Navigace: Tematické texty O Osobnosti, svatíJosef Zvěřina Listy knězi II (Josef Zvěřina)
Listy knězi II (Josef Zvěřina)
Bratře,
víš, že tě potřebuji? Nedivíš se mi? Možná, že mě budeš pokládat za slabocha. Neboj se, nebudu Tě unavovat nářkem. Ale poznal jsem, že je třeba síly k tomu, abych se druhému otevřel; musím přemoci svou pýchu, abych ti řekl: bratře, potřebuji Tě. K čemu? My to oba víme, oba o tom mluvíme, ale ne o sobě, my o tom kážeme druhým, ale sami mezi sebou jsme to nepoznali, neprožili: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem mezi nimi" (Mt 18,20). A tak se mi zdá, že je Ježíš málo mezi námi, protože jsme málo spolu.
V semináři nás varovali před amicitia particularis, ale neřekli nám chválu přátelství, jak je v Písmě: "Věrný přítel je pevný hrad a kdo ho nalezl, nalezl poklad. Věrného přítele nelze zaplatit a vyvážit se nedá jeho cena. Věrný přítel je životní balzám, ti ho najdou, kdo se bojí Pána. Kdo se bojí Pána, má přátelství pravé: jakým je, takovým je i jeho přítel" (Sir 6,14 - 17).
Ve svém odkaze nás nazval Pán svými přáteli. jak bychom jimi mohli vskutku být a necítit se přáteli navzájem? Chce, abychom zůstali v jeho lásce: jak bychom v ním mohli trvat a necítit se navzájem spojeni? Ježíšovo přátelství v nás - to je silná a velká milost: je nadpřirozená, ale lidsky cítěná, prožívaná, pomáhající a utěšující láska. proto jí podložil ježíš to živé, bytostné podobenství o vinném kmeni (Jan 15,1 - 17).
Jsme tu pro všechno, jen ne pro sebe, kněze; proto jsme všechno, ale málo kněžími. Jsme už proslavenými údržbáři, udržujeme kostely, fary, udržujeme, co se udržet dá - ale udržujeme pouto mezi sebou? Čím je nám kněžské společenství? Hledáme je, máme v něm radost - anebo je hledáme jinde? Anebo jsme samotáři, podivíni? Přátelství, bratrství - to jsou velké skutečnosti ve světě i v církvi; ale mezi námi kněžími slovo "bratr" je tak ošuntělý výraz, že často vyvolává ironický úsměšek. kdo je tím vinen? Já!
Kněžské společenství, kněžské bratrství, bratrství a přátelství jsou nám příliš abstraktní slova s neznámou skutečností. Jako bychom byli vůči nim čímsi imunizováni. Nedává nám uspokojení, jsme chladní, skeptičtí, lhostejní.
A přece bez nich nemůžeme být Kristovými učedníky. Jsme osamělí a neúplní. Ignác Lepp, kněz - psycholog, říká: "Častěji jsem pozoroval, že konverze člověka k pravé lásce Boží a lidské stupňuje schopnost přátelství. Zralý a nikoliv neurotický člověk je normálně schopný přátelství; to si ovšem nelze přestavit bez duchovní úrovně."
Jsme tak osamělí, ohrožení, přepracovaní. Potřebujeme se! Proč nemáme dobrá kněžská přátelství? Proč nemáme dobrá kněžská přátelství? Proč tak často jsme neschopni hlubokého bratrského vztahu?
Vidíš, potřebuji Tě. A Ty potřebuješ mě. Proto Ti aspoň píšu - občas Tě aspoň písemně chci navštívit.
Z knihy Josefa Zvěřiny, Odvaha být církví, Opus Donum 1983, Mnichov.