Citáty z knihy: Dech božského Ducha (Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta)

Duch svatý je snad záchranou, aby naše přetechnizovaná kultura neupadla do úděsné a zcela odlidšťující vyprahlosti.(12)

…
Mileniarismus musíme nahradit nadějí založenou na Bohu. Z pohledu této naděje se Duch svatý jeví jako odpověď době, která je čím dál více technická. Sledujeme-li například rozvoj sdělovací techniky, jeví se Duch svatý jako ten, který by mohl zaručit kromě sdělování také společenství (nejen "communicatio“, ale také "communio“. Protože se naše doba, právě díky nebývalému rozvoji sdělovacích prostředků, kdy má každý takřka na dosah ruky satelitní anténu či mobilní telefon, může stát novým Babylonem, nepřijdou nové letnice, aby tuto pestrost a změť různých jazyků přetvořily v jedinou symfonii. (15-16)

…
Když uděluji křest, rád zdůrazňuji v homilii hlubokou skutečnost, k níž dochází v této svátosti: můžeme mít dojem, že je neúměrné, aby maličké dítě, které ještě neumí mluvit, a tím méně bojovat, bylo pomazáno na "krále, proroka a kněze". Ale to všechno znamená, že ve křtu dostáváme především "titul" těchto poslání, abychom je pak během života uvedli ve skutek. Celá křesťanská existence je tedy naznačena těmito slovy a každá z nich by opravdu stačila jako souhrn pastorálky církve. (29)

…
Víra totiž není vyčerpána odříkáváním Kréda při mši. Je to jiný rozměr, více životodárný než rozumový. Spočívá v reakci na Boží nabídku, v přijetí jeho daru.

Zde se ocitáme před pokusem sloučit tyto dva aspekty. Podle nich se víra jeví současně jako souhlas rozumu, ale také jako odpověď na sebesdělování Boha, jako otevřenost Duchu svatému, který nám otevírá tento nový svět: svět Ježíšův, svět evangelia.

Tato dvě pojetí byla dlouhou dobu i v teologii ve vzájemném rozporu, protože katolíci zdůrazňovali objektivní víru (tj. božské pravdy, ve které se musí věřit), zatímco protestanti zdůrazňovali víru subjektivní (tj. sám úkon věření). Myslím, že dnes je plodem ekumenismu také to, že jsme dospěli k pochopení, že my i oni potřebujeme to, co zdůrazňují druzí: pojímat víru současně jako přilnutí k určitému celku pravd a jako existenční stav, který záleží v důvěryplném odevzdání. (45-46)

…
Charismata jsou dar daný každému jednotlivci pro užitek všech. Svátosti jsou dar daný celé církvi pro posvěcení jednotlivců. Charismata jsou dary dané každému jednotlivci pro posvěcování celé církve. (53)

…
Především udělám trochu provokativní úvod. Nauka o sedmi darech vznikla v době, kdy nauka o charismatech a uvažování o nich z církve vymizely. Základní biblický text pro sedm darů je ve Starém zákoně: "Na něm spočine duch Hospodinův, duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy" (Iz 11,2). Uváděl řadu přívlastků, které charakterizují ideálního krále. Ale obvykle byly součástí pojednání o charismatech, zatímco se z nich nakonec vytvořil zvláštní druh.

Námět sedmi darů Ducha svatého více zdomácněl na Západě. Mohli bychom říct, že teologie o Duchu svatém žila na Západě skoro jen v tomto odvětví. Pravděpodobně nebyl ani jeden Otec nebo duchovní autor, který by byl nenapsal něco o sedmi darech. Ale právě z toho důvodu byl tento námět vyčerpán a už nemáme, co bychom k tomu dodali nového. Pro obnovu pneumatologie je tedy dnes nutné vyjít z kouta, do kterého byla vtěsnána, a otevřít nové cesty. (59)

…
Křesťanská askeze totiž není jako jóga a gymnastika technikou. Je to především duchovní činnost člověka znovuzrozeného vírou, který uplatňuje a rozvíjí svůj vnitřní život učenlivostí vůči Duchu svatému. (61)

…
Nuže, zkušenost církve dokazuje, že křesťanská existence, má-li se dostat na vyšší úroveň, prohloubit se a dozrát, musí projít i "temnou nocí" víry, tzn. potřebuje uvěřit přes všechny pochybnosti, které se rozum snaží prosadit. Kdežto ustavičné pachtění za znameními setrvává ve stavu počáteční víry, která nikdy nedospěje.

Také proto papež a biskupové mnohokrát právem varovali charismatická hnutí před přehnaným hledáním zázraků. Upozornění platí pro celé církevní společenství, které dnes projevuje jisté pokušení běhat sem - tam na místa, jež se zdají být epicentry působení Ducha svatého v naší době. Nejzdravější počin je přijmout to, co rozhodne církevní učitelský úřad. Neumenšuje to možnost, že Duch může konat zázraky, ale je třeba pamatovat, že největším zázrakem je věřit bez zázraků. (66-67)

…
Skutky apoštolů vypravují, že v den letnic, když byl seslán Duch svatý na Pannu Marii a na apoštoly shromážděné ve večeřadle, projevila se církev světu. Jakým způsobem to může celé církevní společenství ustavičně připomínat?

Ve vyprávění svatého Lukáše vidíme trojí pohyb: první je vytrvalá a intenzivní modlitba, pak příchod Ducha, a nakonec poslání. Myslím že dnes, chceme-li vytvořit podmínky, aby se opakovaly "nové letnice", budeme muset i my projít stejnou cestou. Nemluvím obrazně: chci říci, že je-li někdo opravdu rozhodnut udělat si tuto zkušenost, měl by být schopen pokleknout a vnitřně setrvat v tomto postoji, dokud na něj nesestoupí Duch svatý.

Také v evangeliu pozorujeme spojitost mezi příchodem Ducha svatého a modlitbou: "Když byl i Ježíš pokřtěn a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj" (Lk 3,21-22). "A když skončili tuto modlitbu, otřáslo se to místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým" (Sk 4,31). Sám Ježíš ubezpečil: "Nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí" (Lk 11,13).

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 130)