ECCLESIA DE EUCHARISTIA (Encyklika Jana Pavla II.) 4.-6. kapitola

Čtvrtá kapitola

Eucharistie a církevní společenství

34. Mimořádné shromáždění biskupského synodu v roce 1985 nalezlo v „eklesiologii společenství“ ústřední a základní myšlenku dokumentů II. vatikánského koncilu. Církev putující po této zemi je povolána uchovávat a podporovat jak společenství s Trojjediným Bohem, tak společenství mezi věřícími. K dosažení tohoto cíle má Slovo a Svátosti, především eucharistii, z níž „stále žije a roste“ a v níž zároveň vyjadřuje sebe samu. Není to náhoda, že výraz „communio“ se stal jedním ze specifických pojmenování této vznešené svátosti (přijímání).
Eucharistie se tedy jeví jako vrchol všech svátostí a vede k dokonalosti společenství s Bohem Otcem skrze ztotožnění se s jednorozeným Synem působením Ducha Svatého. S pronikavostí víry vyjadřoval tuto pravdu jeden významný autor byzantské tradice: v eucharistii, „na rozdíl od každé jiné svátosti, je tajemství [sdílení] tak dokonalé, že vede na vrchol všech dober: zde se nachází poslední cíl každé lidské touhy, protože zde dosahujeme Boha a Bůh se s námi spojuje tím nejdokonalejším způsobem“. Právě proto je vhodné pěstovat v duši stálou touhu po eucharistické svátosti. Z toho vznikla praxe „duchovního přijímání“ rozšířená v církvi již po staletí a doporučovaná svatými učiteli duchovního života. Sv. Terezie od Ježíše psala: „Když nejdete k sv. přijímání a neúčastníte se mše svaté, můžete přijímat duchovně… tak se do vás silně vtiskuje láska našeho Pána“.

35. Slavení eucharistie však nemůže být výchozím bodem společenství, neboť předpokládá již jeho existenci, upevňuje je a přivádí k dokonalosti. Svátost vyjadřuje takové pouto společenství jak v neviditelném rozměru, který nás v Kristu působením Ducha Svatého váže k Otci i mezi sebou, tak ve viditelném rozměru zahrnujícím společenství v učení apoštolů, ve svátostech a v hierarchickém řádu. Úzký vztah mezi neviditelnými a viditelnými prvky církevního společenství je konstitutivním rysem církve jako svátosti spásy. Pouze v tomto kontextu existuje právoplatné slavení eucharistie a opravdová účast na ní. Proto je niterným požadavkem eucharistie, aby byla slavena ve společenství, konkrétně v celistvosti všech jejích pout.

36. Neviditelné společenství, i když podle své přirozenosti stále roste, předpokládá stav milosti, díky níž jsme se stali „účastnými na božské přirozenosti“ (2 Petr 1,4), a praktikování ctností víry, naděje a lásky. Jen tak má totiž člověk společenství s Otcem, Synem a Duchem Svatým. Nestačí víra, ale je třeba setrvávat v posvěcující milosti a v lásce, a proto musí člověk přebývat „tělem i srdcem“ v lůně církve; je totiž zapotřebí, jak řekl sv. Pavel, „mít víru, která se projevuje láskou“ (Gal 5,6).
Celistvost neviditelných pout je konkrétní mravní povinností křesťana, který se chce plně podílet na eucharistii a přijímat tělo a krev Krista. Tuto povinnost mu připomíná sám apoštol, když napomíná: „Proto musí každý člověk sám sebe zkoumat, a tak ať jí chléb a pije z kalicha“ (1 Kor 11,28). Sv. Jan Zlatoústý vybízel věřící svou mocnou výmluvností: „I já pozvedám svůj hlas, prosím, naléhám a zapřísahám se, abychom nepřistupovali k tomuto posvátnému stolu s poskvrněným a zkaženým svědomím. Takové přistupování se totiž nikdy nebude moci nazývat přijímáním, i kdybychom se tisíckrát dotkli Pánova těla, nýbrž odsouzením, trýzní a hromaděním trestů“.
V této linii Katechismus Katolické církve právem ustanovuje: „Kdo si je vědom, že se dopustil těžkého hříchu, musí přijmout svátost smíření, dříve než přistoupí k přijímání“. Chci tedy znovu zdůraznit, že platí a vždy bude platit v církvi norma, v níž Tridentský koncil shrnul přísné napomenutí apoštola Pavla, totiž že k hodnému přijetí eucharistie, „pokud si je člověk vědom smrtelného hříchu, je nutné předcházející vyznání hříchů“.

37. Eucharistie a pokání jsou dvě úzce spojené svátosti. Jestliže eucharistie zpřítomňuje a svátostně zvěčňuje výkupnou oběť kříže, znamená to, že z ní vyplývá trvalý požadavek obrácení, osobní odpovědi na vybídnutí, se kterým se svatý Pavel obracel na křesťany v Korintu: „Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem!“ (2 Kor 5,20). Tíží-li pak křesťanovo svědomí břemeno těžkého hříchu, stává se cesta pokání ve svátosti smíření závaznou k tomu, aby mohl přistoupit k plné účasti na eucharistické oběti.
Úsudek o stavu milosti ovšem spadá pouze do pravomoci dotyčného člověka, neboť se jedná o hodnocení svědomí. Avšak v případech vnějšího jednání, které těžce, zřejmě a trvale odporuje mravní normě, nemůže se církev necítit ve své pastorační péči o dobrý společenský řád volána k odpovědnosti. Této situaci zřejmé mravní indispozice se týká norma Kodexu kanonického práva pojednávající o tom, že nemohou být připuštěni k eucharistickému přijímání ti, kteří „tvrdošíjně setrvávají ve zjevném těžkém hříchu“.

38. Církevní společenství, jak jsme již připomněli, je také viditelné a vyjadřuje se svazky, které vypočítává sám koncil, když učí: „Do církevní společnosti jsou plně začleněni ti, kdo mají Kristova Ducha a přijímají celou církevní strukturu a všechny prostředky spásy v ní ustanovené a v jejím viditelném organismu se spojují s Kristem – který ho řídí prostřednictvím papeže a biskupů – svazky vyznání víry, svátostí, církevního vedení a společenství“.
Protože je eucharistie svrchovaným svátostným projevem společenství v církvi, vyžaduje, aby byla slavena v kontextu celistvosti mimo jiné i vnějších pout společenství. Zvláštním způsobem vyžaduje reálnost pout společenství ve svátostech, zvláště ve křtu a v kněžském svěcení, protože je „jakoby završením duchovního života a cílem všech svátostí“. Není možné podávat přijímání osobě, která není pokřtěná nebo která odmítá celou pravdu víry v tajemství eucharistie. Kristus je pravda a vydává svědectví pravdě (srov. Jan 14,6; 18,37); svátost jeho těla a krve nepřipouští dvojakost.

39. Kromě toho pro sám charakter církevního společenství a vztah, jaký k němu má svátost eucharistie, je třeba připomenout, že „eucharistická oběť, i když se vždy slaví v jedné konkrétní komunitě, není nikdy pouze slavností oné jediné komunity: ta totiž, jelikož přijímá eucharistickou přítomnost Pána, přijímá celý dar spásy, a tak se ukazuje, i když ve své stálé a viditelné partikularitě, jako obraz a pravá přítomnost jedné, svaté, všeobecné a apoštolské církve“. Vyplývá z toho, že se eucharistické společenství opravdu nemůže uzavřít do sebe, jako by bylo soběstačné, nýbrž že musí zůstávat v souladu se všemi dalšími katolickými společenstvími.
Církevní společenství eucharistického shromáždění je ve společenství s vlastním biskupem a římským veleknězem. Biskup je totiž viditelným principem a základem jednoty své místní církve. Bylo by tedy zcela nedůsledné, kdyby svátost jednoty církve par excellence byla slavena bez opravdového společenství s biskupem. Sv. Ignác z Antiochie napsal: „Ať se považuje za jistou ta eucharistie, která se uskutečňuje pod biskupem nebo pod tím, kterého biskup pověřil“. Stejně tak, protože „římský biskup jako Petrův nástupce je trvalý a viditelný zdroj a základ jednoty biskupů i celého množství věřících“, je i společenství s ním niterným požadavkem slavení eucharistické oběti. Odtud pramení velká pravda, vyjádřená různými způsoby liturgií: „Každá eucharistická slavnost se vykonává ve spojení nejen s vlastním biskupem, nýbrž i s papežem, s biskupským sborem, se vším klérem a lidem. Každé platné slavení eucharistie vyjadřuje toto univerzální společenství s Petrem a s celou církví nebo je objektivně připomíná, jak je tomu v případě křesťanských církví odloučených od Říma“.

40. Eucharistie vytváří společenství a vychovává k němu. Když sv. Pavel psal věřícím v Korintu, poukazoval na to, jak je jejich rozdělení, které se projevuje při eucharistických shromážděních, v rozporu s tím, co slaví, s Večeří Páně. Proto je apoštol vybízel, aby uvažovali o pravé povaze eucharistie, aby je tak přiměl vrátit se k duchu bratrského společenství (srov. 1 Kor 11,17-34). Sv. Augustin tento požadavek opakoval, když připomínal slovo apoštola: „Vy jste Kristovo tělo a jeho údy“ (1 Kor 12,27), a poznamenával: „Jste-li jeho tělem a jeho údy, leží na stole to, co je vaše tajemství; ano, vy přijímáte to, co je vaše tajemství“. Z tohoto konstatování pak vyvozuje: „Kristus Pán (…) posvětil na svém stole tajemství našeho pokoje a jednoty. Kdo přijímá tajemství jednoty, ale neuchovává svazek pokoje, nepřijímá tajemství ve svůj prospěch, nýbrž jako důkaz proti sobě“.

41. Tato zvláštní schopnost podporovat společenství, jež je eucharistii vlastní, je jedním z důvodů, proč je tolik důležitá nedělní mše. O ní a jiných důvodech, jež ji činí základní podmínkou pro život církve a jednotlivých věřících, jsem psal v apoštolském listu o svěcení neděle Dies Domini a mimo jiné jsem připomínal, že pro věřící je účast na mši závazná, ledaže by jim bránila závažná překážka. Pastýřům se proto ukládá tomu odpovídající povinnost poskytnout všem možnost dostát tomuto přikázání. O něco později, v apoštolském listu Novo millennio ineunte, když jsem vytyčoval pastorační cestu církve na počátku třetího tisíciletí, jsem chtěl obzvláště vyzdvihnout nedělní eucharistii a zdůraznil jsem tvůrčí účinnost společenství: „Eucharistie je přednostním místem, kde se zvěstuje a rozvíjí společenství. Právě prostřednictvím slavení eucharistie se den Páně stává zároveň dnem církve, která pak může účinně působit jako svátost jednoty“.

42. Starost o církevní jednotu a její podpora je úkolem každého věřícího, který nachází v eucharistii jako svátosti jednoty církve oblast obzvláštní péče. Konkrétněji a s větší odpovědností se tento úkol týká pastýřů církve, každého na jeho stupni a v závislosti na jeho církevním úřadu. Proto vydala církev předpisy snažící se podpořit časté a plodné přistupování věřících k eucharistickému stolu a určit objektivní podmínky, za kterých se má udělení přijímání odmítnout. Péče o jejich věrné zachovávání se stává výrazem skutečné lásky k eucharistii a k církvi.

43. Když přemýšlíme o eucharistii jako o svátosti církevního společenství, je tu jeden aspekt, který se nesmí pro svou důležitost přehlížet: mám na mysli její vztah k ekumenickému úsilí. My všichni musíme děkovat Nejsvětější Trojici, že v těchto posledních desetiletích byli mnozí věřící ve všech částech světa zaníceni vroucí touhou po jednotě mezi všemi křesťany. II. vatikánský koncil v tom na začátku dekretu o ekumenismu rozpoznává Boží dar. Byla to účinná milost, která uvedla do pohybu po cestě ekumenismu jak nás, syny katolické církve, tak i naše bratry z jiných církví a církevních společenství.
Touha dosáhnout cíle jednoty nás pobízí, abychom obraceli pohled na eucharistii, která je svrchovanou svátostí jednoty Božího lidu, neboť je jeho přiměřeným výrazem a nepřekonatelným zdrojem. Při slavení eucharistické oběti církev pozvedá svou naléhavou prosbu k Bohu, Otci milosrdenství, aby daroval svým synům plnost Ducha Svatého, aby se tak v Kristu stali jedním tělem a jedním duchem. Při přednášení této prosby Otci světel, od nějž sestupuje „každý dobrý úděl a každý dokonalý dar“ (Jak 1,17), církev věří v její účinnost, protože prosí ve spojení s Kristem, hlavou a ženichem, který bere naléhavou prosbu nevěsty za svou a spojuje ji s prosbou své vykupitelské oběti.

44. Právě proto, že jednota církve, kterou eucharistie skrze oběť a přijímání Pánova těla a krve uskutečňuje, vyžaduje nevyhnutelně úplné společenství v poutu vyznání víry, svátostí a církevního vedení, není možné koncelebrovat tutéž eucharistickou liturgii, dokud nebude znovuobnovena celistvost těchto pout. Taková koncelebrace by nebyla platným prostředkem a mohlo by se ukázat, že je spíše překážkou k dosažení plného společenství, neboť oslabuje vědomí, jak jsme vzdáleni od cíle, a zavádí nebo schvaluje dvojznačnost té či oné pravdy víry. Cesta k plné jednotě se může vykonat pouze v pravdě. V tomto ohledu příkaz církevního zákona nenechává prostor nejistotám podle mravní normy vyhlášené II. vatikánským koncilem.
Chtěl bych nicméně zdůraznit, co jsem řekl v encyklice Ut unum sint poté, co jsem zmínil nemožnost společného slavení eucharistie: „Přesto vřele toužíme po tom, abychom společně slavili jedinou eucharistii Páně, a tato touha se již stává společnou chválou, toutéž prosbou. Společně se obracíme k Otci a stále více tak činíme «s jedním srdcem»“.

45. Jestliže v žádném případě není legitimní koncelebrovat, chybí-li plné společenství, nenastává totéž vzhledem k vysluhování eucharistie za zvláštních okolností jednotlivým osobám, náležejícím do církví nebo církevních společenství, jež nejsou v plném společenství s katolickou církví. V tomto případě je totiž cílem postarat se v těžké duchovní nouzi o věčnou spásu jednotlivých věřících a ne uskutečňovat vzájemné společenství, což je nemožné do té doby, dokud nebudou plně navázány viditelné svazky církevního společenství.
V tomto smyslu postupoval II. vatikánský koncil, když určil, jak se zachovat vůči východním křesťanům, kteří jsou v dobrém úmyslu odděleni od katolické církve, sami žádají přijetí eucharistie od katolického kněze a jsou dobře připraveni. Tento způsob jednání pak schválily oba kodexy, v nichž je s patřičnými úpravami brán v úvahu případ jiných, nikoli východních křesťanů, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví.

46. V encyklice Ut unum sint jsem sám ocenil tento normativ, který umožňuje postarat se pomocí vhodného rozlišování o spásu duší: „Je pro nás důvodem k radosti si připomenout, že za určitých daných okolností mohou katoličtí kněží udělovat svátosti eucharistie, smíření a pomazání nemocných jiným křesťanům, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví, ale vřele touží tyto svátosti přijmout, svobodně o ně žádají a projevují víru, kterou katolická církev v tyto svátosti chová. Na druhé straně se mohou v určitých případech a za zvláštních okolností k těmto svátostem udělovaným služebníky církví, v nichž jsou tyto svátosti platné, uchylovat také katolíci“.
Je třeba dobře hledět na tyto podmínky, které nelze obejít, i když se jedná o zvláštní případy, protože odmítnutí jedné či více pravd víry o těchto svátostech, mezi nimi také nezbytnosti služebného kněžství k jejich platnosti, činí žadatele nedisponovaným k jejich legitimnímu přijetí. A také opačně: katolický věřící nebude moci obdržet přijímání v komunitě, jíž chybí platná svátost kněžského svěcení.
Věrné dodržování všech stanovených předpisů v této otázce je projevem a zároveň zárukou jak lásky k Ježíši Kristu v Nejsvětější svátosti, tak k bratřím jiného křesťanského vyznání, kterým jsme povinni svědčit o pravdě, ale i k samému rozvíjení jednoty.

Pátá kapitola

Důstojné slavení eucharistie

47. Kdo čte v synoptických evangeliích vyprávění o ustanovení eucharistie, zůstane zasažen prostotou a zároveň „vážností“, s jakou Ježíš večer při Poslední večeři ustanovuje tuto velkou svátost. Epizoda pomazání v Betánii je v jistém smyslu předehrou. Jedna žena, kterou Jan označuje jako Marii, Lazarovu sestru, vylévá na Ježíšovu hlavu nádobku s drahocenným olejem a vyvolá u učedníků – zvláště u Jidáše – (srov. Mt 26,8; Mk 14,4; srov. Jan 12,4) – protest, jako by takové gesto vzhledem k potřebám chudých bylo nějakým „nesnesitelným“ mrháním. Avšak Ježíš to hodnotí docela jinak. Aniž by cokoli odnímal povinnosti lásky k potřebným, jimž se budou muset učedníci vždycky věnovat – „chudé máte mezi sebou vždycky“ (Mt 26,11; Mk 14,7; srov. Jan 12,8) –, hledí k nadcházející události své smrti a svého pohřbu a cení si pomazání, které provedla jako předjímání oné pocty, jíž jeho tělo bude nadále hodno i po smrti, protože je nerozlučně spojené s tajemstvím jeho osoby.
Vyprávění v synoptických evangeliích pokračuje pověřením, které dal Ježíš učedníkům, aby pečlivě připravili „velkou místnost“, potřebnou k tomu, aby mohli jíst velikonoční večeři (srov. Mk 14,15; Lk 22,12), a vyprávěním o ustanovení eucharistie. Příběh dává aspoň částečně zahlédnout rámec hebrejských obřadů velikonoční večeře až ke zpěvu Hallel (srov. Mt 26,30; Mk 14,26) a nám předává střízlivě a slavnostně, i když ve variantách různých tradic, slova, která Kristus pronesl nad chlebem a vínem, které on přijal jako konkrétní vyjádření svého vydaného těla a prolité krve. Evangelisté připomínají všechny tyto podrobnosti ve světle už v prvotní církvi konsolidované praxe „lámání chleba“. Jisté je, že už od Ježíšova živého gesta nese událost Zeleného čtvrtku viditelně rysy liturgického „cítění“, formovaného podle starozákonní tradice a připraveného znovu se zformovat do křesťanského slavení v souladu s novým obsahem velikonočních svátků.

48. Jako žena, která Ježíše pomazala v Betánii, tak i církev se nebála „mrhat“ a vydala to nejlepší ze svých zdrojů, aby vyjádřila svůj adorující úžas před nesmírným darem eucharistie. O nic méně než první učedníci, pověření připravit „velkou místnost“, cítila se církev v průběhu staletí a střídání kultur vybízena slavit eucharistii v kontextu důstojném tak velkého tajemství. Křesťanská liturgie se zrodila v návaznosti na Ježíšova slova a gesta a rozvinula židovské rituální dědictví. Vždyť co by mohlo vůbec stačit, aby se přiměřeným způsobem vyjádřilo přijetí daru, v němž se božský Ženich stále dává církvi-nevěstě, v němž předkládá jednotlivým generacím věřících na dosah ruky Oběť, kterou jednou provždy přinesl na kříži, a stává se pokrmem všem věřícím? Jestliže pojetí „hostiny“ vnuká důvěrnost, církev nikdy nepodlehla pokušení banalizovat tuto „důvěrnou známost“ se svým Ženichem a nezapomněla, že je také jejím Pánem a že „hostina“ zůstává vždycky hostinou obětní, poznamenanou krví prolitou na Golgotě. Eucharistická hostina je opravdu „posvátná“ hostina, při níž prostota znamení skrývá hlubiny Boží svatosti: O Sacrum convivium, in quo Christus sumitur! Chléb, který je lámán na našich oltářích a který je nám předkládán jako poutníkům na cestách světa, je „panis angelorum“, chléb andělů, k němuž nelze přistoupit jinak než s pokorou setníka z evangelia: „Pane, nezasloužím si, abys vešel do mého domu“ (Mt 8,8; Lk 7,6).

49. V návaznosti na tento vznešený smysl pro tajemství pochopíme, jak se víra církve v eucharistické tajemství vyjadřovala v dějinách nejen vnitřním postojem zbožnosti, nýbrž i skrze řadu vnějších projevů zaměřených na to, aby vyvolávaly a zdůrazňovaly velikost slavené události. To postupně vedlo k tomu, že vznikl zvláštní statut organizace eucharistické liturgie s ohledem na různé legitimně zřízené církevní tradice. Na tomto základě se také rozvinulo bohaté umělecké dědictví. Architektura, sochařství, malířství i hudba se nechaly vést křesťanským tajemstvím a v eucharistii nalezly, ať přímo či nepřímo, podnět velké inspirace.
Bylo tomu tak například u architektury, která, jakmile to historický kontext dovolil, zaznamenala přechod od počátečních míst slavení eucharistie v domech křesťanských rodin k vznešeným bazilikám prvních staletí, k impozantním středověkým katedrálám a nakonec až k velkým nebo malým kostelům, kterými jsou posety země, kam křesťanství dospělo. Formy oltářů a svatostánků se vyvíjely v prostorách liturgických míst a řídily se nejen inspirací, nýbrž i předpisy konkrétního chápání daného tajemství. Totéž se dá říci o duchovní hudbě, jestliže máme na mysli inspirované melodie gregoriánského chorálu, nebo tolik velkých skladatelů, kteří se překonávali ve zpracovávání liturgických textů mše svaté. A neexistuje snad v oblasti předmětů a oděvů užívaných pro slavení eucharistie nesmírné množství artefaktů, od výrobků kvalitních řemeslníků k opravdovým uměleckým dílům?
Lze proto říci, že eucharistie kromě toho, že utvářela církev a spiritualitu, silně poznamenala i kulturu, zvláště v estetickém prostředí.

50. V tomto úsilí o nahlížení tohoto tajemství, vnímaném z obřadního a estetického hlediska, v jistém smyslu „soutěžili“ křesťané Západu i Východu. Jak neděkovat Pánu zvláště za přínos, který dala křesťanskému umění velká architektonická a malířská díla řecko-byzantské tradice a celé zeměpisné a kulturní slovanské oblasti? Na Východě si posvátné umění uchovalo zvlášť silný smysl pro tajemství a podněcovalo umělce, aby nepojímali své nasazení ve vytváření krásy pouze jako výraz vlastní geniality, nýbrž také jako skutečnou službu víře. Ti pak šli daleko za prostou technickou obratnost a uměli se ochotně otevírat vanutí Božího Ducha.
Nádhera architektur a mozaik křesťanského Východu i Západu je všeobecným bohatstvím věřících a nese sama v sobě přání a řekl bych i záruku žádoucí plnosti společenství ve víře a ve slavení. To předpokládá a vyžaduje, tak jako na slavném obrazu Trojice od Rubljeva, hluboce eucharistickou církev, v níž sdílení tajemství Krista v lámaném chlebě je jakoby ponořeno do nevýslovné jednoty tří Božských Osob a činí ze samé církve „ikonu“ Trojice.
V tomto pojetí umění, které ve všech svých prvcích tíhne k vyjádření smyslu eucharistie podle učení církve, je třeba věnovat veškerou pozornost normám, které řídí výstavbu a zařizování posvátných budov. Církev vždy ponechávala umělcům rozsáhlý tvůrčí prostor, jak dokazují dějiny a jak jsem to já sám zdůraznil v Listu umělcům. Avšak posvátné umění se musí vyznačovat svou schopností přiměřeně vyjadřovat tajemství uchopené v plnosti víry církve a podle pastoračních pokynů, vhodně vydaných příslušnou autoritou. To platí jak pro figurativní umění, tak pro duchovní hudbu.

51. To, k čemu v oblasti posvátného umění a liturgické kázně došlo v zemích s dlouhou křesťanskou tradicí, se rozvíjí také na světadílech, kde je křesťanství mladší. Tuto orientaci vzal za svou II. vatikánský koncil ohledně požadavku zdravé a řádné „inkulturace“. Na svých četných pastoračních cestách jsem měl ve všech částech světa možnost pozorovat, jaké vitality je schopna eucharistická slavnost v kontaktu s formami, styly a senzibilitou různých kultur. Tím, že se eucharistie přizpůsobuje pestrým podmínkám času a místa, poskytuje pokrm nejen jednotlivcům, nýbrž celým národům, a utváří křesťansky inspirované kultury.
Nicméně je nutné, aby tato důležitá přizpůsobovací práce byla vykonávána se stálým vědomím nevýslovného tajemství, s nímž je každá generace povolána se konfrontovat. Tento „poklad“ je příliš veliký a cenný, než abychom riskovali, že jej ochudíme nebo ohrozíme pokusy či praktikami zavedenými bez pozorného ověření ze strany příslušných církevních autorit. Ústřední postavení eucharistického tajemství je ostatně takové, že vyžaduje, aby se ověřování provádělo v úzké spolupráci ve Svatým stolcem. Jak jsem psal v postsynodální apoštolské exhortaci Ecclesia in Asia, „podobná spolupráce je nezbytná, protože posvátná liturgie vyjadřuje a slaví jedinou víru, kterou vyznávají všichni, a jelikož je dědictvím celé církve, nemůže být určována místními církvemi izolovanými od univerzální církve“.

52. Z toho, co bylo řečeno, pochopíme velkou odpovědnost, jakou mají při slavení eucharistie především kněží, jimž přísluší, aby jí předsedali in persona Christi, a tak zajišťovali svědectví a službu sdílení nejen společenství, které se slavnosti přímo účastní, nýbrž také univerzální církvi, která je s eucharistií spojena. Je bohužel třeba litovat toho, že především v počátcích let pokoncilní liturgické reformy nechyběla zneužívání, jež mnohým přinesla utrpení, z důvodů špatně pochopené tvořivosti a přizpůsobování. Určitá reakce na „formalismus“ vedla některé, v některých zemích více než v jiných, že nepovažovali za závazné „formy“, jež zvolila velká liturgická tradice církve a její učitelský úřad, a že zavedli neschválené a často zcela nevhodné novinky.
Považuji proto za svou povinnost naléhavě vyzvat k tomu, aby se při slavení eucharistie věrně dodržovaly liturgické normy. Jsou totiž konkrétním výrazem autentické církevní povahy eucharistie, to je jejich nejhlubším smyslem. Liturgie není nikdy něčím soukromým vlastnictvím, ani celebranta, ani společenství, v níž se tajemství slaví. Apoštol Pavel se musel na komunitu v Korintu obrátit ostrými slovy kvůli závažným nedostatkům při jejich slavení eucharistie, které vedly k rozdělením (schísmata) a k vytváření frakcí (hairéseis) (srov. 1 Kor 11,17-24). I v naší době by mělo být znovuobjeveno dodržování liturgických norem a chápáno jako odlesk a svědectví jedné, všeobecné církve, jež se zpřítomňuje v každém slavení eucharistie. Kněz, který slouží mši svatou věrně podle liturgických předpisů, a společenství, které se podle nich řídí, ukazují mlčenlivým, ale výmluvným způsobem svou lásku k církvi. Právě kvůli tomu, aby se posílil tento hluboký smysl pro liturgické předpisy, požádal jsem příslušná dikasteria Římské kurie, aby k tomuto tak důležitému tématu připravila konkrétnější dokument s odkazy právního charakteru. Nikomu není dovoleno podceňovat tajemství, svěřené do našich rukou: je příliš veliké, než aby si někdo mohl dovolit zacházet s ním podle osobní svévole, která by nerespektovala jeho posvátný charakter a univerzální rozměr.


Šestá kapitola

Ve škole Marie, „ženy eucharistie“

53. Chceme-li objevit důvěrný vztah, který poutá církev k eucharistii, v celém jeho bohatství, nesmíme zapomínat na Marii, Matku církve a její vzor. V apoštolském listu Rosarium Virginis Mariae jsem poukázal na nejsvětější Pannu jako na učitelku kontemplace Kristovy tváře a mezi tajemství světla jsem vložil také ustanovení eucharistie. Vždyť Maria nás může k této svátosti vést, protože k ní má hluboký vztah.
Na první pohled evangelium o tomto tématu mlčí. Ve vyprávění o ustanovení, večer na Zelený čtvrtek, se o Marii nemluví. Naopak se ví, že byla přítomna mezi apoštoly, „kteří jednomyslně setrvávali v modlitbách“ (Sk 1,14) v první komunitě shromážděné po nanebevstoupení v očekávání Letnic. Tato její přítomnost nemohla jistě chybět při slavení eucharistie mezi věřícími první křesťanské generace, vytrvalými „v lámání chleba“ (Sk 2, 42).
Ale kromě její účasti na eucharistické hostině lze Mariin vztah k eucharistii nepřímo odvíjet od jejího vnitřního postoje. Maria je „žena eucharistie“ celým svým životem. Církev, která hledí na Marii jako na svůj vzor, je povolána napodobovat ji také v jejím vztahu k tomuto přesvatému tajemství.
54. Mysterium fidei! Je-li eucharistie tajemstvím víry, které natolik přesahuje náš rozum, že se musíme zcela svěřit Božímu slovu, nikdo nám nemůže být oporou a vůdcem v podobném postoji tak jako Maria. Když opakujeme Kristovo gesto při Poslední večeři, abychom splnili jeho příkaz: „To čiňte na mou památku!“, přijímáme zároveň Mariinu výzvu uposlechnout ho bez váhání: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (Jan 2,5). Svou mateřskou starostlivostí prokázanou na svatbě v Káně Galilejské jako by nám říkala: „Neváhejte a důvěřujte slovu mého Syna. On byl s to proměnit vodu ve víno, a stejně je také schopen učinit z chleba a vína své tělo a svou krev, a odevzdat tak v tomto tajemství věřícím živou památku na svou Paschu a stát se «chlebem života»“.

55. V jistém smyslu žila Maria svou eucharistickou víru ještě dříve, než byla eucharistie ustanovena, už tím, že poskytla své panenské lůno k vtělení Božího slova. Eucharistie odkazuje na utrpení a vzkříšení, ale navazuje zároveň na vtělení. Maria počala při Zvěstování Božího Syna také ve fyzické podobě těla a krve a předjímala tak v sobě to, co se v jisté míře svátostně uskutečňuje v každém věřícím, který přijímá tělo a krev Páně pod způsobami chleba a vína.
Existuje ostatně hluboká analogie mezi fiat, pronesené Marií v odpověď na andělova slova, a amen, které pronáší každý věřící, když přijímá tělo Páně. Od Marie se vyžadovalo, aby věřila, že ten, kterého počala „působením Ducha Svatého“, je „Boží Syn“ (srov. Lk 1,30-35). V souvislosti s vírou Panny se po nás v eucharistickém tajemství chce, abychom věřili, že týž Ježíš, Syn Boží a Syn Mariin, se zpřítomňuje s celým svým boho-lidským bytím pod způsobami chleba a vína.
„Blahoslavená, která jsi uvěřila“ (Lk 1,45); Maria v tajemství Vtělení předjímala také eucharistickou víru církve. Když při navštívení nese v lůně Slovo, jež se stalo tělem, stává se jakoby „svatostánkem“ – prvním svatostánkem v dějinách –, kde Syn Boží, lidským očím ještě neviditelný, se nechává zdravit Alžbětou, jako by téměř „vyzařoval“ své světlo skrze Mariiny oči a hlas. A uchvácený Mariin pohled, když kontempluje tvář sotva narozeného Krista a když ho tiskne ve své náruči, není to snad nevyrovnatelný vzor lásky, jímž se má inspirovat každé naše přijímání eucharistie?

56. Maria vzala za svůj obětní charakter eucharistie celým svým životem vedle Krista, a to nejen na Kalvárii. Když nesla dítě do jeruzalémského chrámu, „aby ho představila Pánu“ (Lk 2,22), slyšela, jak jí stařec Simeon zvěstuje, že ono Dítě bude „znamením, kterému se bude odporovat“ a že „meč“ pronikne také její duši (srov. Lk 2,34-35). Předpověděl tak drama ukřižovaného Syna a jistým způsobem naznačil „stabat Mater“ Panny u paty kříže. Tím, že se Maria den po dni připravovala na Kalvárii, žila jakýsi druh „předjímané eucharistie“, dalo by se říci „duchovní přijímání“ touhy a odevzdání se, které dojde svého naplnění ve spojení se Synem v utrpení a vyjádří se pak v povelikonoční době její účastí na eucharistické slavnosti, které budou coby „památce“ utrpení předsedat apoštolové.
Jak si můžeme představit Mariiny city, když slyšela z úst Petra, Jana, Jakuba a ostatních apoštolů slova Poslední večeře: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává“ (Lk 22,19)? Ono tělo vydané v oběť a zpřítomněné pod svátostnými způsobami bylo totéž tělo, které ona počala ve svém lůně! Přijímat eucharistii muselo pro Marii znamenat téměř jako znovu přijímat v lůno ono srdce, které tepalo souhlasně s jejím, a znovu prožívat, co sama zakoušela pod křížem.

57. „To čiňte na mou památku“ (Lk 22,19). V „památce“ Kalvárie je přítomno všechno, co Kristus vykonal ve svém utrpení a ve své smrti. Proto nechybí to, co Kristus vykonal také vůči Matce a v náš prospěch. Jí totiž svěřil milovaného učedníka a v něm jí svěřuje každého z nás: „Hle, tvůj syn!“ Stejně říká také každému z nás: „Hle, tvá matka!“ (srov. Jan 19,26-27).
Prožívat v eucharistii památku Kristovy smrti znamená také stále přijímat tento dar. Znamená to vzít k sobě podle Janova příkladu tu, která je pokaždé dávána jako Matka. Znamená to přijmout zároveň závazek připodobnit se Kristu, vstoupit do školy Matky a nechat se jí doprovázet. Maria je přítomna s církví a jako její Matka v každé naší eucharistické slavnosti. Jsou-li církev a eucharistie neoddělitelnými skutečnostmi, totéž je třeba říci o dvojici Maria a eucharistie. Také proto je vzpomínka na Marii při slavení eucharistie již od antické doby jednomyslná v církvích Východu i Západu.

58. V eucharistii se církev plně spojuje s Kristem a jeho obětí a osvojuje si Mariina ducha. Je to pravda, kterou můžeme prohloubit, když si znovu pročteme Magnificat pod zorným úhlem eucharistie. Vždyť eucharistie je jako Mariin chvalozpěv především chválou a díkůvzdáním. Když Maria zvolá: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli“, nese v lůně Ježíše. Chválí Otce „za“ Ježíše, ale chválí ho také „v“ Ježíši a „s“ Ježíšem. A právě toto je „eucharistický postoj“.
Zároveň Maria připomíná veliké věci, které Bůh vykonal v dějinách spásy podle příslibu daného otcům (srov. Lk 1,55), a zvěstuje div, který je všechny překoná, výkupné Vtělení. V Magnificat je konečně přítomna i eschatologická povaha eucharistie. Pokaždé, když se nám Boží Syn představuje v „chudobě“ svátostných znamení chleba a vína, je vložen do světa zárodek nových událostí, v nich jsou „mocní sesazeni z trůnu a ponížení povýšeni“ (srov. Lk 1,52). Maria opěvuje „nová nebesa a novou zemi“, které v eucharistii nacházejí své předjímání a v jistém smyslu svůj program a plán. Vyjadřuje-li Magnificat Mariinu spiritualitu, pak nám nic nepomáhá žít eucharistické tajemství víc než tato spiritualita. Eucharistie je nám dána, aby náš život, stejně jako Mariin, byl jediným Magnificat!

Závěr

59. „Ave, verum corpus natum de Maria Virgine!“ Před několika lety jsem slavil 50. výročí svého kněžství. Zakouším dnes milost, že mohu předložit církvi tuto encykliku o eucharistii na letošní Zelený čtvrtek, který připadá na 25. rok mé služby na Petrově stolci. Činím to se srdcem plným vděčnosti. Už více než půl století, každý den od onoho 2. listopadu 1946, kdy jsem slavil svou první mši svatou v kryptě sv. Leonarda ve wawelské katedrále v Krakově, jsou mé oči upřeny na hostii a na kalich, v němž se čas a prostor jakýmsi způsobem „setkaly“ a drama Golgoty se představilo živé, a odhalilo svou tajemnou „současnost“. Každý den má víra mohla poznávat v proměněném chlebě a vínu božského Poutníka, který se jednoho dne připojil ke dvěma učedníkům jdoucím do Emauz, aby jim otevřel oči pro světlo a srdce pro naději (srov. Lk 24,13-35).
Dovolte, moji milovaní bratři a sestry, abych s vnitřním uchvácením a v doprovodu vaší víry a k její posile, vydal své svědectví víry Nejsvětější svátosti. „Ave, verum corpus natum de Maria Virgine, vere passum, immolatum, in cruce pro homine!“ Zde se nachází poklad církve, srdce světa, záruka cíle, po němž každý člověk, byť i nevědomě, dychtí. Velké tajemství, které nás přesahuje a jistě i vystavuje tvrdé zkoušce naši mysl, aby šla za zdánlivou podobu. Zde naše smysly klamou – „visus, tactus, gustus in te fallitur“, stojí v hymnu Adoro te devote –, avšak nám stačí holá víra, zakořeněná v Kristově slově a nám předaná apoštoly. Dovolte, abych jako Petr na konci eucharistické řeči v Janově evangeliu opakoval Kristu ve jménu celé církve, ve jménu každého z vás: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života“ (Jan 6,68).

60. Na úsvitu tohoto třetího tisíciletí jsme my všichni, synové církve, vybízeni žít s novým nadšením křesťanským životem. Jak jsem napsal v apoštolském listu Novo millennio ineunte, „nejde o vymýšlení nějakého «nového programu». Program už tu je; stále týž, odvozený z evangelia a živé tradice. Jeho středem je vlastně sám Kristus, kterého máme poznat, milovat, následovat, abychom v něm mohli žít trinitární život a s ním přetvářet dějiny až do jejich dovršení v nebeském Jeruzalémě“. Uskutečňování tohoto programu obnoveného zápalu v křesťanském životě prochází skrz eucharistii.
Každé úsilí o svatost, každá činnost tíhnoucí k tomu, aby uskutečnila poslání církve, každé provedení pastoračních plánů musí čerpat nezbytnou sílu z eucharistického tajemství a k němu se musí zaměřovat jako k svému vyvrcholení. V eucharistii máme Ježíše, jeho výkupnou oběť, jeho vzkříšení, dar Ducha Svatého, adoraci, poslušnost a lásku k Otci. Kdybychom zanedbávali eucharistii, jak bychom mohli najít lék na svou krajní nouzi?

61. Eucharistické tajemství – oběť, přítomnost, hostina – nepřipouští zredukování ani zneužívání; je třeba je prožívat v jeho celistvosti, jak ve slavnostní události, v intimním rozhovoru s Ježíšem, právě přijatým ve svatém přijímání, tak ve chvíli modlitby při eucharistické adoraci mimo mši svatou. Tehdy se církev pevně buduje a vyjadřuje to, čím je: jedna, svatá, všeobecná a apoštolská; lid, chrám a Boží rodina; tělo a nevěsta Kristova, oživovaná Duchem Svatým; univerzální svátost spásy a hierarchicky uspořádané společenství.
Cesta, kterou se církev ubírá v těchto prvních letech třetího tisíciletí, je také cestou obnoveného ekumenického úsilí. Poslední desetiletí druhého tisíciletí, jež vyústila do Velkého jubilea, nás pobízela tímto směrem a nabádala všechny pokřtěné, aby odpovídali na Ježíšovu prosbu „ut unum sint“ (Jan 17,11). Je to dlouhá cesta posetá překážkami, které přesahují lidské schopnosti; ale máme eucharistii a před ní můžeme slyšet na dně svého srdce táž slova, která slyšel prorok Eliáš, jako by byla řečena nám: „Vstaň a jez, protože máš před sebou dlouhou cestu“ (1 Král 19,7). Eucharistický poklad, který nám dal Pán k dispozici, nás podněcuje k dosažení cíle spočívajícího v plném společenství se všemi bratry, s nimiž nás spojuje společný křest. Abychom tento poklad nepromrhali, je třeba respektovat požadavky vyplývající z toho, že je svátostí společenství ve víře a v apoštolské posloupnosti.
Přikládáme-li eucharistii veškerou důležitost, jakou zasluhuje, a dbáme-li s veškerou péčí, abychom neoslabovali některý její rozměr nebo požadavek, ukazujeme, že jsme si opravdu vědomi velikosti tohoto daru. Vybízí nás k tomu nepřerušená tradice, jež od prvních staletí byla svědkem toho, jak je křesťanská komunita bdělá při uchovávání tohoto „pokladu“. Pobízená láskou se církev stará, aby předala následujícím křesťanským generacím víru a učení o eucharistickém tajemství, aniž by z něj ztratila byť jakýkoli úlomek. Není nebezpečí, že by se při péči o toto tajemství přehánělo, protože „v tomto tajemství je shrnuto celé tajemství naší spásy“.

62. Vstupme, moji milovaní bratři a sestry, do školy svatých, velkých příkladů opravdové eucharistické úcty. V nich nabývá eucharistická teologie veškerou zář žité zkušenosti, „nakazí nás“ a v jistém slova smyslu nás „zahřívá“. Naslouchejme především nejsvětější Panně Marii, v níž se eucharistické tajemství jeví více než v kom jiném jako tajemství světla. S pohledem upřeným na ni poznáváme, jakou má eucharistie proměňující sílu. V ní vidíme svět obnovený v lásce. Když ji kontemplujeme, jak byla vzata na nebe s duší i tělem, vidíme záblesk „nových nebes“ a „nové země“, které se otevřou našim očím při druhém Kristově příchodu. Eucharistie je jejich zárukou na zemi a jistým způsobem předjímání: „Veni, Domine Jesu!“ (Zj 22,20) .
V prostých způsobách chleba a vína, proměněných v jeho tělo a krev, Kristus kráčí s námi jako naše síla a náš pokrm na cestu a činí z nás svědky naděje pro všechny. Zakouší-li rozum tváří v tvář tomuto tajemství své meze, srdce osvícené milostí Ducha Svatého dobře tuší, jak se zachovat, a noří se do adorace a do bezmezné lásky.
Vzbuďme city jako sv. Tomáš, svrchovaný teolog a zároveň vášnivý opěvovatel eucharistického Krista, a dovolme, aby se i náš duch otevřel v naději na kontemplaci cíle, po němž srdce, žíznící po radosti a pokoji, dychtí:

„Bone pastor, panis vere,
Jesu nostri miserere…“

Dobrý pastýři, pravý chlebe,
Ježíši, smiluj se nad námi:
živ nás a ochraňuj
doveď nás do věčné vlasti
v zemi živých;

Ty, který všechno víš a můžeš,
který nás na zemi živíš,
veď své bratry
k nebeskému stolu,
do radosti svých svatých.

Dáno v Římě, u sv. Petra, 17. dubna na Zelený čtvrtek 2003,
v pětadvacátém roce mého pontifikátu, v Roce růžence