Citáty z knihy: Buď dobrý sám k sobě (Anselm Grün)

Rány, s nimiž se člověk nevyrovná, ho nutí, aby je sám zasazoval a zraňoval sebe nebo jiné lidi.

(Anselm Grün: Buď dobrý sám k sobě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 8)

…
Ale k agresivitě dětí nevede jen tvrdá výchova, kdy jsou bity, nýbrž i výchova nevyhraněná, kdy rodiče vždycky ustupují, aby měli klid; děti mají pocit, že je dospělí neberou vážně. Psychologové Stanfordské univerzity "došli k názoru, že jak tělesné tresty, tak i jejich přesný opak, totiž krajní povolnost, těsně souvisí s dětskou agresivitou. Přílišnou povolnost pojímají děti zřejmě jako souhlas rodičů s jejich agresivním počínáním. Naopak nejméně agresivní děti přicházely z domů, kde vládla jasná pravidla chování a kde se na dodržování těchto pravidel dbalo laskavým způsobem bez trestání" . (9-10)

…
Jinou příčinou tvrdosti vůči sobě je nepravý idealismus. Cítím se dobře jen tehdy, splňuji-li určité ideály. Můj pocit osobní hodnoty závisí na tom, vyhovuji-li svým ideálům. S ideály, které jsem si vytvořil, se ztotožňuji natolik, že potlačuji v sobě všechno ostatní, co těmto ideálům neodpovídá. Čím víc je však potlačuji, tím více ve mně sílí strach z vulkánu, který se ve mně skrývá a může kdykoliv vybuchnout. Abych tomu zabránil, zpřísňuji přikázání a rituály, šroubuji ideály stále výše, jsem k sobě stále přísnější a tvrdší. Nutím se, abych vyhověl ideálu a provozuji tak jakýsi vrcholový sport. Laťka se zvedá stále výše a úsilí, abych ji přeskočil, je stále křečovitější. Tím sám sebe znásilňuji. Máme zato, že Bůh od nás žádá, abychom splnili ten a ten ideál, abychom se uměli vždycky ovládnout, být vždycky vlídní, být tu vždycky pro ty druhé, abychom byli vždycky ústupní, nebyli nikdy sobečtí. To však není Boží vůle, nýbrž je to náš ideál, kterým vyhovujeme své ctižádosti. Tak praví už Ireneus: "Gloria Dei - homo vivens" (Oslavou Boží je živý člověk. Boží vůle nás přibližuje k tomu, jak si nás Bůh představuje. Svatý Tomáš Akvinský říká, že každý člověk je jedinečným vyjádřením božského. A svět by byl chudší, kdyby každý z nás jedinečným způsobem nezobrazoval Boha. (10-11)

…
Je to asi učební proces na celý život, smířit se se svými chybami, slabostmi a vášněmi, zacházet s nimi vlídně, místo aby člověk na ně řval; dovolit si, aby to všechno bylo. (23)

…
Víra, že Bůh nás promění, nevyžaduje, abychom všechno zvládli, ale abychom všechno, co v nás vyvstane, předložili Bohu. Neběží o alternativu, abychom na sobě bud' aktivně pracovali nebo jen trpně dopouštěli, aby se s námi něco dělo. Ke zbožnosti je vždycky třeba i naší aktivity; ale ta musí být správně nasazena. K tomu je zapotřebí pozorně vnímat všechny své myšlenky a city, vášně a potřeby, obavy a touhy a předkládat to Bohu, hovořit s Bohem o tom, co nám tím asi chce říci, v jakou podobu nás asi chce utvářet. (27-28)

…
Pokora, která ví o neryzích pohnutkách ve všem, co konáme, a přece se pokouší sloužit Bohu i lidem, přináší bohaté plody, kdežto rigorismus zůstává neplodný a nechá nás vyhladovět. (47)

…
Zbožní lidé často tyranizují sami sebe tím, že si ukládají stále více nábožných cvičení a úkonů, aby uklidnili své špatné svědomí, nebo se stále pohánějí k nejvyšším mravním výkonům. Domnívají se, že mohou ze sebe vypudit všechny negativní myšlenky, a vymýšlejí strategii, jak lze zabránit všem pokušením už v počátečním stadiu. Taková zbožnost se pak stane jedinou tyranií, donucovacím systémem ovládajícím zbožného člověka. Zbožnost, kterou nám doporučuje Ježíš, odmítá všechny takové maximalistické výkony. Zbožnost je odpověď na Boží lásku, jak nám byla zjevena v Ježíši Kristu. Tato odpověď potřebuje i vnější formy. Potřebuje modlitby, bohoslužby, rituály, chvíle ztišení, meditaci. Neběží však o přemíru modliteb a meditací, nýbrž o míru, která člověku prospívá. Všechny náboženské praktiky, jak se v průběhu časů vyvinuly, mají člověku pomáhat k dobrému a zdravému životu. (59)

…
Ježíš jedná s celníky milosrdně. Volá je, aby ho následovali. Očekává od nich, že jeho poselství budou lépe rozumět než spravedliví. Milosrdenství vůči sobě pak podle tohoto místa znamená, že s hříšníkem, který je v nás, zasedneme k jídlu, že jej pozveme, aby seděl u stolu našeho srdce, že se usmíříme s celníkem a hříšníkem v sobě. Hříšník v nás lépe než spravedlivý pochopí, čeho je schopna Boží láska. hříšník v nás zahanbí spravedlivého v nás a dá polovinu svého majetku chudým (srov., Lk 19,8). (70-71)
(…)
Jsme k sobě mnohem nesnášenlivější a krutější než Bůh, který by nám rád především prokázal svou dobrotu. Ve svém nad-já máme nemilosrdného soudce, který nás odsuzuje, a farizea, který nám nedopřádá život. (71)


…
Jiné apoftegma ukazuje, jak je monastická askeze, odmítající každý rigorismus, člověku příznivá. "Jeden stařec řekl: ,Nenávidím marnou slávu mladých, protože se namáhají a nic jim to nevynáší. Hledí popravdě jen na to, aby je uznávali lidé.' Jiný velmi moudrý stařec mu řekl: ,Co se mne týče, dávám jim docela zapravdu, neboť pro mladého člověka je velmi užitečné, když se stará o marnou slávu, aby nezlenivěl. Ve skutečnosti, má-li marnou slávu, musí být zdrženlivý, bdít, cvičit se, získávat si lásku, snášet nepříjemné věci, aby nepřišel o pochvalu. Když se toho už nasnášel, spočine na něm milost Boží a řekne mu: Proč neusiluješ o mne a namáháš se kvůli lidem? A on se dá přemluvit, aby už nedbal na lidskou slávu, nýbrž na slávu Boží. Když to uslyšeli, řekli: ,Je tomu opravdu tak.'“ (46)

…
V sebeobviňování je často skryta moje pýcha. Nemohu si odpustit, že jsem právě já udělal tuhle pitomou chybu. Je to proti mé cti, že jsem se takhle blamoval před ostatními. Měl bych přece stát před Bohem jako lepší člověk. Musím přece konečně dodržovat svá předsevzetí a neupadat už do tohoto hříchu. Opat Antonios radí k obojímu: k pokoře, k vědomí, že na sobě stavět nemůžeme, že nemáme žádnou záruku, že se téže chyby nedopustíme. Jako lidé budeme vždycky zase klesat. Vyrovnat se s tím, to radí pokora. Zpočátku to velice bolí. Když se tu přede mnou hroutí mé ideály, prožívám to jako velmi bolestnou věc. Ale pokora mě současně vede k pocitu svobody a důvěry. Nemusím si chyby stále stavět před oči. Mám na ně prostě zapomenout, protože Bůh je odpustil, a tím na ně zapomněl. Nemám se svými chybami dávat stále ochromovat. To neznamená, že se ke své vině neznám. Na vinu je třeba se podívat, přiznat ji a vypořádat se s ní. Ale pak ji musím pustit k vodě. Když mi Bůh odpustil, musím i já sám sobě odpustit a nesmím svému životu klást překážky tím, že si svou vinu stále připomínám a spílám si.(69)

…
Jednám se sebou milosrdně, když mám se sebou soucit, když cítím urážky a křivdy, když mám soucit se zraněným dítětem v sobě, když se mu otvírám. Nedívám se na své rány objektivizujícím pohledem, který chce všechno prozkoumat, nýbrž vidím všechno, co je ve mně, soucitným pohledem srdce. Nezuřím proti sobě, proti svým chybám a slabostem, nýbrž cítím s nimi, věnuji jim svou pozornost. Smějí existovat. Pod tímto laskavým pohledem se mohou proměnit. (73)
(…)
Máme tedy cítit se sebou. Nemáme tvrdě řádit proti nepřátelům v sobě, nýbrž máme s nimi cítit. Jsme-li zklamáni svými chybami a slabostmi, máme mít soucit se sebou samými. Tento soucit vůči sobě samým, kteří se zmítáme mezi dobrem a zlem a kteří vždycky zase pochybíme, nás připodobňuje Bohu. Srdci Božímu nás nepřibližuje naše bezúhonnost, nýbrž naše soucítění se sebou, s našimi slabostmi a s lidmi kolem sebe. V srdečném smilování pociťujeme něco z bytosti milujícího a milosrdného Boha. (73)
(…)
Být k sobě milosrdný proto znamená neuzavírat srdce před tím, co je ve mně nešťastného a osamělého, před ubožákem ve mně, před nešťastným a trosečníkem v mém nitru, před pocity opuštěnosti a osamělosti. Nezavírám své srdce před tím, co je ve mně hodné politování, před tím, co bych nejraději přehlédl a potlačil. V každém z nás vyvstávají takové pocity opuštěnosti a až příliš rádi je potlačujeme. Jsou nám příliš nepříjemné. Ale pak se naše osamělost a opuštěnost, naše bída a náš strach nemohou proměnit, pak stále prcháme před temnými tušeními a pocity. Když se chovám srdečně k ubohému a slabému v sobě, může se právě to ubohé ve mně stát zdrojem požehnání. Může mě to otevřít právě tajemství Boží lásky, která se mnou cítí a má pro mne srdce. (73-74)

…
Abychom opravdu mohli žít, musíme zanechat iluzí, které jsme si vytvořili o svém životě. Jedna taková iluze je domněnka, že můžeme sami dosáhnout svého ospravedlnění. Pavel zanechává svého vlastního úsilí a je zahleděn pouze na Krista. Kristus mu zaručuje, že jeho život se vydaří. "Zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je povolání v Kristu Ježíši" (Fil 3,14). (41)

…
Kdo se přirovnává k jiným lidem, vždycky za nimi pokulhává. Vždyť u jiných se najdou vždycky schopnosti, které já nemám. Abych mohl obstát v tomto konfrontačním boji, musím se tedy zafixovat na své vlastní hodnoty a zavřít oči před bohatstvím, které je v jiných lidech. (21)
(…)
Kdo žije z toho, že se stále k někomu přirovnává, ten se zaslepí. Jeho oči nemohou už nic poznat, protože byly stále zaměřeny jen na sebe. (22)

(Anselm Grün: Buď dobrý sám k sobě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 21 a 22)