Navigace: Tematické texty B Bible, Boží slovo, Písmo svatéDelší texty Co je zázrak? (Kolektiv autorů)
Co je zázrak? (Kolektiv autorů)
Je dobré zamyslet se chvíli nad tím, co rozumí bible pod slovem zázrak. Pro Písmo svaté je zázrak něco, v čem vidí člověk jednat Boha. Tak zpívá jeden z žalmů o hvězdné obloze: „Nebesa ti, Hospodine, vzdávají za tvůj div chválu.“ (Ž 89,6) Ale především označuje bible tímto slovem události, ve kterých se zvlášť zřetelně projevuje Boží moc k záchraně člověka. V Novém zákoně k nim dochází v souvislosti s Kristovou dobrotou. Jde o zvláštní věci, které vzbuzují údiv a které něco naznačují. Bývají nazývány „zázraky“, „znamení“, „skutky“, „mocné činy“. Je pochopitelné, že my, moderní lidé, kteří víme něco víc o přírodě a jejích zákonitostech, se v této souvislosti ptáme: Dějí se tato znamení „mimo přírodní zákony“? Jak jsme již výše ukázali, bible si takovou otázku neklade. I pro nás ztrácí čím dál víc smysl. Neboť co víme o vztahu nového stvoření, které zde začíná pronikat, k přírodním zákonům? Jediné, co můžeme říci, je toto: jsou tu mobilizovány velké síly k prospěchu člověka, a to vždy ve spojitosti se spásou a soudem, a především se samotným Kristem. Nic nás nenutí vidět v zázraku svévolný, cizí Boží zásah, jako by Bůh rušil své vlastní dílo, které stvořil. Naopak: zázrak se neprotiví silám stvoření, ale právě jim umožňuje uplatnit se podivuhodně úspěšně, v souladu s „touhou“ a „očekáváním“, kterým je, jak jsme už naznačili, prostoupeno tvorstvo (Ř 8,22). „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ (J 5,17)
Ze všech těchto důvodů nemusíme mluvit o „výjimce z přírodních zákonů“. Spíše bychom měli říkat: Zázrak přivádí člověka k tomu, aby si uvědomil, že neví, co všechno se v něm samotném i ve světě může stát. Člověk žasne, když mu svět dá zahlédnout něco ze svého pravého, definitivního určení. V zázraku cítí věřící člověk začátek působení nového stvoření, do kterého už vstoupil vzkříšený Kristus.
Ježíšovy zázraky jsou nesobecké, prosté a dobročinné
Za prvé je na nich biblistům nápadné, že je jich tak málo. Nejsou hlavním obsahem evangelií, jak tomu bývá v mnohých životopisech tehdejších velkých mužů.
Za druhé je nápadná nesobeckost Ježíšových znamení. Něco z toho jsme už viděli v pokušení na poušti. Ježíš odmítá udělat zázrak ve svůj prospěch a pro podívanou. Ježíš skutečně neudělal ani jediný zázrak sám pro sebe a přestal s nimi úplně při svém utrpení.
Právě tak se vyhýbal všemu, co by mohlo zázrak zprofanovat jako podívanou nebo vychloubání. Stačí srovnat Ježíšovo vystupování s chováním mnoha mágů, divotvůrců a přívrženců okultních věd, abychom byli uchváceni jednoduchostí, čistotou a úctyhodnou důstojností jeho jednání. I když používá určitých prostředků, jako např. omývání, je vše velmi jednoduché. Jeho zázraky zkrátka nejsou určeny publiku, nýbrž jednotlivým lidem.
A potom ta snadnost, s níž Ježíš zázraky koná: bez hypnózy, bez zbytečných obřadů, bez složitých příprav a řady pomocníků, jen prosté autoritativní slovo, řečené někdy na dálku. Jeho zázraky jsou pokojné, jako tvůrčí činy Boží.
V Ježíšově zázračné moci není ani stopy po magii, to znamená po snaze ovlivnit Boha určitým jednáním bez sebeodevzdání, bez osobního vztahu k němu. Při svých zázracích se Ježíš výslovně modlí: „Otče, děkuji ti žes mě vyslyšel.“ (J 11,41) A přitom jakožto Syn působí v osobním vztahu spolu s Otcem a nemusí se ptát: „Věděl jsem, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ (J 11,42)
Ježíšovy zázraky jsou znamením jeho poslání; ale to neznamená, že mu byl člověk, jehož se týkaly, lhostejný. Takový živý člověk nebyl pro něho náhodným objektem k použití, aby na něm ukázal svou moc. Ježíš konal své zázraky ze soucitu (L 7,13). Pomoc Boží, osobní a pravá, i uzdravení samo jako dílo spásy je součástí toho znamení.
Důležitá je také skutečnost, že mezi všemi Ježíšovými zázraky není jediný trestající zázrak, na rozdíl od Starého zákona, v jehož některých vyprávěních se projevuje zázrakem Boží „soud“. Ježíš něco takového nezná. Když „synové hromu“ (Jakub a Jan) žádají, aby spadl oheň z nebe Ježíš se obrátí a přísně je napomene (L 9,55). Suchý fíkovník neznamenal trest, ale výstrahu (Mk 11,12-14.20). A z Lukáše, který na tomto místě místo tohoto zázraku uvádí podobenství (L 13, 6-9), vysvítá, jak je to míněno laskavě, s jakou trpělivostí Bůh čeká.
(Zvěstování víry I., Síť, Praha 1994, 96-97)