Hvízdající plíce - o mladém doktorovi

Proč je chytrý ten, kdo si dá říci?
Protože jednotlivci, zvláště začátečníci, nemohou znát všechno.
_____________________

A. J. Cronin byl tehdy mladým lékařem v jedné skotské vesnici. Poslechněme si jeho vyprávění:

Zdálo se mi, že jsem ve vsi rychle získal uznání. Možná, že jsem měl příliš velký úspěch, protože jsem začínal být poněkud domýšlivý. Můj starší kolega, dr. Cameron, na mě vrhal jízlivé pohledy, když jsem si byl příliš jistý svou diagnózou.

Jednoho dne jsem seděl v laboratoři, když do dveří strčila hlavu naše kuchařka Janeta. „U Duncana se něco děje. Chce okamžitě doktora.“
U vchodu jsem našel mimořádně rozrušeného Duncana.
„Je to to děcko,“ řekl.
„Zle?“

„Strašně zle. Maličká nemůže popadnout dech, tak strašně jí hvízdá na plících. Porodní bába myslí, že je to zápal plic.“
„Ach, tyhle porodní báby,“ pomyslel jsem si, „ty vědí vždycky víc než doktoři.“ – „Dobrá, hned tam jdeme," rozhodl jsem.

Když jsme dorazili k domu, vyšli jsme do prvního patra. Už na schodech jsem uslyšel dech dítěte. Ošklivé, pisklavé dýchání, které mnou otřáslo. Obrátil jsem se na matku polomrtvou strachem: „Mohla byste, prosím vás, odhrnout záclony, abych měl trochu světla?“

Tu se hned ozvala dotěrná porodní bába: „To já jsem nařídila zatáhnout záclony. Copak nevidíte, že světlo dítě dráždí?“ „Nejsem kočka,“ odsekl jsem. „Potmě nevidím.“

Ubohá asi roční holčička byla velmi neklidná. Tvářičky měla rozpálené a nateklé, házela sebou, chytala se pokrývky, drápala se po obličeji - a nad tím vším ten strašný hvízdavý dech. Změřil jsem jí teplotu - 37,5. Pak jsem si ji poslechl na hrudníku, což byla těžká práce, protože nevydržela ani chvilku v klidu.

Byl jsem bezradný. Tenhle hvízdavý dech nemohl být zápal plic. Bylo to něco, s čím jsem se ještě nesetkal. Byl jsem bezradný a znepokojený. Ale abych tam tak hloupě nestál, řekl jsem: „Je to plíce.“

„Plíce,“ opakovala porodní bába a obrátila oči ke stropu. „Jako bych to hned nevěděla! Řekněte nám raději, co máme dělat, než se nám náš drahoušek upíská k smrti.“

„Nedělejte nic,“ řekl jsem vztekle, protože jsem znal její nemožné léčivé prostředky. „Vrátím se hned zpátky, musím dojít pro doktora Camerona.“

„To je nejmoudřejší věc, kterou řekl od té doby, co přišel,“ řekla stará.
Našel jsem doktora Camerona u čaje. „No, copak? Vypadáte trochu rozčileně.“ "Pískající plíce," vyhrkl jsem.
Cameron tázavě zvedl obočí. „To jsem ještě nikdy neslyšel.“ „Tak to uslyšíte teď,“ odsekl jsem.

Krátce nato jsme byli u dítěte. Cameron zvedl holčičku opatrně z kolébky a přiložil jí ucho na hrudník. Zdálo se, že se usmívá. Nebo to byla jen hra světla na jeho vrásčitém obličeji?
Obrátil se k matce: „Má drahá, nemáte nějakou vlásničku - nebo něco takového?“
„Vlásničku,“ zakoktala nevěřícně a sáhla si do uzlu. „Přesně tak,“ pokývl. „A teď nás nechte s kolegou chvilku o samotě, musíme si o něčem pohovořit.“ Napůl se strachem a napůl udiveně vyšla paní Duncanová ze dveří. “A vy jděte také!“ poručil Cameron hrubším hlasem porodní bábě.
„Já tu budu. Možná, že vám s něčím pomůžu.“
Cameron se zakabonil. „Ven!“ zařval, „ale rychle, jinak vás nakopnu do toho vašeho tlustého zadku!“
To bylo příliš i pro otrlou porodní bábu. Vykřikla a zmizela.
Cameron se na mě usmál. „Není to překvapující, čeho se dá dosáhnout laskavostí? - Mimochodem, mladý příteli, víte, co je to slavík?“
„Slavík?“ opakoval jsem zmateně.
„Ano, slavík, jak jsem řekl.“
Beze slova jsem na něho zíral.

„Dobrá,“ řekl Cameron, „vysvětlím vám, co to je. Slavík je takový malý knoflík, který píská, když se do něj foukne. Děti si s tím hrají a rády si to strkají do uší, úst, a dokonce i do nosu.“ Zatímco mluvil, sklonil se s vlásničkou v ruce nad kolébkou. Rychle a šetrně vsunul vlásničku do nosu a zase vytáhl. Pískání hned přestalo.
„Můj Bože,“ vyhrkl jsem.
„Tady máte tu svou hvízdající plíci,“ poznamenal mírně Cameron a držel přitom píšťalku na dlani.

Dítě se na Camerona mile usmálo, natáhlo nožičky a začalo si cucat palec. Zrudl jsem a zahanbeně jsem zamumlal, že jsem ten největší idiot pod sluncem. Natáhl jsem ruku, abych si vzal slavíka. Ale Cameron ho strčil do kapsy. „Ale ne, chlapče," řekl přátelsky. „U mě je dobře schovaný. A když někdy uvidím, že vám trochu přeskočilo, tak ho zase zcela jistě vytáhnu.“

Se svolením zpracováno podle knihy:
Pierre Lefevre, Příběhy psané životem,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno