Navigace: Tematické texty V VýchovaDelší texty Jak moc lze předat víru v rodině? (P. Aleš Opatrný)
Jak moc lze předat víru v rodině? (P. Aleš Opatrný)
Lze předat víru v rodině? Mnohdy ne.
Jak víme, moc ne. Nebo: mnohdy ne. Protože víra není něco jako předávaná znalost nebo nacvičená dovednost. A víra roste, jak říkají výrazně oba poslední papežové, ze setkání s milujícím Bohem, který se nám přiblížil v osobě Ježíše Krista. Setkání s Bohem můžeme sice podporovat, ale nemůžeme ho za druhého člověka uskutečnit, i kdybychom chtěli sebevíc.
Je tedy téma naší úvahy nadějné nebo beznadějné? Soudě podle množství rozhovorů, které se točí okolo hledání víry, opouštění života v církvi, popletené víry a odmítané víry potomky upřímně zbožných rodičů jde o téma aktuální. To téma ale v sobě nese nejedno úskalí. Jedno z největších je v tom, že my, rodiče, prarodiče, učitelé, kněží, jsme-li starší než čtyřicet či padesát let, máme sice svou autentickou osobní zkušenost s přijetím či hledáním víry, ale tuto zkušenost jsme nejspíš udělali v prostředí, které se velmi lišilo od toho, ve kterém se nejmladší generaci předává víra dnes. Pro většinu dětí a mladých lidí se silně změnilo prostředí, ve kterém mají víru najít, přijmout, osvojit si ji a to jak ve srovnání s prostředím, v němž žily víru předchozí generace tak ve srovnání s prostředím, ve kterém jsme přijímali a žili víru my, vyrůstající v totalitě. A mají to většinou o mnoho těžší navzdory (a také kvůli) tomu, že jí přijímají ve svobodné společnosti. Což nemá být ani omluva či výmluva, ale snaha o střízlivé konstatování situace.
Naší úvahu, která není ani lamentací, ani receptem, ale výzvou ke společnému přemýšlení, si rozdělíme na několik částí. Budeme uvažovat o situaci, v níž se víra dnes nachází, o změnách v jejím prezentování, a o vzniku a prvotním růstu víry v rodině. Dále o dramatickém období střetu života rodiny s okolním světem a o hledání vlastní identity dospívajícího člověka. A nakonec se pokusím o pravdivá a útěšná slova pro ty, kdo „oplakávají své ztracené syny a dcery“ a více či méně tonou ve vlastních výčitkách.
Víra nová či stará?
Žijeme v Evropě s bohatou křesťanskou tradicí. Ta je vtělena do sakrálních staveb i do našeho běžného slovníku. Je také obsažena v řadě vzorců chování, kde jejich nositelé ani nevědí, že to, co považují za samozřejmé, nějak pramení v křesťanství. Je to například péče o nemocné a nemohoucí, cenění nezištné pomoci apod. Tato tradice, sahající, jak si nyní opakovaně připomínáme, k svatým Cyrilu a Metodějovi i do doby před ně, je pokladem i svízelí.
Křesťanství, je-li chápáno jako dávná tradice a ne jako osobní nalezení cesty, pravdy a života v současnosti, se totiž jeví jako beznadějně minulá záležitost. A my při tom máme zkušenost, že nové (auto, pračka, mobil) je dokonalejší než starší a od toho je jen krůček k přesvědčení, že to, co je za námi - v tomto případě dlouhá křesťanská tradice - je možná „muzejně“ zajímavé a úctyhodné, ale vždy horší než to, co se nám jeví teď jako nové či aspoň současné. Uvažme při tom, že my starší sice známe desítky námitek proti těmto postojům a že víme, jak je křesťanství cenné a nikoliv zastaralé, ale toto naše vědění si mladá generace nemůže jen tak beze všeho včlenit do svého života, jako kdyby si na šaty připjala krásný a cenný špendlík po babičce, naučila se řešit soustavu rovnic o dvou neznámých nebo si koupila ten nejnovější chytrý telefon.
Překážky
Zkusme si připomenout aspoň některé překážky, na které děti, dospívající a nakonec i dospělí mnohdy narážejí, pokud jde o objevení a přijetí křesťanské víry:
- nevíra okolí, která může vést věřícího do pomyslné nebo skutečné izolace;
- předsudky ve vztahu víry a vědy, podle nichž víra před vědou neobstojí;
- určitá exotičnost, ve které se věřící v prostředí světa nachází a která je pro některé nepříjemná a pro ty, kterým je příjemná, je mnohdy spíš jejich víru deformující;
- nepravdivost života věřících (nejhůře: rodičů a jiných k víře vychovávajících);
- požadavky morálky zejména pokud jde o sexuální morálku, které okolí nebere na vědomí;
- nevzdělanost dospělých ve víře a s tím související nekomunikativnost o tématech víry, když se jeví mladým jako problematická;
- nepochopení, k čemu je vlastně víra dobrá, což souvisí s pochopitelnou absencí životních zkušeností mladého člověka ;
- autoritativní až násilné nucení ke stylu životu, který má být křesťanský, kde ale chybí přesvědčení o jeho správnosti a užitečnosti;
- a naopak: až příliš snadné přitakání obecným trendům chování dle hesla:“to víte, je jiná doba“;
- atd.
Velké změny
Je jisté, že jsme v posledních třech až pěti desetiletích nevynalezli nové křesťanství. A kdyby tomu tak bylo, bylo by to špatné. Nicméně změnilo mnohé v motivaci k přijetí víry a k jejímu včlenění do osobního života. Uveďme některé opravdu zásadní proměny:
- posun od motivací strachem (strach z pekla a Božích trestů) k motivaci rozpoznané, přijaté a opětované lásky Boha k člověku a člověk k Bohu (viz například encykliky posledních dvou papežů Deus caritas est čili Bůh je láska a Lumen fidei čili Světlo víry);
- přechod od pouhého „naučeného křesťanství“ (formou školní výuky) k důrazu na osobní přijetí víry jako světla, které osvěcuje celé lidské bytí (vykládá a zdůrazňuje opět encyklika Lumen fidei – nejen ve svém názvu, ale v celém obsahu);
- přechod od autoritativně podaného křesťanství (křesťan je povinen věřit, co mu církev k věření předkládá!) ke křesťanství osobně „uchopenému“, „zvolenému“, „vybojovanému“, stojícímu na osobní volbě a přesvědčení.
Tyto změny se samozřejmě netýkají všech. Ale dá se říci, že postupně „prorůstají“ křesťanstvem v euroamerické civilizaci ač jsou některými odmítány a jinými zase uváděny až do extrémů. Dá se říci, že také mnohdy vytvářejí dělící čáru nebo i barieru porozumění mezi generacemi, pokud jde o předávání a přijetí víry. Zejména pro starší generaci to představuje úkol snažit se chápat „nové i staré“.
Jakou rodinu máme na mysli?
Pokud chceme uvažovat o úspěšném a zdravém předávání víry další generaci v rodině, musíme si položit otázku, jakou rodinu zde máme na mysli. Odpověď je jednoduchá, nikoliv však uspokojující.
Máme nejspíš a právem na mysli rodinu úplnou, kde jsou oba rodiče (pokud možná i prarodiče) zdravě věřícími a víru praktikujícími katolíky. Rodinu stabilní, která se přiměřeně stará o vzdělání svých dětí a která žije v kontaktu s širším, tedy i víře vzdálenějším okolím. Nejde jistě o nedosažitelný ideál, existuje nemalé množství takovýchto rodin. Ale zdaleka nejde o všechny. Je řada rodin neúplných, rodin, kde je jen jeden z rodičů přesvědčeným věřícím nebo rodin, které sice víru nechtějí odložit, ale prakticky se velmi silně připodobňují tomuto světu, a tak, třeba nevědomky, život víry vytěsňují. Nicméně i v takových a podobných ne zcela funkčních rodinách vyrůstají děti a mladí lidé, o jejichž víru nám jde. Je třeba tedy brát tyto skutečnosti vážně a nepředstírat, že jsou všechny rodiny skutečně „základními buňkami církve“ nebo nemyslet si, že u neideálních rodin žádné předání víry není možné. Protože víra, jak už bylo naznačeno, není podobná „předání rodinného majetku“, není jen zachováním bezchybného rodinného stylu v dalších generacích, ale je nalezeným pokladem v poli, který někdo najde dříve, jiný později, někdo nehledá a někdo kope stále tam, kde se poklad nenachází....
Víra a její předávání
Pojednání o obsahu a struktuře křesťanské víry je samostatné a dost rozsáhlé téma. Pro náš účel zůstaneme jen u několika pohledů. Ten první je, že křesťanská víra a styl života (zbožnost, dodržení zásad morálky), odpovídající této víře, spolu souvisí, ale nejsou totožné. Dále je třeba uvážit, že pro někoho je vrcholem zbožnosti, jde-li o vánocích a velikonocích do kostela – a považuje se při tom za dobrého katolíka, jiný se bude zpovídat z neúčasti na mši v situace, kdy ležel v neděli doma s horečkou. Snad by nám při úvahách o předávání víry mohl pomoct jednoduchý příklad. Jádro víry, totiž osobní a niterný vztah důvěry a respektu vůči Bohu, si můžeme představit jako seménko nebo jádro peckoviny. Křesťanský životní styl je potom něco jako sazenice, která ze semena vyrostete. A konečně ovoce víry je plodem. Jak známo není možné vypěstovat sazenici bez semene a nelze sklízet plody z pouhé sazenice. (Jde o příklad, bádavé zahradníky prosím, aby nezkoumali, jak by to šlo také jinak). Co bychom my, starší,nejraději předali mladším? Nejspíš všechno naráz: semeno, sazenici i plody. Což samozřejmě nejde. Je tedy možné předat semeno víry? S odpovědí váhám. Protože předat niterný vztah člověka k Bohu není dost dobře možné. Proto nechme spíš Pána Boha, aby zaséval semena a uvažujme o tom, jak budeme o jejich růst, když se uchytí, pečovat. Jak budeme „opatrovat sazenice“. Možná, že se to někomu bude zdát málo. Ale co se dá dělat uděláte se semenem, které ne neuchytí? A porostou ředkvičky na záhonu rychleji, když je budeme vytahovat do výšky? Každý růst má své tempo. A o víře to platí samozřejmě také.
Na to navážeme další poznámku. Jakkoliv je žádoucí, aby semeno víry bylo v rodině do dítěte zaseto (a křest je k tomu velkou pomocí, byť ne zárukou automatického úspěchu), není takzvané předávání víry v rodině jedinou cestou, jak se víra předává v generacích. Zejména v městských farnostech v naší zemi nebo v sekularizovaní Francii dnes nacházíme nezanedbatelné množství lidí, kteří víru našli až v dospělém či opravdu zralém věku, poznávají ji a buď jsou pokřtění, nebo teprve objevují křest, který kdysi „utrpěli“ a nic o jeho smyslu dlouho nevěděli.
Nakonec uvažme, že nejsnáze lze vnímat a hodnotit způsob života (chodí - nechodí do kostela, chodí - nechodí ke svátostem), což je sice také důležité, ale o kvalitě víry nám to zdaleka všechno neřekne. Mnohem důležitější je rostoucí vztah s Bohem v nitru člověka, ze kterého to ostatní, tedy způsob života a ovoce víry může vyrůst. Je to ovšem špatně pozorovatelné, podobně, jako lze těžko pozorovat vývoj klíčku obilného zrna, zasetého do země. Zvlášť u dospívajících je třeba mít toto na mysli včetně úvahy, že nám právě to jádro rostoucího vztahu k Bohu dovedně skrývají a jen navenek odmítají dělat to, co my starší od nich chceme (třeba aby se s námi modlili...).
Zbožná či bez-božná praxe života je vidět. Křesťanskou praxi života lze jistě naučit případně vyžadovat, ale k tomu, aby jí člověk přijal skutečně za svou, potřebuje být motivován. Vztah důvěry k Bohu a ochotu nechat se jim vést, v podstatě naučit nelze. Lze o tom svědčit, lze v tom do jisté míry druhé povzbuzovat. Ale jádro víry je v podstatě vztah lásky Boha k člověku a člověka k Bohu. A jako každý niterný vztah je i tento do velké míry nepopsatelným tajemstvím. Nemusí být vidět a nelze ho zaměnit s praxí zbožnosti, i když oboje spolu souvisí.
Růst víry dítěte v rodině
Rodič může mít mylný dojem, že pokud je dítě malé a tedy „ovladatelné“, je možné ba nutné do něho „nasázet křesťanství, co se do něj vejde“. V tom případě si neuvědomuje, že dítě je spíš jako mořská houba: nasává do sebe to, v čem vyrůstá, a to zejména doma. Rodiče jsou totiž pro dítě, ať chtějí nebo nechtějí, jakousi „ikonou Boha“. To, jak je zažívá, bude mít jednou velký vliv na představu Boha, vztah k němu a na formaci víry vůbec. Má-li dítě nějak najít cestu zakoušení Boha, potřebuje být svědkem toho, jak ho zakoušejí ti, kteří ho uvádějí do života. Má-li mít dítě širší pohled na svět než jen technicko-pragmatický, kdy se jen naučí dovedně využívat vše, co je k dispozici, a má-li být jednou schopno se skutečně s vírou modlit (ne jen odříkávat modlitby nebo úpět o pomoc při písemce), potom potřebuje také obdivovat, žasnout, zakoušet a ne jen věcně konstatovat. Je dobré, když vnímá ponenáhlu i umění, zkrátka když není jen uváděno do světa více či méně užitečných předmětů a do technik, jak tyto předměty získat. Je také žádoucí, aby prostředí farnosti, a tedy i bohoslužby, bylo pro ně prostorem přátelským. To ovšem nespočívá v tom, že si bude dělat v kostele co chce bez ohledu na okolí, ale že tam bude poznávat lidi, kteří, ač nejsou příbuzní, ho mají rádi, těší se na ně, ono se může těšit na setkání s nimi - byť třeba až před kostelem.
Rodičům je pak dobré zdůraznit (a ve všech dalších etapách života zdůrazňovat) že strach o vývoj dítěte je pochopitelný, ale je špatným rádcem a že jejich vlastní autentický (ne předstíraný, ne „hraný“) život s Bohem je nejcennějším vkladem pro výchovu k víře a ve víře, který bude snad jednou, ale možná až po jejich smrti, zhodnocen.
Svět rodiny a svět okolní
To střetnutí může začít pro dítě už na pískovišti či ve školce. A pro jeho maminku dokonce před jeho narozením při návštěvě gynekologické ordinace při zjištění těhotenství, když je bez dalšího dotázaná: „Chcete si ho nechat?“ – zvlášť když nejde o dítě první. Dítě sice dnes nemusí být vedeno k tomu, aby svou víru skrývalo, ale posměchu se mu může dostat stejně jako za totality a hlavně musí si pomalu řešit jak v rodině tak u ostatních lidí záhadu, jak to, že někteří lidé jsou věřící a jiní ne a přitom nejde o dělení na dobré a zlé. Pomoc v této věci může být pro další vývoj víry někdy důležitější než samotná výuka náboženství. Zvlášť když má jedny milované a milující rodiče, z nichž jeden víru žije a druhý ne. Natož když má rodiče rozdělené „zeměpisně“ (kvůli rozvodu) a ještě k tomu rozdělné i ve věcech víry. „Shodit“ nevěřící je zde opravdu medvědí službou víře dítěte či mladého člověka.
Drama dospívání
Myslím, že nepřeháníme, když řekneme, že dospívání je dramatem především pro dospívající dítě. A není to jen v oblasti víry. Zápas mezi závislostí a nezávislostí na dospělých, drama rozporu mezi rostoucím sebevědomím a pocity méněcennosti, to nejsou malé věci. My dospělí si na to zpravidla vzpomínáme obtížně, protože nemilé a bolavé věci si člověk mnohdy nevybavuje snadno.
Zde, jak víme, se možnosti rodičů, pokud jde o předávání víry a vedení k životu z víry, velmi často blíží nule. Byť je rodič dítětem jaksi po očku pozorován, jeho rady, nabádání a všemožná „opatření“ bývají odmítána. Navíc je to doba procitajícího a lehce zranitelného svědomí, které má být dospělými respektováno a šetřeno. Odvrat od náboženské praxe, provokování postoji, se kterými rodiče nemohou souhlasit, ostentativní preferování nevhodných kamarádek a kamarádů, to vše je hra na nervy rodičů a prakticky nic z toho nemusí být a nebývá definitivním stavem. Je to spíš doba, kterou je třeba „přežít“: To necennější, co je nutné v této době uchránit, je důvěra a vzájemná otevřenost ve vztahu rodičů a dítěte. Nucení k úkonům víry (zejména ke svátosti smíření!) může být v tomto období výrobou značně trvanlivých protilátek proti praxi víry nebo víře samotné! Citové vydírání („Jdi do kostela aspoň kvůli mně!“, „Jdi ke zpovědi, abys mi udělal radost!“) jsou věci zbytečné, deformující a neměly by mít v křesťanské rodině místo.
Typické rodičovské chyby
I při dobré a ušlechtilé snaze předávat víru je možné dělat chyby. Zde si aspoň některé uveďme, na jiné jistě přijdeme sami:
- „Co jsem vydržel v dětství já, musíš vydržet i Ty!“ Prostá otázka dítěte: „A proč?“
- „Co vadilo mně, toho Tě ušetřím – to bude nejlepší!“ Jenže dítěti mnohdy vadí něco úplně jiného a tak to neocení. Nebo mu to nepomůže či uškodí.
- Kde nestačí autorita rodiče, tam nastrčí Pána Boha nebo autoritu církve. Nepomůže to. Jak víme, dospívající děti jsou neúplatní hodnotitelé pravdivosti postojů a slov dospělých!
- „Izoluji tě od světa, aby ses nezkazil“ (neboli snaha o duchovně sterilní, nezávadné prostředí). To je stejně moudré jako by bylo vychovávat dítě v bakteriologicky sterilním prostředí. Bez setkání s infekci nebude imunita! (Ale musí to být infekce, kterou zvládne, ne která ho zahubí.) Úzkostlivost rodiče ve věcech víry může snahy o „sterilitu prostředí“ značně podporovat. Dítě se potom „světa“ bojí nebo v dospívání do něj vpluje bez zábran a bez zásad.
- Rodič přijímá bez dalšího to, „co se dělá“ a „jak se dnes žije“, neboť je „jiná doba“. Čili připraví dítě o pomoc v orientaci. Dodejme, že donutit k takovému či onakému jednání od doby dospívání dítě nelze, ale pomáhat mu v orientaci je třeba.
- „Musíš si počínat jako křesťan, milý potomku, protože co by tomu lidé (příbuzní, farníci atd.) řekli“? Tímto postojem lze velmi zraňovat u mladého člověk úctu k pravdě a navíc ho lze ještě nechtěně popichovat k tomu, aby jednal tak, že ti (staří, protivní, pitomí, povrchní...atd.) příbuzní a sousedé skutečně „něco řeknou“, tedy aby byli šokovaní, „potrestáni“.
Zásadní otázky pro rodiče a vychovatele:
Tyto zásadní otázky nemají vést k tomu, aby rodič sebe sama „odepsal“, ale mohly by snad napomoci k tomu, abychom ve věcech předávání víry mladším nepřemýšleli jen o nich, ale také sami o sobě:
- Pokud má dítě následovat rodiče, má v nich opravdu přitažlivý vzor?
- Protože je pro dozrávání osobnosti nutné, aby se dítě také vymezilo v něčem také vůči rodičům ptejme se, jaký má pro toto vymezení se prostor?
- Je rodič ochoten dávat s postupem dospívání a dospělosti dítěti „svobodu v lásce“, čili dá mu možnost, aby se stalo samo sebou – a tedy přijme i jeho „jinakost“?
- Jinak řečeno: Je ochoten rodič, prarodič, vychovatel, přijmout k biblické výzvě: „Nechte maličké přijít ke mně“ časem i výzvu: „Nechte dospívající odejít po jejich vlastních nohách na jejich vlastní cesty?“
- Necítí rodič nepatřičně zodpovědnost za životní cestu dospělých potomků a nechce je stále „řídit“?
Několik nevyžádaných rad:
Jakkoliv jsou nevyžádané rady mnohdy přijímány neochotně nebo vůbec ne, budou zde uvedeny v naději, že třeba někdy někomu pomohou:
- Netrvat v dospívání a tím spíš později na zachovávání forem praxe víry pokud potomek nechce (zatím!) u nich setrvat (včetně svátostí!), čili nenutit ho k pokrytectví!
- Nenechat se v postoji k potomkům a jejich víře „terorizovat“ představami a požadavky okolí, byť by byly velmi zbožné a byť je to těžké!
- Ve vztahu k dítěti netrvat především na zachování forem zbožnosti, křesťanské morálky a křesťanského rodinného stylu (to až v „druhém sledu“, pokud jde o nedospělé, u dospělých to není možné vůbec!), ale na pravdivosti - čestnosti - ohleduplnosti (čili: uznávat a v podstatě vyžadovat „étos Rychlých šípů“ – nedělat a netrpět to, co je „nečestné a nesportovní“).
- Vědět, že nejdůležitějšímu „statky“ ve vztahu k potomkům, které nemají být ztraceny, jsou: komunikace - důvěra - láska - spolehlivost.
Útěšná slova pro ty, kdo „oplakávají své ztracené syny a dcery“
Dnes je nemálo věřících a řádně křesťansky žijících rodičů dospívajících a dospělých potomků, kteří jsou upřímně nešťastní z jejich životní praxe. Soužití bez manželství, život bez svátostí, distance vůči všemu, v čem po stránce náboženství děti vyrůstaly...Někteří se snaží na tuto situaci reagovat „silou“ - nucením, vyčítáním nebo odmítnutím kontaktů s dětmi a zejména s jejich „nelegitimními“ partnery či partnerkami, čili „přítelkyněmi“ či „příteli“, případně s těmi, kdo po rozvodu nahradili původního manžela či manželku. Jiní jsou smutní a vyčítají si, co všechno zavinili, případně se bojí, jak je za to Pán Bůh potrestá.
Poctivě se ale dá říci, že všichni jsou v těchto situacích v podstatě bezmocní. A právě toto uznání bezmocnosti je zásadní východisko, z něhož lze budovat něco pozitivního. Je-li totiž rodič bezmocný, neznamená to, že je bezmocný Trojjediný Bůh a že jejich potomci nejsou až do konce života mocni něco dobrého udělat, případně celý život změnit. Proto je dobré se inspirovat u toho, který, jak čteme v evangeliu „nechává vycházet slunce na dobré i zlé“ a „dává padat déšť na spravedlivé a nespravedlivé“, a který má trpělivost „čekat až do žní“. To, co tito rodiče se svými potomky zažívají, je sice reálné, ale přesto nelze současný stav považovat za nezměnitelný, tedy definitivní.
Při již zmíněné bezmocnosti změnit současný stav zůstává rodičům několik důležitých „mocností“, tedy vzácných a dobrých možností: Mohou (a mají!)své potomky vytrvale doprovázet modlitbou (to je něco jiného, než chtít užít modlitbu jako „páčidlo“ k naplnění vlastních přání!). Mohou a mají své potomky vytrvale milovat, i když s nimi nemohou v mnohém souhlasit! Pokud to jde, mají se snažit přijmout a milovat i ty, které si jejich potomci oblíbí a přivedou, ať už jde o jakoukoliv formu soužití.
A v neposlední řadě mohou a mají důvěřovat Bohu, který nepochybně jejich děti miluje, ale který, na rozdíl od nás, má trpělivost a zřejmě i nevadnoucí optimismus, takže „nechá vše růst až do žní“. Je to samozřejmě dost obtížné. A někteří, zejména poněkud úzkostliví rodiče mají dojem, že takto nemohou jednat. Že ve chvíli, kdy přestanou proti situaci protestovat nebo když přijmou „nelegitimní“ partnery vyslovují vlastně souhlas s nesprávnou praxí svých potomků. Navíc mohou být (a bývají) pod skutečným nebo předpokládaným tlakem „zbožného okolí“, někdy i pod tlakem pánů farářů, kteří je nutí dokázat u dospívajících a dospělých dětí to, sami s nimi nedokáží. Tyto rodiče je třeba ujistit, že jejich potomci o jejich nesouhlasu dobře vědí a nemusí jim to třikrát denně opakovat. Že se ale i přes jejich nesouhlas rozhodli jinak. A že tam, kde udržíme lásku a komunikaci, máme možnost něco dobrého druhým předat. Kde se láskyplný vztah „přetrhne“, tam jsou naše možnosti minimální.
A pokud jde o pohled okolí, je to bolestiví a nemilé, ale je třeba to prostě vydržet. Protože ti „okolo“, jsou v jiné pozici, než rodiče. Nakonec je třeba jasně a pevně říci, že si rodič musí uvědomit, nakolik mu jde v těchto situacích skutečně o život potomka a nakolik mu jde o něho samého. Protože někdy se rodiče nesouhlasem, odmítáním a opakovanou kritikou snaží jaksi „vykoupit“ ze svého nemilého pocitu selhání ve výchově dětí. Nebo mají dojem, že oni, „řádná katolíci“, si nemohou dovolit mít děti, které je na cestě víry zcela nebo vůbec nenásledují. Ovšem silou se zde nic nezmůže a dospělé děti budou sotva mít chuť svým životem vylepšovat obraz svých rodičů před farníky. K pocitu selhání je třeba také připomenout, že rodiče nebyli nikdy jedinými, kdo měl na dítě vliv – byli jedněmi z řady. A že stejný vliv na děti v jedné rodině přináší velmi různé výsledky v životní praxi dospělých dětí. Sebelepší výchova není „neomylná“, nenese vždy stejné ovoce. Což platí i o chybách ve výchově.
Nakonec zdůrazněme, že dospělí lidé, byť jsou to pro rodiče jejich děti, jsou odpovědni sami za sebe, rodiče za ně už zodpovědní nejsou. Ale pokud se dětem dostalo v rodině skutečně dobré výchovy, potom přes všechny vylomeniny a selhání si nesou do života „setbu“, která může ve svůj čas vyrašit a vydat ovoce. Kdy to bude, nevíme, ale že se tak stává, toho si lze v životě všimnout. A pokud se dětem dostalo skutečně jen nedostatečné výchovy, tak ani v tomto případě všechny možnosti pro Trojjediného Boha nekončí. Proto je na místě důvěra v Boha, v potomky i ve smysl vlastních modliteb. Tato důvěra by měla vydržet až do smrti, ať se děje cokoliv.
Se svolením převzato z textu stejnomenné přednášky, která zazněla na
Katolické charismatické konferenci 2013 v Brně. Redakčně upraveno.
Viz text:
Autor: Aleš Opatrný