ 1940), když říká: „Ježíš hlásal Boží království, a přišla církev“? Církev je tím nástrojem, jímž chce Kristus v tomto světě stále plněji uskutečňovat Boží království. Všichni, kdo se pokoušejí jednat podle Boží vůle, patří k tomuto Božímu království. I tehdy, když nejsou členy církve. A naopak lze být členem církve a stát mimo Boží království. Proto Augustinus říká: „Mnozí z těch, kteří jsou venku, jsou uvnitř; a mnozí z těch, kteří jsou uvnitř, jsou venku“.
Skutečnost, že se církev nepovažuje být identická s Božím královstvím, vyplývá už z toho, že se často modlí: „přijď tvé království“. Církev se cítí být ve službách Boží moci. Proto jí nikdy nesmí jít o ni samou. Je dočasná, a proto pomine, až bude naplněno Boží království. To se však stane až na konci věků.
Takže Boží království ještě není tady, ale teprve přichází? Ano a ne. Ježíš jednou na otázku, kdy se to stane, odpověděl: „Vždyť království Boží je mezi vámi!“ (Lk 17,21) V něm samém je už tady a působí až do současnosti. Ale ještě není zcela uskutečněné, dokud Boží nárok ve světě nedosáhl plného průlomu. K tomu směřují všechny Ježíšovy výroky i činy.
S tímto nárokem se Ježíš nejprve obrací na svůj lid Izrael, který se přece považuje za „Boží lid“. Ale většina z nich mu odmítla. Proto Ježíš ve svých podobenstvích již zvěstuje, že povstane nový Boží lid. Teď už nebude jen z Židů, jako ve staré smlouvě, ale ze všech národů a ras. Ti, kteří „vůbec nebyli lid, jsou lid Boží“ (srov. 1P 2,10). Bůh a jeho lid Izrael byli spojeni smlouvou. Teď mluví Ježíš o své „nové smlouvě“, která bude trvat na věky. Svou smrtí a zmrtvýchvstáním uskutečňuje tuto novou smlouvu, jak nám ukazují slova při Večeři Páně: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“ (Lk 22,20).
Neexistuje sice žádný akt, v němž by Kristus slavnostně proklamoval nové společenství – odděleně od lidu Izraele. Ale celé jeho učení a působení, jeho úmysly a poslání (např. povolání apoštolů a učedníků) k tomu směřují.
Proto bylo zcela logické, že ti, kteří v něj věřili, po jeho smrti a zmrtvýchvstání nadále cítili, že patří k sobě jako nový lid Boží. V první den seslání Ducha (Sk 2) se tato mladá obec objevuje poprvé, aniž by se zatím oddělovala od lidu Izraele. Asi tři tisíce lidí se dává pokřtít a přidává se tak k obci (Sk2,41). Tím je dovršeno založení církve – jak se tato obec napříště označuje. Ta roste a žije ve stále nových lokálních obcích.
Počátek církve tedy není u jednotlivých lidí, které spojuje náboženský smysl pro společenství, ale u Krista. Církev je víc, než jen souhrn těch, kdo se ve víře hlásí ke Kristu; je víc, než organizační sloučení těch, kdo chtěli, aby se Ježíšovo dílo dále šířilo.

Tajemství církve
Označení církve v mnoha jazycích pochází z norského „kyriaké“, což znamená „patřící Bohu“. V Novém Zákoně – a ještě dnes v románských zemích – se však používá jiné slovo, které rovněž pochází z řečtiny: „ecclesia“, to znamená „shromáždění“, nebo „shromážděná obec“. Doslovně to znamená „povolaní“. Kdo tu povolává nebo svolává?
Oba termíny naznačují něco ze zvláštnosti Božího lidu: tento lid není určen hranicemi, rasou, kulturou nebo společnou řečí, jako lid obvykle bývá. „Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný – ale všechno a ve všech Kristus.“ (Kol 3,11)
Člověk se ani nerodí jako příslušník tohoto lidu. Tento lid vzniká tak, že Boží volání dosáhne k lidem, kteří je svobodně následují.
Můžeme najít celou řadu příkladů, jak Ježíš povolává lidi, a jak ti nechávají všechno být a následují ho. Například Mk 1,16 ad.: „Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: Pojďte za mnou,...“ A oni nechají bez zaváhání sítě být a jdou s ním.
Tento lid je sice rozptýlený po celé zemi, avšak přesto ho pojí úzké společenství. Bible pro to používá různé obrazy: Boží pole, Boží stavba (1Kor 3,9); Boží chrám nebo příbytek (Ef 2,21-22); ovčinec (J 10,1-6); vinice, vinný kmen (Mt 21,33ad., J 15,1-5). Zvláště názorně tato jednota vystupuje v obrazu Kristova těla. Věřící jsou údy tohoto těla. Každý úd má svoji vlastní úlohu (Ř 12,4 ad., 1 Kor 12,12 ad.).
Právě poslední obraz také ukazuje, jak tato jednota vzniká: Kristus je a zůstává hlavou tohoto těla. Dál žije a působí ve své církvi. „.. já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20) Ježíš nechtěl jedno společenství, které by si potom ponechal pro sebe. Není žádným zakladatelem náboženství jako Buddha nebo Mohammed, kteří položili základ a všechno ostatní přenechali pozdějším. Ježíšův Duch zůstává v jeho obci živý. Duch zde není myšlen ve smyslu nějaké „ideje“, tedy tak, že by v jeho obci zůstávalo živé Ježíšovo dílo, jeho myšlenky. Ne, skrze svého Ducha zůstává Kristus uprostřed své církve. Od svého odchodu k Otci je lidem blíže, než mohl být předtím. Boží Duch církev vede a působí v ní. Uschopňuje k různým úkolům a službám. To je tajemství církve. –
-------------------------------------------------------
(Znovu)vstoupení do katolické církve
Jedna paní napsala svému faráři: „Před dvěma lety jsem vystoupila z katolické církve. Tímto do církve znovu vstupuji, vždycky jsem cítila, že k ní patřím.“
Farář se samozřejmě z tohoto úmyslu radoval. Ale písemné oznámení v tomto případě nestačí. Vystoupení proběhlo formou veřejného prohlášení před správním soudem a má právní charakter. Byl oznámen domovskému farnímu úřadu, který tuto informaci dále poskytl také křestnímu farnímu úřadu k zanesení do křestní matriky. Znovuvstoupení tedy nelze uskutečnit pouhým soukromým sdělením, ale veřejným aktem v církvi, tzn. před knězem a dvěma svědky. Kněz musí předem požádat biskupa o zplnomocnění ke znovupřijetí, kterou samozřejmě dostane, pokud jde o skutečné obrácení. Příslušný farní úřad pak převezme zodpovědnost za veškeré formality informování civilních úřadů.
Podobně je tomu také při prvním vstupu dospělého do katolické církve. Takovýto krok předpokládá osobní rozhodnutí svědomí. Proto k němu nemůže dojít ze dne na den, ale po určité přípravě. Respekt před takovýmto rozhodnutím předpokládá, že dotyčný ví, co na sebe bere, a zda s tím může souhlasit. Proto se předpokládají rozhovory o víře, jejichž délka a obsah jsou samozřejmě přizpůsobeny tomu, s jakými předpoklady dotyčná osoba přichází. Je pochopitelně značný rozdíl, zda člověk přichází do styku s křesťanskou vírou poprvé, nebo zda má díky výchově a prostředí již ke křesťanství blízko. Často se při této přípravě uplatňují naše dopisy.
Ale důležitější než znalosti o víře je určitá doba na proniknutí do jejího praktikování. To znamená pokus podle tohoto přesvědčení také žít, tedy mimo jiné účastnit se náboženského života obce, především bohoslužby. (Účast na eucharistii ovšem zpravidla předpokládá již uskutečněný vstup do církve.)
-------------------------------------------------------

Jak nyní posuzujete tyto věty:
– I bez církve můžu být dobrý křesťan.
– Víra je osobní a týká se jenom Boha a mě osobně.
– Církev se tlačí mezi Boha a lidi.
– Stačí mi bible.
V této souvislosti rozvažte:
– Ježíš žil před 2000 lety. Byla by se k nám jeho zvěst dostala bez lidského zprostředkování?
– Existovaly by bez církve spisy Nového zákona?
Srovnejte zprávy o prvotní církvi se současnou církví: např. Sk 2,42-47; 4,32-37; Ř 12,3-21; 1Kor 1,10-17; 11,17-34; Ef 4,1-6; Tes 5,11-22; 1Tim; Tit; 1P 5. Jaké společné znaky a jaké rozdíly zjišťujete?


Mimo církev není spásy?
Slova o „církvi jako jediném místě spásy“ budou pochopitelná jedině na pozadí toho, co jsme dosud řekli. Bůh chce, aby byli všichni lidé zachráněni. Cesta k tomu však vede jedině skrze jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi, Krista (srov. 1 Tim 2,4-5). Všichni, kdo jsou spaseni, jsou spaseni jedině skrze Krista, a to i když o něm nikdy v životě neslyšeli. On sám říká: Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (J 14,6) V tomto smyslu nemůže nikdo dosáhnout blaženosti „podle svého vkusu“. Takže jestliže Kristus dále působí ve své církvi a skrze ni zprostředkovává vykoupení, pak „bez církve není žádná možnost záchrany“.
Totéž zdůrazňuje Luther (ve II. článku Velkého katechismu): „Mimo církev nemůže nikdo přijít k Pánu Kristu.“ Sám Kristus zdůrazňuje nutnost víry a křtu pro spásu (J 3,5; Mk 16,16). A to zakládá nutnost církve, k níž je člověk křtem připojen. Proto již Cyprián z Kartága (zemřel r. 258) zformuloval výrok: „Mimo církev není spásy“.
To neznamená, že by Bůh odvrhoval člověka, který bez vlastní viny stojí mimo církev. Jedním z výroků víry církve je, že žádný člověk bez viny nebude zavržen. Většina lidí mimo církev nikdy tento závazný požadavek nepoznala, takže jsou nevinní. I věřící žid, muslim, hinduista a buddhista, který hledá Boha s upřímným srdcem, dosáhne věčné spásy. To říká výslovně II. Vatikánský koncil v konstituci o církvi (č.16). To se vztahuje i na lidi, kteří nedospěli ani k poznání Boha, a dokonce i na ateisty, kteří se pokoušejí žít správně a činí to, co jim ukládá jejich svědomí. Kdo hledá Boží vůli – a třeba i nevědomky – směřuje ke Kristu a církvi. Skrze ně zakusí milost spásy. Místo „mimo církev není spásy“ by bylo lepší pozitivní vyjádření: všichni dospějí „skrze církev ke spáse“.

Svatá církev – církev hříšníků
„Věřím v jednu svatou, všeobecnou církev.“ Tato věta z vyznání víry vám možná připadá samozřejmá. Avšak mnozí v ní spatřují rozpor. Církev a svatá! Člověk by musel být slepý, aby neviděl, co všechno v ní vůbec není svaté.
Svatá církev! Žádné jiné označení nevzbuzuje tolik protestů – a také nepochopení. Neboť „svatá církev“ nevyjadřuje, že by se považovala za společenství obzvlášť dokonalých lidí. Nevyznáváme „církev svatých“, ale „církev svatou“. Svatost však není něco, co by mohli vytvořit lidé, nýbrž vychází od Boha. O svaté církvi proto můžeme mluvit jen proto, že je Božím dílem, protože Kristus v ní je stále přítomný a činný. Navzdory její hříšnosti v ní Kristus posvěcuje lidi. Sám se za ni obětoval, aby ji posvětil (srov. Ef 5,25).
Proto slova o „svaté církvi“ již předem vylučují jakoukoliv samolibost a pýchu. Právě ti, které uctíváme jako svaté, vždy měli velmi silné vědomí vlastní hříšnosti. Spolu s Pavlem věděli, že „milostí Boží jsem to, co jsem“ (1 Kor 15,10).
Avšak jakkoliv je pravda, že Kristus je přítomen ve své církvi, rozhodně nepřipadá v úvahu úplné ztotožňování církve s Kristem. Jakkoliv je pravda, že církev je Boží dílo, tak je také pravda, že církev nikdy neexistuje bez lidí. Na počátku církve stojí vůle a volání Boží: avšak bez přijetí této vůle a volání člověkem žádná církev neexistuje.
V církvi tedy existuje božské i lidské. K lidskosti však patří také hledání, bloudění a hřích. To se týká každého jednotlivého údu církve. Kristovou vůlí je sice posvěcování člověka (srov. 1 Te 4,3), ale cítí, že „nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mt 9,13). Zbožní lidé jeho doby mu proto vytýkají: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ (Lk 15,2) Smí církev jednat jinak? Nemusí se snad přidržet Ježíšova výroku, že „lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“ (Mt 9,12)? A nemá proto také snášet své slabé údy, i když někdy tolik poškozují pověst církve? Právě pro hříšníky je určen Ježíšův dar svátosti odpuštění. Kdo z nás – včetně biskupů a papežů – by se vůbec mohl počítat k církvi, kdyby v ní pro hříšníky nebylo místo? Nejsou snad ty chyby, které nás tolik pohoršují, i našimi chybami? Neodehrává se souboj mezi Boží mocí a samolibostí v srdci každého z nás? Církev, to nejsou „ti tam nahoře“, ale všichni pokřtění.
„Církevníkům“ se příležitostně vytýká, že se nad ostatní povyšují. Ti, kteří to skutečně dělají, ještě nepochopili, že za všechno, čím jsou, vděčí Bohu. A naopak – jak farizejský je výrok o příslušnících církve: „Nejsou o nic lepší než ostatní.“
Od počátku se církev bránila idealistickému nedorozumění, jako by k ní patřili jen ti „čistí“ a dokonalí. „Čistí“ jsou řecky „katharoi“. Z toho je odvozeno slovo „kacíř“. Takže právě ti, kdo by chtěli církev vyhradit jen pro čisté, se stávají prvními kacíři, šiřiteli mylného učení.
Hříšnost se však nevztahuje jen na jednotlivce, nýbrž i na církev jako celek. „Je svatá, ale zároveň potřebuje neustálou očistu; její cesta je cestou neustálého pokání a obnovování,“ zdůrazňuje II. Vatikánský koncil. Vůbec není snadné odhalit za nevzhlednou fasádou Kristovu přítomnost. Když mnozí lidé nerozeznali Boha v Ježíši z Nazareta, který byl bez hříchu, o kolik těžší pak musí být rozeznat Krista v hříšné církvi.
V dějinách církve existují temné kapitoly; doby velmi zjevného selhání. Protože se domníváme, že není důvod toto zamlčovat, vydali jsme doplňkový dopis „Temné kapitoly církevních dějin“, který na požádání zašleme. Mimo jiné se zabývá „stoletím temna“, inkvizicí, honem na čarodějnice, konflikty mezi papežem a císařem a „babylónským exilem“ církve.

Kritika církve
Jelikož má církev chyby a slabiny, musí být také kritizována. Věcná a spravedlivá kritika, ať už přichází zevnitř nebo zvnějšku, je jenom žádoucí. Není možné chtít za každou cenu všechno v církvi obhajovat. Selhání nelze odstranit jeho přikrašlováním, ale obrácením a vyznáním. K tomu je však potřebná pravdivost. Vnitrocírkevní kritika je kromě toho legitimní ještě z jiného důvodu: protože každý člen církve za ni má také zodpovědnost. Proto je jeho povinností poukazovat na to, co se mu zdá být v nepořádku. V takové kritice se bude ozývat starost o církev nebo bolest nad jejím selháním, nikdy ne zlomyslnost. Taková kritika chce pomoci, budovat. – Kritika církve má své meze tam, kde se zjevně jedná o dílo Kristovo.

Mnozí lidé se domnívají, že do církve patří jen stoprocentní křesťané (elitní církev). Jaké argumenty tento názor podporují?
Velké církve počítají ke svým členům také řadu lidí, jejichž život není zaměřen na Krista. Myslíte si, že by církve měly takové členy vyloučit či odepsat, jak to dělávají některé sekty?


Křesťanství bez církve?
Vraťme se ještě jednou k problémům řady hledajících lidí: nevnucuje se církev mezi Boha a nás? Proč nestačí soukromá zbožnost? Víra v Kristově smyslu není jen osobní srdeční záležitostí. Mnozí křesťané jako by z Písma svatého znali jedinou větu: „Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku“. Všechno ostatní, o čem jsme dosud mluvili, však přehlížejí. „Bůh a já“ a „to zvládnu sám s Bohem“ jsou vzorce, na které redukují své křesťanství. Obraz Kristova těla však ukazuje, že jednotlivé údy se mají vzájemně podporovat, že nikdo nestojí ve své víře sám. Člověk je ve všech oblastech vázán na druhého. Asi každý, kdo se upřímně snažil, již zažil, že víra chřadne, pokud vždycky znovu nečerpá podporu a nové podněty od společenství. V pokusu být křesťanem jen pro sebe samého nelze dlouhodobě obstát. Sebeospravedlňování „ve svém srdci jsem zbožný“ se příliš snadno stává zástěrkou pro omezení náboženství na nezávazné minimum.
Jeden student nám napsal, že je rozhodně ochotný se zabývat Ježíšem. „Ale s církví na mě nechoďte.“ O půl roku později psal: „V našem městečku jsem našel skupinu věřících lidí a přidal se k ní. V tomto živém kontaktu se některé problémy vyřešily jakoby samy od sebe. Teď vím, že víra bez církve není možná.“ Každopádně ne dlouhodobě.
„I bez církve můžu být dobrý křesťan“ – tento výrok se zdá po všem výše řečeném pochybný. Samozřejmě bychom se mohli ptát dál: „Proč Bůh používá tak slabý nástroj, jako je církev? To všechno mi připadá příliš lidské. Proč se každému nezjevuje bezprostředně?“
Na to také neumíme odpovědět. Ale možná, že takové otázky v posledku ústí do otázky: „Proč se Bůh vůbec stal v Ježíši Kristu člověkem?“ Není toto teprve „příliš lidské“? Vždyť by se určitě našly i jiné cesty ke spáse. Ale Bohu jde zjevně právě o toto „zlidštění“. A tuto cestu chce zachovat po celé dějiny. Tak jako se Bůh stává v Ježíši Kristu zakusitelným, viditelným a hmatatelným, tak chce Kristus zůstat zakusitelný, viditelný a hmatatelný v církvi. Bůh tím přitakává všemu lidskému a odpovídá tím člověku jako bytosti z masa a krve, která potřebuje také hmatatelnost, zkušenost.
Člověk se neustále pokouší vytvořit si vlastní, omezený obraz Boha. „Takový Bůh přece nemůže být, toto přece nemůže chtít.“ Je potřeba obětovat všechny své lidské úvahy a pokorně přistoupit na to, jak se nám Bůh zvěstuje. To platí i o církvi.


K obrázku na titulní stránce:
Kdysi střed vesnice, města,
který všechno přesahoval.
Teď mu leccos přerostlo přes hlavu.
Neviditelný starý kostel – znamení církve,
možná důležitější než kdy dřív!
Možná skrytý poklad, hořčičné semínko,
možná Archa Noemova,
ale určitě Boží nástroj.

K obrázku na poslední stránce:
Mladí lidé napínají skákací plachtu; někdy může jít i hru, často ale také o záchranu života. Aby byla napjatá, musí ji držet hodně lidí. Kdyby si i jen někteří řekli: „Na mně nezáleží, já to pustím,“ tak nějaký člověk tvrdě dopadne na zem.
Církev je pohyb, akce, dynamika, spolupůsobení Boha a lidí. Bůh nikdy nikoho padnout nenechá. Ale chce, abychom napnuli své ruce a síly, abychom se navzájem podporovali. Každý je důležitý.

***

Se svolením převzato z publikace "Glaubensinformation - Ein Briefkurs ueber den katholischen Glauben", který vydala instituce KGI. (Pracovní překlad bez teologických korektur: Monika a Aleš Cimalovi)