Citáty z knihy: Být svobodný (Eugenio Fizzotti)

/Alport o Franklovi, zakladateli logoterapie:/ Mohl si ještě myslet, že život stojí za to, aby se žil? Sebrali mu veškerý majetek, byl svědkem zkázy všech hodnot, snášel hlad, zimu a krutost, hodinu za hodinou očekával smrt. Psychiatr, který osobně zažil tento extrém, je psychiatr, který si zaslouží, aby se mu naslouchalo. Bude-li kdy někdo schopen vidět naši lidskou situaci moudře a soucitně, pak je to doktor Frankl. Jeho slova jsou hluboce poctivá: zrcadlí zkušenost příliš hlubokou, aby mohla klamat. (9)
(…)
Logoterapie ponechává stranou oidipovský komplex i pocit méněcennosti, vidí člověka orientovaného k hodnotám, které je třeba uskutečňovat, k úkolům, které je třeba naplňovat, k ideálům, které mají být progresivně uváděny do praxe. (11)

…
Dnes se problémy člověka řeší spíš ve smyslu „dělat“ než ve smyslu „být“. Jinými slovy lze říci, že člověk dnes zapomíná, kdo je, ztrácí sám sebe.

Sklouzáváme tak nepozorovaně, ale neúprosně do pocitu absurdnosti, nedůvěry, nespokojenosti a prázdnoty. Abychom mohli stanovit diagnózu tohoto fenoménu, musíme hledat jeho příčiny: jsou nejen v masovém konformismu a totalitarismu, ale také v nihilistické a omezující indoktrinaci, která nevidí v člověku nic jiného než uzlíček pudů a v hodnotách nic jiného než obranné mechanismy. V takové perspektivě vůbec neudivuje hluboká existenciální frustrace, která nečekaně postihne člověka, jemuž se zdá, že jeho existence ztratila jakýkoli smysl. A jako odpověď absurdnosti a prázdnotě přichází zákonitě sebevražda.

Aby člověk dokázal najít znovu půdu pod nohama, je nezbytný antropologický pohled, který by pokládal za fundamentální hledat autentické významy, hodnoty a obsahy. Sem se adekvátně řadí Franklovo stanovisko, které předkládá obraz člověka v ustavičném pohybu, zaměřeného k uskutečňování osobního úkolu, s rysy jedinečnosti a neopakovatelnosti, plod opravdové svobody, kterou nemůže nikdo pošlapat vzdor jakékoli situaci, do níž je člověk postaven. Život se tak už nejeví jako něco, před čím je třeba prchat, ale jako skutečnost, kterou je třeba intenzivně prožívat i v jejích dramatických aspektech jako dobro, které si nesmíme nechat ujít, které nesmíme odhodit, jako zcela osobní a původní úkol, který může uskutečňovat každý jednotlivec a jenom on.

…
„Jakožto lékař (neurolog a psychiatr) jsem zcela přesvědčen, že člověk je determinován. Jsem ale proti tomu, co obvykle nazývám pandeterminismus a co spočívá v tom, že člověk je pokládán za totálně podmíněnou a determinovanou bytost ... Také jako ten, kdo přežil čtyři německé koncentrační tábory, mohu potvrdit, že člověk je vystaven nejrůznějším situacím, a nelze ho proto pokládat za zcela oproštěného. Člověk má spíše svobodu zaujmout určitý postoj vůči jakékoli situaci, do níž se dostane. A v tomhle zaujetí postoje a přesně tou měrou je člověk svobodný. Svoboda tedy spočívá ve volbě postoje, který je třeba zaujmout pokaždé, když je člověk konfrontován se situací, kterou nelze změnit.“ /Frankl/

…
„Masa je souhrn odosobněných bytostí,“ říká Frankl.

…
Být člověkem znamená především možnost jít nad veškerou podmíněnost, nad sebe sama, tedy schopnost překročit sebe sama. .

…
Je tedy pravda, že biologické vědy objevily, že jsme „naprogramovaní“ genetickou konstitucí a determinovaní činností žláz s vnitřní sekrecí, chemickými reakcemi a elektrickými náboji; je pravda, že podle společenských věd je člověk produktem sociálních a ekonomických sil, které jím hýbají jako šachovou figurkou; je pravda, co nám odhaluje psychologie, že totiž podněty a instinkty nás nutí jednat nezávisle na naší vůli a že jsme podrobeni procesům, které určují naše chování. Ale především je pravda, že „být člověkem znamená jít nad sebe sama. Být člověkem znamená být stále obrácen k něčemu nebo k někomu, plně se obětovat a věnovat práci, milované osobě, příteli, kterého máme rádi, Bohu, jehož společenství chceme sdílet. Takové překročení sebe sama neskonale převyšuje jednorozměrné vidění člověka jako oddělené a rozpitvané 'monády“`.

Jsme tedy pohrouženi do vyšší dimenze, která zahrnuje a začleňuje rozměr biologický, psychologický i sociologický; nezamítá je, nýbrž zhodnocuje, a přiznává jim určitou hierarchii.

…
Od stvoření pojímaného k obrazu stvořitele se tak přešlo k člověku-stvořiteli, který pojímal sám sebe k obrazu strojů, které tvořil. Z toho se zrodil homunkulismus, který snižuje člověka na pudový přístroj, na automat pouhých reflexů, na animický mechanismus, na produkt systému produktivních vztahů. Z toho se zrodil fyzikalismus, který je základem všech teorií projekce, teorií o transferu, o potlačování, o sublimování, o afektivním nabíjení a vybíjení, o emotivním napětí a uvolňování, o psychodynamických konfliktech, o kompenzacích a superkompenzacích, a dokonce o vzniku jungovských archetypů, redukovaných v konečné analýze na fyzikálně-chemické fenomény mozkové struktury.

…
Jinými slovy: Člověk je skutečně člověkem, jedině když se zcela daruje nějaké věci nebo nějaké osobě. A stává se sám sebou, když se překoná a když na sebe zapomene. Jen pomysleme, jak krásné je při své spontánní a bezprostřední hře dítě, které znenadání vyfotografujeme, aniž si toho všimne!

…
Čím víc člověk zoufale usiluje o štěstí, tím víc se míjí cílem a stává se z něho hypochondr. Duševní klid, který by měl znamenat znovuzískání čistého svědomí, se tedy stává záměrem, a právě pro převrácení cílů bude nadále frustrován. Místo aby zůstávalo účinkem, začne být čisté svědomí cílem, jehož je třeba dosáhnout. Svědomí je ale čisté tou měrou, jíž člověk zapomíná na sebe a začíná jednat z lásky k něčemu nebo k někomu. Tato koncepce je svrchovaně evangelijní. Pánova výzva „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej“ (Mt 10,39) je v naprostém souladu s Franklovým učením. Člověk je svou podstatou bytost, která se přesahuje. Má vnitřní potřebu nezastavovat se u sebe, neomezovat se na biologické nebo psychologické hledisko, nýbrž dobrat se hlubin svého bytí nezištným darováním sebe sama druhým. Jeho nasazení z lásky k něčemu představuje kromě objektivní hodnoty o sobě také důležitý prvekduševní hygieny. „Cesta člověka k němu samému“ - píše Frankl - „vede světem; člověk nachází sám sebe jenom v tom, co je mimo něho. Člověk nežije proto, aby zachoval sám sebe, aby zrcadlil svůj obraz, ale proto, aby se odevzdával, zříkal sám sebe, vědomě a s láskou se obětoval.“

(Eugenio Fizzotti: Být svobodný, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 81-82)