Koncil pro naši dobu - základní informace o II. Vatikánském koncilu (Miloslav Kněz)

Před 50 lety, dne 11. října 1962, byl v bazilice sv. Petra v Římě zahájen druhý vatikánský koncil. Stalo se tak za účasti 2600 biskupů a pozorovatelů ze 116 zemí světa. Z jeho závěrů dosud žijeme a budeme žít. Svým významem překročil hranice katolické církve. Zasedal v dramatické  době, kdy byl svět rozdělen na Východ a Západ a vrcholila studená válka, která hrozila přerůst ve válku horkou – atomovou.

Historické souvislosti

Vzhledem ke staleté kontinuitě života církve i světa je jistě vhodné alespoň orientačně zmínit i dva předchozí všeobecné koncily: tridentský koncil (1545 - 63) a první vatikánský koncil (1869 - 70).

Tridentský koncil je svou velikostí a významem zcela srovnatelný s druhým vatikánským koncilem. V době hlubokého náboženského i společenského rozdělení Evropy, zvláště německy mluvících zemí (reformace), se snažil obnovit dialog s protestanty a přivést je k úplnému společenství s církví. Tento úkol se nepodařil. Někteří historikové1 uvádějí, že právě v hlubokém náboženském rozdělení Evropy je možné vystopovat počátky existence světového ateismu, na který reagoval také druhý vatikánský koncil2.

Koncilu se naopak mimořádně podařilo ujasnit diskutované oblasti víry, jako byly prameny víry, nauka o dědičném hříchu a svátostech.Věřícím to umožnilo zcela jasně rozlišit, co je katolické a jaké názory už katolické nejsou. Proto důležitým pokoncilním dokumentem byl takzvaný Římský katechismus (1566). Dále byla zásadně reformována příprava budoucích kněží, byly zakládány diecézní semináře, a v Římě byla založena věhlasná Gregorianská univerzita.

Proto všichni, kdo se v následujících staletích snažili o uskutečňování závěrů koncilu, měli kvalitní duchovní formaci, vzdělání i potřebné nástroje. Autentický křesťanský život tak mohl prostupovat a oduševňovat všechny oblasti života jednotlivců i společnosti a vytvářet novou kulturu Evropy i světa, známou pod názvem baroko. Zvláště vynalézavá i úspěšná byla misijní inkulturace evangelia v jezuitském provedení, například u indiánských kmenů Jižní Ameriky (tzv. redukce)3, nebo třeba na čínském císařském dvoře v Pekingu.     

První vatikánský koncil,který svolal papež Pius IX., musel být předčasně ukončen. Proto stačil projednat pouze postavení papeže jako viditelné hlavy církve - otázku papežské neomylnosti4 a pravomoci nad celou církví. K posílení papežské duchovní autority i mezinárodní prestiže nechtěně přispělo i italské risorgimento (národní probuzení), které jinak bezprostředně způsobilo přerušení koncilu a zánik církevního státu (území střední Itálie). Lateránskými dohodami  z roku 1929 bylo postavení Svatého stolce nakonec uspokojivě vyřešeno také právně a vznikl malý městský stát Vatikán.

Druhý vatikánský koncil (1962 - 65)

Co je to všeobecný církevní sněm – koncil? Je to slavnostní výkon nejvyšší pravomoci nad celou církví, kterou vykonává biskupský sbor celého světa ve spojení se svou hlavou, Petrovým nástupcem a nikdy bez něho. Tady je vhodné ovšem doplnit, že nejvyšší pravomoc nad církví má i papež sám o sobě, bez biskupského sboru.    

Zatímco první vatikánský koncilstačil definovat jen právě uvedenou nejvyšší pravomoc římského biskupa nad celou církví (srov. KKC, čl. 884), druhý vatikánský koncil, který na první navázal, položil důraz na rozvinutí biskupské kolegiality (sborovosti) v jednotě s papežem. A v tomto duchu také probíhal.

Z 12. října 1962 se zachovala společná fotografie tří československých biskupů s papežem Janem XXIII., které komunistický režim nechal narychlo obléknout do biskupských sutan a poslal do Říma, aby ostuda z útlaku církve v ČSSR nebyla tak velká. Na fotografii je biskup František Tomášek (zcela vpravo) se slovenskými biskupy Lazíkem a Néczyeyem, které papež Jan XXIII. přijal na audienci druhý den po zahájení koncilu.5 Nepochybně se jednaloo gesto mimořádné pozornosti Svatého otce vůči pronásledované církvi v Československu. Závěru koncilu se zúčastnil i bývalý pražský arcibiskup, kardinál Josef Beran, který pronesl příspěvek o náboženské svobodě.

Jaké důvody vedly ke svolání koncilu?Papež Jan XXIII. v encyklice Ad Petri cathedram uvedl, že je třeba „posílit rozvoj katolické víry, obnovit křesťanský život věřících a přizpůsobit život církve podmínkám naší doby“.  

Pro rozvoj katolické víry bylo třeba nově formulovat jednotlivé pravdy víry tak, aby je především sami katolíci lépe pochopili, mohli prohloubit svůj křesťanský život a vydávat věrohodnější svědectví. Tato obnova byla důležitým předpokladem k vedení dialogu na ekumenické úrovni, dále ve vztahu k ostatním náboženstvím i k lepší orientaci v dnešním světě.

Teolog Karl Rahner k tomu uvedl, že „tento koncil byl koncilem svobody a opravdového dialogu. A jeho základem byla stará a trvalá víra katolické církve. Je to velmi důležité konstatovat, protože se vyskytlo dost lidí, kteří si mysleli, že bude všechno problematizováno, některé pravdy víry budou podle okolností jinak formulovány a některé dokonce odstraněny, protože koncil je parlamentem, ve kterém se může diskutovat úplně o všem. Tak to přirozeně nebylo.“6     

Mezi hlavní dokumenty koncilu patří věroučná konstituce o církvi Lumen Gentium a konstituce o Božím zjevení Dei verbum. Není jistě náhoda, že papež Benedikt XVI. k 50. výročí zahájení koncilu vyhlásil Rok víry a svolal celocírkevní biskupský synod o nové evangelizaci.

Posledním pokoncilovým dokumentem pro posílení křesťanské víry je Katechismus katolické církve, vydaný roku 1995. V jeho úvodu bl. Jan Pavel II. píše: „Katechismus katolické církve, který jsem schválil (…) a jehož vydání ze své apoštolské moci nařizuji, je výkladem víry církve a katolické nauky, jak je dosvědčuje a osvětluje Písmo svaté, apoštolská tradice a učitelský úřad církve. Je nástrojem ke službě církevnímu společenství a bezpečnou normou pro vyučování ve víře… Podporuje ekumenické úsilí, protože s přesností vystihuje obsah a ucelený soulad katolické víry… Konečně je nabídnut každému člověku, který se nás ptá po důvodech naší naděje (srov. 1 Petr 3,15) a chce poznat, co věří katolická církev.“

Druhým cílem koncilu bylo obnovit křesťanský život věřících - jednotlivců i celého Božího lidu podle známého motta: ecclesia semper reformanda (volně přeloženo: církev, která je povolána k neustálé obnově). Dalším důležitým dokumentem je konstituce o posvátné liturgiiSacrosanctum Concilium a pastorální konstituce o církvi v dnešním světěGaudium et spes, která směřuje i ke třetímu cíli koncilu: přizpůsobit život církve podmínkám naší doby. V konstituci Gaudium et spes se církev poprvé ve své historii obrací ke světu a zvláště svou sociální naukou vymezuje své místo ve veřejném prostoru lidské společnosti, v oblasti pozemských, časných věcí, které souvisejí se spásou člověka.

Na závěr je vhodné připomenout ještě dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem, o ekumenismu Unitatis redintegratio, o hromadných sdělovacích prostředcích Inter mirifica, o náboženské svobodě Dignitatis humanae a deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvímNostra aetate.

Jak je patrné, účelem tohoto příspěvku není zopakovat všechno, co už je o koncilu známo, ale spíše na něj upozornit, ukázat jeho méně známé aspekty i hlubší historické zasazení a probudit zájem o jeho učení a uvádění do života. Věříme totiž, že se i tímto způsobem projevuje skrze církev nesmírná Boží láska k nám i k současnému globalizovanému světu.

Miloslav Kněz

 Se svolením převzato z časopisu Nové Město

___________________

1. Ch. Dawson: The Dividing of Christendom, Sheen and Ward, Inc. New York 1965.

2. K. Rahner, Úvod k Dokumentům II. vatikánského koncilu.

3. Samosprávné indiánské obce pod vedením jezuitských misionářů.

4. Týká se oblasti víry a mravů a dotyčná pravda musí být pronesena za přesně stanovených podmínek takzvaně ex cathedra. Tak například papež Pius XII. v r. 1950 za článek víry prohlásil, že „neposkvrněná Matka Boží byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy“, čímž potvrdil jen to, co křesťané už odedávna věřili - v Jeruzalémě už od 5. století.

5. Kniha Kardinál Tomášek, Zvon 1994.

6. K. Rahner, Úvod k Dokumentům II. vatikánského koncilu.