Kříž - splacení dluhu ďáblu? Sebepřijetí, askeze, naděje... Odpovědi na otázky

Svatý Anselm se snažil vysvětlit svým současníkům význam Ježíšovy smrti racionálním způsobem. Jeho mottem byla fides quaerens intellectum – víra hledající světlo rozumu. Snažil se pronikat víru rozumem. Zvolil jazykové prostředky odpovídající době. Byla to řeč germánského práva. Snažil se věřícím i nevěřícím poskytnout odpověď na otázku, jak lze sloučit Ježíšovo strašlivé utrpení a smrt s představou dobrotivého a spravedlivého Boha. Pokusil se vysvětlit, že Kristovo ukřižování za naše hříchy zcela odpovídá Božímu milosrdenství i spravedlnosti. V časech právní nejistoty a chaotických poměrů zvolil k objasnění tajemství spásy skrytého v Ježíšově smrti právnických obratů. Způsob jeho vyjadřování je nám dnes už cizí, musíme si jej přeložit do současného jazyka.

 

V žádném případě nesmíme z jeho nauky vyvodit závěr, že by Bůh potřeboval smrt vlastního Syna, aby nám mohl odpustit. To odporuje Božímu přístupu. Spíše mu šlo o to, jak člověku zaručit a uchovat jeho důstojnost. Ježíšova svobodně zvolená smrt z lásky k nám hříšníkům nám naši důstojnost navrací. V dějinách teologie existovala celá řada pokusů, jak vykládat tajemství záchrany člověka v Ježíšově smrti a vzkříšení. Sama Bible k tomu uvádí celou řadu obrazů: osvobození, očištění, odpuštění, vykoupení. Ten, kdo se ocitl v hmotných dluzích, dokáže uvedené obrazy velice dobře pochopit: Nemusím splácet svůj dluh, někdo jej za mě vyrovnal.

 

Vždycky ale musíme mít na paměti, že jde o pouhý obraz, který má osvětlit nepochopitelnou skutečnost nekonečné lásky Boha, který proměňuje kříž – nástroj lidské krutosti – ve výsostné zjevení lásky. Obrazem této lásky je právě umořený dluh, který už nemusíme splácet, kvůli němuž už nemusíme krvácet, ponižovat se a sami sebe trestat.

 

 

 

Ježíšovo přikázání milovat druhého jako sebe sama nás vybízí k sebepřijetí. Druhého dokážeme přijmout pouze za předpokladu, že přijímáme sami sebe. Jinde v evangeliu Ježíš říká: „Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým „učedníkem“ (Lk 14,27). Nést kříž znamená přijmout sám sebe se všemi protiklady, se světlými i stinnými stránkami. Dalším biblickým místem je Ježíšovo podobenství o stavbě věže (srov. Lk 14,28–30). Věž svého života bychom měli budovat pro nás dosažitelnými prostředky, kameny své životní cesty. Vybudujeme-li ji příliš malou, mine se náš život cílem. Když ji naopak navrhneme příliš velkou, nedokážeme ji dostavět. Je třeba nalézt správnou míru.Ježíšovo slovo o sebezáporu znamená, že se máme osvobodit od vlastního ega.

 

To se snaží všeho využít pro sebe, krouží kolem vlastního středu. Od ega bychom se měli posunout ke svému skutečnému bytí, které tvoří pravý střed naší osoby, naši podstatu. Své bytí bychom neměli zapírat. Zato je třeba bránit se vlastnímu egu a osvobodit se z jeho zotročující moci.

 

Sebezápor by se neměl zvrhnout ve znehodnocení a ponižování vlastního bytí. Naopak Ježíš má v tomto ohledu na mysli cestu k osvobození se z moci ega, abychom byli prostupní pro Božího Ducha. Kdo sám sebe posouvá do středu pozornosti, působí nepříjemně na své okolí. Naopak člověk otevřený Duchu svatému dokáže lépe navazovat vztahy s ostatními. Znamená to přínos pro něho samého. Sobec škodí především sám sobě.

 

 

 

Depresivnímu člověku  se Bůh často zdá velice vzdálený. Všechno se mu jeví temné. Existují stavy deprese, které jsou reakcí na zkušenost  bolestné ztráty, nebo endogenní deprese, které nakonec ústí ve fyzickou chorobu a vyžadují patřičnou léčbu a medikaci. Vždycky je ale důležité nechápat depresi jako stav, který jsme si sami zavinili, nebo jako projev nedostatečné víry. Je to výzva, na kterou bychom se měli snažit odpovědět duchovně. Depresivního člověka bychom měli brát ve stavu jeho opuštěnosti a temnoty vážně. Měli bychom si ušetřit laciné rady, že se má radovat z krásy přírody nebo si dopřát dobrý oběd. Protože ten, kdo trpí depresí, se právě kvůli své nemoci  nedokáže z ničeho skutečně radovat.

 

Já bych takovému člověku řekl: Chápu, že je těžké vydržet tu temnotu a osamělost. Ale snaž se smířit se s depresí. Navzdory zdánlivé nesmyslnosti má svůj smysl. Ptej se jí, co se ti snaží říct. Možná to, že bys měl více zachovávat zdravou míru, abys o sebe dokázal lépe pečovat a svou touhu po dokonalosti nechal plavat. Na svou depresi bys měl najít vlastní odpověď. Máš-li dojem, že všechno kolem tebe je temné, dovol své depresi, aby tě vedla do hlubin. Tam, v hloubi tvé duše, přebývá Bůh. A tvoje cesta k němu nepovede oklikou kolem deprese, nýbrž skrze ni. Bůh je v tobě, i když  ho necítíš. Křič k němu ze svých hlubin. Řekni mu, jak trpíš svou bezmocí. Možná ho vytušíš právě ve své bezmoci, zjistíš, že tě obklopuje svou láskou.A dovol své depresi, aby rozbila tvé ego. Aby rozbila tvou představu o životě. Ona tě takto může otevřít Bohu, jenže zcela jinému. Bohu přebývajícímu v temnotě. Bohu, který chce právě v soumraku tvého srdce rozestřít svůj pokoj.

 

 

Naděje je důležitou křesťanskou ctností. Dante, autor Božské komedie, umístil ve svém líčení nad pekelnou bránu nápis: „Vzdej se vší naděje!“ Místo bez naděje se stává peklem. Naděje nám vlévá vnitřní život. Otvírá nás pro budoucnost a umožňuje nám kráčet jí vstříc s důvěrou. Ale naděje je důležitá i pro společenství. Jak říká francouzský filozof Gabriel Marcel, naděje je vždycky doufáním v tebe i doufáním ve mne. Doufám-li v někoho, nevzdávám to s ním, přestože vím, že to s ním v daném okamžiku nevypadá zrovna růžově, nebo že jde zrovna po špatné cestě.

Naděje má moc proměňovat. Křesťanská nauka o ctnostech řadí naději k lásce a víře. Naděje nám rozšiřuje duši. Dodává nám odvahy, abychom se nikdy nevzdávali – abychom se nevzdávali naděje pro sebe ani pro druhé, nýbrž abychom s důvěrou procházeli životními turbulencemi, vždyť s námi je Bůh. 

V loďce našeho života s námi sedí Ježíš – ten, který zemřel a vstal z mrtvých. On je tím vlastním a nejhlubším základem naší naděje. ukazuje nám, že i sama smrt a ztroskotání na kříži nás nedokáže o naději připravit. Láska je silnější než smrt. To je skutečný základ naší naděje.

Apoštol Pavel hovoří o naději ve svém listu Římanům. Doufáme v to, co nevidíme. „Ale doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí“ (Řím 8,25). Doufám v to, co není zjevné, v uzdravující moc v mé duši, kterou často přehlížím, v lásku, která se právě zdá dohasínat, doufám v dobré jádro v druhém člověku, i když je zrovna nevidím, protože se dotyčný chová agresivně. Naděje vede ke spáse, která je v nás také neviditelná, ale která má být zjevena. 

Naděje směřuje k tomu, co do nás Bůh vložil, aby to naplno zazářilo, k tomu, aby se v nás neviditelné postupně začalo zjevovat. Je ovšem zapotřebí trpělivosti. 

                                                                                                                                                  

Se svolení zpracováno podle knihy
O životě z víry s Anselmem Grunem,

kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství