Dar a tajemství (Jan Pavel II.)

Historie mého kněžského povolání? Tu zná především Bůh. Ve své nejhlubší podstatě je každé kněžské povolání velkým tajemstvím, je to dar, který člověka nekonečně přesahuje. Každý z nás kněží to zřetelně zakouší po celý život. Tváří v tvář velikosti tohoto daru cítíme, jak ho nejsme hodni.

…
Na podzim 1942 jsem začal studovat v tajném semináři jako bývalý student filologie, nyní dělník v továrně Solvay. Tehdy jsem si neuvědomoval, jak to bude pro mne důležité. Teprve později, když jsem jako kněz během svých studií v Římě narazil prostřednictvím svých spolužáků v Belgické koleji na problém dělnických kněží a na hnutí Katolické dělnické mládeže (JOC), pochopil jsem, že to bylo tak důležité pro církev a pro kněžství na Západě, tedy kontakt se světem práce to jsem já znal z vlastní zkušenosti.

…
Jsem hluboce přesvědčen, že rozhodující úlohu v osobním životě každého kněze hrají diecézní kněží. Společenství kněží, zakořeněné v opravdovém svátostném bratrství, vytváří pro duchovní a pastorační formaci prostředí prvořadé důležitosti. Kněz se bez něho obvykle nemůže obejít. Napomáhá mu k růstu ve svatosti a je bezpečnou oporou v těžkostech.
…
Co to znamená být knězem? Podle svatého Pavla to především znamená být správcem Božích tajemství: „Ať se každý na nás dívá jako na Kristovy služebníky a správce Božích tajemství. A když tedy někdo něco spravuje, požaduje se ovšem od něho, aby na něj bylo spolehnutí“ (1 Kor 4, 1-2). Výraz „správce“ nemůže být nahrazen žádným jiným. Je hluboce zakořeněn v evangeliu, vzpomeňme si na podobenství o věrném a nevěrném správci (srov. Lk 12, 41-48). Správce není vlastníkem, nýbrž člověkem, kterému vlastník svěřuje svůj majetek, aby jej spravedlivě a odpovědně spravoval. Právě tak přijímá kněz od Krista dobra spásy, aby je patřičným způsobem rozděloval osobám, ke kterým je poslán. Jde o dobra víry. Kněz je tedy člověkem Božího slova, člověkem svátostí, člověkem „tajemství víry“. Vírou přistupuje k neviditelným dobrům, která jsou dědictvím vykoupení světa a která nám získal Boží Syn. Nikdo se nesmí považovat za „vlastníka“ těchto dober. Jsou určena pro nás všechny. Avšak v síle Kristova ustanovení má kněz tato dobra udělovat jiným.

…




„... To konejte na mou památku.“

Jaká „památka“? Víme, že tomuto výrazu je třeba dát přesný význam, který daleko přesahuje hranice prosté dějinné připomínky. Jsme zde v řádu biblické „památky“, jež zpřítomňuje samu onu událost. Je to památka - přítomnost! Tajemstvím tohoto zázraku je působení Ducha svatého, kterého kněz vzývá, když vztahuje ruce nad dary chleba a vína: „Posvěť svým Duchem tyto dary, které před tebe klademe, ať se stanou tělem a krví našeho Pána Ježíše Krista.“ Kněz tedy utrpení, smrt a vzkříšení Krista jen nepřipomíná; Duch svatý působí, že se na oltáři prostřednictvím služby kněze uskutečňují. Kněz jedná opravdu in persona Christi. Co Kristus vykonal na oltáři kříže a co předtím ustanovil ve večeřadle jako svátost, to kněz obnovuje v sile Ducha svatého. V té chvíli je jakoby obestřen mocí Ducha svatého a slova, která pronáší, nabývají téhož významu, jaký měla slova Kristova při poslední večeři.
…

Kněz jako správce „Božích tajemství“ slouží obecnému kněžství věřících. Hlásáním Slova a slavením svátostí, zvláště eucharistie, poučuje Boží lid o tom, že má účast na kněžství Kristově a zároveň jej pobízí, aby je plně uskutečňoval. Když po proměňování zazní slova: „Mysterium fidei“, všichni jsou vybízeni, aby si uvědomili jakousi zvláštní existenciální hutnost toho, co je to tajemství Krista, eucharistie a kněžství.

Nečerpá kněžské povolání právě odtud svou nejhlubší motivaci? Je to motivace, která je už celá přítomna ve chvíli kněžského svěcení, ale kterou je nutno vnitřně obnovovat a prohlubovat během celého života. Jen tak může kněz stále hlouběji objevovat velké bohatství, které mu bylo svěřeno. Po padesáti letech od svého kněžského svěcení mohu říci, že v onom Mysterium fidei nacházím každý den stále hlubší smysl svého kněžství. Tam je míra daru, a tam je také míra odpovědi, jakou tento dar vyžaduje. Dar je vždy větší'! A je krásné, že je tomu tak. Je krásné, že člověk nikdy nemůže říci, že plně odpověděl na tento dar. Je to dar a je to také úkol: vždy! Tohle si uvědomovat znamená plně žít své kněžství.
…

Kněz bezpochyby žije s celou církví ve své době pozorně a laskavě, zároveň však kriticky a bděle pozoruje to, co dozrává v dějinách. Koncil ukázal, nakolik je možná či dokonce nutná autentická obnova při plné věrnosti Božímu slovu a tradici. Jsem přesvědčen, že kněz vedle patřičné pastorální obnovy nesmí mít strach, že „bude nemoderní, protože lidské „dnes každého kněze je napojeno na „dnes“ Krista Vykupitele. Nejvyšším posláním každého kněze, a to v každé době, je denně spojovat toto své kněžské „dnes“ s Kristovým „dnes“, o němž mluví list Židům. Toto Kristovo „dnes“ je jakoby ponořeno do celých dějin - do minulosti i do budoucnosti světa, každého člověka, každého kněze. „Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i na věky“ (Žid 13, 8). Jestliže jsme tedy se svým lidským, kněžským „dnes“ v onom „dnes“ Ježíše Krista, neexistuje nebezpečí, že se staneme „včerejšími“, zpátečnickými... Kristus je mírou všech časů. V Kristu, v jeho božsko-lidském, kněžském „dnes“ se od základů řeší celý, kdysi tolik diskutovaný, protiklad mezi „tradicionalismem“ a „progresivismem“.
…




Hluboké očekávání člověka

Jestliže analyzujeme, co očekává současný člověk od kněze, vidíme, že je v něm v podstatě jedno jediné velké očekávání: touží po Kristu. To ostatní - co slouží na hospodářské, společenské a politické úrovni můžeme žádat po jiných. Od kněze žádá Krista! Má právo očekávat, že se o něm dozví především prostřednictvím hlásání Slova. Jak učí koncil: „Kněží mají především povinnost hlásat všem Boží evangelium“ (Presbyterorum ordinis, 4). Avšak hlásání směřuje k tomu, aby se člověk setkal s Ježíšem, zvláště v tajemství eucharistie, která je živým srdcem církve a kněžského života. Moc, jakou má kněz nad eucharistickým tělem Krista, je tajemná a nepochopitelná. Touto mocí se stává správcem největšího dobra vykoupení, protože dává lidem Vykupitele „in persona“, osobně. Slavení eucharistie je pro každého kněze nejvznešenějším a nejposvátnějším úkonem. A pro mne bylo slavení eucharistie již od prvních let kněžství nejen nejposvátnější povinností, ale především nejhlubší potřebou duše.
…




Služebník milosrdenství

Jako udělovatel svátosti smíření plní kněz příkaz, který dal Kristus apoštolům po svém zmrtvýchvstání: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20, 22-23). Kněz je svědkem a nástrojem Božího milosrdenství'! Jak je v jeho životě důležitá zpovědní služba! Jeho duchovní otcovství se uskutečňuje neplnějším způsobem právě ve zpovědnici. Právě ve zpovědnici se kněz stává svědkem velkých divů, které Boží milosrdenství působí v duši, jež přijme milost obrácení. Je však nutné, aby každý kněz, který slouží ve zpovědnici svým bratřím, dokázal sám udělat tutéž zkušenost Božího milosrdenství při vlastní pravidelné zpovědi a duchovním vedení.

Kněz jako správce Božích tajemství je zvláštním svědkem Neviditelného ve světě. Je totiž správcem neviditelných a nezměrných dober, náležejících do duchovního a nadpřirozeného řádu.
…




Povolaný ke svatosti

Protože je kněz ve stálém styku s Boží svatostí, musí se stát svatým. Sama jeho služba ho vede k volbě života inspirovaného evangelijním radikalismem, což vysvětluje, jak je pro jeho život nutný duch evangelijních rad: čistoty, chudoby a poslušnosti. V této souvislosti také kněz chápe specifickou potřebu celibátu. Odtud zvláštní potřeba modlitby v jeho životě: modlitby, která pramení z Boží svatosti a která je zároveň odpovědí této svatosti. Jednou jsem napsal: „Modlitba utváří kněze a kněz se utváří modlitbou.“ Ano, kněz musí být především mužem modlitby, musí být přesvědčen, že čas věnovaný důvěrnému setkání s Bohem je nejlépe využitý čas, protože prospívá nejen jemu, nýbrž i jeho apoštolské práci.

Mluví-li 2. vatikánský koncil o všeobecném povolání ke svatosti, u kněze je třeba hovořit o zvláštním povolání ke svatosti. Kristus potřebuje svaté kněze! Dnešní svět volá po svatých kněžích! Pouze svatý kněz se ve stále více sekularizovaném světě může stát průzračným svědkem Krista a jeho evangelia. Jen takový kněz se může stát vůdcem lidí a učitelem na cestě ke svatosti. Lidé, a zvláště mladí lidé, takového vůdce očekávají. Kněz může být vůdcem a učitelem natolik, nakolik se stane opravdovým svědkem.
…

Na základě své vlastní dlouhé zkušenosti jsem se v tolika různých situacích utvrdil v přesvědčení, že účinná pastorace, opravdová „péče o duše“ může vyrůstat pouze z půdy kněžské svatosti. Opravdové tajemství ryzích pastoračních úspěchů nespočívá v hmotných prostředcích a ještě méně v „nákladných prostředcích“. Trvalé plody pastoračního úsilí vycházejí ze svatosti kněze. To je základ! Přirozeně je nezbytná formace, studium, zkrátka přiměřená příprava, která kněze uschopňuje „jít s dobou“, aby si uvědomoval naléhavé potřeby a definoval pastorační priority. Nicméně, mohlo by se také tvrdit, že priority závisí na okolnostech a každý kněz je musí upřesňovat a žít ve spolupráci se svým biskupem a v souladu se směrnicemi všeobecné církve. Ve svém životě jsem si jako priority stanovil: apoštolát laiků, zvláště pak pastoraci rodin - oblast, kde mi sami laikové velmi pomáhali - péče o mládež a intenzivní dialog se světem vědy a kultury.

(Jan Pavel II.: Dar a tajemství, Nové město, Praha 1997)