Citáty různé

Je nebezpečí, že se ztratí ze zřetele to, co je podstatné, kvůli otázkám čistě případkovým a okrajovým. Proto je nutná určitá změna mentality, obrácení, a k tomu může dojít jen působením Ducha svatého. On nedělá nové věci, ale dělá věci novými. Obnovuje osoby a instituce, a tedy i celibát pro království a panenství pro Pána. Duch svatý vane mocně, aby vrátil všemu v církvi autentičnost a evanglijní krásu.
(Raniero Cantalamessa: Panenství, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1993, 39)

+

Ve svých modlitbách oslovuje liturgie zřídka bezprostředně Ducha svatého. Tvář, kterou nám Duch svatý ukazuje, je tvář Kristova. Církev se nemodlí ani tak k Duchu jako v Duchu, jímž je Kristus přítomen, v němž voláme k Bohu: Abba! Přece se však k němu můžeme obrátit. Liturgie to tak někdy dělá, zvláště o svatodušních svátcích. Slavnost svatodušní neděle s červenými rouchy má současně radostný i prosebný ráz.
(Zvěstování víry I., Síť, Praha 1994, 166)

+

Bytí neznamená nikdy zkrátka jen existenci, nýbrž vždycky zároveň koexistenci, společnou existenci, existenci díky druhým a pro ně. Není možné stáhnout se na blažený „ostrov pro dva“. Otázce po širším smyslu a odpovědnosti se člověk bez závažných následků nemůže vyhnout. Výzva v ní obsažená nakonec míří k Duchu a jeho apolupůsobení při utváření světa a při nalézání smyslu.
/Christian Schütz OSB: Duch svatý v dnešní teologii a spiritualitě/
(Kol.: Křesťanská víra ve světle současné teologie, Křesťanská akademie, Praha 1993, 45)

+

V Božím bezpečí

Věřím, že neexistuje žádná mocnější uzdravující síla než vědomí bezpečného útočiště v milosti Otcově, vědomí, že jsem s láskou přijímán nelaskavějším Spasitelem, že se mohu spolehnout na oživující sílu a vedení jeho Svatého Dechu (Ducha). Pomysleme jen, s jakou bezmeznou láskou a uctivostí se Ježíš přibližoval k nemocným, také k hříšníkům, jak jim daroval nezaslouženou zálohu důvěry a přátelství! S tímto pohledem na Ježíše se pokusme pochopit jeho uzdravující divy.

Jak jsem již poznamenal dříve, neumím si je představit jako zázraky, které by rušily přírodní zá- kony. Spíše se tu probouzejí a soustřeďují všechny tělesně-duchovní síly - a ty jsou zázračným dílem stvořitelského Ducha -, když je zažehne jiskra Ducha, vycházejícího z Ježíše a z Otce. Tak se mohou skryté uzdravující síly uvolnit a nepochopitelně vy- stupňovat.

Většinou tu v pozadí stojí všední a přitom podivuhodně veliká zkušenost lásky, která nám byla da- rována našimi bližními. V ní a skrze ni je při díle Bůh. "Kde je milosrdenství a láska, tam přebývá Bůh."

Bůh Stvořitel pracuje ve všech věcech, včetně nejnovějších ozařovacích přístrojů. To však je moc jeho lásky, která se citelně a účinně vyjevuje ve zdravých, uzdravujících a lidských vztazích a ve společných i zcela osobních zkušenostech víry.
(Bernhard Häring: Viděl jsem tvé slzy, Vyšehrad., Praha 1996, 80-81)
Ježíšův Dech Abba

…
Cestou, jak zakusit tuto sílu a umožnit jí působit, je modlitba "Abba", niterné a co nevýraznější spoludýchání Ježíšova Dechu Abba. Nejde o nic menšího než nechat se oduševnit a naplnit tímto Ježíšovým Dechem Abba.

Nás přirozený dech je prasymbolem Božího dechu lásky, Ducha svatého. Hebrejské slovo ruach, stejně jako slovo pneuma v biblické řečtině, obvykle překládaná jako duch (s malým či velkým počátečním písmenem), budu v následujícím tlumočit doslovně jako DECH. "Svatý Dech" je věčná praudálost dechu života a lásky mezi Otcem a Synem. V tomto Dechu své lásky se s nevýslovně oblažující něhou jeden druhému navzájem odevzdávají.

V hebrejštině jsou mimochodem oba výrazy, které poukazují na Svatý Dech Boží (totiž Dech a Moudrost), ženského rodu a vyjadřují tak mateřskou něhu a plodnost. Ježíšova modlitba, ve které má zcela ústřední místo výraz niterné lásky a naprosté důvěry - "Abba" (tatínku, milovaný Otče) - má při činné účasti na Ježíšově modlitbě "Abba" zcela proniknout naše dýchání, nás dech života a lásky. Je zcela samozřejmé, že přitom vnímáme své vdechování a vydechování jako základní symbol této skutečnosti, abychom se nechali uchvátit Ježíšovou láskou k Otci a k nám.

Když se radostí zářící Ježíšovi učedníci vraceli ze svého prvního rozeslání k hlásání spásy a k uzdravování nemocných, Ježíš "zajásal v Dechu svatém a řekl: Velebím tě, Abba, Pane nebes a země, že jsi tyto věci zjevil maličkým." (Lukáš 10,21)
(Bernhard Häring: Viděl jsem tvé slzy, Vyšehrad, Praha 1996, 82-83)

…
Abba - Abbuni - „Chléb náš dej nám dnes!“
Jak lahodný je chléb, který vděčně přijímáme z rukou našeho milého Otce! Dává nám svého milovaného Syna Ježíše jako chléb pro život světa. Když se intenzívně odevzdáváš Ježíšovu dechu Abba, smíš vše, co jsi přijal od Boha, okusit jako jeho dar, jako znamení jeho otcovské lásky k tobě, ale také ke všem. Když sháním jen svůj chléb, svoji čest, svůj úspěch, pak chutná všechno špatně. Z otcovského daru se stává zlodějina. Všechny dary, které jsou určeny společně celému lidstvu, se pak nám zajatcům egoismu stávají lupem, příležitostí k závisti, sporu, násilí, podvodu, válce. Čím více jméno Abba, Abbuni oduševňuje náš dech, naše úmysly a snahy, tím snáze vstupujeme do osvobozujícího a uzdravujícího rozměru solidarity spásy, která zahrnuje všechna pozemská dobra a všechny milosti. Z ochutnání jména Abba ve svatém Dechu vychází mohutná síla dělit se o dary, duch společenství.
(Bernhard Häring: Viděl jsem tvé slzy, Vyšehrad, Praha 1996, 90)

+

Spiritualita znamená život vzbuzený a darovaný Božím Duchem, duchovní život. (7)

Spiritualita je jak život darovaný nám v Duchu, tak i to, že se necháme zasáhnout tímto Božím příklonem, je to život lidí proměněných, život dle Ducha. (8)

Duchovní život je možné vidět jako cestu ke sjednocení s Bohem, jako následování Krista a jako vedení Duchem svatým. Každý z těchto důrazů teologicky zahrnuje i oba zbývající. Přesto se zcela právem v konkrétní životní praxi zdůrazňuje ten či onen aspekt. (2O)
(Josef Weismayer: Život v plnosti, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 7, 8 a 2O)

+

Církev prochází dobou chaosu. To není zlé, pokud se nad ním vznáší Duch svatý, protože ten je příslibem stvoření. Církev dnes nepotřebuje nové liturgie, nové teologie, nové struktury, nýbrž nové srdce! Potřebujeme infuzi nového nadšení, zaujetí, odvahy... Potřebujeme nové sestoupení Ducha svatého, či lépe vyjádřeno: potřebujeme lidi naplněné Duchem svatým.
(Anthony de Mello: Von Gott berührt, Herder, Freiburg 1992, 12)

…
Duch svatý je čistý dar. Nemůžeme si ho zasloužit. V Sk 1,4
říká Ježíš: "Čekejte..."
(Anthony de Mello: Von Gott berührt, Herder, Freiburg 1992, 12-13)

…
Svatý Jan od Kříže říká, že každý dostane od Boha tolik, kolik očekává. ...(14) Kolik zázraků jste již osobně zažili? Žádný? Pak je to v tom, že jste žádný neočekávali. Bůh Vás nenechá na holičkách, jestliže v něho vzkládáte velké naděje; snad Vás nechá čekat.... nebo přijde najednou a nečekaně... Ale přijde určitě, jestliže počítáte s tím, že přijde.

Bylo právem řečeno, že hřích proti Duchu svatému spočívá v tom, že se již nevěří, že může změnit svět, že se nevěří, že může změnit mne. (13-15)
(Anthony de Mello: Von Gott berührt, Herder, Freiburg 1992, 14-15)

+

Duch svatý je vzájemná osobní láska mezi Otcem a Synem. Milují se navzájem v Duchu. Jejich osobní láska se vylévá do nás - dostáváme Ducha svatého. ...Může-li být celý křesťanský život shrnut v lásku, může být také shrnut v působení Ducha lásky, který nás na cestě lásky vede, osvěcuje a posiluje.
(E. J. Cuskelly: Současná spiritualita, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 36-37)

…
Rosteme v milosti jen tím, když se úplněji odevzdáváme Bohu, když dovolíme, aby nás důvěrněji připojil k sobě, a podřídíme se jeho vůli, a když jsme pohotovější k vedení Ducha svatého.
(E. J. Cuskelly: Současná spiritualita, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 159)

+

Duch svatý nám nemá pomáhat, abychom se obešli bez ostatních, protože to si bere na starost ďábel. Duch svatý má nám naopak pomáhat, abychom se bez nich nemohli obejít.

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 76)

+

Biřmování nás vede k tomu, abychom se zasazovali o naše bližní, abychom byli schopni klást odpor zlu a měli odvahu postavit se mu, abychom byli zodpovědnými lidmi ve všech situacích, kdy jde o osud člověka, to znamená od výchovy dětí přes život v povolání až po oblasti politiky. To všechno zmůže biřmovaný člověk jen tehdy, bere-li biřmování vážně.

(Otto Hermann Pesch: Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 109)

+

Duchovní život není to nebo ono cvičení, nýbrž je to "struktura", v níž se musí stále proměňovat můj život: od mnou vytvořené perspektivy mého života a mé budoucnosti k perspektivě Boží. Je to struktura mého života nikoli ze mne, z mých přání, plánů a sil, nýbrž z toho, co si ve mně přeje, je schopen, může a chce Duch Boží.

(Michael Schneider: Das neue leben, Freiburg Herder 1987, s. 55)

+

Církev nevráží hlučně do dveří světa, nýbrž zaujímá pokorně místo u stolu chudých. Neznásilňuje svědomí svým rozumováním a svým zdůvodňováním, ale mluví pokojně o pravdě, z které žije v nejzazší hlubině svého bytí, protože tato pravda, to je Kristus sám, přebývající v ní, a ona je jeho Tělem. Církev respektuje tajné přípravy Ducha v srdcích, ozvěny neporušeného stvoření, lidské hodnoty, které Kristus přejímá, aby je posvětil. Církev respektuje čas, který Bůh určil pro svá vítězství.

(Max Thurian: Maria, Matka Pána, Brno Petrov 1991)

+

Dar rozlišování spočívá mnohem víc především v tom, že rozeznám, zda to, co je samo o sobě dobré, je také nyní vhodné pro mě; a k tomu velmi potřebujeme oporu Ducha svatého.

(Norbert Baumert:Rozlišuj Duchy? Pomoc k duchovnímu rozlišování podle Ignáce z Loyoly, Praha, Past. středisko při Arcibiskupství pražském 1993, s.32)

+

Kristus nás nezanechal jako sirotky. Poslal svého Ducha, který nás učí veškeré pravdě; založil Církev, jež je vedena jeho Duchem, ustanovil v ní své zástupce, jejichž ústy k nám jeho Duch mluví lidskými slovy. Spojil v ní věřící ve společenství a chce, aby si vzájemně pomáhali. Tak nejsme sami, a kde nestačí důvěra ve vlastní poznání a dokonce ani ve vlastní modlitbu, tam pomáhá síla poslušnosti a modlitba druhých.

(Edita Stein (Terezie Benedikta od Kříže) Vánoční tajemství, Vimperk, Wiener 1991, s. 11)

+

Duch, spiritus - vždy spojeno s dýcháním. Pro primitivního člověka dech znamením života. Bůh "vdechl" život, duši.

(Tomáš Špidlík: Ve službě slova - cyklus A, Olomouc, Matice cyrilometodějská 1992, s.77)

+

Jako tedy jeden Duch proniká všechny údy těla a tím zaručuje jednotu, tak je to také jeden Duch, který přiděluje jednotlivým údům úkoly a vzájemně je uvádí v soulad, aby se doplňovaly a obohacovaly. "Jsou rozdílná obdarovávání, ale tentýž Duch" (1 K 12,4). ...
Dary jsou zásadně dávány pro uskutečňování vzájemné lásky a musí této lásce sloužit. Láska tedy nemůže být použita proti duchovním darům. "Držte se lásky a usilujte o duchovní dary" (1 K 14 ,1)

(Meinrad Gyr SJ: Obnovte se v Duchu, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 67)

+

Duchovním doprovázením jsou formováni lidé, ochotní nechat svůj život proměnit působením Ducha. (3) ...

Proto cílem duchovního doprovázení je připodobnění vlastního života životu vtěleného Slova Božího: "Ať je ve vás takové smýšlení, jako bylo v Kristu Ježíši." (Fp 2,5) (4) ...

Duchovní doprovázení proto může být definováno jako pomoc, které se dostává křesťanovi od jiného křesťana, aby se mohl více otevírat celé a úplné skutečnosti svého lidství: jako vzor je ve stálém a nezrušitelném vztahu k Bohu, svému Stvořiteli. Duchovní doprovázení je konkrétní pomocí k prohloubení vztahu k Bohu a k postavení vlastního života na tomto vztahu. Přitom se stávají důležitými dvě otázky: Kým jsi ty, Bože, pro mne? A kým jsem já, Bože, pro tebe? (4)

(Klemens Schaupp: Doprovázení na duchovní cestě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 3-4)

+

Církev tu není předmětem víry stejným způsobem jako Bůh, Ježíš Kristus a Duch. Víra v církev naopak vychází z víry v Boha. Eklesiologie se proto rozvíjí v rámci pneumatologie (nauka o Duchu). Duch přitom není v první řadě třetí božská osoba, nýbrž síla, skrze niž je spásné jednání Boha v Ježíši Kristu přítomno v dějinách. Církev je tedy konkrétní místo, kde se skrze Ducha svatého stává přítomným spásné dílo Boha v Ježíši Kristu. Eklesiologie je funkcí pneumatologie. V novověké teologii naopak často nabýváme dojmu, že pneumatologie se stává funkcí eklesiologie. Duch se stává garantem instituce církve, pneumatologie ideologickou nadstavbou nad eklesiologií.

(Walter Kasper: Uvedení do víry, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 117-18)

+

Církev bude na zemi taková, jaká bude naše spolupráce s působením Ducha svatého.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.12)

+

"Duch svatý vás všemu naučí". (srv. Jan 14,26)
Naše doba se zdá být dezorientovaná a zmatená; někdy se jeví dokonce neschopná rozpoznat hranici mezi dobrem a zlem; Bůh je, jak se zdá, odmítán, protože je neznámý nebo zneuznávaný.
Když se vzkříšený Kristus zpřítomňuje v životě lidí a obdarovává je svým Duchem (srv. Jan 20,22), pak je zcela proměňuje, i když zůstávají, ba co víc - stávají se plně sebou samými.

(Jan Pavel II.)
/Z poselství Jana Pavla II. k XIII. světovému dni mládeže 5. dubna 1998; Katolický týdeník Nr. 14 - 98, str. 3/

+

Petr jako člověk nebyl schopen následovat Krista kamkoli. Petr Krista sice zapřel, ale nepřestal ho milovat, proto mohl opovědět: "Ano, Pane, ty víš, že tě miluji." Ale už neopakoval: nezapřu tě. Otázka: Miluješ mě nebyla už jen otázka Petra a jeho obyčejných lidských sil, ale otázka Ducha sv. V den letnic Petr také jako první promluvil. Díky působení DS tedy Kristus mohl Petrovi důvěřovat, spolehnout se na něj - na něj a na všechny ostatní apoštoly. Důležité je působení DS. Petr nakonec vytrval ve víře až do konce. Tak se stal skálou, i když jako člověk byl možná jen pohyblivým pískem. Kristus je skála. Církev je apoštolská působením Kristovy moci.

(Jan Pavel II, Překročit práh naděje, str.32)

+

DUCH BOŽÍ PŮSOBÍ I MIMO HRANICE CÍRKVE

Vatikán (KNA): Duch svatý působí podle Jana Pavla II. i mimo katolickou církev. V jedné ze svých teologicko-filozofických úvah řekl papež při generální audienci 12.8. v Římě, že: "Duch svatý působí i přes viditelné hranice církve“. Všude tam, kde se setkáváme s hodnotami pravdy, dobra a moudrosti i s nasazením pro zlepšení života lidské společnosti podle Božího plánu, se otevírají cesty ke spáse, pokračoval papež. Dále řekl, že Duch svatý byl darován církvi a skrze ni i celému lidstvu. Působí všude tam, kde jsou lidé otevřeni Božímu poselství. Rovněž v dílech filosofie, výtvarného umění a hudby je zřetelný "odraz" Božího Ducha, řekl papež.
(Zprávy ČBK, 980818)

+

Když se o letnicích na apoštoly vylil Duch svatý, ani jeden nezůstal sedět na své židli, aby vychutnával své vnitřní hnutí. Hnalo je to ven do ulic, a to s takovým nadšením, že se lidé ptali, co asi pili.
(Louis Evely)
/Alfonso Perejra, Myšlenky a modlitby, str. 52/

+

Svatý Duch je zřídka pohodlný a nikdy není bez překvapení, často ho naopak doprovází pohoršení.
(Ernst Käsemann)
/Alfonso Perejra, Myšlenky a modlitby, str. 52/

+

Projevy Ducha svatého jsou důležitější než projevy o Duchu svatém.
(Pavel Korosin, Křesťanské aforismy, str.19)

+

Duch /svatý/ (přece) všechny, v nichž se usídlil a přebývá, proměňuje přímo v jiné lidi a dává jim nový život.
(Cyril Alexandrijský)
/Denní modlitba církve, lekcionář č. 2, str. 316/

+

V každém lidském tvoru přebývá Svatý Duch.
(Roger Schutz, Pustiny v srdci, str.62)

+

Každý tvor, ať je kdekoliv, je navštěvován Božím Duchem.
(Roger Schutz, Pustiny v srdci, str.66)

+

Když vložíme svou důvěru v Ducha svatého, můžeme jít neustále kupředu, od jednoho začátku k druhému, protože Bůh pohřbívá naši minulost v srdci Kristově a sám se ujímá naší budoucnosti. ...
Co by člověka čekalo bez odpouštějící lásky a bez smíření?
(Bratr Roger Schutz ve Štýrském Hradci 97)
/KT 32, 10.8.97, str. 6/

+

Bože, lidská bytost oživne pokaždé, když ji navštívíš jako Duch svatý - Utěšitel.
(Roger Schutz, Pustiny v srdci, str.74)

+

Ježíši Kriste, kdybychom měli víru, že bychom hory přenášeli, ale neměli živou lásku, čím bychom byli?
Ty nás miluješ.
Čím bychom byli bez tvého Ducha, který přebývá v našich srdcích.
Ty nás miluješ.
Bereš na sebe všechno, otevíráš nám cestu k víře, k důvěře v Boha, který nechce ani utrpení člověka, ani jeho tíseň.
Duchu vzkříšeného Krista, Duchu soucitné lásky, Duchu chval, tvá láska ke každému z nás nikdy nepomine.
(Roger Schutz, Láska nad všechnu lásku, str. 36)

+

Latinský název Pentecostec znamená "padesátý den velikonoční slavnosti". Seslání Ducha svatého tedy rovněž patří k události velikonoc, je jejich závěrem a vyvrcholením.
(Podle Klemense Richtera, Liturgie a život, str. 165n)

+

Skrze dary Ducha svatého se ...život křesťana uzdravuje ze dvou smrtelných nemocí: ze stresu a z rutiny... Stres a nuda jsou v podstatě nevědomou podobou rezignace, vyjadřují plíživou beznaděj: "Musím vždycky všechno udělat sám."
(Michael Marsch, Uzdravení skrze svátosti, str. 30)

+

Pán slíbil, že sešle /Ducha svatého/ Utěšitele, který nás připraví pro Boha. Tak jako nelze ze suché mouky bez přidání tekutiny udělat žádné těsto a chléb, tak se ani my ve své mnohosti nemůžeme spojit v jedno v Kristu Ježíši bez vody, která přichází z nebe. A jako vyprahlá země bez vláhy nerodí, tak bychom ani my, všichni zpočátku jako suchý strom, nemohli nést plody života bez hojného deště, který přichází shůry jako dar.
Duch svatý ve všech a ve všem působí, aby se dála Otcova vůle a všechno obnovuje proměnou staroby v Kristovu novost.
(Sv. Irenej, biskup, z traktátu "proti bludným")
/Denní modlitba církve=Breviář, lekcinonář č. 2, str. 325n/

+

Duch svatý přichází po Kristu, aby nám nechyběl utěšitel. Slova: "pošlu vám jiného utěšitele" znamenají, že bude takovým utěšitelem, jako byl Kristus sám, znamenají, že jde o spoluvladaře, ne o nějakého podřízeného. Zjevil se v podobě jazyků, aby ukázal své vnitřní spojení se Slovem, v ohnivých jazycích pak proto, že oheň očišťuje. Neboť náš Bůh je oheň, který stravuje všechnu bezbožnost /vše, co nás vzdaluje od Boha/. V rozdělených jazycích pak proto, že jeho dary jsou rozdílné. V jazycích, které se posadily na hlavy apoštolů pro svou královskou důstojnost, která spočinula na svatých jako spočívá trůn Boží na cherubínech. Stalo se to pak v horním večeřadle proto, aby se tím vyjádřilo, jak vyvýšeni byli ti, kteří Ducha svatého přijali.
(Svatý Řehoř Naziánský)
/Pavel Strachota, Hlasy Otců, str. 101/

+

- Dostáváme Ducha svatého k tomu, abychom byli k užitku Bohu a ne abychom měli o jeden skvělý nástroj víc a dělali ve světě to, co bychom chtěli...
- Veškeré působení učedníků je vázáno na vybavení Duchem. Apoštolové sice chodili s Ježíšem..., ale to ...nestačilo.
- Pro první křesťany byl Duch svatý jedinou výbavou, kterou měli do života.
- Křesťan, který chce plnit vůli Boží jen vlastními silami, nemůže být úspěšný...
- Ti, kdo žijí podle těla, jsou obráceni pouze na svět a na sebe, žijí jen podle svých lidských schopností /a tudíž i neschopností a ohraničení - 141/.
-S Duchem se nedá manipulovat.
/P. Aleš Opatrný, Credo, str. 43n/

+

Biřmování "v šuplíku"
Mnoho katolíků má svátost křtu a biřmování spojeno s dávnou minulostí, ale minimálně se svou přítomností. Prostě je mají uloženy s ostatními dokumenty a životními památkami v jakémsi důležitém šuplíku - a dost. O jejich vlivu na svou vlastní přítomnost jsou většinou pramálo přesvědčeni. A přece - máloco má v lidském životě tak trvanlivý a tak zásadní účinek, jako tyto svátosti.
Křest a biřmování působí v našem životě stále, a to i u těch, kdo z nějakého důvodu nemohou přistupovat k jiným svátostem.
Jak z nich může růst naše víra a každodenní praxe? Velmi stručně řečeno - nestačí vědět, že jsme byli pokřtěni a biřmováni, ale je třeba vědět co se s námi stalo - a co tedy trvá. Křtem jsme připodobněni Kristu a včleňuje do jeho těla - církve. To se týká nás celých, našich vztahů, našeho zdraví, našeho uplatnění a našeho života naplnění života v Bohu. Biřmování pak toto včlenění dovršuje a otevírá nám zcela nevratně přístup k potřebnému obdarování Duchem svatým.
Tyto obě svátosti nám tedy zaručují, že patříme k Bohu, a že jsme patřičně vybaveni k tomu, abychom Boží věci konali. A to i navzdory naší křehkosti, nedokonalosti, váhavosti.
(Podle P.Aleše Opatrného, Můžeme se ještě změnit, str. 26n/

+

Duch svatý nám nebyl dán jen k duchovnímu životu, nýbrž také k životu svatému.
(Pavel Kosorin,Křesťanské aforismy, str. 87)

+

Žádná lidská naděje nedovede uspokojit touhy lidského srdce. Naděje neklame, protože Boží láska je vylita skrze Ducha Svatého.
Kam přichází Duch Svatý, tam vstupuje naděje- zázrak. vše je pak jinak. Uvnitř je pak síla, která je větší než všechny lidské těžkosti...
(Podle Raniero Cantalamessy)

+

Kristus je a zůstává hlavou těla - církve. Dál žije a působí ve své církvi. "... Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku" (Mt 28,20). Ježíš nechtěl jedno společenství, které by potom ponechal samo sobě. Není žádným zakladatelem náboženství jako Buddha nebo Mohammed, kteří položili základ a všechno ostatní přenechali pozdějším. Ježíšův Duch zůstává v jeho obci živý. Duch zde není myšlen ve smyslu nějaké "ideje", tedy tak, že by v jeho obci zůstávalo živé Ježíšovo dílo, jeho myšlenky. Ne, skrze svého Ducha zůstává Kristus uprostřed své církve. Od svého odchodu k Otci je lidem blíže, než mohl být předtím. Boží Duch církev vede a působí v ní. Uschopňuje k různým úkolům a službám. To je tajemství církve.

+

Radost velikonoční doby vyvěrá z "nové přítomnosti vzkříšeného Krista, který nám uděluje Ducha svatého, aby s námi zůstával" (Pavel VI. - apoštolská exhortace Gaudete in Domino III)

+

Kdo však žije podle Božího Ducha, v jeho srdci se rodí láska, radost, pokoj, trpělivost, přívětivost, laskavost, důvěra, pokora a sebeovládání.
Galatským 5,22 (SNC)

Každá nádoba může dát jen to, co v ní je.
Arabské přísloví

+

Jistota víry se nezískává logikou rozumu, nýbrž sjednocením s Bohem, osobním vztahem ke Kristu a silou Ducha. Nemá vědeckou evidenci nýbrž "věřitelnost", která se opírá o věrohodnost sebesdílejícího se Boha. Nemám důkaz, který by vynucoval souhlas - víra je živé uchopení svědectví o živém Bohu. (57-58)
(...) Ve víře je to ochota mysli, připravenost srdce, poslušnost víry." (59)
/Jak mluvit o víře, Samizdatové Teologické texty, 198O, č. 3; Studie č. 75 1981, s. 1O5-21O/
(Josef Zvěřina: Pět cest k radosti, Zvon, Praha 1995, 57-59)

+

Je-li někdo naplněn Božím duchem, projeví se to nějak v souladu s jeho kulturním prostředím, např. extází a tancem. Ale to není podstatné. Takové věci mizí ve vyšší kultuře. Klasičtí proroci se už nedostávají do vytržení. Nejsou už bez sebe, ale jejich extáze se děje v soustředění a svobodě. Působení Ducha se projevuje v stále čistší formě a směřuje k tomu, co je obyčejné.
(Zvěstování víry I., Síť, Praha 1994, 60)

…
Dnešní charizmata vypadají ovšem jinak než v prvotní církvi, protože máme jiné potřeby. Je to např. nápadně účinná pastorace, osvícené učení (teologie), prozíravé vedení, tvůrčí schopnost (u umělců), výchova (rodiči i jinými) a konečně: schopnost žít obyčejný křesťanský život mimořádně (u světců).
(Zvěstování víry I., Síť, Praha 1994, 165)