Co s novoknězem ve farnosti?! (Rozhovor s Alešem Opatrným)

V minulém čísle uveřejnil Katolický týdeník jména a podobenky mladých mužů, kteří se rozhodli zasvětit v kněžské službě svůj život Bohu a lidem. Po vkládání biskupových rukou teď oslaví své primiční mše svaté a pak už je čeká „práce v terénu“. O jejich „první štaci“ jsme hovořili s pastorálním teologem P. Alešem Opatrným.



Kam zpravidla nastupuje novokněz poprvé?

V diecézích, kde se dodržuje praxe „jáhenského roku“, přichází už na druhé pastorační místo, protože předtím už rok někde působil jako jáhen. Zásadně není posílán do místa, kde vyrostl. Je-li to možné, přichází do farnosti, kde se setká s pestrostí pastoračních úkolů. Vždy ale taková příležitost není - někdy je hlavním motivem nutnost pomoci stávajícímu faráři.



K čemu vlastně „kaplanování“ je?

K tomu, aby do kněžské služby nevstoupil hned s plnou odpovědností - za celek farnosti a za spoustu hospodářských věcí. V praxi má postupně poznávat to, co se naučil teoreticky, i co se předem naučit nedá. Mnohé zkušenosti totiž nelze získat v předstihu ani v té nejlepší škole. V neposlední řadě se učí žít dobrým duchovním životem v trvalém zatížení. Neznamená to však, že jako kaplan, respektive farní vikář, nemá žádnou zodpovědnost. Ve zpovědnici, při vedení bohoslužeb, katechezi a péči o společenství - tam už ji nese naplno.



Čím může příchozímu novoknězi pomoci farnost?

Umírněnou vstřícností. Mohla by se k němu stavět nevšímavě (což se snad ani nikde neděje), ale spíš mu hrozí, že ho věřící zahltí přízní a nároky a budou jej chtít zpracovat ke svému obrazu. Ani jedno není dobré. Lidé si potřebují v prvé řadě uvědomit, že ten, kdo k nim přišel, je určitě úplně jiný než kněz, který tam byl předtím. Není jeho úkolem se mu podobat a jeho jinakost není nějaká chyba. A musí mu dopřát čas na to, aby se u nich porozhlédl, aby měl čas si zapamatovat, kdo je kdo, a přestal si plést farníky. Na místě je shovívavost, ale s časem by měla růst náročnost. Největší pomoc může spočívat v tom, že se s mladým knězem zachází jako s novým ministrem. Tomu se také dává sto dní, aby předvedl, co umí, a teprve potom se začne kritizovat.



Čím si může naopak svůj vstup do farnosti ulehčit novokněz?

Nejnešikovnější by bylo, kdyby přišel ve stylu: "Všichni přede mnou to dělali špatně, a já vám teď ukážu, jak to má být!" Má vědět, že tam byl někdo před ním, bude tam někdo po něm a on je jenom jedním z řady různých. Musí si také dát pozor, aby se nenechal vmanévrovat do situace, ve které být nechce, například do opozice vůči faráři nebo vůči některým farníkům. Začít by měl od snahy porozumět. Farnost nejlépe pozná ze zpovědnice, při setkání s nemocnými a jakkoliv potřebnými lidmi. Nepozná ji příliš od těch, kteří mu budou všechno hodně hlasitě a razantně vysvětlovat.



Novokněží jsou vesměs mladí lidé. Jejich služba je pro ně novou rolí a pro řadu lidí se stávají automaticky autoritou. Bývají na tento „přechod“ nějak připravováni i v semináři?

Novou roli si musí každý "osahat", až když v ní skutečně je. Je pravda, že s ní přijímá i jako farní vikář určitou autoritu. A může se mu stát, že si té autority vezme až příliš, a potom ho drtí odpovědnost. Ale nevidím to zase tak tragicky. Je-li ten člověk trochu schopný, tak se už na cestě ke kněžství staral o nějaké společenství, o skauty, o ministranty a jako seminarista byl v některých věcech chápán jako autorita. Jako jáhen se už podílel i na správě farnosti. Není to tedy všechno úplně nové. Pokud by ale začal sebe sama jakožto kněze obdivovat a svou autoritu uctívat (nebo podlehl obdivu a uctívání druhých!), tak to bude trapné a špatné.



Ale přeci jen si do zpovědnice sedne poprvé a tam přijde penitent...

U každého prvorozeného dítěte je rodič poprvé matkou či otcem a předem si to nemohli plně vyzkoušet. I novokněz musí situaci prvního kajícníka zvládnout a zkušenost říká, že mladého neopeřence Pán Bůh obzvlášť chrání před omyly i zhroucením.



Farníci si většinou všimnou, když to mezi „farářem a kaplanem“ neklape. Starší kněz mívá například zažité způsoby pastorace, a může tím zhášet mladé nadšení. Existuje v této situaci nějaká rada pro oba, mohou pomoci farníci?

Vstoupí-li jeden z nich do vztahu konfliktním způsobem, tak je téměř jisté, že si žádné rady nežádá. Takové neštěstí se může stát. Farníci by nikdy neměli stavět jednoho proti druhému, spíš přijímat s pochopením a tolerancí oba. Je možné, že pro některé z nich bude ten mladý, čerstvý, neokoukaný atraktivnější a bude jim víc vyhovovat než starší, okoukaný, zkušený a jaksi už opelichaný farář. S tím ale nejde nic dělat. Nemusí to být zlé, pokud to farář pochopí, vzpomene si, že byl kdysi také „mladej a úžasnej“, a přijme, že tyto doby u něho pominuly a u jeho kaplana také jednou pominou. Že bude mnohde pociťován nějaký rozdíl mezi "mladým nadšencem a starým skeptikem", je velmi pravděpodobné. Ale trocha toho tlumení asi nebude na škodu. Jeden starší zkušený kněz říkává, že každý novokněz trpí po určitou dobu "pastoračním průjmem". A ten je dobré trochu tlumit, ne ovšem zcela likvidovat.



Když přijde farní vikář na první samostatné působiště, měl by se zajímat o praxi předchůdce? Nakolik by na ni měl navazovat?

Navazovat by měl. Pokud se však nějak podstatněji změní podmínky práce nebo rozdělení úkolů, nemůže zachovat věci tak, jak byly, i kdyby chtěl. I když stará a osvědčená moudrost zas říká, že se první rok po nástupu nemá pokud možno nic měnit. Kněz, který přijde na nové místo, potřebuje čas, aby poznal, proč a jak jsou věci uspořádané. Nejhorší je, když ho nezajímá, co bylo, než přišel, případně tím pohrdne a chce realizovat jenom svou představu. Jako kdyby všichni byli hloupí a nevědomí - to je potom docela katastrofa.



Měl by jít pro radu i k farníkům? Nebo spíš hrozí, že se nezavděčí a dostane se do problémů, že „někomu nevyhověl“?

Co bylo, to mu musí říci předchůdce, pokud neumřel. Může se ale stát, že na něj někdo vystartuje, aby mu důrazně poradil něco úplně jiného, než jak to bylo do té doby. Nemůže proto dát na jedinou radu, ale musí jich slyšet alespoň deset. Hodně záleží na tom, jestli mu chce ten, kdo přichází, s radou pomoci, nebo zda použije kněze jako nástroj k prosazení svého zájmu. A to také chvíli trvá – než se pozná, kdo je kdo. Nově příchozímu knězi může hodně pomoci, pracuje-li ve farnosti dobrá farní rada, která ho seznámí se situací. Ale ani ta nejlepší farní rada nesmí zapomenout, že nový farář nepřišel jako kopie toho předchozího, že je to jiný člověk a že nebude vše, jak bylo, ale ani nemusí být všechno jinak.



Co vám osobně přineslo první působiště, co vám řeklo o vás samotném?

Před třiceti lety jsem nastoupil jako kaplan v Plzni. Byli jsme tam tři u pana arciděkana, který byl na kaplany zvyklý. To byl neobyčejný luxus kněžského společenství. Některou práci jsme sdíleli, protože jsme se v kostelích střídali, ale měli jsme i pole samostatné činnosti. Dostal jsem na starost práci s dětmi a k svému úžasu zjistil, že i bez předchozí praxe to mohu dělat. Podobné to bylo s péčí o staré a nemocné. Velkým požehnáním byla délka mého „kaplanování“. Kdybych byl v Plzni jen rok, odešel bych asi jako ten, co všechno udělal dobře a byla chyba těch druhých, že to nepochopili. Ale za čtyři roky jsem si „vychutnal“ aspoň některé následky svých chyb, nedostatků a kopanců.




***


Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku č. 26/2004 (27.6. 2004)

Původní název článku: Všechno je jednou poprvé, Novokněze by měla farnost vítat s umírněnou vstřícností

S Alešem Opatrným rozmlouval Jiří Macháně