Lumen Fidei, komentáře a zamyšlení k některým paragrafům (24-31) Aleš Opatrný

22.pokračování

 

24. Víra bez pravdy nespasí, nedá našim krokům bezpečí. Zůstává jen krásnou pohádkou, projekcí našich tužeb po štěstí, něčím, co nás potěší jen do té míry, v jaké chceme klamat sami sebe. Anebo je redukována na krásný cit, který utěší a zahřeje, ale je podroben proměnám naší duše, rozmanitosti dob a není schopen být v životě stálou oporou..

Je podivuhodné, že lidé v naší civilizaci jsou dnes ochotni většinou věřit buď tomu, co je jím předkládáno jako vědecky dokázané, nebo tomu, co žádné rozumové odůvodnění nemá. Hledání pravdy není pro mnohé něčím, čemu by se s úsilím věnovali. A přece křesťanství od počátku stojí na tom, že usilovat o pravdivé poznání je nutné a nikoliv zbytečné. Víra a hledání pravdy patří k sobě neodlučitelně.

K reflexi:

• Přiznávám lidskému rozumu schopnost přes všechny omyly hledat a nacházet pravdu?
• Nepodléhám  laciným tvrzením typu: „Nic neplatí absolutně, každý má svou (vlastní?) pravdu“?

 

 

23.pokračování

 

25. Poukázat znovu na souvislost víry a pravdy je dnes více než kdy jindy nezbytné právě kvůli krizi pravdy, v níž žijeme. V soudobé kultuře je častá tendence přijímat pouze pravdu, která se týká technologie. Pravé je to, co člověk dokáže vytvořit a změřit vědecky; je to pravé, protože to funguje, a činí tak život pohodlnějším a snadnějším. Toto se dnes jeví jako jediná jistá pravda, jediná, kterou lze sdílet s ostatními, jediná, o které se může diskutovat a společně o ni usilovat.

Ačkoliv chce mít dnes většina lidí život po všech stránkách bohatší, mohou se ochuzovat právě tím, že omezí svůj pohled jen na to, co je změřitelné a zvážitelné, tedy co je poznatelné přírodovědeckými metodami. Částečné poznávání skutečnosti je tak prohlášeno za celek.

K reflexi:

• Jsem si vědom toho, že i mé vzdělání bylo a je do značné míry formováno tímto přírodovědeckým přístupem?
• Nepodléhám ale pokušení „dokazovat“ pravdy křesťanské víry tak, jako by šlo o ony měřitelné a vážitelné skutečnosti?

 

 

24.pokračování

26. Víra přetváří celého člověka, nakolik se otevírá lásce. V tomto spojení víry a lásky lze chápat formu poznání vlastního víře, její přesvědčivost, její schopnost osvěcovat naše kroky. Víra poznává, nakolik se pojí k lásce, neboť láska přináší světlo. Porozumění víry se rodí z přijetí velké Boží lásky, která nás vnitřně přetváří a dává nám nové oči, abychom viděli realitu.

Slova o spojení víry a rozumu slýcháme asi častěji než slova o spojení víry a lásky. Ale láska je klíčem k poznání osoby - a víra se netýká především nějakých abstraktních pravd, ale osoby „nejosobnější“, totiž živého Boha.

K reflexi:

• Uvědomme si, jak láska člověku přináší světlo - a jak také nenávist zatemňuje!
• Porozumění se rodí z přijetí Boží lásky. Jak tuto lásku Boží přijímám? Chápu jí také v daru Božího slova?

 

 

25. pokračování

27.a Láska se dnes jeví jako zkušenost spojená se světem nestálých citů a nikoli s pravdou. Je to vskutku adekvátní popis lásky? Ve skutečnosti lásku nelze redukovat na cit, který přichází a odchází. Dotýká se sice naší citovosti, ale to proto, aby ji otevřela milované osobě a započala tak cestu, která je vyjitím z uzavřenosti vlastního já a vykročením k druhému, aby byl vybudován trvalý vztah; láska směřuje ke sjednocení s milovanou osobou.

Lacinými slovy o lásce jsme zaplaveni a to někdy i v oblasti církve. Láska, kterou člověk takříkajíc užívá jen pro sebe se ale stává sobectvím. V lásce, hodné toho jména, bere člověk vážně toho, koho miluje, stejně jako sebe.

K reflexi:

• Uznávám, že láska není pouhým vzplanutím (to je zamilovanost!), ale je budováním vztahu k druhému či druhým?
• Jsem schopen v lásce litovat těch, kdo zůstávají jen u vzplanutí a k lásce nedospějí, nebo je jen odsuzuji?

 

 

26. pokračování

27.b Ukazuje se tak, v jakém smyslu láska potřebuje pravdu. Jedině, zakládá-li se na pravdě, může láska trvat v čase, překonat prchavý okamžik, upevnit a podepřít tak společnou cestu.

Pravda s láskou souvisí. Slepá láska může být láskou bez pravdy a tím také bez trvání. Víra, která by nedbala na pravdu a chtěla se jen uskutečnit v záplavě bezbřehé citové lásky by mohla být sebeklamem nebo prchavým nadšením, které se rozplyne. Pravda je pevná, osamocený cit může být velmi nestálý.

K reflexi:

• Jak vytrvalá je má touha a snaha vnímat pravdu, kterou nám Ježíš přináší a ukazuje?
• Není pro mne příliš lákavým heslo „každý má svou pravdu“, kterým se vyhnu hledání pravdy?

 

 

27. pokračování

27. b Potřebuje-li láska pravdu, pak také pravda potřebuje lásku. Lásku a pravdu není možné oddělovat. Bez lásky se pravda stává pro konkrétní lidský život chladnou, neosobní a despotickou. Pravda, kterou hledáme a která nabízí smysl našim krokům, nás osvěcuje, když se nás dotýká láska. Kdo miluje, chápe, že láska je zkušenost pravdy a že otevírá naše oči, aby viděly nově celou realitu v jednotě s milovanou osobou.

Tvrdé a nelítostné pochopení křesťanství, které okolo sebe šermuje pravdami a nezná lásku, je stejně „nekřesťanské“, jako křesťanství, které nerozlišuje, co je pravdou a co ne. Hledání pravdy a rozlišování pravdy od nepravd není vždy lehké, ale nelze je ze života víry vypustit.

K reflexi:

• Je můj život víry postupným hledáním Božích pravd, nebo mám za to, že už mám všechny pravdy osvojené?
• Je snad v něčem mé křesťanství „pravdivé ale lásky prosté“?

 

 

28. pokračování

28. Pravý Bůh je Bůh věrný, Ten, který plní svoje sliby a dává chápat svůj plán v čase. Skrze zkušenost proroků, v bolesti exilu a v naději na definitivní návrat do svatého města, vytušil Izrael, že tato Boží pravda přesahuje jeho vlastní dějiny a zahrnuje dějiny celého světa, počínaje stvořením.

Máme dnes k dispozici neuvěřitelné množství poznatků o světě a toto množství dál rychle roste. Ale z vlastního života, života bližních i z dějin můžeme ve světle víry získávat poznatek  nejdůležitější - poznaní věrnosti Boží. Ta se klene nad celým světem a nad celými dějinami.

K reflexi:

• Je přesvědčení o Boží věrnosti i mým přesvědčením, nebo jsem k němu ještě nedospěl?
• Kterým Božím slibům konkrétně věřím?

 

 

29. pokračování

29.a Právě proto, že se poznání víry váže ke smlouvě věrného Boha, jenž navazuje vztah lásky s člověkem a obrací se k němu Slovem, je Biblí prezentováno jako slyšení a pojí se ke sluchu. Svatý Pavel užil formulaci, která se stala klasickou: fides ex auditu – víra je ze slyšení“ (Řím 10,17).

Slyšení Božího slova možná nepovažujeme za vzácnost. Ale je to nejdůležitější slovo, které doléhá k našim uším. Svatý Konstantin - Cyril říká ve svém Proglasu - Předzpěvu: „Slyšte nyní svým rozumem, slyšte všichni lidé slovanští, slyšte Slovo, od Boha přišlo, slovo, jež krmí lidské duše, slovo, jež sílí lidský rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha.“

K reflexi:

• Mám o Božím slovu také tak vysoké mínění?
• Jakou roli hraje Boží slovo v mém životě víry? Hraje vůbec nějakou?

 

 

30. pokračování

29.b Poznání pojící se ke slovu je vždycky osobním poznáním, jež rozpoznává hlas, svobodně se mu otevírá a v poslušnosti jej následuje.

V Písmu nemluví jen evangelista nebo jiný autor biblické knihy. Ve slovech pisatele ke mně mluví Bůh. Proto mám rozpoznat hlas tohoto mne oslovujícího živého Boha a odlišit ho od všech jiných hlasů. A ještě víc: Tato slova jsou prostorem osobního setkání s živým Bohem. Jejich slyšení je tedy jedinečnou šancí, není to jen opakování více čí méně známých příběhů.

K reflexi:

• Když jsme v prosbě Bohem vyslyšeni, nejspíš poděkujeme. Děkuji ale také za dar Božího slova? Vidím v něm opravdu dar?
• Uvědomuji si, co ve mně tento hlas Boží v Božím slovu působí?

 

 

31. pokračování

29. c Proto svatý Pavel mluvil o „poslušnosti víry“ (srov. Řím 1,5; 16,26). Kromě toho je víra poznáním, které se pojí s během času, jehož má slovo zapotřebí, aby bylo vysloveno. Je poznáním, které si lze osvojit jedině cestou následování.

Poslušnost víry je zde cestou poznání. Tato poslušnost ale není v prvé řadě umlknutím námitek nebo otázek, ale je zde ukazována jako praktický životní čin, totiž následování. Slyšet a poslechnout Ježíše a vydat se jeho cestou – to byla „poslušnost víry“ apoštolů a také je to výzva pro nás.

K reflexi:

• Co pro mne v mém životě znamená výraz „poslušnost víry“?
• Jak konkrétně vypadá v mém životě snaha Ježíše na jeho slovo následovat?

 

 

 

Autorem encykliky Lumen Fidei je papež Benedikt XVI. a jeho nástupce papež František.
Encyklika byla slavnostně vyhlášena 5.7.2013.
Reflexe k encyklice na pokračování píše Aleš Opatrný.