Citáty z knihy: Křesťanství na přelomu tisíciletí (Joseph kardinál Ratzinger)

Člověk žije ve vztazích, a jak dobrý bude jeho život, závisí na tom, zda jsou v pořádku jeho důležité, základní vztahy - tedy k otci, matce, bratrům, sestrám atd. Žádný z těchto vztahů však nebude správný, není-li pravdivý ten první, k Bohu. Řekl bych, že sám tento vztah je vlastně obsahem náboženství.

…
V tak složitém světě, jako je ten náš, se nevyhnutelně zmocňují pochybnosti každého člověka. Pochybnost ovšem nemusí hned znamenat odpadnutí od víry. Mohu poctivě přijímat otázky, které na mě doléhají, a držet se přitom Boha i základního jádra víry. Na jedné straně se mohu pokoušet nalézt řešeni zdánlivých rozporů, na druhé straně ovšem mohu také důvěřovat, že i když nemohu nalézt odpověď' na všechno, řešení se přesto najde. I v dějinách teologie se stále znovu objevují momentálně neřešitelné problémy, které nemá smysl násilně interpretovat.

…
Tvrzení, že snazší je nevěřit, je relativní. Snad je to snadnější v tom smyslu, že je snadné uvolnit se z vazeb víry a říci: Nebudu se namáhat, mě to obtěžuje, odložím to. Toto první rozhodnutí je možná snadné. Ale žít s takovým rozhodnutím už vůbec tak jednoduché není. Žít bez víry znamená, že člověk se ocitne v nihilistickém stavu a že si pak přece jen hledá opěrné body. Život bez víry je složitý. To můžeme vidět i na filozofii nevěry u Sartra, Camuse a dalších.

Akt přijetí víry je možná zpočátku složitý, avšak v okamžiku, kdy mě víra skutečně zasáhne se svým "raduj se", má v sobě obrovskou vnitřní lehkost. Nesmíme tedy pouze jednostranně zdůrazňovat potíže. Mluvíme-li o tom, jak snadné je nevěřit a jak těžké je věřit, pohybujeme se v různých rovinách. I nevěra má svou velkou tíhu, která je podle mého názoru větší. Víra člověku přináší také ulehčení.

…
Dnes můžeme dobře pozorovat, jak neradostným se stal svět bez Boha. Velká radost vzniká proto, že existuje velká láska, a to je stěžejní výpověď víry. Ty jsi stále milován. Proto se křesťanství zpočátku
šířilo převážně mezi slabými a trpícími.

…
Kolik cest k Bohu existuje?
Tolik, kolik je lidí. Neboť' i v rámci stejné víry je cesta každého člověka naprosto osobní. Máme Kristova slova: Já jsem Cesta. V tomto smyslu existuje nakonec jedna cesta a každý, kdo jde k Bohu, je nějakým způsobem i na cestě Ježíše Krista. To však neznamená, že jsou všechny cesty z hlediska vědomí a vůle identické. Naopak, jedna Cesta je právě tak velká, že se v každém člověku stává jeho osobní cestou.

…
Vira, naděje, láska, kardinální ctnosti - co znamenají v životě kardinála Josepha Ratzingera?
0 víře jsme už mluvili hodně. Říkali jsme, že je to kořen, ze kterého raší život, základní rozhodnutí vnímat a přijímat Boha. A že je to klíč, kterým se vysvětluje ostatní.
Tato víra znamená naději, neboť' tak, jak svět je, není jednoduše dobrý a neměl by ani takový zůstat. Pozorujeme-li ho čistě empiricky, mohli bychom si myslet, že hlavní síla ve světě je zlo. Křesťanská naděje znamená vědět o tomto zlu, a přesto jít budoucnosti s důvěrou vstříc. Víra v jádru spočívá ve vědomí, že jsme milováni Bohem. Proto to není jen ano k Bohu, ale také ano ke stvoření, k tvorům, především k člověku. Pokoušet se v každém vidět Boží obraz, a tak se stávat tím, kdo miluje.

Není to jednoduché. Avšak skrze zásadní ano, skrze přesvědčení, že Bůh stvořil člověka, že stojí za ním, že člověk není pouze špatný, může láska najít oporu a z víry odvodit naději. Naděje tedy obsahuje prvek důvěry vůči našim ohroženým dějinám, nicméně nemá nic společného s utopií. Předmětem naděje není lepší budoucí svět, nýbrž věčný život. Očekávání lepšího světa není perspektivní, protože to přece náš svět není. Každý musí vystačit se svým světem, se svou přítomností. Svět nastupujících generací bude podstatně utvářen právě svobodou těchto generací a my jej můžeme předurčit jen velmi omezenou měrou. Ale věčný život je moje budoucnost, a proto síla utvářející dějiny.

…
Velké národní církve se možná dusí svou přehnanou institucionalizací, svou institucionální mocí, tlakem vlastních dějin. Životnost a prostota víry už není vidět. Být křesťanem pak znamená pouhou příslušnost k velkému aparátu a nějakým způsobem si uvědomovat, že tu existují nespočetné morální předpisy a obtížná dogmata. Tímto způsobem se pak křesťanství jeví jako tradiční a institucionální balast, který by však člověk nerad odhodil; přece jen ještě nějakým způsobem uznává jeho pomocnou funkci, která v něm je. Nemůže však proniknout k vlastnímu rozněcujícímu ohni přes množství popela, který na něm leží.

…
Pojem fundamentalismus vznikl nejdříve v americkém protestantismu 19. století. Historickokritický výklad bible, který se vytvořil pod vlivem osvícenství, připravil bibli o její jednoznačnost, jíž se doposud vyznačovala a která byla předpokladem protestantského přístupu k Písmu. Zásada "pouze Písmo" náhle už nedávala žádný pevný základ. Znamenalo to smrtelné ohrožení pro společenství víry, ve kterém chybí učitelský úřad. K tomu se přidružila evoluční teorie, která nejen zpochybnila zprávu o stvoření, ale učinila zbytečným také Boha. "Fundament" se rozplynul. Proti tomu byl postaven princip přísné věrnosti výkladu bible: Doslovný smysl je považován za nezměnitelný. Tato teze se staví proti historickokritickému výkladu bible stejně jako proti katolickému učitelskému úřadu, který takový verbalismus nepřipouští. To je "fundamentalismus“ v původním smyslu slova.
(...)
Hledání jistoty a jednoduchosti je nebezpečné tam, kde vede k fanatismu a k předsudkům. Je-li rozum podezříván, je potom zfalšována i víra a stává se určitým druhem stranické ideologie, která už nemá nic společného s důvěryplným obrácením k živému Bohu jako prazákladu našeho života a našeho rozumu. Pak vznikají patologické formy religiozity, třeba vyhledávání zjevení, pátrání po poselstvích z onoho světa a podobně. Místo aby jenom bušili do stále podrobněji definovaného fundamentalismu, měli by se teologové zamyslet nad tím, do jaké míry sami nesou vinu na tom, že stále více lidí hledá útočiště v těsných nebo chorobných náboženských formách. Nabízí-li člověk jen otázky a neukazuje-li víře žádnou pozitivní cestu, pak jsou takové úniky nevyhnutelné. (98)

…
Roste také nové nebezpečí: vytváří se určitý druh ideologie, která považuje křesťanství nebo katolickou víru za netolerantní a zastaralou záležitost, neslučitelnou s moderním světem, a tím ji vystavuje nátlaku. Podle mého názoru je toto nebezpečí už značně velké, i když se teď neprojevuje úplně zblízka. Avšak už existuje společenský tlak, aby se církev v podstatě přizpůsobila standardu, který dnes platí.

Je toto však pronásledováni křesťanů? Je přece rozdíl, jsou-li křesťané v diktátorských či islámských státech zavíráni nebo mučeni, nebo dostanou-li se na Západě na okraj společnosti.

Ovšemže to ještě není pronásledování; bylo by nesmyslné užívat zde tento výraz. Avšak existují životní oblasti, a nemalé, kde musí mít člověk opět odvahu vyznat se, že je křesťanem. Vzrůstá především nebezpečí přizpůsobeného křesťanství, které by pak společnost ochotně přijala jako lidumilný způsob křesťanské existence a postavila by je proti domnělému fundamentalismu těch, kteří nechtějí být přizpůsobiví. Roste nebezpečí diktatury určitého názoru; a kdo nepůjde s sebou, bude vydělen, takže ani dobří lidé se už neodvažují přiznat k těm nekonformním. Eventuální budoucí protikřesťanská diktatura bude asi mnohem subtilnější než to, co jsme dosud znali. Bude zdánlivě náboženství nakloněná, ale pod podmínkou, že nebudou dotčeny vzory jejího chování a myšlení.

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 108-9)