Citáty z knihy: Hledám svou cestu (Ross Campbell)

Cítí-li tvé dítě závist, velmi mu pomůže, když bude schopen ji sám v sobě rozpoznat a pochopí, proč vůbec závidí. Pak získáte prostor pomoci mu vyřešit problém - tím, že pochopí neodůvodněnost své žárlivost, je-li tomu tak, anebo se naučí svou závist, je-li k ní nějaký důvod, překonávat.
(36)

…
Žijeme v době, kdy je pro naše děti velice důležité, aby cítily a věděly, že je skutečně milujeme. Obklopuje je teď tolik vlivů, z nichž některé jsou nezdravé, ničivé a zlé. Aby jim dospívající mohl odolávat, musí se cítit být skutečně milován. Mladý člověk, který toto necítí, se stává hříčkou okolních vlivů. Už mnoho lidí bez zábran mladé lidi hladovějící po lásce svedlo a zneužilo. Tím, že jim věnovali čas a pozornost, si mladé lidi "otočili kolem prstu".
(4O)

…
Čím laskavější na své dítě budeš, tím důslednější a náročnější si budeš moci dovolit být v určování hranic a v káznění. A obráceně. (49) ...Jestliže chceš jednat laskavě uprostřed nepříjemného, avšak normálního vývoje adolescenta, musíš se na to připravit, být energický a umět se ovládat. (5O)

…
Většina rodičů si snad myslí, že jejich dospívající dítě už jejich lásku a projevy této lásky nepotřebuje tak, jako když bylo malé. Tohle jednoduše není pravda. Dospívající stále potřebuje lásku, citové projevy, ujištění a péči tak jako nikdy předtím. Přestože je v nich zakódován zápas o nezávislost a přestože se někdy chovají tak, jako by to nepotřebovali.
(53)

…
Potlačená agrese je ten nejhorší ze způsobů, jak vyjádřit hněv. A to z několika důvodů.
- Velice snadno se stává zakořeněným podtextem všeho našeho chování.
- Může naprosto pokřivit lidskou osobnost a způsobit, že člověk je pak velice nepříjemný.
- Může deformovat všechny pozdější vztahy dospívajícího.
- Je to jedna z nejtěžších poruch chování, která se velmi obtížně napravuje.

Písmo nás vybízí k tomu, abychom své dítě učili chodit po cestě, po které by mělo jít. Přinutit dítě,aby hněv potlačilo, ale nevypořádalo se s ním, jak by mělo, je naučit dítě chodit po cestě, po které by jít nemělo. Je životně důležité naučit dítě správně s hněvem zacházet. A to jej učíme, když ho vedeme k tomu, aby svůj hněv řešilo, nikoli potlačovalo.
(59)

…
Jak dítě vrůstá do puberty, musí systém výchovy postupně přecházet od základu, kdy rodiče vše řídí, v jiný, kdy rodiče svým dětem víc a víc věří. ...Jinými slovy jeho privilegia budou závislá na tom, nakolik uvidíš, že se na něj můžeš spolehnout. Když se bude dobře chovat, pak mu můžeš dovolit víc a víc. Ale aby toto bylo možné, musíš zpočátku určit hranice dost těsné. (69) /Někdy to znamená stát i proti dítěti, dokonce někdy proti celé společnosti./

Ale řeknu ti jednu nesmírně důležitou skutečnost - všechny dospívající děti si kdesi ve svém podvědomí uvědomují, že vedení svých rodičů potřebují. Chtějí ho. Častokrát jsem od spousty mladých lidí slyšel, že je rodiče nemají rádi, protože na ně nejsou dost přísní. A tolik mladých vyjadřuje svou vděčnost a lásku rodičům, kteří ukázali svou lásku a péči tím, že je vedli a byli přísní. (7O)

Pamatujte si, je vždycky lepší později zakazovat méně, než být okolnostmi donucen přitvrdit. (71)

Když vychováváš dospívající dítě, měl bys mít stále na zřeteli dvě věci. Za prvé dovolit výhody založené na vztahu důvěry. Za druhé, než své dítě pustíš, snaž se vždy ujistit, že bude skutečně schopné v té které situaci obstát. (73)

Nejlepší a zdravý postoj je ten, že se ruku v ruce se svým dítětem budete blížit k tomu, aby z něj byl zodpovědný, nezávislý člověk zhruba v době, kdy dosáhne plnoletosti. Když se chováš tak, aby mu bylo jasné, že skutečně chceš, aby do určité doby byl nezávislý, a že k tomu cíli oba směřujete, pak cítí, že jsi na jeho straně a ne proti němu. (76)

Je v pořádku, když rodiče změní rozhodnutí, mají-li důvod, ale nikdy to nesmí být kapitulace pod nátlakem. (77)

…
Autor upozorňuje na častý jev: deprese u dospívajících dětí. Někdy je to těžko poznatelné. I odborníci tento jev často podceňují!

"Deprimované dítě lehko podléhá nezdravým vlivům kamarádů, je snadnou obětí drog, alkoholu, kriminality, nepřiměřených sexuálních zkušeností a dalších způsobů protispolečenského chování, včetně sebevraždy." (83)

Deprese se může projevovat zhoršením soustředěnosti, sněním ve dne, špatným prospěchem, nudou, uzavřením do sebe. (84-85)

Vrcholem je sebevražda. Někdy skutečně nechce člověk žít, jindy chce jen upozornit na své potíže. "U děvčat je pokus o sebevraždu častější a u chlapců tyto pokusy častěji končí smrtí." (87)

Opět nutnost "zázemí domova". (88)
"Co je děsivějšího než lidé, kteří mají pokřivené myšlení, pokřivené názory a pokřivené hodnoty?" (9O)

…
Stali jsme se lidem, jehož systém hodnot tak snadno ovlivňují druzí! Máme sklony k zoufalství, jakmile něco už není takové, jaké to bývalo, a naprosto ignorujeme to, co je dobré. Zapomínáme sčítat svá požehnání. Viděl jsem lidi zoufající si nad neuvěřitelně nicotnými věcmi. Na druhou stranu zas mám sklon příliš pozitivně reagovat na nedůležité věci, jako je například nové auto nebo hezké šaty. Proč se divíme, že na naši mládež tak snadno působí rockové skupiny a nejrůznější sekty, když nás stejně snadno ovlivní televize a různé zájmové skupiny?
(1OO)


Když se jako rodiče podíváme na dějiny jako na celek, najdeme v nich své místo - místo nesmírně důležité a vzrušující. My jsme jen jedna kapitola v Božím plánu a v knize historie. A jeho plány a dějiny nikdy neskončí. Až skončí naše kapitola, chci se ohlédnout zpět a přesvědčit se, že jsme jako jeho lidé naplnili jeho vůli, že jsme pevně stáli ve víře v něho a jeho dobrotu. Chci mít dobrý pocit, že jsme se nepoddali tlakům tohoto světa, abychom obětovali své síly za "zkušenosti" dneška za cenu, že přijdeme o svou Bohem darovanou výsadu žít spravedlivý, zbožný život. Chci, abych mohl říci spolu s Pavlem: "Dobrý boj jsme bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval." (2 Tm 4,7)

Naneštěstí je dost neobvyklé potkat se s dospívajícím mladým člověkem, který má pocit, že jeho život má smysl a účel, prožívá pokoj ve vztahu k sobě samému a má zdravý pohled na život ve zmateném, rychle se měnícím a hrůzu nahánějícím světě. (1O3)

…

Přístup "počkej a pak si vyber"
Rád bych se teď zaměřil na dosti rozšířenou špatnou koncepci, která zní asi takhle: "Chci, aby se mé dítě naučilo rozhodovat se samo, jak bude samo určité věci poznávat. Nemělo by mít pocit, že musí věřit tomu, čemu věřím já. Chci, aby se seznámilo s různými náboženstvími a filozofiemi; až vyroste, pak se může rozhodnout."

Takový rodič buď odmítá, nebo vůbec nemá ani ponětí o světě, ve kterém žijeme. Takto vychované dítě si zaslouží politování. Bez stálého vedení a objasňování etických, morálních a duchovních otázek bude stále zmatenější a nebude si se světem vědět rady. Vždyť na mnoho životních nesrovnalostí a zdánlivých rozporů rozumné odpovědi existují. Jeden z nejlepších darů, který rodiče mohou svým dětem dát, je jasné chápání světa a jeho matoucích problémů. Bez tohoto pevného základu poznání a chápání pak není divu, když mladí volají: "Proč jste mi neřekli, jaký má tohle všechno význam? O co tu vlastně jde?"

Další důvod, proč je postoj "počkej a pak si vyber" v duchovních věcech zhoubný, je, že stále více organizací a sekt nabízí destruktivní, zotročující a nepravdivé odpovědi na životní otázky. Tyto lidi nic nepotěší tak, jako když objeví člověka, kterého rodiče vychovávali tímto zdánlivě velkorysým způsobem. Takový člověk se pak stává snadnou kořistí jakékoli skupiny, která nabízí konkrétní odpovědi, bez ohledu na to, jak jsou falešné a zotročující.

Je s podivem, že někteří rodiče utratí závratné sumy peněz a věnují spoustu energie na různé protekce, aby svým dětem zajistili dobré vzdělání, a zatímco v tom nejdůležitějším v životě, v duchovních bojích a v hledání skutečného smyslu života, ponechají své dítě sobě samému a jako snadnou kořist různých sekt. (1O5-1O6)

/K tomu pak rady: Rodiče musí naučit děti zájmu o duchovní věci, musí vyprávět dětem o svých zkušenostech, ukázat sílu odpuštění. (1O6-1O7)

"Nezapomínejte mu říkat o tom, jak Bůh pracuje ve vašem životě a jak si vás používá k službě druhým. A samozřejmě by měl vědět, že se modlíte za něj a za jeho konkrétní potřeby." (1O7)



Viděl jsem řadu mladých lidí, kteří se doma chovali celkem slušně. Ale jakmile odešli z domova a z vlivu rodičů, jako by zdivočeli. Nenaučili se sebeovládání, které je tolik nezbytné, má-li člověk dobře zacházet s nezávislostí a svobodou.

Abyste předešli této katastrofě, spolupracuj s dítětem na jeho cestě k nezávislosti. Chceš, aby si uvědomilo, že na tom pracuješ s ním ne proti němu. Aby se postupně stal nezávislý a svobodný. ...Budeš ho připravovat tak, aby se s problémy uměl vyrovnat pomocí sebeovládání a zodpovědnosti tam, kde je malý nebo žádný dozor.
(116)

…

Přestože naši mladí už jsou skoro dospělí, jejich citové potřeby se oproti dětství moc nezměnily. I v tomto věku nutně potřebují jistotu, že je bezmezně milujeme, že jsme jim k dispozici a že jim všemožně pomůžeme tak, aby to bylo k jejich dobru. Pokud cítí, že o ně doopravdy stojíme, můžeme na ně mít konstruktivní vliv na jejich cestě k nezávislosti.
(117)
(Dr. Ross Campbell: Hledám svou cestu, Návrat, Praha 1993)