Lumen Fidei, komentáře a zamyšlení k některým paragrafům (1–12) Aleš Opatrný

1. pokračování

1. Světlo víry – tímto výrazem označuje tradice církve velký dar, jejž přinesl Ježíš, který se v Janově evangeliu takto představuje: „Já jsem přišel na svět jako světlo, aby žádný, kdo uvěří ve mne, nezůstal v temnotě“ (Jan 12,46). Také svatý Pavel se vyjadřuje obdobně: „Bůh, který řekl: »Ať ze tmy zazáří světlo!«, zazářil v našem srdci“ (2 Kor 4,6).

 

Je možné, že bereme víru jako samozřejmou věc, o které není třeba přemýšlet. Je také možné, že si nevíme rady s tím, že se svou vírou lišíme od našeho okolí, víře vzdáleného. Ale víra je tak nesamozřejmá a potřebná jako světlo v putování temnou nocí.

• Zkusme si představit rozsvícení světla při cestě temným lesem a ptejme se, jestli nějak podobně vnímáme svou víru?
• Jestli je víra nesamozřejmou a jestliže je darem Božím, je namístě za ní děkovat. Je to součást mých modliteb?

---

2. pokračování

4a. Je tedy nezbytné znovu objevit povahu světla, jež je vlastní víře, protože, zhasne-li tento jeho plamen, pak všechna ostatní světla ztratí svůj jas. Světlo víry má totiž jedinečnou povahu, neboť dokáže osvěcovat celou lidskou existenci. A protože je to světlo tak mocné, nemůže vycházet z nás samotných, ale musí přicházet z původnějšího zdroje. V posledku musí přicházet od Boha.

 

Zatímco většinou řešíme jednotlivé denní otázky a požadavky života může nám unikat pohled na celek. Jestliže ale víra osvěcuje celek našeho života a toto světlo vychází od Boha, může se pohled na náš život objevovat v mnohém širších souvislostech, než jsou každodenní starosti a krátkodobé plány.

• Objevuje se mi někdy celek mého života  jak velký dar?
• Povznese mne pohled víry (který není únikem) nad malichernosti, do kterých je tak snadné zabřednout?

---

3. pokračování

4.b Víra se rodí v setkání s živým Bohem, který nás volá a zjevuje nám svoji lásku, která nás předchází a na níž můžeme pevně spočinout a stavět život. Přetvořeni touto láskou, obdržíme nové oči, zakusíme, že je v ní velký příslib plnosti, a otevře se nám pohled do budoucnosti.

 

„Dětská víra“ uvidí Boží lásku jen tam, kde se plní naše přání. Zralá víra, která přetváří člověka, vidí celek. Vidí Boží lásku,  která objímá a přijímá naší nedokonalou a v mnohém hříšnou existenci a nabízí jí odpuštění a oživení.

• Autentické setkání se živým Bohem nemusí být vždy nějakým mysteriózním zážitkem, ale vděčným a tichým uvědoměním si, že jsme přijati.
• Kde jsou má šťastná místa setkání s živým Bohem?

---

4. pokračování

4c.Víra, kterou dostáváme od Boha jako nadpřirozený dar, jeví se jako světlo na cestu, světlo, jež orientuje naši cestu v čase. Na jedné straně vystupuje z minulosti, je světlem zakládající paměti Ježíšova života, kterým se zjevila jeho naprosto spolehlivá láska schopná přemoci smrt. Poněvadž Kristus vstal z mrtvých a táhne nás za smrt, je víra současně světlem, které přichází z budoucnosti a otevírá před námi velké horizonty, vede nás za naše izolované „já“ vstříc šířce společenství. Chápeme tedy, že víra nepřebývá v temnotě, je světlem v našich temnotách. Dante v Božské komedii, poté co svoji víru vyzná před svatým Petrem, popisuje ji jako „jiskru žhavou, která se v plamen sálající vznítí a hvězdou ve mně jiskřit neustává“. Právě o tomto světle víry bych chtěl mluvit, aby rostlo, osvěcovalo přítomnost a stalo se nakonec hvězdou ukazující horizonty naší cesty v době, kdy má člověk toto světlo obzvláště zapotřebí.

 

 Víra není jakousi nehybnou jistotou. Encyklika jí ukazuje jako mocnou dynamickou sílu a život z víry jako putování v čase, kde je důležitá minulost a očekávaná budoucnost. Proto je víra tak „praktická“. Její místo je v centru našich životů, ne na periferii nezájmu nebo jen na „svátečním stole“.

• Kde vnímám víru já osobně jako světlo v temnotách ?
• Snesl bych, kdyby se má víra rozhořela a začala silněji proměňovat můj život?

---

5. pokračování

8. Víra nám otevírá cestu a provází naše kroky v dějinách. A proto, chceme-li porozumět, co je víra, musíme mluvit o jejím průběhu a cestě věřících lidí, jak ji dosvědčuje na prvním místě Starý zákon. Jedinečné místo patří Abrahamovi, našemu otci ve víře. V jeho životě se událo něco omračujícího: Bůh k němu pronáší Slovo, zjevuje se jako Bůh, který mluví a nazývá jej jménem. Víra se váže ke slyšení. Abraham Boha nevidí, ale slyší Jeho hlas. Tímto způsobem dostává víra osobní charakter. Bůh se ukazuje nikoli jako místní Bůh, ani jako Bůh vázaný na zvláštní posvátnou dobu, nýbrž jako osobní Bůh, totiž Bůh Abrahamův, Izákův a Jakubův, schopný vstoupit do kontaktu s člověkem a uzavřít s ním smlouvu. Víra je odpověď na Slovo, které osobně interpeluje, na určité Ty, které nás volá jménem.

Víra je odpovědí na osobní oslovení. Byť nejsou okolnosti otevření cesty víry v našich životech zpravidla tak dramatické, jako tomu je ve vyprávění o Abrahamovi, princip je stejný. Je tu osobní oslovení, po kterém se člověk vydává na cestu víry. Biblická víra není zdaleka jen přesvědčením o něčem důležitém. Je to vztah, který se proplétá osobními dějinami člověka.

• Vím o Božím oslovení ve svém životě? Třeba to bylo prostřednictvím jiného člověka, ne přímo.
• Boha nevidím, ale ve slovech Písma i v událostech života ho slyším. Zkusme tuto skutečnost docenit.

---

6. pokračování

9a. Obsahem tohoto slova, řečeného Abrahamovi, je povolání a zaslíbení. Především je povoláním k vyjití z vlastní země, pozváním, aby se otevřel novému životu, začátkem exodu, který jej povede do neočekávané budoucnosti. Vize, kterou víra dala Abrahamovi, bude vždycky spojena s vykonání tohoto kroku vpřed. Pravá víra „vidí“ do té míry, do jaké jde, v jaké vstupuje do prostoru otevřeného Božím Slovem.

 

Každý člověk potřebuje v životě určitý díl jistoty. Bůh ale nedává jistotu v tom smyslu, že by nás informoval o tom, co nás čeká a zajišťoval by nám bezbolestnou pouť životem. Bůh povolává a zaslibuje. Tedy povolává a doprovází na cestě, která má smysl. Která není bloumáním životem nazdařbůh.

 

• Kdy jsme si uvědomil,  že mne Bůh na cestu víry povolal?
• A jak mne vlastně povolal - byla to nápadná událost nebo to bylo nenápadně ukryto v běhu života?

---

7. pokračování

9b. Je pravdou, že Abrahamova víra jakožto odpověď na předešlé Slovo, bude vždycky úkonem paměti. Nicméně, tato paměť nepoutá k minulosti, ale poněvadž je památkou zaslíbení, je schopna otevírat budoucnost, osvěcovat kroky na cestě. Tak je zřejmé, že víra, jakožto paměť budoucího, memoria futuri, bude se vždycky úzce pojit s nadějí.

Ačkoliv si na řadu prožitků víry mohu vzpomenout, je Bůh především tím, kdo je před námi. Máme tedy životem ke komu jít. V tom je naděje - že v každém dalším kroku života můžeme věrného Boha zastihnout. Vzpomínání na život s Bohem v minulosti našich životů nám dává odvahu k cestě s Bohem a za Bohem dnes i zítra.

• Kde leží v mých vzpomínkách „opěrné body“ mé víry?
• Dusí něco mou naději, že mne věrný Bůh ani v budoucnosti neopustí?

---

8. pokračování

10. Po Abrahámovi je žádáno, aby se tomuto Slovu svěřil. Víra chápe, že slovo, zdánlivě prchavé a přechodné, je-li proneseno věrným Bohem, stává se tím nejjistějším a nejneochvějnějším, co může existovat a co umožňuje kontinuitu našeho putování v čase. Víra přijímá toto Slovo jako bezpečnou skálu, na níž může budovat s pevnými základy...... Svatý Augustin to vysvětluje takto: „Věrný člověk je ten, který věří Bohu, jenž slibuje; věrný je Bůh, který uděluje to, co slíbil člověku“.

Nespolehlivost mnoha lidských slov je známa a je mnohdy bolestná. Dějiny života s Bohem uložené v biblických vyprávěních, nás však ujišťují, že Boží slova nespolehlivá nejsou. Zaslouží si důvěru jako nic jiného. Ale člověk se jimi potřebuje sytit, snažit se jim rozumět a skutečně se jimi nechat vést.

 

• Co skutečně vede můj život? Komu toto vedení svěřuji?
• Jaká je skutečně má důvěra k Božímu slovu jako ke slovu, které mě má spolehlivě vést životem ve společenství církve?

---

9. pokračování

11.V hlasu, který se obrací k Abrahamovi, rozpoznává praotec hlubokou výzvu vepsanou v nitru jeho bytí odevždy. Bůh pojí svůj příslib s oním „místem“, ve kterém je lidská existence odevždy slibná, totiž s otcovstvím a zrozením nového života: „Tvá žena Sára ti opravdu porodí syna a dáš mu jméno Izák“ (Gen 17,19). Bůh, který žádá po Abrahamovi, aby se mu zcela svěřil, zjevuje se jako zdroj veškerého života. Takto se víra pojí s Otcovstvím Boha, z něhož pramení stvoření. Bůh, který povolává Abrahama, je Bůh Stvořitel, Ten, který „volá k bytí to, co není“ (Řím 4,17),

Naše přírodovědecké znalosti a technikou protkaný život nás může vést k postoji, ve kterém vidíme svět jako jakýsi výrobek. Potom se jen ptáme, jak s ním zacházet. Ale přijmeme-li pohled víry, která říká, že svět i my v něm jsme Božím stvořením, náš obzor se rozšiřuje. A svět nabývá osobních hodnot. Není už místem k pouhému dobývání a využíváním, ale je Božím darem člověku, tedy i nám.

 

• Co mi vlastně říkají slova „Bůh je stvořitelem“?
• Ovlivňuje vědomí o stvoření můj postoj k přírodě, k lidem i k sobě samému? Jak?

---

10. pokračování

12. Izraelovo vyznání víry se odvíjí jako vyprávění o dobrodiních Boha, jeho jednání, kterým vysvobozuje a vede lid (srov. Dt 26,5-6), příběh, který tento lid předává z generace na generaci. Světlo Boží svítí Izraeli prostřednictvím památky skutků, které učinil Pán, připomínaných a vyznávaných bohoslužbou, předávaných dětem od rodičů. Učíme se tak, že světlo, které víra přináší, patří ke konkrétnímu životnímu příběhu, ke vděčné vzpomínce na Boží dobrodiní a k postupnému plnění Jeho zaslíbení. Gotická architektura to vyjádřila velmi dobře. Ve velkolepých katedrálách přichází světlo shůry skrze vitráže znázorňující posvátné dějiny. Boží světlo k nám přichází skrze příběh jeho zjevení a je tak schopné osvěcovat naši cestu v čase, připomínat božská dobrodiní a ukazovat, jak se plní jeho zaslíbení.

Boží zjevení, tedy to, co nám Bůh dává o sobě vědět, a příběh našeho života - tou jsou skutečnosti nesouměřitelné a přece spolu úzce související.  Boží skutky se děly na cestě Izraele dějinami. Bible o tom svědčí. Boží skutky se dějí v našem putování časem, ať už si to uvědomujeme lépe nebo hůře. I z našich osobních dějin se můžeme ve světle víry o Bohu mnohé dozvědět. Můžeme pochopit, že Bůh Izraele a Bůh našich životů je tentýž věrný a slitovný Bůh.

 

• Kdy nebo za jakých okolností nejčastěji vnímám Boží světlo, osvěcující můj život?
• Vzpomenu si na něco, co z Božích zaslíbení se v mém životě naplnilo?

 

 

Autorem encykliky Lumen Fidei je papež Benedikt XVI. a jeho nástupce papež František.
Encyklika byla slavnostně vyhlášena 5.7.2013.
Reflexe k encyklice na pokračování píše Aleš Opatrný.
Další (zatím zveřejněné) komentáře k encyklice Lumen fidei naleznete zde.