Co učí o modlitbě a jak se sám modlí svatý Pavel / Aleš Opatrný

Co učí o modlitbě a jak se sám modlí svatý Pavel
P. Aleš Opatrný, Pastorační středisko 15.10.2008

Rád bych tuto i další dvě svatopavlovské přednášky věnoval památce dvou mých učitelů, spojených nejen z teologickou fakultou ale i s kostely v Dejvicích a Bubenči:
Prof. Janu Merellovi, dlouholetému děkanovi fakulty a profesoru Nového zákona ana CM Teologické fakultě v Praze – Litoměřicích, který vypomáhal u sv. Václava v Dejvicích a
ThDr Josefu Hermachovi, který mne učil na CMTF v Litoměřicích a v padesátých létech byl farářem u sv. Gottharda.
Prof. Merell mne už jako ministranta uvedl do obdivu a lásky k Písmu a jmenovitě ke sv. Pavlu. Dr Hermach mne učil svatému Pavlu rozumět - a tím si ho také hlouběji zamilovat.
Tím se také trochu ospravedlňuji, že, ač nejsem biblista, pouštím se do těchto témat.

V těchto úvahách nepůjde o nějakou úplnou nauku o modlitbě ani o úplné pojednání o modlitbě u svatého Pavla. Chtěl bych prostě z jeho a jemu připisovaných listů vyzvednout některé podněty, které by nám mohly být užitečné a které, popravdě řečeno, považuji pro kultivaci a rozvoj křesťanské modlitby za nepominutelné.

Potřeba a možnost modlitby nám neklade jen otázky „jak se modlit“, „co se modlit“. „kdy se modlit“, což jsou snad otázky nejfrekventovanější, k nímž také přistupuje problém soustředění při modlitbě, palčivá starost mnoha křesťanů. Položme si otázku, dle mého mínění zásadnější: kdo je ten, kdo se modlí. Jinak řečeno: jaká je pozice křesťana, který kleká, vstává či uléhá k modlitbě?
Jsem, když se modlím, chudinka - prosebníček, který neví, zda mu Bůh věnuje pozornost? Hříšník, který se - podle příkladu celníka z Písma - ani neodvažuje vzhlédnout k nebesům? „Poctivý zaměstnanec“, který si odvádí svůj denní úkol modlitby? Dá se říci, že na všem z toho něco je. Ale nesmí chybět to podstatné: pravdivé a proto zdravé sebe-vědomí křesťana, tedy člověka, který uvěřil v Ježíšovo vykoupen, který byl křtem pozvednut a připojen k Božímu lidu. Podívejme se tedy na vybrané Pavlovy texty:



1. Výchozí pozice modlícího se – jistota v Bohu, kterou dává víra

V listě Římanům je řečeno mnohé o vztahu Ducha svatého a křesťana. A velmi výrazně je zde vyjádřen blízký, synovský, důvěrný vztah křesťana k Bohu:

Nedostali jste přece ducha otroctví, abyste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat :“Abba, Otče!“ Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch svatý, že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme
i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. (Řím 8,15-17).

Když se modlíme, obracíme se k Bohu jako „jeho vlastní“, jako „Boží domácí“. To není náš výmysl, ale Bohem daná skutečnost, která má duchovní, ne jen právní nebo společenskou povahu.

Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? (Řím 8,31-32)

S velkým důrazem pak apoštol ukazuje, že Bůh, ke kterému patříme, není v žádném případě našim protivníkem. Je „pro nás“ v největší myslitelné intenzitě: dal za nás svého Syna. Je svrchovaným dárcem, o jehož ochotě nás obdarovat není třeba pochybovat.

Pro ty, kdo jsou spojeni s Kristem Ježíšem není tedy žádné odsouzení., vždyť zákon Ducha , který dává život v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. (Řím
8,1-2)

Protože nás víra a sám Duch svatý spojuje s Ježíšem, máme šanci mít jistotu, že se na nás z Boží strany nevztahuje žádné odsouzení, jsme-li ovšem spojeni s Ježíšem a ne odděleni od něho naší nevěrou a hříchy.

Když se tedy chystáme k modlitbě, měli bychom si uvědomit, v jak úžasné a také zavazující pozici jsme postaveni. Jsme Boží blízcí, domácí, ale jsme vázáni jeho dobrotou a náklonností být s ním co možná nejúplněji zajedno.

Pro další přemýšlení:
Jak zaujmout tuto pozici při vědomí naší hříšnosti? Jak se dívat (současně!) na naši hříšnost a na skutečnost Božího vyvolení darované spásy?



2. Modlitba a Duch svatý

Když uvažujeme o našich radostech a strastech, o tom za koho či za co se budeme modlit, může to být opravdu jen naše uvažování. Ale u toho bychom neměli přestat. Duch Boží může a má ovlivňovat naši modlitbu. K působení Ducha je třeba být bdělým. Ale má-li být činnost člověka skutečně účinná pro věc Božího království, nemůže být bez-duchá.

Při každé příležitosti proste a modlete se, jak to vnuká Duch. Buďte v tom velmi bdělí a vytrvale se modlete za všechny křesťany a také za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, když promlouvám. (Ef 6,18-19)

Zde mluví apoštol o něčem, co zasahuje takřka srdce modlitby. Vím lépe já nebo Bůh, zač se modlit, co je správné? A jestliže to Bůh ví, proč se tedy modlit? Podle apoštola nás ale Bůh neponechává v této věci v samotě a nevědomosti. Jeho pomoc není zvenku, ale zevnitř: Duch Boží se v nás přimlouvá. On to ví. Pro mne tedy otázka: přidám se k němu? Přidám se „naslepo“, v důvěře, i když bych vedení Duchem nebyl schopen „dešifrovat“ a popsat?

Právě tak Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.
(Řím 8,26)

Zde se nám tedy otevírá další „komnata“ modlitby: modlitba je společnou akci Ducha svatého a člověka-křesťana. Nemluvíme jen k Bohu, v modlitbě se „sžíváme“ s Bohem, pokud dáme Duchu svatému prostor. Jinak řečeno: takto pochopená modlitba, která je nesena lidskou vírou a je ovlivňována Duchem svatým, je jakýmsi prostorem, který je otevřen Božímu působení a ve kterém se křesťan přihlašuji k Božímu působení, ač mu třeba ani přesně nerozumí. Modlitba je tak jedinečnou činností, ve které se děje mnohem víc, než čeho je člověk sám schopen. Uvážíme-li, že Duch svatý je dán jako dar každému, kdo uvěřil v Krista (srov. Sk 2,38), byl uveden do křesťanství čili iniciován a svátostně bylo toto obdarování zpečetěno iniciačními svátostmi, dále uvážíme-li Pavlova důrazná slova o životě z Ducha svatého jako o jediném možném způsobu života křesťana (srov. Řím 8,1-15) a jako vybízení k modlitbě, která je tímto Duchem nesena, můžeme dojít k důležitému závěru: Zatímco v mnoha dobročinných aktivitách je úloha křesťana nahraditelná více nebo méně někým jiným, v úkolu modlitby je role křesťana nenahraditelná.

Pro další přemýšlení:
Je toto vedení modlitby Duchem svatým nutně spojeno s mimořádnými zážitky? Jak se otevírat tomuto vedení Duchem?



3. Témata apoštolovy modlitby

Nabudeme zde dělat soupis témat apoštolových modliteb, které lze nalézt v listech. Ale postavíme si před oči některá výrazná témata:

Proto od onoho dne, kdy jsme o tom uslyšeli, nepřestáváme se za vás modlit a prosit Boha, abyste dobře poznali jeho vůli a aby se vám dostalo všestranné moudrosti a duchovního pochopení. (Kol 1,9)

Apoštol se modlí za cestu víry svých křesťanů. Ta nezávisí jen na jejich snaze, opravdovosti, poznání ale také na Božím působení.

A za toto působení je také v listě Efezanům děkováno:

Proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách , aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat , takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví, a jak se ukazuje na nás, na věřících, jeho nesmírně velká moc, působením jeho všemohoucnosti. (Ef 1,16-19a)

A proto také prosí za velmi podstatný růst víry, lépe řečeno za růst skutečně křesťanské existence efezských křesťanů:

Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož mají původ všecky rody na nebi i na zemi, a prosím ho: ať vám ze své bohaté božské slávy dá to, že ve vás mocně zesílí skrze jeho ducha vnitřní člověk, aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit- jako všichni křesťané - celou tu šířku a délku, výšku i hloubku, poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání a dosáhnout plné míry Božích darů (Ef 3,14-19)

Právě člověk, který nepřijímá a nežije křesťanství jen povrchně, jen jakoby „přilepené“ ke svému životu, ale v němž sílí „vnitřní člověk“, má důvody k děkování. Je to děkování za celé křesťanské bytí, které je vnímáno jako jedinečné, ne jen děkovaní za ten nebo onen šťastný okamžik života, kdy se něco zdařilo.

Pro další přemýšlení:
Apoštol má na mysli především víru a růst v životě z víry svých svěřenců. Jak se tím inspirovat?



4. Dík a chvála

Dík a chvála jsou mnohdy v našich modlitbách přítomny až tehdy, když se nám (jistě s Boží pomocí!) něco povede. Apoštol spíš děkuje Bohu za to, co vidí na svých křesťanech a co chápe především jako zdařilé dílo Boží:

Především děkuji svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás za všechny, protože se o vaší víře mluví s pochvalou po celém světě (Řím 1,8)
Víru a celou křesťanskou existenci apoštol vnímá jako dílo Boží v člověku a jako dílo člověka, konané (nutně!) s Božím zásadním přispěním.

Když se za vás modlíme, nepřestáváme děkovat Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista. (Kol 1,3)

A protože život z víry u Pavlových křesťanů trvá, nepřestává ani jeho děkování.

Spojení s Ježíšem vyjadřuje apoštol tehdy obvyklým výrazem „konat ve jménu Ježíše“. Toto spojení má být přítomno v celém životě křesťana, má ho co nejvíce prostupovat. Z toho také vyplývá nutnost chválit Boha schopnost se na takovéto chvále podílet. Proto apoštol vyzývá ke chvále, řekli bychom až „k životu chvály“ ty, kteří se stali křesťany a u nichž zřejmě předpokládá, že mohou velikost Božího díla vnímat:

Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. (Kol 3,17)

Co se vlastně děje s člověkem, je-li pokřtěn, čili stane-li se křesťanem? Následující slova, že je „vytržen z moci temnosti a převeden do království milovaného Syna“ vypadají možná až příliš dramaticky, ale ono skutečně o nic menšího nejde. Přijetí člověka Bohem za vlastního, které se děje křtem, je vůbec největší změna, která se může v lidském životě stát. Je to radikální přesazení do nové skutečnosti, v níž člověk více či méně setrvává, může z ní stále čerpat, ale může se zní také vymknout a vracet se do oblasti moci temnoty, čili žít jako ten, kdo evangelium nepřijal. .

Pak budete radostně děkovat Otci, že vás uschopnil k účasti na dědictví věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna (Kol 1,11b-13)

A nakonec shrnující slova: děkovat Bohu má křesťan za všech okolností. Ne proto, že by byly všechny životní okolnosti a události šťastné a my jsme za ně měli spontánně a radostně děkovat. Ale proto, že naše křesťanství, tedy naše přináležení Bohu trvá, že trvá naše pozvání k věčné budoucnosti, že jsme stále Božím zásahem pozvednuti do oblasti „Božích domácích“, tedy těch, kteří mají své nejvlastnější místo u Boha.

Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši. (1Sol 5,18)

Pro další přemýšlení:

Zde je především vzdávána chvála za Boží dílo v člověku, ne za zdar lidských aktivit. To by mělo být i pro nás prvořadým důvodem k díku a chvále. Kde tedy vidím Boží dílo ve svém životě a v životech bližních?



5. Povzbuzení

V horlivosti neochabujte, duchem buďte horliví, služte Pánu, v naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí (Řím 12,12)

Proč máme být v modlitbě vytrvalí, když je Bůh dobrý a všechno ví? Protože nás víra spojuje s Bohem a modlitba je důležitý prostor, v němž se toto spojení děje. Tato vytrvalost je „setrvávání v důvěře“, není to protivná neodbytnost.



***



Co učí o modlitbě a jak se sám modlí svatý Pavel / STRUKTURA
P. Aleš Opatrný, Pastorační středisko 15.10.2008


Výchozí pozice modlícího se – jistota v Bohu, kterou dává víra

Nedostali jste přece ducha otroctví, abyste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat :“Abba, Otče!“ Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch svatý, že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme
i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. (Řím 8,15-17).

Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? (Řím 8,31-32)

Pro ty, kdo jsou spojeni s Kristem Ježíšem není tedy žádné odsouzení., vždyť zákon Ducha , který dává život v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. (Řím 8,1-2)

Jak zaujmout tuto pozici při vědomí naší hříšnosti? Jak se dívat (současně!) na naši hříšnost a na skutečnost Božího vyvolení darované spásy?



Modlitba a Duch svatý

Při každé příležitosti proste a modlete se, jak to vnuká Duch. Buďte v tom velmi bdělí a vytrvale se modlete za všechny křesťany a také za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, když promlouvám. (Ef 6,18-19)

Právě tak Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.
(Řím 8,26)

Je toto vedení modlitby Duchem svatým nutně spojeno s mimořádnými zážitky? Jak se otevírat tomuto vedení Duchem?



Témata apoštolovy modlitby

Proto od onoho dne, kdy jsme o tom uslyšeli, nepřestáváme se za vás modlit a prosit Boha, abyste dobře poznali jeho vůli a aby se vám dostalo všestranné moudrosti a duchovního pochopení. (Kol 1,9)

Proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách , aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat , takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví, a jak se ukazuje na nás, na věřících, jeho nesmírně velká moc, působením jeho všemohoucnosti. (Ef 1,16-19a)

Proto od onoho dne, kdy jsme o tom uslyšeli, nepřestáváme se za vás modlit a prosit Boha, abyste dobře poznali jeho vůli a aby se vám dostalo všestranné moudrosti a duchovního pochopení. Tak povedete život hodný Pána budete se mu ve všem líbit: ponesete plody všech možných dobrých skutků a porostete v poznání Boha. ….
Pak budete radostně děkovat Otci, že vás uschopnil k účasti na dědictví věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syny..

Apoštol má na mysli především víru a růst v životě z víry svých svěřenců. Jak se tím inspirovat?



Dík a chvála

Především děkuji svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás za všechny, protože se o vaší víře mluví s pochvalou po celém světě (Řím 1,8)

Když se za vás modlíme, nepřestáváme děkovat Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista. (Kol 1,3)

Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. (Kol 3,17)

Pak budete radostně děkovat Otci, že vás uschopnil k účasti na dědictví věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna (Kol 1,11b-13)

Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu. Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši. (1Sol 5,18)

Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož mají původ všecky rody na nebi i na zemi, a prosím ho: ať vám ze své bohaté božské slávy dá to, že ve vás mocně zesílí skrze jeho ducha vnitřní člověk, aby Kristus vírou přebýval ve vašem srdci, abyste zakořeněni a upevněni v lásce byli schopni pochopit- jako všichni křesťané – celou tu šířku a délku, výšku i hloubku , poznat Kristovu lásku přesahující všechno poznání a dosáhnout plné míry Božích darů (Ef 3,14-19)

Zde je především vzdávána chvála za Boží dílo v člověku, ne za zdar lidských aktivit. To by mělo být i pro nás prvořadým důvodem k díku a chvále. Kde tedy vidím Boží dílo ve svém životě a v životech bližních?



Povzbuzení

V horlivosti neochabujte, duchem buďte horliví, služte Pánu, v naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí (Řím 12,12)

Proč vytrvalost, když je Bůh dobrý a všechno ví? Jak rozlišit vytrvalost v modlitbě od protivné neodbytnosti?