Citáty z knihy: Lékařská péče o duši (Viktor E. Frankl)

Psychoterapeut je skutečně každý den a každou hodinu ve všedních dnech své praxe a v konkrétní situaci svých ordinačních hodin konfrontován se světonázorovými otázkami. Vůči nim se ukazuje být nedostatečné všechno, co dostal k dispozici jako výzbroj od dosavadní „tradiční“ psychoterapie. (24-25)

Úloha lékaře pomoci pacientovi k hodnotovému a světovému názoru - jeho vlastnímu! - je v době, jako je dnešní, o to naléhavější, že přibližně dvacet procent neuróz je podmíněno a způsobeno pocitem bezesmyslnosti, což označuji jako existenciální vakuum. Instinkt neříká člověku, co musí dělat, a dnes už mu také neříká žádná tradice, co by měl dělat; brzy už nebude vědět, co vlastně chce, a tím spíš bude hotov dělat, co po něm chtějí jiní, jinými slovy bude náchylný podléhat autoritářským a totalitářským vůdcům a svůdcům. (...)
FREUD byl jiného názoru, když psal Marii BONAPARTOVÉ: „V momentě,. kdy se člověk ptá po smyslu života, je nemocný...“

…
Výhradně člověku jako takovému je vyhrazeno prožívat svou existenci jako problematickou, zakusit celou problematičnost svého bytí. (43)
/Na poznámku učitele biologie, že život každého organizmu tedy i člověka je konec konců jen proces oxidace, reagoval jeden žák: „Ano, co však má potom celý život za smysl?“/ (44)
„ (...) Proto ruch v mraveništi může být označen jako cílevědomý, nikoli však jako smysluplný:, odpadnutím kategorie smyslu odpadá však také to, co je možno označit jako ,dějinné´: ,stát´ mravenců nemá žádné dějiny.“ (HEIDEGGER) (44)

…
Když byl uspořádán široce založený statistický výzkum pravděpodobných důvodů dlouhověkosti, ukázalo se, že u všech probantů bylo možno zjistit jasné, tedy životu přitakávající pojetí života.

…
Svědomí patří ke specificky lidským fenoménům. Dalo by se definovat jako intuitivní schopnost najít jednorázový a jedinečný smysl, který se skrývá v každé situaci. Jedním slovem, svědomí je orgán smyslu.

…
(...) ale v život nejde o udělování smyslu nýbrž o nalézání smyslu (říkáme nalézání, ne vynalézání:, neboť smysl života nemůže být vynalezen, musí být odkryt.

…
Přejdeme-li nyní ke shrnutí všeho, co jsme k otázce po smyslu života dosud řekli, dospíváme k radikální kritice této otázky jako takové. Otázka po smyslu života vůbec je nesmyslná, protože je špatně položena, míní-li vágní život „vůbec“ a nikoli „vždy mou“ konkrétní existenci. Pokusíme-li se rozpomenout na prapůvodní strukturu prožívání světa, musíme udělit otázce po smyslu života kopernikovský obrat: Život sám je to, kdo klade člověku otázky. Člověk se nemá co tázat, daleko spíše je životem tázán, on má životu odpovídat - má život z-odpovědět. Odpovědi však, které člověk dává, mohou být pouze konkrétní odpovědi na konkrétní „životní otázky“.

V odpovědnosti za existenci se promítá jejich zodpovídání, v existenci samé „uskutečňuje“ člověk zodpovídání vlastních otázek.
(...) Tentýž instinkt, který - jak jsme viděli - přivádí člověka k jeho nejvlastnějším životním úkolům, vede jej také při odpovídání na životní otázky, při odpovědnosti za jeho život. Tímto instinktem je svědomí. Svědomí má svůj „hlas“ a „mluví“ k nám - nepopiratelná fenomenální skutečnost. Řeč svědomí, je však vždy odpovídáním. Tak se jeví religiózní člověk psychologicky viděno jako někdo, kdo prožívá nejen to, co bylo řečeno, ale navíc toho, kdo mluví; religiózní člověk tedy slyší jaksi jasněji než nereligiózní: V rozhovoru se svým svědomím - v tomto nejintimnějším rozhovoru se sebou, jaký vůbec existuje - je mu partnerem jeho Bůh.

…
My sami máme za to, že podstatným znakem lidského bytí je to, že se nachází v polárním poli napětí mezi tím, co je, a tím, co má být, že stojí tváří v tvář smyslu a hodnotám, které na něj kladou požadavky. Protože je útěk před těmito požadavky znakem neurotické existence, stává se jasným, jak velice musí psychoterapie působit proti tomuto typicky neurotickému „escapismu“ (úniku před skutečností), a nikoli mu nahrávat tím, že by se pokoušela z přehnaného strachu před porušením homeostázy odstranit od pacienta každé napětí a snažila se ušetřit ho konfrontace se smyslem a hodnotami.

…
Ztratí-li člověk práci, může naplnit čas smysluplně jiným způsobem. Nesmí propadnout apatii! Pozor na úniky před prázdnotou.

…
Láska není však jen milost, ale také kouzlo. Pro milujícího očarovává svět, propůjčuje světu přídatnou hodnotovost. Láska zvyšuje u milujícího lidskou rezonanci pro plnost hodnot; otevírá jej pro svět v jeho hodnotové plnosti, pro celý „svět hodnot“. Tak zakouší milující ve své zaměřenosti na Ty vnitřní obohacení, které vychází za toto Ty: celý vesmír se pro něj stává hodnotově širším a hlubším, září v paprscích oněch hodnot, které vidí pouze milující; neboť jak známo, láska nedělá člověka slepým, nýbrž vidoucím - vnímavým pro hodnoty. Vedle milosti být milován a kouzla milovat nastupuje pak u lásky jako třetí moment zázrak lásky. Uskutečňuje se jí totiž ta nepochopitelná věc, že - oklikou přes biologickou sféru - vstupuje do života nová osoba, sama plná tajemství jedinečnosti a jednorázovosti své existence: dítě!

…
A když KANT mínil, že člověk chce být šťastný, ale zejména by měl být „hoden štěstí - pak my se naproti tomu domníváme: Původně člověk vůbec nechce být šťastný, to co chce, je daleko spíše mít důvod k tomu, aby byl šťastný!

…
Je snad samozřejmé, že něco takového jako smysl života nelze lékařsky naordinovat. Nepatří k úkolům lékaře dávat životu pacienta smysl; ale může být velmi dobře úkolem lékaře učinit cestou existenciální analýzy pacienta schopným toho, aby v životě smysl našel, a já jsem přesvědčen o tom, že smysl lze najít vždy, tedy nikoli jej víceméně libovolně do něčeho vnášet. (...)

Neexistuje tedy žádná životní situace, která by byla opravdu bezesmyslná. Z toho je třeba vyvodit, že zdánlivě negativní stránky lidské existence, především ona triáda, v níž se spojují utrpení, vina a smrt, mohou být přeměněny také v něco pozitivního, ve výkon, jen když se k nim přistoupí se správným postojem a zaměřením. Rozumí se samo sebou, že možnost smyslu v sobě skrývá pouze neodvratné a nezměnitelné utrpení, zatímco by se v jiném případě jednalo spíše než o heroismus o pouhý masochismus. Je pak příliš mnoho nevyhnutelného utrpení v podstatě lidské přirozenosti a terapeut by se měl chránit před tím, aby tváří v tvář takovým existenciálním faktům nesel pokud možno ještě na ruku útěkovým tendencím pacientů.

Vůli ke smyslu je možno postavit po bok vůli k moci a vůli ke slasti. Koneckonců se však ukazuje vůle ke slasti jako protimluv sám v sobě. Čím více se honíme za slastí, tím více ji také od sebe zaháníme. Čím více si stavíme slast jako cíl, tím snáze ji už také míjíme. V tom vidíme jednu z nejčastějších příčin sexuálních neuróz. Potence a orgasmus jsou přece narušeny v té míře, v níž se stávají buď předmětem naší pozornosti, nebo našeho záměru.

…
Rozhovor se starou ženou nemocnou rakovinou: Může někdo vymazat z vašeho života všechno to dobré, co jste prožila? „Nemůže tomu být také tak, že Bůh chce vidět, jak paní Linková snáší utrpení? A nakonec musí snad také přiznat: ano, snášela je statečně. A teď mi řekněte, co si nyní myslíte, může někdo vymazat takové výkony?!“ (...) „Ne, to nemůže nikdo.“ (208)

…
Námitka, že psychoterapie nemá utěšovat, a to ani tam ne, kde sama (nebo medicína vůbec) už nemůže léčit - není k ničemu; neboť nikoli náhodou dal moudrý zakladatel Všeobecné nemocnice ve Vídni, císař Josef II., umístit nad branou tabuli s nápisem: Saluti et solatio aegrorum - věnováno nikoli jen uzdravování, nýbrž také utěšování nemocných. Že také toto utěšování náleží do oblasti úkolů lékaře, vyplývá nikoli v poslední řadě z doporučení American Medical Association: „Lékař musí také utěšovat duši. To není v žádném případě jen úkolem psychiatra. Je to docela jednoduše úkolem každého praktikujícího lékaře.“ Jsem přesvědčen, že tisíc let stará slova IZAIÁŠE: „Utěšujte, utěšujte můj lid, říká váš Bůh“, mají platnost nejen ještě dnes, ale jsou adresována také lékaři.

…
Především je zcela nesmyslný každý pokus apelovat na pacienta, aby se přece vzchopil: daleko spíše se doporučuje vést pacienta k tomu, aby přijímal depresi právě jako endogenní, jedním slovem, aby ji objektivizoval a takto se sám od ní distancoval - pokud je to možné, a v lehkých a středně těžkých případech to možné je! Vedeme ho k tomu, nikoli aby „se vzchopil“, nýbrž aby se podrobil své duševní chorobě s vědomím, že také jeho slepota k hodnotám, jeho nemohoucnost najít na sobě nějakou hodnotu a v životě nějaký smysl patří k duševní chorobě; objasňujeme mu, že po dobu své nemoci je prost povinností, popř. je povinen pouze k dvojímu: zaprvé důvěřovat lékaři a lékařské prognóze - můžeme ho přece ujistit, že přinejmenším ze současné fáze vyjde zcela jako člověk, jímž byl, - a zadruhé mít trpělivost se sebou samým - až do dne svého uzdravení.

…
Pro endogenně depresivního člověka se stává propastí odstup mezi tím, co je, a tím, co být má. V hlubině této propasti, která se takto rozevírá, musíme však postřehnout to, co spočívá v základu všeho lidského bytí jako bytí odpovědného: svědomí. Tak je možné rozumět úzkosti ze svědomí u melancholického člověka jako něčemu, co vyplývá z prožitku zvýšeného napětí mezi nutností a možností splnění jako prožitku specificky lidského.

…
„Opravdové neurózy, jak víme, jsou nejlépe definovány jako strnulá centrovanost na sebe. Žádný terapeut nemůže léčit fobii, obsesi, předsudek nebo nepřátelství tím, že pacienta něčeho zbaví. Co může udělat je, že pacientovi pomůže získat hodnotový systém a očekává, že tento systém překryje nebo absorbuje rušivý faktor.“ (GORDON W. ALLPORT)

…
Dnes však můžeme všude pozorovat, že právě tato vůle po smyslu je dalekosáhle frustrována: stále znovu jsme my psychiatři - též v komunistických a rozvojových zemích - konfrontováni s pocitem bezesmyslnosti, který předchází ALFREDEM ADLEREM popsanému pocitu méněcennosti, který se týká vzniku neuróz. Tento pocit bezesmyslnosti jde pak ruku v ruce s pocitem prázdnoty, který jsem označil jako „existenciální vakuum“. A do tohoto existenciálního vakua zbytňuje sexuální libido. Tak a koneckonců pouze tak je možno vysvětlit sexuální inflaci, která se dnes rozmáhá. Jako každá inflace, podobně jako inflace na peněžním trhu, vede ke znehodnocení. A sice v průběhu sexuální inflace je sexualita znehodnocována potud, pokud je odlidšťována. Lidská sexualita je právě více než pouhá sexualita, a více než pouhá sexualita je v tom stupni, v němž je nositelem transsexuálních, personálních vztahů.

…
Chodec bude klopýtat, jakmile - místo toho, aby měl na očích cíl - zaměří svou pozornost příliš silně na chůzi samu. (162)

…
Ideji vůle ke smyslu se nesmí nesprávně rozumět ve smyslu apelu na vůli. Víra, láska, naděje se nedají manipulovat ani vyrábět. Nikdo je nemůže nařídit. Dokonce se vymykají zásahu vlastní vůle. Nemohu chtít věřit, nemohu chtít milovat, nemohu chtít doufat - a především nemohu chtít chtít. Proto je zbytečné vyžadovat na člověku, aby „chtěl smysl“. Apelovat na vůli ke smyslu znamená daleko spíše dát zazářit smyslu samému - a nechat na vůli, aby jej chtěla.75)

…
Ale pouze v té míře, v níž člověk naplňuje smysl, v té míře uskutečňuje také sám sebe: seberealizace se pak dostavuje sama od sebe jako účinek naplnění smyslu, nikoli však jako jeho účel. Pouze existence, která transcenduje sama sebe, může se sama uskutečnit, zatímco tehdy, kdyby sebe sama, popř. seberealizaci intendovala, pouze by sama sebe minula. K podstatě člověka náleží zaměřenost, usměrněnost, ať už na něco nebo na někoho, na ideu nebo na osobu! (CHARLOTTE BUEHLEROVÁ)76)

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996)