Citáty z knihy: Sexuální výchova v rodině a ve škole (Józef Augustyn)

Svědomí
Katecheze, vyučovaná obecně v rámci školy, by se měla zabývat problematikou formace svědomí. Je třeba mladé lidi učit (v rámci jimi uznávaných hodnot) poctivému a náležitému hodnocení vlastního sexuálního jednání, protože svědomí spolu s lidskou svobodou a zodpovědností rozhoduje o tom, jaký bude nakonec celý další život člověka, také ten manželský a rodinný.

Ale všimněme si, že hlas svědomí není především hlasem zákona, který tvrdě zakazuje a přikazuje, aleje to hlas lásky Boha k člověku. A právě jménem lásky uděluje Bůh člověku určité zákony. Tyto zákony zakazují to, co by ničilo štěstí člověka, a přikazují to, co vede ke skutečnému dobru. Současný odpor mnoha mladých lidí vůči náboženství, přikázáním a hlasu svědomí má důvod především v tom, že se jim tyto věci spojují bezmála výlučně s chladnou literou zákona, kterému nerozumějí. Ale právě ten je zárukou celostně chápaného dobra a lidského štěstí.

V rámci výuky náboženství je třeba vést mladé lidi k tomu, aby si uvědomili, že hlas svědomí je především Božím hlasem, hlasem milující osoby. Svědomí je hlasem milujího Boha nejen tehdy, když v srdci potvrzuje dobré lidské jednání, ale i tenkrát, když napomíná, požaduje upřímnost, poctivost a pravdu. Když člověk umlčuje vlastní svědomí a pohrdá jím, pohrdá zároveň i Boží láskou a odmítá ji a spolu s ní vlastní dobro. Odmítnutí Boží lásky přivádí člověka ke zkušenosti strachu a vnitřního nepořádku, který člověka ničí.

Nelze hovořit o lidské sexualitě, aniž bychom hovořili o zodpovědnosti vůči vlastnímu svědomí. Zkušenost ukazuje, že znevažování hlasu svědomí ve věcech lásky a sexuality vede především k morálnímu a citovému nepořádku, který postupně rozbíjí i mezilidské vztahy, tedy i vztahy manželské a rodinné. Jednou ze základních příčin krize manželství a rodiny je v dnešní době krize lidského svědomí a zodpovědnosti člověka vůči Bohu. (38-39) (…)

Zralému a samostatnému morálnímu hodnocení sexuálních problémů se mladý člověk učí postupně - při katechezích, praktikováním svátosti smíření, při duchovním vedení a především v osobní modlitbě, v níž upřímně otevírá své srdce před Bohem. Mladým lidem, zatíženým často určitými sexuálními slabostmi, je třeba poskytovat mnoho naděje a povzbuzení. Je nutné je přesvědčovat, že se ve jménu budoucího manželství a rodiny vyplatí, aby se snažili směřovat k psychosexuální zralosti, aby z ní mohli učinit dar pro druhého partnera a pro své děti. Dosažení sexuální zralosti však vždy vyžaduje osobní úsilí, čas a trpělivost. (39-40) (…)

Jedním z projevů potlačování psychosexuálních potřeb je krajní legalismus ve vztahu k Bohu. V tom případě je náboženství ztotožňováno pouze s povinností, strachem a trestem. Bůh je spojován výlučně se zákonem. Psychologická analýza ukazuje, že potlačená sexualita nejednou vyvolává mocný vnitřní konflikt. Tento konflikt způsobuje, že se mladý člověk začíná vyhýbat církvi, opouští náboženské praktiky a dokonce se hlásí k agnosticismu nebo ateizmu. Pod vlivem "vitální živelnosti sexismu, kterou nedovede sladit s náboženským životem, někdy dospívá k přesvědčení, že si může v životě poradit i bez Boží pomoci. Takové mínění se snadno rodí v člověku, který žije „ve stavu sexuální absorpce“. Bůh tehdy na sebe bere „podobu cizího a nepřátelského dotěry, bránícího člověku v dosažení pocitového štěstí.

Podobný způsob uvažování je zcela chybný, protože plyne z potlačení sexuálních potřeb a tužeb. Sexuální represe je na jedné straně plodem falešného obrazu Boha a falešného, zmrzačeného svědomí, a na druhé straně falešného pohledu na samu sexualitu. Sexualita se zde jeví jako skutečnost, kterou je třeba Bohu "vykrást" za cenu hříchu. Ve zmrzačeném vědomí mnoha věřících se sám pojem hříchu spojuje se sexuálním jednáním.

Před sexuální represí chrání člověka především pozitivní pohled na sexualitu a zralé, samostatné svědomí, které umí správně zhodnotit přirozené instinkty a potřeby lidské sexuality a nespojuje je okamžitě s hříchem.

Poskytované rady, povzbuzení či napomenutí v sexuální oblasti by měly být náležitě motivovány, tak aby dokázaly mladého člověka přesvědčit. Odvolávání se na nebezpečí a strach přináší v sexuální výchově přesně opačné účinky. (40-41)

(Józef Augustyn: Sexuální výchova v rodině a ve škole, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 38-41)

…
Sexualita člověka zahrnuje všechny rozměry lidské osobnosti: tělesnou, psychickou, emocionální, duchovní a morální. Sexuální výchova by se měla uskutečňovat současně na všech těchto úrovních. Díky zohlednění všech rovin lidské sexuality budou mít rady udílené dětem a mládeži realistickou podobu, a tím se prokáží jako skutečná pomoc.

Důležitou věcí je i to, aby rodiče a vychovatelé dokázali odečíst symboliku vnějšího sexuálního chování dětí. Protože to, co se zdá být sexuálním problémem, jím ne vždy de facto bývá. A tak například problém masturbace v období dospívání neznamená pouze sexuální problém, ale též problém emocionálněo zmatku, pocitu méněcennosti, nedostatku pocitu bezpečí, egocentrismu. Začne-li mladý člověk řešit své citové problémy, pak se často také sexuální problémy jakoby samy od sebe vyřeší. Pouze citová a duchovní zralost se může stát zdrojem zralého sexuálního jednání

(Józef Augustyn: Sexuální výchova v rodině a ve škole, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 49-50)


… Duchovní energie

Sexuální výchova by měla být zároveň výchovou k čistotě. Toto zjištění se netýká pouze "věřících osob", ale všech, kdo touží po skutečném rozvoji osobnosti jak pro sebe, tak pro své děti. "Alternativa je zřejmá: bud' člověk poručí svým vášním a dosáhne pokoje, nebo se dá jimi zotročit a stane se nešťastným." Sexuální čistota je pro každého člověka "duchovní energií, která osvobozuje lásku od sobectví a agresivity". Toto krásné a hluboké prohlášení Papežské rady pro rodinu poukazuje na to, že podmínkou dospělé lidské lásky je čistota.

Sexualita je tak jemnou a křehkou oblastí lidského života, která se snadno může stát nejen "mluvou lásky" a "místem“ nového života, ale i "místem“ sobectví a násilí. Čistota není slepým odříkáním se, ale překonáváním oněch instinktů emocionálně sexuální oblasti, které jsou zaměřeny jen na sebe samého a proti druhému.

Při sexuální výchově je třeba zdůrazňovat, že darem lidské lásky může tedy být nejen sexuální aktivita, ale také schopnost zdržet se jí. To má své místo jak ve snoubeneckém životě, tak i v určitých obdobích manželského života a v celibátu zvoleném kvůli nebeskému království. V každém z uvedených stavů - ač jiným způsobem - je sexualita zapojena do lásky. "Tato čistota mysli a těla napomáhá rozvíjet opravdový respekt k sobě samému a zároveň činí člověka schopným respektovat druhé.“ Čistota představuje pramen vnitřního pokoje a harmonie v každém životním stavu.

Čistota v sexuální oblasti není hodnotou sama o sobě vyplývá z lásky a slouží lásce. Láska je pramenem čistoty a čistota vede k rozvoji lásky: autentické lásky k sobě samému, lásky k bližnímu a k Bohu.

Nečistota člověka zaslepuje; brání růstu v lásce, protože se stává potravou pro růst sobectví. Člověk soustředěný sám na sebe a vlastní rozkoš nedokáže vnímat ty nejhlubší, skutečné touhy a přání milované osoby. Nečistota se stává také často důvodem podrobení si bližního dle vlastních sexuálních pocitů, nehledě na vyhlašovanou lásku. (41-42) (…)

Jak sami rodiče, tak i mladí lidé by si však měli být vědomi, že skutečná čistota je nejen plodem osobního úsilí, ale také Božím darem. Proto by také rodiče měli své děti povzbuzovat k modlitbě za uchování čistoty. (43)

Nejlepší formou ochrany dítěte je vytváření hlubokého citového vztahu mezí ním a rodiči, v němž by existovala velká vzájemná důvěry. Tato důvěra může způsobit, že se dítě bude spontánně sdílet s rodiči o všechno co je pro ně těžké a bolestné. Tehdy mohou rodiče bdít nad dobrým psychosexuálním vývojem dítěte. Ale toto bdění nepůjde cestou zákazů a příkazů, které obvykle nevykazují zvláštní účinnost, nýbrž cestou lásky, v prostředí upřímnosti a důvěry. (44)

(Józef Augustyn: Sexuální výchova v rodině a ve škole, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 41-44)