Navigace: Tematické texty K Koncil - II. vatikánský sněmKrátké texty, citáty Citáty z knihy: Zvolil som si Boha (Jean Marie Lustiger)
Citáty z knihy: Zvolil som si Boha (Jean Marie Lustiger)
Druhá věc je, že mezi tím, co chtěli otcové, a tím, co bylo zprostředkováno veřejnosti a co potom utvářelo obecné vědomí, existoval značný rozdíl. Otcové chtěli aggiornamento víry- a tím ji právě nabídnout v celé její síle. Místo toho se víc a víc vytvářel dojem, že reforma tkví v tom, že prostě odhodíme balast; že si to ulehčíme, takže se zdálo, že reforma vlastně není v radikalizaci víry, nýbrž v nějakém druhu jejího zředění. Stále víc se ovšem ukazuje, že pouhé ulehčování, přizpůsobování a ústupky nejsou tou pravou formou koncentrace a prohloubení. To znamená, že v podstatě existují dva koncepty reforem. Jeden koncept je více se zříkat vnější moci, vnějších faktorů, a tím více žít z víry. Druhý spočívá v tom udělat si dějiny pohodlnější a zkarikovat je; pak se to samozřejmě nezdaří.
Nerozplývá se někde v anonymitě, ale představuje se v osobě faráře, biskupa, a osobní výraz má i v jednotě celé církve. To zůstane: odpovědnost za nauku, za jednotu církve, její víry a jejího mravního řádu popsaná prvním i druhým vatikánským koncilem. (179)
…
Udělalo se mnoho pastoračních, apoštolských, duchovních pokusů směrem ven. Ve skutečnosti velká hnutí vnitřní reformy se zrodila vždy v církvi vždy zevnitř a přinesli jí vzrůst svatosti a milosti. Velké postavy zakladatelů to jasně ukazují. (....)
Nové kategorie myšlení se rodily ze samého nitra křesťanské podstaty, zatímco dnes, jak se zdá, se v církvi dějí změny vyvolané nárazy zvenku. Aspoň tak si to představují mnozí křesťané. Požadují od církve, aby se už konečně „přizpůsobila modernímu světu“, aniž by uvážili, že na tyto požadavky mají oni odpovídat ne nějakou úpravou podle požadavků módy, ale obnovením své křesťanské identity. Není třeba se jim přizpůsobovat, ale odhalovat smysl, ne se zařadit do řady, ale vytvořit takové způsoby myšlení a života, které vycházejí z křesťanské novosti.. V tom je jejich odpovědnost. Církev jako k tomu zřízené těleso se rázně ujala této úlohy, když svolala Druhy vatikánský koncil. V tom je přesný smysl hesla „aggiornamento“, které hlásal Jan XXIII.
Kapitola o Božím lidu začíná připomínkou povolání Izraele. Ale koncil použil bohatou hru obrazů, aby popsal církev: sestavil květnatou sbírku všech postav a všech symbolů, které označovali církve v Písmu svatém a v tradici. Mezi těmito tituly církve tři označují vztah církve k každé z tří božských osob. Otec Congar, který byl jedním z inspirátorů tohoto textu je podal výrazně: „Lid Boží“ – „Tělo Kristovo“ – Chrám Ducha“.
Veřejné mínění pochopilo „lid Boží“, jako když se říká „suverénní lid“ – ve jménu francouzského lidu“. Ale pojem lidu Božího se vztahuje na Otce, který povolává a shromažďuje během historie a kultur rozptýlené Boží děti. Proto se církev může nazývat „lidem Božím“, jen pokud je „Tělem Kristovým“. Lidem Božím se stává, jen když se stává účastným na Kristu – Mesiáši. (…) Patřit k lidu Božímu znamená stát se Tělem Kristovým a mít účast na jeho umučení a zmrtvýchvstání a vstoupit do jeho milosti, stát se v něm „chrámem Ducha svatého“. Být povolaný, to znamená stát se místem, kde si Bůh učiní svůj příbytek.
…
Naši cestu musí určovat to, co koncil skutečně řekl, ne to, co bychom rádi, aby řekl.
…
Obnova kněžských povolání, početné ordinace se ukazují zřejmě jako důsledek obnovy křesťanského života laiků. (314)
(...)
Když nastává pokles kněžských a řeholních povolání, je dobrou metodou na objevení příčiny tohoto jevu prozkoumání náboženské vitality celku pokřtěných. Aby učedníci Kristovi žili z víry a hlásali ji, musejí čerpat ze stejného pramene lásky Boží, ať jsou kněží nebo laici. A mohl bych to dokázat taky stejně pro XVII. nebo XIX. století, abych nemluvil jen o moderní době. A tak připisovat Druhému vatikánskému koncilu zodpovědnost za „váhový úbytek“, podle které se zmenšuje úloha kněze, když stoupá úloha laiků, je nesmyslné tvrzení. (314-15)
(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 221)