Logoterapie (Viktor E. Frankl)

Psychoterapie tedy nesmí vycházet z víry ve zjevení a musí zodpovídat otázku po smyslu života před rozvětvením na jednu stranu do teistického a na druhou stranu do ateistického světového názoru. Chápe-li tedy tímto způsobem fenomén víry nikoli jako víru v Boha, nýbrž jako obsáhlejší víru ve smysl, pak je zcela legitimní, zabývá-li se a zaměstnává-li se fenoménem víry. Chápe to pak shodně s ALBERTEM EINSTEINEM, podle něhož položit otázku po smyslu života znamená být náboženským.

Smysl je zeď, za níž už nemůžeme ustoupit, kterou musíme spíše přijmout: tento poslední smysl musíme přijmout proto, že se na něj nemůžeme dále ptát, a sice proto ne, že se při pokusu zodpovědět otázku po smyslu bytí už vždy bytí smysl předpokládá. Krátce, víra člověka ve smysl je podle KANTA transcendentální kategorií. Právě tak jako od KANTOVY doby víme, že je jaksi nesmyslné ptát se na kategorie prostoru a času, jednoduše proto, že nemůžeme myslet, a tedy se také nemůžeme ptát, aniž předpokládáme prostor a čas, právě tak je lidské bytí už vždycky bytím ke smyslu, ať už jej zná jakkoli málo: existuje tu něco takového jako předvědění o smyslu, a tušení smyslu spočívá také v základu, jak se o ní mluví v logoterapii, „vůle ke smyslu“. Ať to chce, nebo ne, ať už si to uvědomuje, nebo ne - člověk věří ve smysl, pokud dýchá. Také sebevrah věří v nějaký smysl, i když už ne života, dalšího žití, ale aspoň smrti. Kdyby skutečně nevěřil v žádný smysl, už vůbec žádný smysl - nemohl by ani hnout prstem, a už proto by nemohl spáchat sebevraždu.

Viděl jsem umírat přesvědčené ateisty, kteří po dobu života naprosto odmítali věřit v „nějakou vyšší bytost“ nebo v nějaký v dimenzionálním významu vyšší smysl života ale na smrtelné posteli „v hodině svého odumírání“ ukázali svým umíráním to, co během desetiletí nebyli nikomu s to ukázat životem: útočiště, které se nejen vysmívá jejich světovému názoru, nýbrž nemůže být ani intelektualizováno, ani racionalizováno. „De profundis“ se něco prolamuje, něco proráží, objevuje se naprostá důvěra, která neví o tom, komu je projevována, ani o tom, čemu se tu důvěřuje, a přece vzdoruje vědění o neblahé prognóze. (198)

…
Lehké to má nejen kněz, který je legitimován k tomu, aby hovořil o světonázorových otázkách, a nemusí se bát oktroje, ale i takový lékař, který následkem náhodné „personální unie“ hovoří jako lékař i jako religiózní člověk se stejně smýšlejícím religiózním pacientem o světonázorových nebo hodnotových otázkách. Každý jiný lékař stojí však zde před dilematem - především však psychoterapeut: Z jedné strany vyvstává před ním nezbytnost provádět hodnocení v rámci psychoterapie, z druhé strany nutnost vyvarovat se oktrojování.

Nu, existuje řešení uvedeného dilematu - ale pouze jediné, jedno jisté řešení. Sáhněme však zpátky k onomu antropologickému parafaktu, oné základní skutečnosti lidské existence, která nám byla východiskem: Být člověkem, řekli jsme, znamená být vědomý a být odpovědný. Existenciální analýza nechtěla nic více a nic méně - než přivést člověka k vědomi jeho odpovědnosti. Chtěla dát člověku prožít tuto odpovědnost, jeho odpovědnost v existenci. Vést člověka dále než k tomuto bodu, v němž hluboce chápe svou existenci jako odpovědnost, není však ani možné, ani také nutné.

Odpovědnost je formální etický pojem: neobsahuje ještě v sobě žádné etické určení. Odpovědnost je dále eticky neutrální pojem a potud etický mezní pojem: neboť o tom, před čím a za co má být člověk odpovědný, neříká se v něm nic. V tomto smyslu zachovává také existenciální analýza neutralitu vůči otázce, „před čím“ se člověk cítí odpovědným: zda před svým bohem, nebo svým svědomím, nebo společností, nebo jakoukoli jinou instancí - právě tak jako vůči otázce, „zač“ se cítí odpovědným: za uskutečnění kterých hodnot, za splnění kterých osobních úkolů, jakého konkrétního smyslu života.

Existenciální analýza nevykonává tedy žádnou inherenci při zodpovídání oněch otázek, které platí v nějaké hodnotové „skále nebo nějakém pořadí hodnot. Existenciální analýze a tím také veškeré lékařské péči o duši stačí a musí stačit vést nemocného až k radikálnímu prožitku jeho odpovědnosti. Vést léčbu za tuto hranici, třeba do osobní sféry konkrétních rozhodnutí, může být obecně označeno jako nepřípustné. Lékař tedy nesmí nikdy snímat z nemocného odpovědnost, nechat ji svalit na sebe, nesmí nikdy předjímat rozhodnutí nebo je nemocnému oktrojovat. Naopak, je právě úkolem existenciální analýzy přivést člověka tam, kde se ze své vlastní uvědoměné odpovědnosti prodírá k nejvlastnějším úkolům a nachází nyní už nikoli anonymní, ale daleko spíše jednorázový a jedinečný smysl svého života. Jakmile bude člověk doveden tak daleko, dá na otázku po smyslu své existence - podle výše uvedeného koperníkovského obratu, který jsme jí dali, - konkrétní a současně tvořivou odpověď. Neboť pak dospěl tam, kde, „odpověď vyzývá k zodpovědnosti“ (LŮRCK). (202-03)
(...)
Nelze pomlčet o tom, že vždy znovu existují případy nebo situace, v nichž se nemůže naléhavá, ba dokonce životně důležitá psychoterapie vzdávat vědomého zasahování do rozhodování nemocného, ovšem nikoli bez nebezpečí. Člověka ve velkém zoufalství nenechá lékař na holičkách a nebude ho obětovat principu, nenechá ho padnout, stejně jako horský vůdce, který běžně drží „vedeného“ horolezce pouze volně na laně, aby ho neušetřil námahy samostatného lezení, ale tehdy, když hrozí zřícení, nebude váhat ho pomocí lana nejen „jistit“, ale poskytnout mu „pomocné lano“, tj. táhnout za lano, a tak ohroženého vytáhnout k sobě. Existuje tedy něco takového jako vitální indikace také v oblasti logoterapie a lékařské péče o duši - kupříkladu v případě hrozící sebevraždy. Ale takové výjimečné případy mohou pouze potvrzovat regulérní diskrétní postoj lékaře v hodnotových otázkách nemocného. V principu a obecně je třeba respektovat uvedenou hranici.

Ať vejde do psychoterapie sebevíce techniky a vědy - bude stejně spočívat méně na technice než na uměni a méně na vědě než na moudrosti. Ale při lékařské péči o duši nejde přece od samého počátku výlučně nebo v podstatě jen o léčení neuróz. Lékařská péče o duši je primárně záležitostí každého lékaře. Chirurg ji potřebuje přinejmenším v takové míře a tak často jako neurolog nebo psychiatr, popř. psychoterapeut. Jenže formulace cíle lékařské péče o duši je jiná, širší než třeba u chirurga. Provedl-li chirurg amputaci, pak stáhne své operační rukavice a zdá se, že učinil své lékařské povinnosti zadost. Spáchá-li však pacient sebevraždu, protože nechce jako zmrzačený dále žít - co pak ještě zbývá z reálného efektu chirurgické terapie? Nepatří tedy nějak též ještě do rámce lékařského jednání, jestliže lékař něco dělá také pro vztah nemocného k chirurgickému utrpení, popř. k chirurgicky vzniklému defektu? Nemá právo, nebo dokonce povinnost věnovat se tomuto postoji nemocného k nemoci - postoji, který utváří (i když třeba ne expressis verbis) světový názor? Tam, kde chirurg jako takový složí ruce do klína, tam teprve začíná lékařská práce v péči o duši! Totiž tam, kde chirurg vykonal svou chirurgickou práci, nebo tam, kde už nemůže žádnou chirurgickou práci vykonat, např. tváří v tvář inoperabilnímu případu.

Když opustil jeden prominentní právník, jemuž byla provedena kvůli arteriosklerotické gangréně amputace nohy, poprvé po operaci postel, aby udělal první pokusy chůze na jedné noze, propukl v pláč. Tu se ho zeptal jeho lékař, zda snad aspiroval na to, stát se běžcem na dlouhé tratě; neboť potom, a pouze potom by bylo pochopitelné jeho zoufalství. Tato otázka vykouzlila ihned úsměv mezi slzami. Pacient pochopil onen o sobě tak banální fakt, že smysl života není dokonce ani pro běžce na dlouhé tratě v tom, aby hladce chodil, a že lidský život není tak chudý na hodnotové možnosti, že by s mohl stát ztrátou jedné končetiny bezesmyslným.
/Podobný případ: Lékař vysvětlil pacientce, které hrozilo odnětí jedné končetiny a který proto uvažovala o sebevraždě, „že by lidskou existenci bylo možno nazvat velmi chudou, kdyby skutečně ztratila se ztrátou jedné nohy celý smysl a obsah. Za takových okolností by se mohl stát bezúčelným pouze život mravence - kdyby už nedokázal plnit svůj cíl, který mu určil mravenčí stát, běhat sem a tam po šesti nohách a být užitečný:, u člověka však tomu snad musí být jinak.“/ (204-206)

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996)