Křesťanské panenství

Panenství a celibát jako eschatologická anticipace a znamení

Promluva Jana Pavla II. z 10. března 1982


1. Nyní se budeme zamýšlet nad otázkou panenství a celibátu „pro nebeské království“. Povolání k bezvýhradnému darování sebe Bohu v panenství nebo celibátu zapouští své kořeny hluboko do evangelijní půdy teologie těla. Abychom určili jeho vlastní charakteristiku, je třeba mít na paměti slova, kterými se Kristus odvolává na „počátek“ a také ta, jimiž se odvolal na vzkříšení těla. Konstatování: „Až lidé vstanou z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat“ (Mk 12, 25) naznačuje, že existuje životní stav bez manželství, v němž člověk, muž a žena, nachází zároveň plnost osobního darování a intersubjektivní společenství osob díky oslavení celé jeho psychosomatické existence ve věčném spojením s Bohem. Když povolání ke zdrženlivosti „pro nebeské království“ najde odezvu v lidské duši v podmínkách časného života, to je v podmínkách, v nichž se obyčejně osoby „vdávají nebo žení“ (Lk 20, 34), není obtížné v tom zachytit zvláštní citlivost lidského ducha, který – jak se zdá – již zde na světě předjímá to, na čem se člověk bude podílet v budoucím vzkříšení.

2. Nicméně o tomto problému, o tomto zvláštním povolání Kristus nemluvil v bezprostředním kontextu svého rozhovoru se saduceji (srov. Mt 22, 23-30; Mk 12, 18-25; Lk 20, 27-36), když se odvolával na vzkříšení těl. Mluvil však o něm (již dříve) ve svém rozhovoru s farizeji ohledně manželství a základech jeho nerozlučitelnosti, jako by to bylo pokračování tohoto rozhovoru (srov. Mt 19, 3-9). Jeho závěrečná slova se týkají tzv. rozlukového listu, který Mojžíš připouštěl v některých případech. Kristus říká: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to tak nebylo. Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží“ (Mt 19, 8-9). Tehdy učedníci – jak lze odvodit z kontextu – pozorně tomuto rozhovoru naslouchali a potom řekli Ježíšovi: „Když je to mezi mužem a ženou takové, pak je lepší se neženit“ (Mt 19, 10). Kristus jim odpověděl: „Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno. Někteří jsou eunuchové už od narození a jsou eunuchové, které takovými udělali lidé, a jsou konečně takoví, kteří se sami učinili eunuchy pro nebeské království. Kdo může pochopit, ať pochopí!“ (Mt 19, 11-12)

3. Na základě tohoto rozhovoru uvedeného evangelistou Matoušem si lze položit otázku: na co mysleli učedníci po vyslechnutí odpovědi, kterou dal Ježíš farizeům o manželství a jeho nerozlučitelnosti, když vyslovili svou poznámku: „Když je to mezi mužem a ženou takové, je lepší se neženit“? V každém případě to Kristus považuje za vhodnou příležitost, aby k nim promluvil o dobrovolné zdrženlivosti pro nebeské království. Svými slovy nezaujímá přímo postoj k výroku učedníků a nezůstává na rovině jejich uvažování , tedy neodpovídá: „je lepší se ženit“, nebo „je lepší se neženit“. Otázka zdrženlivosti není postavena do protikladu k manželství ani se nezakládá na negativním úsudku o jeho důležitosti. Ostatně když Kristus předtím mluvil o nerozlučitelnosti manželství, odvolal se na „počátek“, to je na tajemství stvoření, a tak poukázal na první a fundamentální pramen jeho hodnoty. Proto, aby odpověděl na otázku učedníků, nebo spíše aby osvětlil problém, který předložili, Kristus sahá po jiném principu. Ti, kdo v životě zvolili zdrženlivost „pro nebeské království“, nečiní tak kvůli tomu, že „je lepší se neženit“, anebo kvůli předpokládané negativní hodnotě manželství, nýbrž vzhledem ke zvláštní hodnotě, která je s takovou volbou spojena a kterou je třeba osobně objevit a přijmout jako vlastní povolání. Proto Kristus říká: „Kdo může pochopit, ať pochopí“ (Mt 19, 12), zatímco těsně předtím říká: „Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno“ (Mt 19, 11).

4. Jak je vidět, Kristus ve své odpovědi učedníkům jasně upřesňuje pravidlo, jak se mají chápat jeho slova. Z učení církve víme, že tato slova nevyjadřují přikázání, jež zavazuje všechny, nýbrž radu, jež se týká pouze některých osob , právě těch, které to dokáží „pochopit“. Jsou schopni „to pochopit“ ti, „kterým je to dáno“. Uvedená slova jasně naznačují osobní volbu a zároveň zvláštní milost, totiž dar, který člověk dostává, aby udělal takové rozhodnutí. Lze říci, že volba zdrženlivosti pro nebeské království je charismatické zaměření k eschatologickému stavu, v něm se lidé „nebudou ženit ani vdávat“. Nicméně mezi stavem člověka při vzkříšení těla a stavem dobrovolné zdrženlivosti pro nebeské království v pozemském životě, tj. ve stavu padlého a vykoupeného člověka, existuje podstatný rozdíl. Ono eschatologické „neženění a nevdávání se“ bude stavem, to znamená, že bude vlastním a základním způsobem existence lidských bytostí, mužů a žen, v jejich oslavených tělech. Zdrženlivost pro nebeské království jako plod charismatické volby je výjimkou vzhledem k jinému stavu, to je k onomu, na němž člověk „od počátku“ začal být a zůstává účastným během celé pozemské existence.

5. Je velmi významné, že Kristus nespojuje svá slova o zdrženlivosti pro nebeské království přímo s předpovědí „onoho světa“, v němž „se lidé nebudou ženit ani vdávat“ (Mk 12, 25). Jeho slova se naopak nacházejí – jak jsme již řekli – v rozhovoru s farizeji, v němž se Kristus odvolal „na počátek“, poukázal na to, že manželství ustanovil Stvořitel, a připomenul jeho nerozlučitelný charakter, který v Božím plánu odpovídá manželské jednotě muže a ženy.

Rada i charismatická volba zdrženlivosti pro nebeské království jsou v Kristových slovech spojeny s maximálním uznáním „historického“ řádu lidské existence, vztahujícího se na duši a tělo. Na základě bezprostředního kontextu slov o zdrženlivosti pro nebeské království v pozemském životě člověka je třeba vidět v povolání k takové zdrženlivosti výjimku z toho, co je spíše obecným pravidlem tohoto života. Kristus zřetelně vyslovuje především toto. Že pak taková výjimka v sobě skrývá budoucí eschatologický život bez manželství a je vlastní „onomu světu“ (totiž konečné etapě „nebeského království“), o tom zde Kristus přímo nemluví. Nejde však o zdrženlivost „v“ nebeském království nýbrž o zdrženlivost „pro“ nebeské království. Idea panenství nebo celibátu jako anticipace a eschatologického znamení vyplývá ze spojení zde pronesených slov s těmi, které Ježíš pronese při jiné příležitosti, a to v rozhovoru se saduceji, když bude hovořit o budoucím vzkříšení těla.



Celibát je zřeknutí se vykonané z lásky

Promluva Jana Pavla II. z 21. dubna 1982


1. Pokračujeme v úvahách o Kristových slovech týkajících se zdrženlivosti „pro nebeské království“.

Není možné plně porozumět významu a charakteru zdrženlivosti, jestliže poslední fráze Kristova výroku, „pro nebeské království“ (Mt 19, 12), není kompletní ve svém adekvátním, konkrétním a objektivním obsahu. Už dříve jsme řekli, že tento výrok vyjadřuje motiv, neboli vyzdvihuje v jistém smyslu subjektivní finalitu Kristova povolání ke zdrženlivosti. Nicméně tento výraz má sám o sobě objektivní charakter. Označuje fakticky objektivní skutečnost, kvůli níž se mohou jednotlivé osoby, mužové a ženy, „samy učinit“ (jak říká Kristus) eunuchy. Skutečnost „království“ v Kristově výroku podle Mt 19, 11-12 je definována přesným a zároveň obecným způsobem, to je takovým, že je schopna pojmout všechna vymezení a zvláštní významy, jež jsou jí vlastní.

2. „Nebeské království“ znamená „Boží království“, které Kristus hlásal v jeho konečném, to je eschatologickém naplnění. Kristus hlásal toto království v jeho časné realizaci a zároveň předem oznamoval jeho eschatologické naplnění. Časné založení Božího království je zároveň jeho slavnostním uvedením a jeho přípravou na definitivní naplnění. Kristus volá do tohoto království a v jistém smyslu tam zve všechny (srov. podobenství o svatební hostině: Mt 22, 1-14). Povolává-li některé ke zdrženlivosti „pro nebeské království“, z obsahu tohoto výroku vyplývá, že je volá, aby se zvláštním způsobem podíleli na založení Božího království na zemi, díky němuž se zahajuje a připravuje definitivní fáze „nebeského království“.

3. V tomto smyslu jsme řekli, že ono povolání v sobě nese zvláštní znamení dynamismu, který je vlastní tajemství vykoupení těla. Jak jsme se již zmínili, zdrženlivosti pro nebeské království se projevuje v tom, že se člověk zřekne sám sebe, bere každý den svůj kříž a následuje Krista (srov. Lk 9, 23); a to může dospět až ke zřeknutí se manželství a vlastní rodiny. To všechno vyplývá z přesvědčení, že je možné takto více přispět k realizaci Božího království v jeho pozemské dimenzi s vyhlídkou eschatologického naplnění. Kristus ve svém výroku podle Mt 19, 11-12 říká obecným způsobem, že svobodné zřeknutí se manželství má tento účel, ale toto tvrzení neupřesňuje. Ve svém prvním výroku na toto téma ještě neupřesňuje, pro jaký konkrétní úkol je nutná nebo nezbytná taková dobrovolná zdrženlivost při realizaci Božího království na zemi a během přípravy a jeho budoucího dovršení. Trochu více uslyšíme v tomto ohledu od Pavla z Tarsu (1 Kor 7) a zbytek bude doplněn životem církve v jejím historickém vývoji, neseném proudem autentické tradice.

4. V Kristově výroku o zdrženlivosti „pro nebeské království“ nenacházíme žádný podrobnější náznak, jak chápat ono „království“ – jak pokud jde o jeho pozemské uskutečnění, tak co se týče jeho definitivního naplnění – v jeho specifickém a „mimořádném“ vztahu k těm, kteří se kvůli němu dobrovolně „sami učinili eunuchy“.

Ani se neříká, jakým zvláštním aspektem skutečnosti, která tvoří království, jsou mu přidruženi ti, kteří se svobodně „učinili eunuchy“. Je totiž známo, že nebeské království je pro všechny: mají k němu vztah na zemi (i v nebi) také ti, kteří „se žení a vdávají“. Pro všechny je „vinicí Páně“, na níž zde na zemi musejí pracovat: a je později „domem Otcovým“, v němž mají přebývat na věčnosti. Co je tedy ono království, kvůli němuž někteří volí dobrovolnou zdrženlivost?

5. Nyní na tyto otázky nenacházíme v Kristově výroku zaznamenaném Mt 19, 11-12 žádnou odpověď. Zdá se, že to odpovídá charakteru celého výroku. Kristus odpovídá svým učedníkům tak, aby nezůstal na úrovni jejich myšlení a jejich hodnocení, v němž se skrývá – alespoň nepřímo – utilitaristický postoj k manželství („když je to mezi mužem a ženou takové, je lepší se neženit“: Mt 19, 10). Mistr se výslovně distancuje od takového formulování problému, a proto když mluví o zdrženlivosti „pro nebeské království“, nenaznačuje, proč je zřeknutí se manželství cenné, aby ono „je lepší“ neznělo uším učedníků s utilitaristickým zabarvením. Říká pouze, že se taková zdrženlivost někdy požaduje, ačkoli není nezbytná pro nebeské království. A tím poukazuje na to, že má v království, které Kristus hlásá a do něhož volá, sama o sobě zvláštní hodnotu. Ti, kdo ji dobrovolně zvolí, musí ji zvolit kvůli její hodnotě, a nikoli následkem jakékoliv jiné kalkulace.

6. Podstata Kristovy odpovědi, která se přímo vztahuje na samu zdrženlivost „pro nebeské království“, se může nepřímo vztahovat také na předešlý problém manželství (srov. Mt 19, 3-11). Podle Kristova základního úmyslu by odpověď zněla: Jestliže někdo zvolí manželství, má je zvolit tak, jak bylo ustanoveno Stvořitelem „od počátku“, má v něm hledat ty hodnoty, které odpovídají Božímu plánu. Jestliže se naopak někdo rozhodne žít ve zdrženlivosti pro nebeské království, má tam hledat hodnoty vlastní tomuto povolání. Jinými slovy: musí jednat ve shodě se zvoleným povoláním.

7. V „nebeském království“ se definitivně naplní touhy všech lidí, k nimž se Kristus obrací se svým poselstvím: je to plnost dobra, po jakém lidské srdce touží nad limity všeho toho, co může být jeho podílem v pozemském životě. Je to svrchovaná plnost uspokojení člověka ze strany Boha. V rozhovoru se saduceji (Mt 22, 24-30; Mk 12, 17-28; Lk 20, 27-40), který jsme už dříve rozebírali, nacházíme další podrobnosti o tomto „království“ neboli o „onom světě“. Ještě více je jich v celém Novém zákoně. Zdá se však, že k objasnění toho, co je nebeské království pro ty, kteří kvůli němu volí dobrovolnou zdrženlivost, má zvláštní význam zjevení snubního vztahu mezi Kristem a církví: mezi jinými texty je tedy rozhodující Ef 5, 25 nn. Až se budeme zabývat problémem svátostné povahy manželství, budeme se opírat především o něj.
Tento text se týká jak teologie manželství, tak také teologie zdrženlivosti „pro království“, totiž teologie panenství nebo celibátu. Zdá se, že právě v tomto textu nacházíme téměř konkretizováno, co řekl Kristus svým učedníkům, když je zval k dobrovolné zdrženlivosti „pro nebeské království“.

8. V tomto rozboru bylo již dostatečně zdůrazněno, že Kristova slova – v celé jejich velké stručnosti – jsou zásadní, plná podstatného obsahu a kromě toho jsou charakterizována jistou vážností. Není pochyb, že Kristus pronáší své povolání ke zdrženlivosti v perspektivě „onoho světa“, avšak v tomto povolání klade důraz na všechno, co vyjadřuje časný realismus rozhodnutí k takové zdrženlivosti, rozhodnutí spojené s vůlí podílet se na Kristově vykupitelském díle.

Ve světle příslušných Kristových slov, jež uvádí Mt 19, 11-12, se tak tedy vynořuje především hloubka a vážnost rozhodnutí žít ve zdrženlivosti „pro království“ a nachází vyjádření v momentu zřeknutí, jež takové rozhodnutí zahrnuje.

Nepochybně tím vším – vážností a hloubkou rozhodnutí, náročností a odpovědností, kterou vyžaduje – prosvítá a prozařuje láska: láska jako připravenost k bezvýhradnému daru sebe sama pro „Boží království“. Nicméně v Kristových slovech, jak se zdá, je tato láska zahalena tím, co je postaveno do popředí. Kristus neskrývá svým učedníkům fakt, že volba zdrženlivosti pro „nebeské království“ je – viděna v kategoriích časnosti – zřeknutím se. Tento způsob řeči k učedníkům, který jasně vyjadřuje pravdu jeho učení a v něm obsažené požadavky, je příznačný pro celé evangelium; a právě ten jí dodává punc a tak přesvědčivou sílu.

9. Lidskému srdci je vlastní přijímat dokonce i obtížné požadavky ve jménu lásky pro nějaký ideál a především ve jménu lásky k osobě (láska je totiž svou podstatou zaměřena k osobě). A proto v onom povolání ke zdrženlivosti „pro nebeské království“ nejprve sami učedníci a pak celá živá tradice církve brzo objevili lásku, která se vztahuje ke Kristu jako ženichu církve, ženichu duší, jimž On vydal sám sebe až do krajnosti v tajemství Paschy a Eucharistie.

Tím se stala zdrženlivost „pro nebeské království“, volba panenství nebo celibátu na celý život, ve zkušenosti učedníků a následovníků Krista aktem zvláštní odpovědi na lásku Božského Ženicha, a proto nabyla významu aktu snubní lásky: totiž snubního darování sebe, aby byla zvláštním způsobem opětována snubní láska Vykupitele; darování sebe chápané jako zřeknutí se, ale vykonané především z lásky.



(z knihy Teologie těla - soubor promluv Jana Pavla II.)


***
Další texty k tématu naleznete zde