Navigace: Tematické texty M ManželstvíDelší texty Intencionální akt (Viktor E. Frankl)
Intencionální akt (Viktor E. Frankl)
Že člověk, pokud opravdově miluje, je v lásce skutečně nastaven na to jednorázové a jedinečné v duchovní osobě partnera, lze objasnit také jednoduše prožívajícímu člověku. Nechme ho jen představit si, že miluje určitého člověka, a že toho člověka nějak navždy ztratí, ať už smrtí nebo odcestováním nebo trvalým odloučením; nabídli bychom mu takříkajíc dvojníka milovaného člověka - jiného člověka, který se původně milovanému psychofyzicky navlas rovná. Ptáme se nyní, zda by milující mohl svou lásku jednoduše přenést na tohoto jiného člověka, a on nám bude muset přiznat, že by toho nebyl schopen. Vskutku se nedá takový „přenos“ opravdové lásky představit. Opravdu milující člověk „míní“ přece ve vší své lásce nikoli nějaké psychické nebo fyzické vlastnosti „na“ milované osobě, míní přece nikoli tu nebo onu zvláštnost, kterou tato osoba má, ale daleko spíše to, čím ve své jedinečnosti „je“. Jedinečná osoba není však zastupitelná, nikde a nikdy a také ne nějakým sebepodobnějším dvojníkem. Pouze „zamilovanému“ by však dvojník asi pomohl. Pouhá zamilovanost by se dala na dvojníka bez dalšího přenést. Neboť ve své zamilovanosti je člověk nastaven pouze na duševní charakter, který partner „má“, ne však na duchovní osobu, kterou partner „je“.
Duchovní osoba jako předmět vlastního milostného nastavení je tedy pro opravdu milujícího člověka nezastupitelná a nezaměnitelná, protože je jednorázová a jedinečná. Z toho však současně vyplývá, že opravdová láska zaručuje již ze sebe samé své trvání v čase. Neboť tělesný stav pomíjí a také jisté uspořádání mysli nevydrží; také onen tělesný stav, který tvoří sexuální stav vzrušení, je přechodný: sexuální pud se zeslabuje dokonce právě svým uspokojením; a ani ono uspořádání mysli, které se označuje jako zamilovanost, není obyčejně trvalé. Duchovní akt však, v němž intencionálně pojímáme duchovní osobu, přetrvává jaksi sebe sama: pokud má jeho obsah platnost, má tuto platnost jednou provždy. Tak zůstává také opravdová láska jako zřejmé uvědomění si nějakého Ty v takovém a ne jinakém jeho bytí ušetřena oné přechodnosti, která postihuje pouhou situačnost tělesné sexuality nebo duševní erotiky.
Láska je více než citový stav. Láska je intencionální akt. V ní je intendováno takové, a ne jiné bytí jiného člověka. Toto „být-takovým“ (So-sein), což je podstata tohoto jiného člověka - je (jako každé „být-takovým“) na existenci koneckonců nezávislé; podstata, „essentia, není odkázána na „existentia“, a proto je nad ni povznesena. Tak a jenom tak je rozumět tomu, že láska může přetrvat smrt milovaného člověka; teprve teď je nám srozumitelné, že láska může být „silnější“ než smrt, tj. než záhuba milovaného člověka v jeho existenci. Existence milovaného člověka je snad smrtí zničena, ale jeho „býti-takovým“ smrtí být zrušeno nemůže. Jeho jedinečná podstata je, stejně jako všechny pravé podstaty, něco nečasového, a potud něco nepřechodného. „Idea“ člověka - kterou právě nazírá ten, kdo ho miluje - patří do říše nadčasové. Nedomnívejme se, že se takovéto úvahy, které jsou nuceny sahat ke scholastickým a platónským myšlenkám, pohybují příliš daleko od prostého prožívání, jehož kognitivní hodnotu přijímáme také my. (126-27
(...)
Láska má tedy na mysli tělesnost milovaného tak málo, že může bez dalšího přetrvat jeho smrt a vytrvat až do vlastní smrti. (128)
(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996, 126-28)