Navigace: Tematické texty P Pastorace (obecně)Delší texty Duchovní vedení (Józef Augustyn)
Duchovní vedení (Józef Augustyn)
Pokud by se ze strany vedeného projevil nějaký pokus o nastolení určité formy demokracie ve vztahu vůdce - vedený (řekl j sem ti o vlastních prožitcích a ty mi teď řekneš o svých), měl by vůdce jemně vysvětlit, že to je zbytečné, protože podstatou duchovního vedení není v prvé řadě navázání vzájemného srdečného citového vztahu, ale pomoc při navazování vztahu k Bohu. Mezi duchovním vůdcem svěřencem nemůže jít o sblížení na pouze lidské úrovni. Jiná je totiž role vůdce a jiná je role člověka užívajícího jeho služby. Oba jsou však vázáni poslušností vůči Bohu.
Pokud by se vedený ptal vůdce na jeho zkušenosti a prožitky, měl by si vůdce, než cokoli odpoví, uvědomit záměr, s nímž mu byla tato otázka položena. Přizpůsobení odpovědi bude totiž do velké míry záležet na tom, co svěřenec očekává.
Roli duchovního vůdce by bylo možno přirovnat k úloze, kterou plnil Jan Křtitel vzhledem k Pánu Ježíši Kristu: "On musí růst, já však se menšit" (J 3,30). V duchovním vedení má růst vztah vedeného k Bohu, jeho lidská i duchovní zralost, jeho samostatnost. Pokud by vůdce zabíral příliš mnoho místa ve vědomí i citové oblasti svěřence, může sám sebou zastínit Boha a tak brzdit duchovní i citový růst vedeného. To se děje obvykle tehdy, když se při vedení vytrácí přirozený odstup mezi vůdcem a vedeným kvůli dominanci jejich vzájemného citového vztahu. Toto však je samozřejmě velmi široké problémové pole, na které na tomto místě pouze upozorňuji.
Jinak bude duchovní vůdce reagovat tehdy, když se v otázce na jeho osobní prožitky a zkušenosti bude skrývat touha uslyšet určité svědectví, díky němuž by svěřenec cítil duchovní pozvednutí a povzbuzení k dalšímu snažení a úsilí. Ale i v takovém případě by měl být duchovní vůdce zdrženlivý, i když se může, pokud bude chtít, podělit o své určité zkušenosti. A i při velmi diskrétním hovoru o sobě by měl mít na zřeteli člověka, kterému pomáhá.
Nezávisle na těchto zvláštních situacích, které jsou spíše řídkým jevem, by si měl duchovní vůdce uvědomovat, že o sobě vypovídá neustále svým celým chováním, udílenými radami i upozorněními. Do duchovního vedení totiž není zapojena pouze vůdcova rozumová oblast, nýbrž celá jeho osobnost: jeho povaha, životní příběh, celá citová oblast a všechny jeho psychické i duchovní touhy a potřeby. "Duchovní vůdce by se měl veškerou svou zkušeností, celou svou osobností, celou svou modlitbou zaposlouchávat do toho, co Duch svatý koná v člověku, který mu věnoval svou důvěru.“
A i když nebude svým svěřencům vyprávět bezprostředně o sobě, přesto se celá jeho osobnost zprostředkovaně projeví ve všech jeho reakcích. Pokud by chtěl duchovní vůdce nějakým způsobem skrývat určité stránky své osobnosti, bude v takovém případě málo průzračný a málo spontánní.
(Józef Augustyn: Praxe duchovního vedení, Velehrad, Olomouc 1997, 108-09)