KDY ZAČÍT VODIT DĚTI DO KOSTELA? (07.02.01)

KDY DĚTI ZAČÍT VODIT DO KOSTELA ? Tak se ptají mnohé mladé maminky a názory mohou být různé. Menší děti jsou neposedné a nevydrží být hodné celou dobu mše svaté a vyrušují ostatní, kteří se chtějí soustředit na modlitbu. Na druhé straně účast na bohoslužbě i s dítětem může být jedinou příležitostí duchovního občerstvení pro rodiče, kteří často nemohou své dítko někomu svěřit na hlídání. A co maličké samotné? Má, nebo nemá užitek z účasti na mši? Napište mi svůj názor, zkušenost! ř
autor: Martin Maléř
ODPOVĚDĚT


Odpovědi(50):
REKCE NA PŘEDCHOZÍ -> NÁVRAT KE KOŘENU (21.03.02)
autor: jaroslav
POZOROVATELI, SOFIE ...! To o čem píšete je možná do trochu jiné diskuze na obecnější téma o výchově k víře (co ji vytvořit?). Ale nedá mi abych neodpověděl. Pro věříciho člověka by měl být Bůh fakticky na prvním místě. Je to základní smysl (idea) jeho života. Dokonce sám Ježíš výslovně chce abychom děti nechávali přicházet k němu - ukazovali jim k němu směr. Jak mám vychovát děti, žít s nimi a nevést je ke stejným hodnotám, které považuji za základní? Vždyť právě já jako rodič mám za ně největší odpovědnost před Bohem i před lidmi. To samozřejmě neznamená je vést ke slepé dokmatičnosti a uzavírat je před světem a jinými názory! To neznamená jim bránit ve vytvoření vlastního názoru a deformovat jejich jedinečnou osobnost. To by byla chyba! To znamená s nimi žít každý den život aktivního křesťana, otevřeného člověka a milujicího otce (v mém případě). To znamená žít společně v Lásce. A to je hodně těžké (zvláště pro mne), ale je to cesta, kterou považuji za správnou. A jestli se naše děti rozhodnou jít v životě bez Boha, budu hodně smutný, ale nemůžu jim bránit. Jen se modlit a doufat v Boží lásku. Teď je čas, kdy jsou malé a našim posláním není jen čekat jak se ve 20 rozhodnou - tak to vidím já. K TÉMATU DISKUSE. Je fajn, když můžeme chodit na mše do kostela kde tzv. dětem přejí a myslím, že není špatné, když ten váš takový není, aktivně hledat jiný. Známe ten pocit kdy máte strach, kdy to vaše dítě začne křičet nebo si při proměňování bude chtít hrát a z okolí uvidíte "účastné" obličeje a nejasné pššš. Zároveň ale také známe to, když po mši řekne kněz dětem dneska jste byli nějaké tiché, příště se musíte více snažit a směje se a myslí to upřímně :-) Kdy se nemusíte bát jít s dětmi i do první lavice. Jsou i řešení kdy v kostele vznikne sklem oddělená a ozvučená kaple, kde si děti s rodiči klidně při mši mohou hrát a jsou přitom stále součástí bohoslužby. Rozhodně si myslím, že s dětmi na mše chodit. A když zlobí? Vzít je a jít na procházku po kostele nebo před kostel. Každý má asi své řešení. Jak to řešíte vy?

REAKCE POZOROVATELE (NEVĚŘÍCÍHO) (05.03.02)
autor: Marian Veselý
Co to tady píšete!!! Vždyť malé dítě nemá možnost dobrovolné volby mezi tím, jestli chce být věřící, nebo ne. Vy mu to prostě natlučete do hlavy, že bůh existuje, tak prostě bude existovat...Samozřejmě podle vás. Nehodlám v žádném případě kritizovat víru, chci jen vyjádřit svůj nesoulas. Až bude mít dítě vlastní rozum, ať se rozhodne, jestli věřit nebo ne. Malý příklad pro názornost: Když budete před malým dítětem říkat, že nejlepší politickou stranou je strana AAA(úmyslně nejmenuji), vezme si váš názor za svůj a bude to propagovat taky. Možná později, když už bude mít vlastní rozum přijde na to, že strana BBB je lepší. Nebo taky možná lepší není, ale rozhodne se sám!!!!

SOFII (04.02.02)
autor: Kveta
Sofie, co je to neutrální výchova? Výchova jako taková je, podle mého názoru, ovlivňování, vštěpování určitých způsobů chování, sociálních návyků, předávání dosažených poznatků, zkušeností apod., které jsou ale velmi silně determinovány prostředím, do něhož jsme se narodili. Nějak si neumím představit neutrální výchovu. Domnívám se, že výchova vždy ponese prvky subjektivity. Asi těžko se budu s pětiletým dítětem dohadovat, zda musí jíst maso, protože já jsem sice jako matka přesvědčena o tom, že maso je ve stravě nenahraditelné, ale existují lidé, kteří jsou jiného názoru. Až dítě dospěje, může se rozhodnout samo, ale pochybuji, že v 5 letech můžeme o podobných věcech diskutovat. Můj osobní názor je, že osobnost dítěte je nutné akceptovat, ale nic se nesmí přehánět. Stejně tak se asi těžko budu s takovým dítětem handrkovat o to, že v neděli nechce do kostela, protože právě v neděli se mu chce být muslimem (a koukat na televizi)..... Až dítě dospěje a rozhodne se případně pro jinou cestu, velmi doufám, že jako rodič neselžu a dokážu se s tím vyrovnat. Domnívám se, že v určitém věku je vhodné dítě seznámit s tím, že existují i jiná náboženství. To, co kritizujete Vy, by podle mě nastalo v případě, že by se rodiče úmyslně snažili dítěti co nejdéle zatajit existenci jiných cest k Bohu. Ale očekávat, že mu budou schopni (jako věřící!!!!) předložit ucelené a jeho věku přiměřené informace o všech existujících náboženstvích..... Představte si, že dítěti řeknete, že si myslíte, že Bůh je. A ono se Vás začne ptát JAKÝ je??? Co mu řeknete? Že z Vašeho pohledu je takový, ale z muslimského takový a judaistického ještě jiný a z hlediska buddhismu je to zase jinak??????? Dítěti, kterému je třeba 7? A pokud jste skutečně věřící, není možné, aby Vaše odpověď nebyla ovlivněna Vaší vírou, Vašimi osobními zkušenostmi ze vztahu s Bohem. Tomu se prostě neubráníte, tím spíš, že musíte své odpovědi přizpůsobovat věku dítěte. A co třeba nevěřící rodiče a požadavky na ně? Znám případ, kdy dítě začalo jevit zájem o chození do kostela apod., ale nevěřící rodiče v něm tuto "tendenci" utlumili. Ne násilně, prostě neodpovídala jejich přesvědčení, tak dítěti (8 let) předložili jiné aktivity a v této ho jednoduše nepodporovali. Odpovídá tohle Vaší představě? Domníváte se, že nevěřící rodiče by v případě, že jejich dítě projeví zájem o některé náboženství (dítě, nemyslím dospívající např. 15-ti leté) měli začít chodit s dítětem do kostela, do synagogy, mešity apod., aby mu umožnili svobodnou volbu?

K HYPOTEZAM (03.02.02)
autor: Sofi Hedberg
Dusane, predstavte si treba, ze clovek studuje fyziku. V prubehu studia jsou mu podavany urcite informace s tim, je podle soucasneho stavu poznani jsou povazovana za fakta a podle toho je s nimi zachazeno. Dale se pak setkava s ruznymi hypotezami, avsak dukazy pro jejich podporu ci vyvraceni nebyly z ruznych duvodu uskutecneny. Nektere z nich jsou povazovany za vice ci mene smysluplne. Myslite, ze by bylo spravne prohlasovat je za fakta? Jeste se vratim k vychove: neutralni vychova neznamena vychova ateisticka. Co se nabozenstvi tyce, vidim velky rozdil mezi tim, jestli rodic diteti rekne:"Verim, ze buh existuje." nebo "Buh existuje."

REAKCE NA SOFII (03.02.02)
autor: dušan
Konečně se ukázalo, že my o voze a vy o koze. Protože považujete náboženství za snůšku hypotéz /v kontrastu s vědou/,nemá cenu s Váma na toto téma diskutovat. Pokud bych sám byl o něčem přesvědčen, že je to jen snůška hypotéz, také bych si to nedovolil někomu vnucovat,snad jen informovat, a brojil bych proti těm, kteří se tuto snůšku hypotéz snaží nabulíkovat bezbranným /=dětem, nevzdělaným,.../ jako fakt.

K VYCHOVE (02.02.02)
autor: Sofie Hedberg
Kveto, myslim, ze vychova by mela byt neutralni, nejen co se nabozenskych otazek tyce. Diteti by mely byt prezentovany ruzne zpusoby viry (ci neviry) tak, aby je povazovalo za rovnocenne. Preju Vam take hezky den.

SOFII 2 (01.02.02)
autor: Kveta
Sofie, nedopouštíte se sama toho, co tu kritizujete? Trochu se mi zdá, že svým nesouhlasem s tím, aby rodiče vychovávali své děti ve víře proto, aby nebyla omezena svoboda dětí se samostatně rozhodnout, zároveň upíráte rodičům právo svobodně se rozhodnout o tom, zda budou děti ve víře vychovávat. Tedy kvůli neupírání svobodného rozhodnutí jedněm je upíráte druhým. Ještě jsem se nesetkala s tím, že by věřící požadovali po ateistických rodičích, aby své děti vychovávali ve víře, zatímco Vy tu požadujete jako ateistka po věřících , aby své děti vychovávali ateisticky. A to proto, že Váš způsob se Vám na základě Vašich zkušeností zdá lepší než způsob, který věřící rodiče nabyli zase na základě svých zkušeností! Proč by měl být? Navíc věřící vnímají situaci asi trochu jinak. Pokusím se Vám to kráce osvětlit: Představte si, že se svými rodiči skvěle vycházíte, milujete je a oni Vás. Máte děti a Vaši rodiče velmi touží po kontaktu s nimi. Teď ale přijde někdo, kdo Vám začne tvrdit, že byste měla svým dětem existenci prarodičů zatajit až do doby, než budou samy schopny se rozhodnout, zda se s nimi chtějí stýkat či ne a jaký bude jejich vztah k nim. A tento člověk Vám předloží argument typu: Já i můj kamarád jsme se svými prarodiči nikdy dobře nevycházeli a bylo by lepší, kdybychom se mohli rozhodnout, že je nikdy nepoznáme. Pospíchám, takže ty příklady možná nejsou nejlepší. Uvidíme. Jinak Vám chci poděkovat za kultivované oponování, ne vždy se s podobným přístupem v diskusích na jákákoli témata potkávám. Mějte se krásně.

SOFII (01.02.02)
autor: Kveta
Sofie, jak můžete vědět, že za pár let někdo neobjeví, že to, co jsme se učili x let je špatně? Lidstvo se už tolikrát mýlilo. Jak můžete vědět, že něčí zkušenost s Bohem je menší než zkušenost s teorií relativity? Víte, že z určitého pohledu matematiky 1 a 1 nejsou 2? Naše poznávání je velmi omezené. Sofie, pro věřícího člověka je existence Boží stejně nezpochybnitelná jako pro Vás třeba existence elektřiny (nevím, jestli je to zrovna nejlepší příměr, honem mě nic nenapadá). Někdy mě napadá příměr s láskou. Někomu, kdo lásku nikdy nezažil o ní můžete vyprávět jak dlouho budete chtít, můžete ji popisovat......., ale dokud ji neprožije, neuvěří, že něco takového existuje. A dokázat vědecky, že něco takového je, půjde asi těžko. Prostě si ji musíte prožít (pevně věřím, že prožíváte!!). Je to "jenom" přesvědčení většiny z nás, že vzdělání je dobrá věc, která vede ku prospěchu jedince i společnosti. Vidíte, o víře si mnozí myslíme totéž.

VZDELANI VERSUS VIRA (01.02.02)
autor: Sofie Hedberg
Kveto, jak muzete srovnavat vychovu k vire se vzdelavanim? Vzdelani predava cloveku empiricky overene poznatky, zatimco nabozensky system je souborem neoveritelnych hypotez.

TAŘE (01.02.02)
autor: K. Bartakova
Vážená Taro, se zájmem jsem si přečetla Váš další příspěvek. Možná trochu potvrzuje mou teorii, že děti vychované ve víře mají v období dospívání často velký problém s něčím, co bych nazvala osobní konverzí. Tedy opustit představu, kterou jim o Bohu předávali rodiče, a najít svůj vlastní vztah k Němu. Přemýšlím, jak svým (budoucím) dětem předat víru co nejlépe, tj. tak, aby tento okamžik dokázaly zvládnout, až přijde. To jen tak "filosoficky" na úvod. (Kdyby měl někdo z přispívajích nápad, zkušenost, byla bych moc vděčná za případné rady třeba přímo na mou e-mailovou adresu.) Teď jen, co mě napadá k Vašim argumentům. Napadlo Vás třeba někdy diskutovat s Vaším potomkem o tom, zda chce chodit do školy nebo ne? Zda se chce vzdělávat nebo ne? Co když se v dospělosti rozhodne, že chce prožít život jinak, než je v naší společnosti obvyklé, a bude Vám vyčítat, že jste ho nutila chodit do školy a strávit x let stresující školní docházkou, když on teď většinu z toho, co ve škole musel, vůbec nepotřebuje? Co když se Vaše dítě rozhodne, že se chce vzdělávat pouze v historii, jazycích, ale vůbec ho nezajímá matematika, fyzika a chemie, a tudíž se jimi nebude zabývat? Necháte ho svobodně si vybrat nebo ho budete nutit, aby se vzdělávalo globálně, protože Vy už víte, k čemu je vzdělání, protože Vy jej považujete za správné? A určitě extistují případy, kdy rodiče a učitelé svým přístupem "odradili" i nadané děti. Ale v tomto případě jsme z nějakého důvodu ochotni přijmout vysvětlení, že se jedná o chybu konkrétních lidí, ale těžko asi kvůli tomu budeme zatracovat vzdělávání jako takové. Tak proč nejsme ochotni akceptovat totéž i u předávání víry? Protože vzdělání akceptuje většina naší společnosti? Je to argument? Možná není tento příměr ideální, ale doufám, že chápete mou myšlenku. Stejně tak se domnívám, že v určitém věku děti prostě nutit musíte. Samozřejmě nic se nesmí přehánět, ale pokud si dítě bude moci vybrat, zda zůstane sedět u televize nebo půjde do kostela, na návštěvu k babičce, do houslí, psát domácí úkoly, umýt nádobí, .... Co si asi podle Vás vybere? A myslíte, že je vždy na místě, aby rodič plně akceptoval volbu dítěte? Lze dítě vychovávat, aniž bychom ho občas k něčemu nutili? A to se podle mne týká i víry. Jestliže věřím, že Bůh existuje, snažím se svou cestu k němu zprostředkovat svým dětem. Stejně tak jako většinu svého vědění, které jsem za svůj život zkušenostmi nabyla. To je přece jedna ze základních rolí rodičů. A mohu to udělat velmi dobře a svým dětem hodně dát, ale mohu to udělat i velmi špatně a svým dětem hodně ublížit. Ale to už je v jednolivci (viz můj mail pí Sofii). Přeji Vám příjemný den.

O SVOBODE VYZNANI (01.02.02)
autor: Sofie Hedberg
Ziju ve Svedsku, ktere je zemi vpravde multikulturni. Denne se setkavam s muslimy, krestany, hinduisty, zidy (mysleno jako vyznani) a jejich viru a z ni vyplyvajici zivotni styl respektuji. Pokud by sva pravidla vsak nejakym zpusobem chteli nutit mne, razne bych se ohradila. Lidem totiz musi byt dana svoboda verit, ale take svoboda neverit. Jak uz jsem psala, jsem ateistka. K tomu jsem ale dosla po nekolikaletem hledani. Prestoze jsou mi rodice krestane, nikdy me k vire nevychovavali a ja jsem jim za to dnes vdecna. Zacinala jsem totiz sve hledani jako clovek, ktery nevi, k zadne vire se nepriklani, svobodne si muze shromazdovat informace a podle toho s nimi nakladat a svobodne se take rozhodnout, cemu verit a cemu ne. Deti, ktere chodi odmalicka do kostela tuto svobodu v plne mire nemaji. Vira je jim vstepovana daleko drive nez se rozviji jejich kriticky usudek. Navic lze vychovavat deti k tomu, aby byly cestne, nesobecke, atd. aniz by byly tyto principy lidskeho chovani spojovany s virou v boha.

TARA (31.01.02)
autor: dusan
Svým způsobem máte taky trochu pravdy/asi/. Sám nemám zkušenost s tím, že by mně v dětství někdo nutil chodit do kostela. Ale vzpomínám si na film Hanele, kde rodiče nesli odpadnutí od víry u své dcery jako její smrt. Když se nad tím zamyslíme do důsledků, je to tak. Bydlím v misijní oblasti, kde chodíme do kostela ve skromných počtech, naše děti zatím se neprojevují tak, že by odmítaly do kostela.A je to pro ně jistě někdy bolestné, když odcházejí od televize. Moje dcera chodí do 1,tř, a na hodinu náboženství se těší, i když samozřejmě se zeptá, proč chodí sama ze třídy. Všem ve škole vykládá, jak se jí tam líbí, zprvu se jí i smáli, ale zdá se, že i to malé dítě je schopno pochopit, že nemusí dělat všechno tak, jak dělá hloupá masa. Jak píšep.Maxa, musí se to dělat rozumně a úměrně věku dítěte,zásadně však nevzbuzovat pocity viny a vytvářet komplexy. Vždy´t víra má osvobozovat.

P. MAXOVI (31.01.02)
autor: tara
Pane Maxo, skutečně neznám jediné dítě, které by rádo chodilo do náboženství a rodiče mu v tom brání (ale věřím vám to). Zato znám situaci v rodinách svých asi 10 věřících kamarádek. Tam je to velice podobné: děti nerady chodí do kostela , ptají se, proč tam musí chodit a rodiče je různě přesvědčují - nejčastěji ve stylu: chodíme tam, protože naše rodina je věřící, protože je správné tam chodit, protože je špatné tam nechodit atd. - ale tak, že nepřipouští námitky. Jak to, že máme tak odlišné zkušenosti? Vy mi pořád nerozumíte v jednom: NIKDE netvrdím, že rodiče nemají dětem nic říkat, nevysvětlovat jim svoje názory,neodpovídat na otázky podle svého uvážení, pouze mají připustit, že se mohou mýlit nebo že každý člověk to může cítit jinak, a tak dát dítěti možnost říci: ale mě se to nezdá pravdivé, mě se to nelíbí, já s tebou nesouhlasím - bez pocitu, že tím rodičům ublíží nebo si je rozhněvá. Asi úplně malé dítě to neudělá, ale postupně se to naučí. Už nevím jak bych to jinak napsala, asi se neumím dobře vyjádřit, jde mi jen o to, nemanipulovat s dětmi podle svého, dát jim pocit, že je dobré mít vlastní názor, třeba úplně odlišný. A taky mu dát prostor seznámit se s jinými odlišnými názory (když dítě zahltíme pouze křesťanskými akcemi, přáteli, četbou atd.- na jiné se nedostane, ani když mu nebudeme přímo bránit). Děkuji všem, kdo jsou ochotni se mnou diskutovat, v běžném životě nikoho takového nemám.

SVOBODA - DODATEK (31.01.02)
autor: J. Maxa
Jen dodatek: Z mé praxe: Největší průšvihy a zranění udělali ti rodiče, co nutili nebo bránili (nutili jim vlastně jinou víru - třeba i ateismus)dětem ve víře a potom Ti, co si hráli na "totální svobodu". Nejlépe na to jsou děti, co jsou vedeni klidnou výchovou.

SVOBODA (31.01.02)
autor: J. Maxa
Omlouvam se za rychlost a strohost, mám velmi málo času. Mám dost velký záběr lidí a v něm mnoho případů, kdy rodiče víru předali a děti mají šťastný život a jsou s vírou spokojení. Mnoho případů, kdy rodiče víru nepředali dostatečně (důvod - viz příspěvek níže - Neznalost víry) a děti od víry odešly a nemají s tím nějáké problémy. Hodně mladých lidí má jako věřící problémy s naprostou netolerancí ateistů. Pak znám dost případů, kdy děti mrzelo, že jim jejich rodiče víru nedali, protože by si spoustu ušetřili. A oproti tomu je minimum případů lidí, kteří mají problémy s tím, že byly vedeni k víře a něják nuceni. Mrzí mě, že do nich zřejmě patříte vy a nesete si zranění. Je to podobné, jako když mám děti, které by rády chodily ve škole do výuky náboženství a rodiče si to nepřejí a vidím, jaké zranění si odnášejí. Těchto případů mám opravdu hodně. Asi byste nevěřila, kdybyste to poznala na vlastní oči, kolik jich ve skutečnosti je! Proto rozumím i Vám. V žádném případě nemá cenu někoho k víře přemlouvat. Bůh chce svobodnou lásku člověka. Ale určitý typ svobody (jiná věc) v této oblasti je utopie, protože lidi nejsou dokonalí a každý z nás je na někom závislý, ať se nám to líbí nebo ne - žijeme ve společenství. Rodiče obvykle dávají dětem svoji podobu, protože dítě se samo neumí rozhodnout a ptá se a rodič je nucen mu odpovědět. A je v tom mnohdy „náboženská odpověď. Není neutrální odpověď. Vždy je tam skrytý ateismus, křesťanství, východní nauky, směs toho všeho, něco jiného, ale vždy tam něco je. Nedokážete 5ti letému dítěti říci, vyber si z těchto variant. A ateismus je také víra. Víte vy v co všechno musí ateista věřit, aby jeho víra nebyla hned při prvních otázkách nesmyslná? Pak jde jen o to, že když dospívající dítě něco už samo chce, tak ho nenutit, to je pravda!! Ale vy to vedete do druhého extrému, který neexistuje. Vždy dítěti něco říkáte, něják ho učíte. Omlouvám se, vím, že píši polovičatě, rychle, ale snad mi rozumíte, co jsem mínil. Omlouvám se, „musím letět.“ Zdraví J. M.

POKLAD SVOBODY (31.01.02)
autor: tara
Předně pro Dušana: já jsem od víry neodpadla, protože jsem nikdy skutečně věřící nebyla-jen jsem se podřizovala společenským(rodinným)konvencím. Zkusím chvíli mluvit vaším jazykem: ty děti se v budoucnu samy svobodně nemohou rozhodnout, jak píšete, protože neznají poklad svobody. Ten před nimi rodiče zakopali. Nejsou k ní vedeny, vzdělávány, nevidí ji kolem sebe.Takže ani kdyby jim rodiče v dospělosti nebránili se svobodně rozhodnout, oni to prostě nebudou umět.Nakonec se to někteří naučí(jako třeba já),ale se spoustou trápení a zranění, která jim zůstanou třeba celý život. Vždyť proto jsem psala svou zkušenost, aby to ostatní nemuseli prožívat. Prostě pořád nechápu, proč se tu uvažují jen dvě možnosti:věřící, kteří děti nutí, ateisté, kteří jim brání. Vždyť Sofie popsala výstižně třetí možnost: seznámit děti s tím, že existuje mnoho pohledů na svět, říci jim, který je ten můj a proč jsem se pro něj rozhodla a přidat k tomu, že i oni mají možnost o tom přemýšlet, ptát se, zkoumat - a potom se také rozhodnout.To je vše - nic jiného nikdo z nás oponentů netvrdí. Co se vám na tom nelíbí? Že jsou i věřící, kteří chápou podstatu věci, mě přesvědčil jeden článek v loňském Katolickém týdeníku, kde dokonce katol. kněz psal k otázce vodění dětí do kostela asi toto(promiňte, že necituji, ale už ten zdroj nemám): rodiče mohou děti učit a vyžadovat od nich spoustu věcí: pořádek, slušné chování atd, ale před jednou oblastí se musí zastavit - a to je oblast víry. To je oblast příliš osobní, příliš se dotýkající nitra každého člověka a příliš důležitá, než aby měl někdo právo do ní nějak zasahovat. Pod to se mohu klidně podepsat.

ZAKOPAT POKLAD POD ZEM ? (30.01.02)
autor: dušan
Bylo by tedy lepší, Sofie, zakopat poklad pod zem a čekat, že moje dítě ho někdy vykope? Samozřejmě znám případy, kdy děti věřících odpadly, nebo spíše nežijí podle víry svých rodičů. Ale o tom je svoboda. Samozřejmě souhlasím s tím, že dost velkou část odpadlictví má na svědomí nevzdělanost ve víře, mnohdy až pověrčivost, ... Toto však nemůže nic změnit na mém přesvědčení, že děti musejí být k víře vedeny, ve víře vzdělávány a víru vidět kolem sebe. Samy se v budoucnu rozhodnou a vynesou možná i přísný ortel.

PANÍ SOFII (30.01.02)
autor: Kveta
Vážená paní Sofie, ráda bych zkusila trochu polemizovat s Vaším názorem. V první řadě by mě zajímalo, jak byla Vámi uvedená statis. data zpracována, počty dětí se asi dají srovnávat těžko, protože aktivně katolických rodin je u nás určitě několikanásobně menší počet než rodin ateistických. Dále se asi nedá říci, že všichni mladí, kteří se rozhodli zůstat věřícími, se tak rozhodli právě ze strachu z reakce okolí, což mi z Vašeho příspěvku (případně promiňte), poněkud vyplývá. Rovněž zkušenost Tary nelze absolutizovat. Určitě je lidí s podobnou zkušeností více (což je mi líto). Ovšem stejně tak je hodně lidí se zkušeností opačnou, kdy se po konverzi ke katol. víře dostávají se svými nevěřícími rodiči do konfliktů, někdy i opravdu velmi vážných. Mám z Vašich reakcí trochu dojem: netolerantní věřící nedávají svým dětem možnost výběru a vytvářejí na ně tlak v případě "odpadu" od víry, zatímco tolerantní ateisté ponechávají dětem možnost volby, kterou pak plně respektují. Jistě sama víte, že tak to určitě není. Je to V LIDECH. V každém jednom konkrétním člověku. A je velmi obtížné globalizovat. A myslím, že pokud se Vám v životě osvědčí např. určitý způsob jednání s lidmi, řešení konfliktů, styl života, který budete pokládat za správný, je asi PřIROZENÉ, že se jej budete snažit předat i svým dětem. Pokud se pak později děti rozhodnou jej nepřijmout, je to určitě velká zkouška rodičovské lásky, tolerance a pochopení. U všech, u věřících i nevěřících. A ti i ti v ní mohou selhat stejně jako obstát.

NA VINĚ JE NEZNALOST VÍRY (30.01.02)
autor: J. Maxa
Řekl bych, že v tomto "vzdělaném století" (či spíše minulém :-)) mají nesmírnou vinu na špatném předávání víry dětem rodiče - především jejich nevzdělanost ve své víře. Pracuji v této oblasti a zjišťuji, že 9.5 lidí z 10 má naprosté mezery v úplně základních věcech. Jak mohou předat víru? Katolická víra (zjednodušeně!) stojí na spojce "A". Ježíš je Bůh A člověk, Spása je milost A vlastní přičinění atd. Každý blud pochází z nevyváženosti, zatímco každá pravda víry stojí na vyváženosti. Stejně tak předání víry je: život z víry A její znalost. Dokumenty papeže i II. VK hlasitě hovoří stylem, že je třeba se čím dál více vzdělávat. Jen pro ukázku:„Nevědomost - nejhorší nepřítel víry. Každý člověk potřebuje podstatné a doplňující vzdělání - kulturní, odborné, vědecké, duchovní, a apoštolské - které mu umožní žít v důsledné vnitřní jednotě a zdůvodnit svoji naději každému, kdo ho o to požádá. Křesťanská identita požaduje, aby člověk ustavičně vyvíjel úsilí o dosáhnutí stále lepšího vzdělání, protože nevědomost je nejhorším nepřítelem naší víry. Kdo může říci, že skutečně miluje Krista, když se neusiluje lépe ho poznat? Tolik Jan Pavel II. Nedá se vše omluvit komunismem. Je v tom hodně nezájem – tedy malá láska k Bohu. Můžeme děti vodit k víře a do kostela jak chceme, ale pokud nesplníme slova papeže Jana Pavla, že rodiče nevydají nikdy dost sil ke katechezi dětí - což znamená také místo televize se o něm něco chtít dozvědět, aby katecheze pro děti měla houbku, tak předávání pokroucené víry opravdu nemá smysl. To nepředávají Boha, ale své názory. A naplnit dokáže jen Bůh, ne pokroucená víra. S ní naopak zůstávají v dětech zranění, jak tady bylo řečeno. Naopak opravdová katecheze musí ukázat: P. ThDr. K. Kubeš SJ: „Jednotlivé články víry spolu úzce souvisí. Nikoli hromada písku, ale nádherná mozaika, stavba nebo lépe živoucí organismus, je nauka Církve. Teolog je při hlubokém studiu dogmatiky přímo uchvácen. Pozoruje tuto souvislost svatých pravd, jak jedna z druhé vyplývá, třetí podmiňuje a čtvrtou osvětluje („concatenatio dogmatum”). Tím si vysvětlíme, proč kterýkoli blud, popírající jediný článek víry, nezůstal osamocen, ale měl vzápětí řadu dalších bludů. Zde vidíme nezbytnou konsekvenci (=důsledek) - stejně jako při výpočtu v matematice má první chyba ve svém důsledku mnoho dalších. Zevrubné pochopení vzájemné souvislosti a souladu svatých pravd nám vlije nezvratné přesvědčení, že dílo tak nadzemsky krásné, není původu lidského, nýbrž výtvor nestvořené, nekonečné moudrosti.” Každý, kdo do tohoto pronikl a neměl znalosti buď jen jako naučené poučky nebo i přizpůsobené sobě, stál skutečně v úžasu nad nekonečnou moudrostí a už se toho nechtěl vzdát.

PRO DUSANA A TAKE NECO PRO TARU (29.01.02)
autor: Sofie Hedberg
Dusane, srovname-li pocet deti z ateistickych rodin, ktere uveri v Boha, a deti z rodin nabozensky zalozenych, ktere viru opusti, dojdeme k zaveru, ze tech prvnich je mnohem vice. (Muj prispevek jste si zrejme spatne vylozil.) Tem druhym totiz ve svobodnem rozhodovani brani pocity viny, ktere jsou v diteti zakoreneny a opetovne (vedome ci nevedomky) rodici vyvolavany. Tara o tom mluvila docela jasne a presvedcive. Taro, chtela bych Vas poprosit, abyste mi napsala, pokud budete moci a chtit. Dekuji.

ZKUšENOST JEDNOHO "DÍTĚTE" (29.01.02)
autor: Tara
Dávám jednoznačně za pravdu Sofii. Narodila jsem se do katolické rodiny i věřícího okolí a katolická víra mi byla předávána jako samozřejmost (podotýkám, že ani ne přehnaně autoritativně). Už v raném věku se mi spousta věcí v ní nelíbila, ale tyto myšlenky jsem zaháněla prostě proto, že dítě nedokáže jen tak přijmout, že jeho rodiče nemusí mít pravdu. S přibývajícím věkem tyto námitky byly stále silnější a já jsem prožívala velký vnitřní boj - chtěla jsem svobodně přemýšlet a rozhodovat se podle svého svědomí, ale zárověň jsem věděla, že by to znamenalo ztratit "svůj dosavadní svět".Potom už to ale bylo neudržitelné a já o tom začala mluvit s rodiči a s nejbližším okolím (přátelé apod.)Chtěla jsem jim klidně vysvětlit, že to bohužel nevyšlo a že jejich víru nesdílím. Samozřejmě nic nepochopili. Nejprve reagovali zděšením a také agresivitou, snažili se ve mě vzbudit pocit viny. Když jsem to viděla, dál o tom s nimi nemluvím, ale vím že v pořádku nic není. Oni o mě mají strach, že přijdu do pekla a kromě toho oviňují sebe - kde jenom jsme udělali chybu, tolik jsme se přece snažili. Takže nakonec jsem se sice rozhodla sama, ale - kolik zbytečného trápení u mne i u nich.Oč by to bylo jednodušší, kdyby rodiče od začátku prostě počítali s tím, že se jejich dítě může rozhodnout jinak a také mu hlavně dali najevo, že na to má právo! ještě další věc: vůči víře ve mě vyrostly po tomto boji jakési negativní emoce, které se sice snažím rozumově zvládat, ale myslím si, že kdybych měla kdysi možnost k víře přistupovat svobodně, ne pod tlakem snahy vyhovět rodičům a okolí, byla bych teď třeba více věřící než oni.

STATISTIKA NUDA JE (27.01.02)
autor: dusan
Obávám se, že to nemůže být pravda. Kdyby totiž bylo statisticky pravděpodobněhjší, že lidé z ateistického prostředí častěji uvěří v dospělosti, byli bychom národ s 80% věřících, kteří by se rekrutovali z ateistických rodin.

DUSANE, NESOUHLASIM (26.01.02)
autor: Sofie Hedberg
Je totiz statisticky vzato daleko castejsi, ze clovek uveri v Boha v dospelem veku nez to, ze se stane ateistou.

SVOBODA (25.01.02)
autor: dusan
Zajimave je,že nikdo se nepozastavuje nad tim, ze deti ateistu take nemaji svobodne rozhodnuti, zda verit, ci neverit. Od malicka je jim vtloukano do hlavy, ze Buh neni. Co s tim? Kazdy rodic je zodpovedny za vychovu sveho ditete, jakym zpusobem ji uplatnuje je vec jeho svedomi, hledani, omylu a prani.Kazdy by mel toto pravo rodicu respektovat. Proto chceš-li, vod deti do kostela ihned, nechces-li, nevod je tam vubec.

Z POHLEDU ATEISTKY A SKEPTICKY: (04.01.02)
autor: Sofie Hedberg
Detem by nemelo byt braneno jednim ani druhym zpusobem. Snazim se vedet o ruznych nabozenstvich co nejvic, takze az se me bude jednou me dite ptat, budu moci fundovane odpovidat. I kdyby jednou uverilo v boha a zacalo vyznavat nejake nabozenstvi, chci, aby dokazalo tolerovat ostatni. Myslim, ze nejuprimejsi a nejspravnejsi je vysvetlit diteti, ze ruzni lide maji k vire ruzne postoje a prezentovat ten svuj jako jeden z mnoha moznych, ne jako ten jediny nejspravnejsi. Mylit se totiz muzeme vsichni.

OMLUVA (04.01.02)
autor: M. Vintrová
Nechala jsem trochu unést konkrétními zkušenostmi s některými rodiči (jak křesťanskými, tak ateistickými).Doufám, že zdejší přispěvatelé nebudou můj příspěvek brát jako osobní útok - je osobně neznám a chtěla jsem jen ukázat jiné skutečnosti, které problém trochu zobecňují. Děkuji.

CO PŘEJEME SVÝM DĚTEM ? (04.01.02)
autor: M. Vintrová
Myslím, že rodiče vždycky chtějí dětem předat to nejlepší ze své zkušenosti a že je vychovávají a pomáhají jim se orientovat tak, jak to sami mají za nejlepší. Křesťan jim předává svou víru, ateista taky svou. Proč jednomu z nich bránit? Proč někteří ti "svoboduhlásající" rodiče brání svým potomkům jakkoliv poznávat jakékoliv náboženství a jsou k nim netoleratní, když si nějaké vyberou? Ovlivňují je na úplně stejné bázi jako věřící. Někdy je doslova nutí k ateismu a druhým by vyčítaly "opak"?. Co je pak motivem pro výchovu dětí a v čem je opravdu problém?

V CEM JE PROBLEM? (30.12.01)
autor: Sofie Hedberg
Problem je v tom, ze clovek ´potrebuje dospet do urciteho veku, aby vubec ziskal moznost diskutovat, vyhledavat a porovnavat informace. PPOkud je mu odmalicka cpana do hlavy vira v toho ci onoho boha, ma ztizene startovni podminky. Navic me desi, kdyz slysim o nekolikaletych detech, ktere jsou smutne z udajneho zatizeni dedicnym hrichem.

NIKDY????? (13.12.01)
autor: Kateřina Tetivová
Já ale pořád nechápu, v čem je problém. Kdo jim v tom svobodném rozhodnutí brání? Kdo jim brání sehnat si nějakou solidní literaturu, surfovat na internetu, diskutovat s lidmi různých názorů, studovat, číst, poznávat? Jsme svobodná společnost širokých možností. Pokud někomu něco brání v získávání nových poznatků, pak je to jeho lenost, nic jiného. Kolik lidí si za totalitního režimu dokázalo informace získat a jít svou vlastní cestou, žít dle vlastního svědomí, byť za to draze platili. Já jsem byla od narození do svých dvaceti tří let krmena ateismem a materialismem, a i přesto jsem svou cestu našla, a nikdo mi v tom nezabránil. Člověk totiž musí chtít nejdřív sám, a nevymlouvat se na povahu, dědičnost, rodiče, výchovu, učitele, prostředí. Do jisté míry jsme si všichni strůjci vlastního osudu.

NIKDY (13.12.01)
autor: Sofie
To, ze se nekdo nedokaze rozhodnout mezi zlem a dobrem (mimochodem, toto rozdeleni mi nepripada zrovna stastne, pojmy jsou casto povazovany za absolutni, pricemz tomu tak neni) zavisi take na nevedomosti. Ano, Katerino, Vy jste se svobodne rozhodla, ale deti a dospivajici, kteri byli odmalicka krmeni Bibli, kazanimi a krestanskymi casopisy a publlikacemi s mnohdy zavadejicimi informacemi, tuto moznost maji jen velmi malou.

NIKDY??? (12.12.01)
autor: Kateřina Tetivová
Nemohu než opakovat totéž, že člověk je tvor se svobodnou vůlí a může se rozhodnout o svém životě, víře, nevíře sám za sebe, bez ohledu na výchovu. Já jsem přijala víru, přestože jsem vyrůstala v nevěřící rodině v ateistickém pohraničí. Nikdo mě nepřesvědčoval, žádné věřící jsem osobně neznala. Než jsem vstoupila do církve, zabývala jsem se i jinými náboženstvími- islámem, budhismem, hinduismem. Víra se nepřijímá výchovou, prostředím, nátlakem, ale rozumem a srdcem. Mnoho katolíků žilo v religiózním prostředí, ale jakmile se přestěhovali jinam, přestali do kostela chodit. Do té doby byli ve vleku katolického davu, pak se dostali do vleku nevěřícího davu. Ti teroristé vstoupili do letadla na základě svého rozhodnutí, ne na základě výchovy. Nikdo je k ničemu nenutil. A pokud ano, mohli odmítnout. Kolik lidí v dějinách obětovalo i život, než aby se nechali přinutit ke zlu. Pro dobro, víru, proti zlu nebo pro zlo se rozhodujeme svobodně, nikoliv na základě výchovy, prostředí, dědičnosti.

SOUHLASIM S TIM, ZE NIKDY (04.12.01)
autor: Sofie
Clovek by mel nejdrive dospet, zacit si klast otazky ohledne viry, seznamit se teoreticky s ucenim kazdeho nabozenstvi a s jeho historickym vyvojem. Ma pravo se svobodne rozhodnout. Fakt, ze rodice vetsinou vychovavaji sve dite ke stejne vire, povazuji za zlocin ve smyslu omezovani svobod ditete a manevrovani s psychikou nevyzraleho jedince. Jen tak mimochodem: jsem presvedcena o tom, ze hlavni akteri teroristickeho utoku v New Yorku byli take vychovavani k vire od utleho detstvi.

NAZOR (09.11.01)
autor: miro
1. moji rodicia do kostola nechodia. 2. netvrdim tym, ze su neveriaci, otec bol aktivne veriaci, maminka nebola, co sa tyka viery v Boha, u otca je stale, o maminke neviem Sam si myslim, ze som o mnoho prisiel, kde som ako maly nechodil do kostola. Urcite mam na tom sam velku vinu, mohol som. Mal som vzor v starych rodicoch, mal som obdobia, ked som do kostola chodieval pravidelne, ale nebolo to ono. Tak som s tym prave mozno v tom najhorsom obdobi celkom prestal. Netvrdim, ze chodenie do kostola je vsetko. Zdaleka nie, ale predsa len je to jeden s moznych kontaktov s Bohom. Jezis sam vravi Nechajte malych prist ku mne. Hadam im to my neodoprieme.

SVOBODA ROZHODNUTÍ DÍTĚTE (03.11.01)
autor: Tomáš Kubalík
Několik odpovědí na otázku "kdy začít vodit děti do kostela" říká NIKDY. Argumentují tím, že při brzkém seznámení s katolickou vírou je tím dítě determinováno a nemůže se pak svobodně rozhodnout. Zkusme k tomu postavit následující otázku: Mají rodiče učit dítě česky ? Bylo by přece lépe počkat, až dospěje, a pak si nějaký jazyk vybere a naučí se ho. Češtinou, kterou se v mládí naučilo, je přece omezeno ve svobodné volbě jazyka! Nesmyslnost tohoto postoje je zřejmá - dítě nebude umět mluvit, a tím nebude ani schopno chápat, že existují i jiné jazyky. Stejně je tomu s vírou. Pokud budeme čekat na dospělost dítěte, nebude si moci zvolit nic, protože nebude mít žádnou zkušenost s náboženským životem.

NIKDY!!!!! (23.10.01)
autor: Nekřesťan
Martin Maléř "K tomu, aby se mohly mé děti v dospělosti svobodně rozhodnout, musí vědět mezi "čím" se mají rozhodnout. Abych se mohl pro něco rozhodnout, musím to znát. Pokud dětem zprostředkujeme možnost poznat křesťanské společenství, dáváme jim tím možnost v dospělosti se samostatně rozhodnout i pro tuto cestu." Ale budhismus, islám, judaismus, hinduismus a nedejčerte Darwinismus, ten dětem poznat nedáme! Jen ať se rozhodnou mezi křesťanstvím, když nic jiného neznají!

NIKDY!!!!! (23.10.01)
autor: Nekřesťan
Kateřino, Vaše věta "Ti sebevrazi z dne 11.9. do toho letadla vešli z vlastního rozhodnutí, na které se roky cíleně připravovali - nikdo je k tomu nenutil." o Vás říká, že víte o islámu houby. "Člověk je svobodná bytost obdařená vlastní vůlí a má možnost se v dospělosti svobodně rozhodnout k čemukoliv ať už dobrému nebo zlému bez ohledu na výchovu, dědičné sklony nebo prostředí, v němž vyrůstal, nebo názory, které v dětství slýchal. Může to svobodně a vlastní vůlí přijmout, stejně svobodně to může odvrhnout." A proč si děti-muslimové vybírají v dospělosti z 99,99% islám a děti-Kubánci komunismus? Bez ohledu na výchovu!?

PREČO NIKDY?? (15.10.01)
autor: Juraj Peško
Ak do mojho sveta jednania patrí cesta potvrdenia nádeje v nedelnej bohoslužbe, potom patrí aj deťom. Jesť im dávam podla toho, čo dokážu stráviť a tak je to so všetkým. Moj otec sa stal konvertitom v kriminále a po návrate z neho nás neučil nenávidieť, ale odpúšťať, učil nás vidieť v agresívnych, ideologicky zmanipulovaných luďoch pacientov. Tým je možno pomocť, alebo sa im vyhnúť, lebo milovať ako seba samého nepredpokladá povinnosť sebezničenia. Viera v zmysel nerobí z človeka vraha, zneužite viery áno. Svojich synov som začal vodiť do chramu, keď som dostal otázku, taťko ,kam ideš?

DALšÍ ODPOVĚĎ NA NIKDY!!!! (10.10.01)
autor: Martin Maléř
Vážený příteli, který jste nevěřící. Na otázku možnosti svobodného rozhodnutí o životní orientaci mám asi jiný názor, než vy. K tomu, aby se mohly mé děti v dospělosti svobodně rozhodnout, musí vědět mezi "čím" se mají rozhodnout. Abych se mohl pro něco rozhodnout, musím to znát. Pokud dětem zprostředkujeme možnost poznat křesťanské společenství, dáváme jim tím možnost v dospělosti se samostatně rozhodnout i pro tuto cestu. Mám důvod se domnívat, že Vám rodiče tuto možnost nenabídli. Nikdy ale není pozdě, pokud se mi ozvete, rád Vám zprostředkuji setkání s lidmi ve Vašem okolí, kteří Vás poučí o základech naší víry. Zdraví Vás

ODPOVĚĎ NA NIKDY!!! (09.10.01)
autor: Kateřina Tetivová
No to přeháníte. Člověk je svobodná bytost obdařená vlastní vůlí a má možnost se v dospělosti svobodně rozhodnout k čemukoliv ať už dobrému nebo zlému bez ohledu na výchovu, dědičné sklony nebo prostředí, v němž vyrůstal, nebo názory, které v dětství slýchal. Může to svobodně a vlastní vůlí přijmout, stejně svobodně to může odvrhnout. Ti sebevrazi z dne 11.9. do toho letadla vešli z vlastního rozhodnutí, na které se roky cíleně připravovali - nikdo je k tomu nenutil. Dítě chodí s rodiči do kostela jako kamkoliv jinam (třeba na koupaliště nebo do zoo nebo do hypermarketu) nejdřív pasívně, ale v pubertě a později má možnost se samostatně rozhodnout, jestli bude v životním stylu rodičů pokračovat, nebo bude žít jinak. Mnozí v dětství chodili do kostela neradi, ale když víru přijali osobně a za sebe, začali tam chodit dobrovolně a rádi. Jiní naopak do kostela chodit přestali a víru opustili, taky na základě dobrovolného rozhodnutí. A jsou takoví, kteří začali chodit do kostela teprve jako dospělí, aniž je k tomu rodiče vedli, aniž jim někdo o víře a kostele něco říkal, a přestože žili celé dětství v ateistickém prostředí - ke všemu došli svým vlastním poznáním a rozhodnutím. K těmto patřím například já. Takže ono to není tak jednoduché, jak píšete.

NIKDY !!!!!!!!! (08.10.01)
autor: Nekřesťan
Pakliže vodíte děti do kostela (mešity, apod.), nedáváte jim možnost svobodné volby. Ale to vy zaslepení nejste schopni pochopit..... Pro ty trošku přemýšlející: Kdyby vás odmalička vychovávali k islámu a nenávisti k Americe, tak ste mohli být 11.9. v letadle jako sebevrazi. Protože byste neměli jako děti možnost svobodné volby.

KDY ZAČÍT VODIT DĚTI DO KOSTELA (18.06.01)
autor: ana
Myslím,že všichni se shodují na tom, že děti na mši patří.Souhlasím i já. Sice s prvním dítětem jsme se zpočátku střídali, protože jsme se báli, že bude rušit, ale musím říct, že mše společné-kdy jsme začali i s druhým dítětem chodit prakticky od jejího narození byly daleko radostnější a prožitější, i když musel manžel občas s dětmi vyjít ven a projít se kolem kostela-nebo já. Teď, když jsou holky větší, vidím, že to druhé řešení bylo dobré a že jsou v kostele doma, že se tam většinou těší, na kamarádky (u nás je zvykem, že malé děti mají lavičky v předu před oltářem a tak vše lépe vnímají a jsou přímo vtaženy do liturgie).Například se vždycky těší, kdy se bude modlit modlitba Páně náš a kněz vyzve děti jít za ním a postaví se všichni kolem oltáře do kroužku a drží se za ruce. Chce to prostě najít míru, (jako ve všem), kdy je potřeba s dítětem na chvíli vyjít a toleranci ode všech. Vždyť tělo Kristovo a jeho údy církev tvoří i malé děti.Vždyť sám Ježíš vyzdvihuje dítě před apoštoly slovy - Nebudete-li jako děti...

CHCE TO VCÍTIT SE DO JEHO POTŘEB (04.06.01)
autor: Libor
Máme 20-měsíčního kluka. Někdy jsem si tuto otázku také kladl, neboť to vydržet nebylo snadné. Musel jsem jít i občas i ven a pevně jej sevřít, když byl příliš aktivní. Na druhou stranu pozoruji, že se na návštěvu kostela vždy velice těší, když mu o tom například již v den předem povídáme. Také v kostele mu často ukazuji, co se děje a povídám si s ním tiše, takže je zaujat. Pomáhají také knížky - misálek pro nejmenší, kancionál apod. Lepší je, pokud jde celá rodina...

ÚČAST SYNA NA MšI JE DOBRÁ I PRO NÁS (13.04.01)
autor: David Petrla
Řekl bych, že to má i rozměry, které zde nezazněly: (1) Přítomnost dětí na bohoslužbě je dobrá pro jeho rodiče. Jsou prostě v kostele všichni, celá rodina najednou. (2) Je dobrá také na farnost - uvědomuje si, že děti k ní nedílně patří. Ano, skutečně jsem přesvědčen, že občasný (ne moc častý) křik dítěte na mši je pro obec požehnáním. Je třeba se stále učit trpělivě snášet bližní. Církev je katolická - je tedy pro všechny, rozhodně i pro děti. (3) Za velmi důležitá považuji Ježíšova slova "Nechte maličké přicházet ke mně." Myslím, že jsou v této věci určitým klíčem a že bychom je měli prakticky aplikovat.

MÁME PŮLROČNÍHO SYNA... (13.04.01)
autor: David Petrla
... a do kostela chodí, resp. jezdí. :-) Samozřejmě tam občas rušíme, protože mívá ve zvyku se v kostele modlit v jazycích. ;-) Doopravdy ale začíná mše svaté prožívat až teď, kdy je teplo. Dokud ve studeném kostele celou dobu jenom ležel v kočárku, byl tam asi zbytečný. Myslím, že i malé dítě dokáže atmosféru bohoslužby svým způsobem vnímat (malým dětem se silné dojmy zapisují hluboko do podvědomí) a že je obecně dobré, když se podílí na slavení Eucharistie CELÉ církevní obce. Ovšem rodiče by ho asi neměli brát na mši vždy a za každou cenu, někdy je lepší, když se vystřídají a jsou s dítětem doma, nebo jsou jenom na části bohoslužby.

MAL DTI V KOSTELE (09.04.01)
autor: Polek
Dokud se dti v kostele ru, pak je tam nebrat. Ostatn to ru a pro dt to nen nutn. Kdy se zane dt vodit do kostela pozdji bohat to sta. Samozejm malmu dtti zprostedkovvat vru doma svm pkladem.

UžITEK MšE SVATÉ. (25.03.01)
autor: Bajza
Někdo řekne: I když děti zlobí - účast na mši je posvěcuje! Jiný: Nevoďte děti zlobivé do kostela - vyrušuje nás to... Když připravuji dospělé na křest a procházejí třístupňovým katechumenátem, tak při obřadech tyto katechumeny propouštím podle obřadů katechumenátu po přímluvám! Přitom bychom mohli říci: A proč to církev zavádí? Vždyť by se katechumen měl posvětit účastí na celé bohoslužbě? Z tohoto pohledu zavádím "nedělní školky" pro děti od 3-6 let. Ať mají sobě srozumitelnou bohoslužbu! A nesmí to být jen hlídání dětí!!! Myslím, že je vhodné na začátku bohoslužby děti "vyslat", aby zde bylo pouto s nedělním shromážděním.

ABY DĚTI CHTĚLY PŘIJÍT I PŘÍšTĚ. (25.02.01)
autor: Václav
Děti jsme do kostela začali vozit (v kočárku) - takže jsem pro, aby se dítě občas vzalo do kostela od malička. Je důležité, aby to byla součást života rodiny (ale ne stresující každonedělní hra na nervy dětí i rodičů). Mám předškolní děti a snažím se je brát do kostela občas, určitě na všechny dětské bohoslužby a snažím se , aby se děti do kostela těšily i příště. Postupně je třeba děti do drobností v liturgii zapojit. (naše děti např. moc rády podávají všem ruce). Sám pak při mši nemám chvíli klidu - je to náročné, ale musíme to zkoušet.

MALÉ DĚTI DO KOSTELA? (19.02.01)
autor: Karel
Vezměte děti do kostela, jakmile toho budete jako rodiče schopni! Jistěže to vyžaduje trpělivost a pochopení od kněze i ostatních, a moudrý odhad od rodičů, kdy na chvíli odejít ven, je-li dítě k neutišení. Přidám postřeh z jednoho východočeského kostela: Na mši svatou, kde je obvykle jen několik starých lidí, přišla maminka s malým dítětem. Dítě začalo plakat a všichni se začali nevraživě ohlížet. Maminka nakonec z kostela odešla, a starší kněz, známý svým smyslem pro humor, událost na závěr mše svaté komentoval přibližně slovy: "Přátelé, pakliže v kostele nebudou plakat malé děti, měli byste začít plakat vy"!!! (tak jsem to slyšel vyprávět, doufám, že jsem to příliš nezkreslil).

DÍKY ZA NÁMĚT II. (17.02.01)
autor: Marie Zimmermannová
Pokračování - Ty chvilky, kdy mi v útlém věku daly nahlédnout do svého prožívání víry, byly krásné a všechno to napětí při bohoslužbě vynahradily. I jejich dnešní přístup k víře a ke mši svaté. Teď, když už se při mších na ně nemusím neustále ohlížet a mohu se soustředit, mi nevadí ani "zlobení" jiných dětí. Neruší mne. A přeji všem rodičům, aby to těch pár let vydrželi (u mne to bylo 12) a nedali se odradit. V kostele se schází "rodina" a do té děti patří. Chvíle pro klidnou modlitbu, četbu a rozjímání, si lze zajistit jinak a době dorůstání dětí budou spíše tyto chvíle hlavním "pramenem" síly ze života s Kristem.

DÍKY ZA NÁMĚT I. (17.02.01)
autor: Marie Zimmermannová
Píši svoji zkušenost matky tří dětí, která si teprve v letošním roce může naplno "vychutnat", jaké to je, věnovat se při nedělní mši svaté pouze liturgii - když můj nejmladší syn začal ministrovat a mladší dcera chodit spolu se starší do scholy. Do té doby jsem nedělní bohoslužby prožívala rozděleně - částečně jsem se snažila soustředit, částečně jsem svoji pozornost věnovala dětem, abych jim něco vysvětlila, umravnila je apod. Brala jsem je na bohoslužby od malička a velmi brzy do předních lavic, aby viděly a vnímaly co se děje zblízka. Jako rodič a zároveň katechetka jsem se aktivně podílela na návrzích jak bohoslužbu přiblížit dětem. Přežila jsem i ty nejhorší roky, kdy jsme byli středem pozornosti v kostele, neboť naše děti patří k těm "živějším". Neměnila bych na tom nic.