Citáty z knihy: Krédo (Louis Evely)

Křesťan si může dokázat svou víru tím, že cítí přítomnost Boha, kterého dosáhl modlitbou a životem v lásce.

…
Jsme zoufalí, protože jsme očekávali od sebe to, co může přijít jen od Boha. Jsme zklamáni, protože jsme založili svoji naději na iluzi: věřili jsme, že jsme sami schopni milovat. Naproti tomu ten, kdo věří, že je pro něho něco dobrého v Božím srdci a že odtud se narodí jeho vlastní dobrota, jeho vlastní radost, jeho vlastní nadšení, ten nebude nikdy zklamán. Víra ve všemohoucnost Boží lásky je jediným pramenem, který může živit naši naději, naši víru, naši lásku, naše náboženství.

…
Až se dostaneme do nebe, bude nám položena jediná otázka: Věřili jste v Boží lásku k vám? Měli jste přes všechny své pochyby, před své bolestné zkušenosti, přes svá dětská zklamání odvahu věřit v Boha jako v Otce, jako ve svého Otce? Věřili jste přese všechno, že Bůh vás miluje?

…
Věříte-li však, že Bůh je vůči vám citlivý, že mu působíte radost, když ho hledáte, a že trpí, když ho opouštíte, pak to všechno dostává smysl, protože tehdy začínáte věřit, věřit v onoho Boha, který je láska a který vás miluje.

…
Duch svatý nám nemá pomáhat, abychom se obešli bez ostatních, protože to si bere na starost ďábel. Duch svatý má nám naopak pomáhat, abychom se bez nich nemohli obejít.

…
Přikázání vzájemné lásky není odděleno od zjevení Trojice. Máme být láskou, protože Bůh je Trojice. V křesťanství není místa pro blaženost samotářů.

…
Milovat znamená povolávat k životu. Ti, kdo nás milují, probouzejí nás odpovídající lásku, pramen života. Právě tak nás tvoří Bůh svou otcovskou láskou.52)

…
Jediný důkaz, že Kristus je stále živ, je skutečnost, že zde na zemi ještě žije láska, jeho láska, kterou jde až k obětování svého života za ty, které miluje.
Kristus nemá jiné viditelné tělo než křesťany a jinou lásku než jejich.141)

…
V každé bytosti si Bůh vyhradil místo, podivuhodnou zahradu nevinnosti a bezúhonnosti, skrytou hluboko v našem nitru, kde má Bůh své zalíbení a kterou skrývá před naším zrakem z obavy, že bychom ji zpustošili. V každém z nás miluje Bůh bytost, kterou neznáme, kterou sladce zve a kterou v poslední den s jásotem ukáže: „Hle, můj syn, má dcera! Živil jsem ho, pečoval jsem o něho, bděl jsem u něho, chránil jsem ho proti němu samému a proti všem. Tolik jsem ho miloval, tak často jsem mu odpustil, tak trpělivě jsem od něho trpěl, až nakonec uvěřil a otevřel se lásce, kterou jsem ho obklopil.“169)

…
A na galejích. Když je sv. Vincenc ustanoven kaplanem na galejích, zmocní se ho, jako obvykle, důstojníci, protože si představují, že byl ustanoven pro ně. Sv. Vincenc však trvá na svém, chce vidět galejníky. Důstojníci mu to vymlouvají, říkají mu, že je to úplně zbytečné, protože jsou to divoká zvířata, pro něž nelze nic udělat. Vincenc trvá na svém. Důstojníci berou své voňavky, aby nemuseli dýchat strašný pach v podpalubí. A pak vedou světce dolů.
Vincenc tam vstoupí. Vidí, jak se k němu zvedají desítky, ba stovky bestiálních, nenávistných, divokých, výhružných tváří, a slyší rouhání.
Dívají se na něho. On se dívá na ně a vidí.

Jeden galejník je docela blízko. Vincenc se k němu nakloní, vezme do rukou jeho řetěz a potěžkává jej. „Jak je těžký“, říká. „Nikdy ti jej nesnímají? A tvé veslo, jak s ním můžeš pohybovat? Ale ty jsi raněn! Dovol, abych Tě obvázal!“ A Vincenc ho obváže, pláče nad ním a líbá ho. A jeho soused volá na světce s naivní pýchou barbarů: „A co já? Podívej se na moje veslo, na můj řetěz, na mé rány!“ Světec přechází od jednoho ke druhému, pláče, líbá řetězy, líbá rány, uctívá je a sténá. A když dokončil obchůzku lodi, rozhostilo se nadpřirozené ticho.

…
Věčně budeme žít jen těmi okamžiky, které jsme prožili během svého pozemského putování v lásce.
Zvěčníme vše, co jsme opravdu milovali. A jediná pravá láska je ta, která se odvažuje dívat se tváří v tvář této věčnosti.
/K tomu v pozn.: Porozumím-li nějaké větě nebo dokonce přednášce, teprve když skončí, pochopím-li nějakou symfonii až na jejím konci, mám-li v sobě schopnost překročit čas a současně si představit jeho uplynulé okamžiky v jediném souhrnném pohledu, proč bych nepoužil této schopnosti, když jde o moji existenci? Proč bych z neshromáždil po své smrti vše, co z ní zůstane platného a významného? (Viz: Zundel: L’homme passe l’homme).

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 197)