II. SPIRITUALITA STARÉHO ČLOVĚKA

1. Příprava na stáří. - Pohled na život, založený na osobní, společenské a náboženské soběstačnosti, vede k psychologickému odmítání úvahy o více či méně vzdáleném vlastním stáří. Je takový pohled na život realistický a lidský, jestliže nedokáže dát smysl pozemské existenci jako celku? Má smysl tato frenetická honba za požitky, snaha o sebeprosazení? Vždyť dříve, než člověk dosáhne těchto cílů, zjišťuje, že se mu rozplývají. Proto je třeba si osvojit ještě v mládí pohled na život a spiritualitu, který by dával hlubší smysl naší existenci v každém věku.

Křesťan nemá hledět na svůj věk, ale má se zaměřit na osobní zralost v Kristu. Proto nestačí narodit se, ale je nutné se "znovu narodit z Ducha" (Jan 3,6). Toto znovuzrození zahrnuje neustálé obrácení k hodnotám Ducha svatého, abychom dorostli do "zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti" (Ef 4,13). Náš věk a zralost mají být poměřovány společenstvím církve, které se uskutečňuje v Kristu.

Abychom mohli zjistit svou duchovní situaci, máme k dispozici následující test: nadhodnocujeme působivost, vnější efekt (i v apoštolátu), a lidský obdiv? Snažíme se chápat druhé, i když se liší věkem a mentalitou? Snažíme se být nahraditelní, dokážeme se smát vlastním slabostem, dokážeme se přizpůsobovat nepředvídaným situacím? Ceníme si chvil uvolnění, vyhledáváme okamžiky k zamyšlení, umíme se těšit z drobných radostí, z přírody, z pokoje a umíme se usmát, když snášíme protivenství? Nacházíme čas k naslouchání Bohu a k modlitbám?

Čas k mlčení a kontemplaci se nám pomalu vytrácí. Tím ztrácíme zdroj lidskosti a produchovnění. Riskujeme ztrátu vlastní tváře v horečné činnosti, a když má tato činnost skončit, máme strach, že ztratíme vše jen proto, že jsme si nezvykli hledat své vlastní já, Boha a bližního nad rámec vnější činnosti.

Je potřeba něco změnit, žít niternou spiritualitu, abychom s věkem dozrávali v Kristu.


2. Nebezpečí a hodnoty stáří. - Psychologická životnost je podněcována zájmem o přítomnost a o budoucnost. V psychologické rovině vychází krize stáří z více méně nejasného přesvědčení, že člověk má málo z přítomného života a omezený výhled do budoucnosti. Přichází spontánní obrácení ke vzpomínkám na minulost. Vzpomínky přicházejí oprávněně, protože jsou bohaté na intenzivně prožité chvíle, ale mohou znamenat únik z přítomnosti. Existenční vitalita nevzniká únikem do minulosti. Nelze žít minulostí, člověk jde kupředu, jen když má nějaký cíl, nějakou budoucnost.


Jaká je přítomnost a budoucnost starého člověka?

a) "Přítomnost" starého člověka. - Přijetí vlastního věku a společnosti, v níž žije. To je první reálný požadavek, protože nelze žít jen ve fantazii nebo v neustálém hněvu.
Člověk musí v každém věku brát v úvahu psychofyziologickou podmíněnost a rovněž podmíněnost prostředím. Starý člověk by měl být zralý v této základní "životní moudrosti".
Starý člověk by neměl poroučet svým dospělým dětem, i když žijí s ním nebo pokračují v jeho práci. Neměl by si myslet, že všemu rozumí, ale má plné právo přispívat vlastním názorem. Měl by být schopen stimulovat postup nových lidí na vedoucí místa, třeba i podáním vlastní demise.
Tyto záležitosti by neměly starého člověka zbavovat vlastní "přítomnosti". K ní patří zralý příklad moudrosti, která spočívá v globálním a duchovním pojetí života. Takové chápání starého člověka je typické pro Písmo, kde v NZ řecké slovo "presbyteros" (doslova "starý člověk") je užíváno pro ty, kdo jsou pověřeni duchovním vedením křesťanských společenství.
Starý člověk není automaticky znalcem života. To připomíná i Písmo. Příznačný je v tomto ohledu příběh Zuzany, zachráněné Danielem před zlobou dvou starých soudců (Dan 13,1-63).
Moudrost jako globální vnímání životních hodnot je Boží dar a dozrává v komunikaci s Bohem: "Všechna moudrost je od Hospodina a je s ním na věky" (Sir 1,1).
Nechat se proniknout moudrostí, darem Ducha svatého, a duchovně dozrávat, je úkol jak jednotlivce, tak křesťanského společenství. Žalmista opěvuje plodnost ducha, hojnou u starého člověka, pokud je "spravedlivý", totiž věrný Bohu: "Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanonský cedr ... Ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý ..." (Ž 92 13.15-16).
Svědčit o víře je závazek vyplývající ze křtu, který nám dává účast na Kristově kněžském a prorockém úřadu. Starý člověk ho jedinečně naplňuje předáváním dlouhé životní zkušenosti. Jeho zkušenost se může projevovat buď věrností žitou od mládí, nebo obrácením, které ukazuje na utrpení a zrání v Kristu.
Tato duchovní cesta je zřejmá u svatých, i u nekanonizovaných, kteří právě v posledním úseku svého života měli niterné společenství s Bohem a velké porozumění a citlivost vůči druhým.
Duchovní růst není nic jednoduchého. Přichází únava, uzavřenost, obavy, úzkosti, malé kompenzace věcmi světa. To má na mysli apoštol Pavel, když píše tak realisticky ve svých pastoračních listech: "Starší muži ať jsou střídmí, vážní, rozumní, ať jsou zdraví ve víře, lásce a trpělivosti. Podobně starší ženy ať se chovají důstojně, ať nepomlouvají a nepropadají přílišnému pití vína. Ať vyučují mladší ženy v dobrém a vedou je k tomu, aby měly rády své muže a děti, byly rozumné, cudné, staraly se o domácnost..." (Tit 2,2-5).
Staří lidé mají jednu obtíž: jakým způsobem předávat křesťanskou životní moudrost a vyučovat v dobrém, podle výzvy sv. Pavla? Je to skutečná obtíž, protože existuje jakási alergie na rady starších. Odtud pochází frustrace, když se starým lidem zdá, že už nemají pro koho žít.
Podívejme se na zákon pšeničného zrna, které odumírá, aby dalo život (Jan 12,24). Podívejme se na velikonoční tajemství, které se završuje, když je Kristus na kříži všemi opuštěn a bezmocný. Musíme obnovovat svou víru ve společenství svatých, zdroj životní energie, používaný Duchem svatým k uskutečnění vykoupení v Kristu.
I psychologie uznává, že existují různé způsoby komunikace, a často právě ta neverbální může mít největší význam. Když zemře starý člověk, nezřídka po sobě zanechá nečekané prázdno. Jeho někdy opomíjená, někdy těžko snášená přítomnost dodávala životní energii, i když byla někdy nevyslovenou výzvou k větší snaze o život podle víry. Nepřijetí této výzvy se podobá úniku před hlasem vlastního svědomí.
"Hlas volajícího na poušti" (Lk 3,4), tak nazývá evangelista Ježíšova předchůdce Jana, když na něj vztahuje úryvek z Izaiáše. Starý člověk nabízí vlastní svědectví víry, které obsahuje vnitřní přesvědčení a pokoj, vstřícnost a odříkání. Nepředstírá, že je duchovnější. Spíše touží zhodnotit toto životní období méně obrácené navenek v poněkud odlišné a nenápadné formě apoštolátu, typické pro existenciální situaci stáří.
Starý člověk se má vyhnout falešné spiritualitě, která by ho vedla k uzavřenosti s odůvodněním, že nyní už musí myslet jedině na Boha a na šťastnou smrt. Pravá spiritualita je neustále oživovaná komunikací s Bohem a s bližními. Ta může mít různé formy podle konkrétních okolností, ale vyžaduje otevřenost a zájem o různé lidské problémy. Charakteristická je pro moudrost starého člověka právě schopnost zachovat odstup, a širší perspektiva, která se blíží Boží perspektivě věčnosti.
Psychobiologické poznatky tvrdí, že u ženy způsobuje období přechodu menší zájem o biologickou sexualitu, ale protože má jinou hormonální skladbu než muž, přetrvává psychické sexuální napětí. U muže má toto období menší vliv na psychické a biologické sexuální napětí. Toto konstatování má pomoci vzájemnému pochopení manželů a všech, ženatých i svobodných, že přetrvávající psychická sexuální vitalita je Boží dar, prostředek k překonávání egoistického narcismu a podnět k obnovování obětavé komunikace.
To je "přítomnost" starého člověka z křesťanského pohledu.

b) "Budoucnost" starého člověka. - Jaká je jeho "budoucnost"? Apoštol Pavel o tom píše: "A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme" (2 Kor 4,16). Pohled věřícího spočívá v uskutečňování velikonočního tajemství, k němuž patří mnoho malých umírání a následných vzkříšení. Všechna směřují k definitivnímu vzkříšení v Kristu. To je naše pravá a věčná budoucnost, která dává smysl každému životnímu období, a starý člověk ji může vyjádřit slovy sv. Pavla: "Neboť já již budu obětován, přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval" (2 Tim 4,6-7). Věřící starý člověk se dává až do konce: i když pochopitelně přicházejí různé duchovní krize z důvodu psychofyzické únavy a utrpení ze ztráty drahých, z nedostatečného porozumění přátel, z nedostatku odpovídající péče, na jakou má právo, a z pochopitelné úzkosti z blížící se smrti. Ale znovu povstává a bojuje s vědomím, že Pán je blízko, a odevzdává se mu.
Důvěra v Boha Otce pomáhá starému člověku neobracet se do minulosti, která již patří Božímu milosrdenství. Snaha ospravedlnit se za každou cenu je zbytečná, stejně jako neustálé svalování viny na sebe za chyby v minulosti. Lepší je s klidnou pokorou přiznat, že každý z nás zakouší vlastní ohraničenost, obtíže doby a dopouští se hříchů. Je třeba se spíše zaměřit na současné jednání, protože tato chvíle naší existence nám ještě náleží a máme ji dávat Bohu, který je nám po boku.