Křest, víra a křest dětí?

Bibličtí křesťané nechápou křest jako svátost, ale jako Kristovo nařízení. V tomto chápání křest nepřináší milost, kterou má symbolizovat, ale je pouhým symbolem, veřejným přiznáním se k vnitřnímu obrácení. Křest tak není sám o sobě ničím, co by přinášelo spásu. Podle jejich chápání je nesmyslné křtít malé děti, protože ty, pokud se nemohly pro křest rozhodnout, Bůh stejně spasí. Teprve v okamžiku, kdy člověk dosáhne věku, kdy začne užívat rozumu a kdy také zhřeší, musí „přijmout Ježíše“, aby získal věčný život.

Katolická církev vždy ovšem chápala křest jinak. Chápe jej jako svátost, která působí několik věcí – odpuštění hříchů (a to hříchu dědičného i osobního). To odpovídá tomu, co říká Petr ve svém kázání po Letnicích:

Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh. (Sk 2,38-39)
Na jiném místě Skutků pak slyší Pavel:

Nuže neváhej! Vstaň, vzývej jeho jméno a dej se pokřtít, abys byl obmyt ze svých hříchů. (Sk 22,16)
Tyto úryvky nejsou omezeny na tu či onu skupinu lidí. Nikdo není z tohoto počtu vyčleněn. Naopak – první z úryvků zmiňuje dokonce i děti, kterým Bůh dává zaslíbení odpuštění hříchů a daru Ducha svatého. Ježíš sám říká:

Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. (Jan 3,5)
Těmto slovům vždy církev rozuměla tak, že se vztahují opravdu na všechny, kdo mohou vstoupit do Božího království. Vždyť Ježíš říká na jiném místě:

Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské. (Mt 19,14)
Podle tzv. biblických křesťanů však nelze tento verš vztahovat na křest malých dětí, protože v onom verši děti „jdou“ k Ježíšovi, a tedy míní se jím až ty děti, které jsou schopny chodit, přeneseně ty, které jsou schopny hřešit. Avšak paralelní text v Lukášově evangeliu zní takto:

Přinášeli mu i nemluvňátka, aby se jich dotýkal. Když to učedníci viděli, zakazovali jim to. (Lk 18,15)
Tento text opravdu mluví o nemluvňatech, řecky ta brefé. Krom toho Pavel hovoří o skutečnosti, že křest vystřídal obřízku:

V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla. S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých. (Kol 2,11-12)
Za dob Starého zákona byly především obřezávány děti, a to mnohem častěji než dospělí, kteří přijali židovskou víru. Pokud by Pavel vylučoval křest malých dětí, jistě by neužil tohoto příměru v listě Kolosanům!

I bibličtí křesťané připouštějí, že nikde v Písmu se neříká, že by byl křest vyhrazen pouze dospělým. Avšak u textů, které tak výslovně netvrdí, předpokládají, že se křest, o němž se na jednotlivých místech Nového zákona hovoří, vztahuje pouze na dospělé. Je celkem pochopitelné, že všichni lidé, o nichž v Písmu čteme, že byli pokřtěni, jsou dospělí, protože se jako dospělí obrátili. To je samozřejmé, vždyť křesťanství bylo teprve v plenkách a nikdo nevyrůstal v křesťanské rodině!

V Písmu existují naopak místa, která ukazují, že malé děti je možné křtít. Lydie, která se obrátila během Pavlova kázání, byla pokřtěna Pavlem s celou svou domácností:

Poslouchala nás i jedna žena jménem Lydie, obchodnice s purpurem z města Thyatir, která věřila v jediného Boha. Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval. Když byla ona a všichni z jejího domu pokřtěni, obrátila se na nás s prosbou. (Sk 16,14-15)
Podobně v téže kapitole Pavlův a Silasův žalářník:

Ještě v tu noční chvíli se jich ujal, očistil jim rány a hned se dal se všemi svými lidmi pokřtít. (Sk 16,33)
V pozdravu 1. listu Korintským Pavel vzpomíná:

Pokřtil jsem i rodinu [doslova: domácnost] Štěpánovu." (1 Kor 1,16)
Můžeme se domnívat, že i Timotej byl pokřtěn jako dítě a vychován v křesťanské víře podle známého verše:

Od dětství (apo brefús) znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. (2 Tim 3,15)
Všechna tato místa svědčí o tom, že je velmi pravděpodobné, že malé děti byly již v prvních křesťanských dobách křtěny. Žádný z těchto úryvků netvrdí opak. O Timotejovi se často vykládá, že víru přijal jako dítě schopné rozumu a pak byl pokřtěn: v tomto úryvku, jak vidíme, je však užito spojení apo brefús, a jak jsme viděli dříve, tohoto spojení se užívá i o nemluvňatech, takže tento argument moc silný není. Domácností se v těchto případech nemíní pouze manželka, jak někdy bibličtí křesťané tvrdí, ale též děti a otroci. Silasův žalářník, osoba ze spodní části sociálního žebříčku, měl stěží otroky – a slova onoho verše se tedy pravděpodobně vztahují na jeho vlastní děti.

Samozřejmě, že se nemuselo jednat pouze o nemluvňata, ale také o děti již užívající rozumu. Ale daná místa tuto možnost nevylučují. A jako v každé rodině, v domácnosti žily větší i menší děti. V Novém zákoně neexistuje jediné místo, které by říkalo, že malé děti není možné křtít. Nejedná se o jasný důkaz, avšak svědectví jednotlivých úryvků svědčí spíše pro možnost děti křtít.

Neměli bychom opomíjet také svědectví raných křesťanských autorů - srov. Órigenés, Hom. in Lev. 8, 3, 11: v Alexandrii a Cézareji 3. století byly tedy děti křtěny. Kartháginská synoda r. 253 se postavila proti názoru, že křest dětí je potřeba zakazovat před 8. dnem života. Jan Zlatoústý (Jóannés Chrýsostomos), církevní autor 4. století popisuje církevní praxi ve své době a píše:

Proto křtíme i děti, ačkoli nemají vlastní hříchy, neboť [chceme], aby získaly svatost, spravedlnost, přijetí za syny, dědictví, bratrství s Kristem a aby se staly údy jeho těla. (Catecheses ad illuminandos; in: Augustin, Contra Iulianum 1, 6, 21).
Máme tedy historické materiály dosvědčující, že křest malých dětí byl praxí církve vždy. Nedokazují, že by křest dětí Kristus nařídil, ale svědčí o velmi starobylé praxi církve. V prvních staletích neexistoval nikdo, kdo by se stavěl proti této běžné praxi církve v křesťanských rodinách. Křesťané prvních staletí měli k apoštolům blíže než my a spoléhali se v lecčem na to, jak byli ve víře vyučeni, avšak křtu dětí se nebránili; tím vlastně říkají: „Souhlasíme s tím, aby se křtily děti. Otevřenou otázkou zůstává jen, kdy se mají křtít.“

Boží svoboda je jediným teologickým argumentem, který může ospravedlnit otázku křtu dětí:

Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (Řím 5,8)
Bůh se nás předem neptal, souhlasíme-li s jeho smrtí za nás, avšak rozhodl se proto „ještě před stvořením světa“. Církevní praxi křtu dětí nezpochybnil nikdo až do 16. století, kdy tak učinili anabaptisté – do této doby se v praxi křtu dětí všechny církve (s výjimkou valdenských, kteří vznikli na přelomu 12. a 13. století) shodovaly. Domnívám se však, že skutečným důvodem, proč některé skupiny křesťanů dnes odmítají křest dětí, je jejich pojetí spásy a způsobu, jímž jí člověk dochází. Podle biblických křesťanů spásy dochází člověk přijetím Ježíše jako osobního Pána a Spasitele, podle katolického (a také pravoslavného, anglikánského a luterského) pojetí je však spása svobodným Božím činem, kterým zahrnuje člověka milostí.

Tomuto tématu se věnuje článek Křest a jeho účinky.

Klíčová slova bible, křest, milost, svátosti, víra

Se svolením převzato z webu Apologia