Lumen Fidei, komentáře a zamyšlení k některým paragrafům (35 - 37) Aleš Opatrný

44. pokračování

35.a Světlo víry v Ježíše svítí na cestu také těm, kdo hledají Boha, a přispívá tím, co je vlastní křesťanství, do dialogu se stoupenci jiných náboženských vyznání. List Židům mluví o svědectví spravedlivých, kteří už před smlouvou s Abrahámem hledali vírou Boha.

Je třeba vidět význam Pána Ježíše i těch, kdo v něho věří dost široce. Křesťané  se nemají podobat sektě zasvěcenců, kteří si své poklady střeží pouze pro sebe. Vyzařování víry v Krista má smysl pro mnohé, ani nedohlédneme přesně pro koho všeho. Toto vyzařování ale nevychází z nás jakožto zdroje, ale z Ježíše, kterého jsme přijali. Zatímco my jsme schopni podrobně vnímat jen omezený okruh světa kolem nás, musíme vědět, že Ježíš, ve kterého jsme uvěřili je tu pro všechny a má o všechny zájem. Nesmíme ho uzavírat jen do našeho malého osobního světa.

• Jsem schopen se s úctou dívat na vyznavače jiných náboženství?
• Jsem ochoten věřit, že i k těm, kdo vyrostli v jiné kultuře a jiném náboženství, má Ježíš svou cestu?

 

45. pokračování

35.b Můžeme tak pochopit, že pouť náboženského člověka vede skrze vyznání Boha, který se o něho stará a kterého není nemožné najít. Jakou jinou odměnu by mohl Bůh nabídnout těm, kdo jej hledají, ne-li nechat se nalézt? Jakou jinou odměnu by mohl Bůh nabídnout těm, kteří jej hledají, ne-li setkání?

Hledání a nalézání Boha není jen věcí těch, kdo se poprvé k víře blíží. V dalších a dalších obdobích života potřebuje i věřící křesťan pomocí své víry Boha hledat, nacházet, objevovat a více mu rozumět. Víra se tak děje více v setkáních člověka s Bohem než v jakémsi „vlastnění“ jednou získaných poznatků o Bohu.

• Je Bůh, ve kterého věřím, v mém chápání opravdu „Bůh živý“? Není jen sochou, nehybným pomníkem?
• Mohu si vybavit nějaké mé osobní „setkání s Bohem“, které oživilo mou víru?

 

46. pokračování

35.c Náboženský člověk se snaží rozpoznávat Boží znamení v každodenních zkušenostech svého života, v ročních obdobích, v plodnosti země a v celém kosmickém dění. Bůh je záře a může být nalezen těmi, kteří jej hledají s upřímným srdcem.

Některé nekřesťanské náboženské systémy tvrdí, že vše, co nás obklopuje, je vlastně Bůh. Víra vyvoleného národa ve Starém zákoně a následně křesťané to vidí jinak. Ne, že „vše je Bůh“, ale že vše může nějakým způsobem vypovídat o Bohu. Tvůrce se „otiskuje“ do svého díla. Řečeno básnickými slovy žalmu:“Nebesa vypravují o slávě Boží a obloha zvěstuje díla jeho rukou“ (Žl 19). Nejde ale jen o stvořený svět. Také v životních událostech, v našich osobních dějinách i v tom, co se děje okolo nás, může zachytit záři Boží. To samozřejmě neznamená, že  vše, co se děje i to, co děláme sami dobrého a zlého připisujeme přímému Božímu působení.

• Co z přírody je pro mne  významnou výpovědí o Bohu?
• Jsem schopen se v poznávání světa a dějin zastavit a zamyslet tak, abych byl schopen nějak v nich vnímat „Boží záři“?

 

47. pokračování

35.d Obrazem tohoto hledání jsou mudrci, vedení hvězdou až do Betléma (srov. Mt 2,1-12). Jim se ukázalo světlo Boží jako cesta, jako hvězda, která je vede cestou objevů. Hvězda tak promlouvá o trpělivosti Boha k našim očím, které si musí zvyknout na jeho jas. Náboženský člověk je na cestě a musí být připraven nechat se vést, vyjít ze sebe a hledat Boha, který vždy překvapuje.

Jeden aforismus říká, že ve chvíli, kdy řekneme, že nějakého člověka úplně známe, je to, jako bychom ho zabili. Nedáváme mu totiž možnost překvapovat nás, být v našich očích živým. Podobné to může být i s vírou v Boha. Pokud člověk není ochoten nechat se Bohem vést a překvapovat, potom v sobě samém obraz Boha umrtvil. Bůh, který nás nemá nebo dokonce nesmí ničím překvapit není tím Bohem, kterého nám zvěstoval ztělesnil Ježíš Kristus.

• Mohu si vzpomenout na nějakou situaci z vlastního života nebo ze života druhých, kdy mne Bůh k mé radosti překvapil?
• Nemám strach nechat se Bohem vést čili mám dostatečnou důvěru v jeho dobrotu?

 

48. pokračování

35.e Tento respekt Boha vůči lidskému zraku nám ukazuje, že blíží-li se člověk k Němu, lidské světlo se nerozplyne v nezměrném Božím jasu, jako hvězda pohlcená rozbřeskem, ale září tím více, čím více se blíží k původnímu ohni jako zrcadlo, které tento jas odráží. Křesťanské vyznání Ježíše, jediného spasitele, prohlašuje, že veškeré světlo Boží je soustředěno v Něm, v jeho „zářivém životě“, ve kterém se vyjevuje počátek i dokonání dějin.

Jestliže je veškeré světlo Boží soustředěno v Ježíši, potom na něho má být především upřena pozornost věřícího. Ježíš není jen trvale přítomen v Eucharistii. Protože procházel lidským životem, má být přítomen jako zásadní orientující bod také v mém životě, ve všech jeho etapách a událostech. Proto se mu mám snažit znovu a znovu porozumět v nových událostech a souvislostech mého života.

• Mohu konstatovat, že se k Ježíši léty svého života blížím - třeba jen pomalu, ale přece?
• Co mi překáží na cestě ke stále bližšímu vztahu s Ježíšem?

 

49. pokračování

35.f  Není žádná lidská zkušenost, žádný lidský postup směrem k Bohu, který by nemohl být přijat, osvícen a očištěn tímto světlem. Čím více se křesťan noří do kruhu otevřeného Kristovým světlem, tím více je schopen chápat a doprovázet na cestě k Bohu každého člověka.

Ze vztahu k Bohu bychom neměli nic vylučovat. I to, co bychom v našich životech raději neviděli, může a má být osvíceno Božím světlem. Co je osvíceno, to není v temnotě bez Boha. Toto světlo ale není jen pro nás samotné. Osvícení našich životů světlem víry nás také uschopňuje k lepšímu chápání a doprovázení druhých lidí. Jakkoliv je víra osobní záležitostí člověka, neslouží jen jemu samotnému. Je obohacením i pro druhé - ať už to vědí nebo ne.

• Když mne někdo zarmoutí nebo rozčílí, jsem ochoten prosit o Boží světlo, abych situace lépe  porozuměl?
• Kde jsou pro mne osobně přístupné zdroje  Božího světla, které přijímám díky víře?

 

50. pokračování

35.g Poněvadž se víra utváří jako cesta, týká se také života lidí, kteří, ačkoli nevěří, touží věřit a nepřestávají hledat. V míře, do jaké se s upřímným srdcem otevírají lásce a vydávají se na cestu s tím světlem, které dovedou chápat, jsou již na cestě víry, aniž to vědí. Snaží se jednat jako by Bůh existoval, někdy proto, že uznávají Jeho důležitost, aby nalezli pevné ukazatele v běžném životě anebo proto, že pociťují touhu po světle uprostřed temnoty, ale vnímají také, jak velkolepý a krásný je život, tuší, že přítomnost Boha by jej činila ještě velkolepějším.

Řada lidských činností má ve svém základu hledání dobra a je nesena láskou. Ničím z toho by neměl křesťan pohrdat u těch, kteří sice víru nemají, ale pohybují se na těchto cestách. Nikdy nevíme, kdy a kam jejich hledání vyústí. Ale víme, že může vyústit v Bohu. Naše důvěra, kterou vůči nim a jejich snažení máme, jistě není chybou a může být pro ně být pomocí.

• Mám opravdu soucit s těmi, kdo hledají v životě všechno možné, ale víru v Krista zatím nenašli?
• Mám u těch, na jejichž uvěření mi záleží, důvěru v Boha, který člověka přitahuje bez násilí a s neuvěřitelnou trpělivostí?

 

51. pokračování

35.h Svatý Irenej z Lyonu říká, že Abrahám dříve než uslyšel hlas Boha, hledal jej „v planoucí touze svého srdce“ a „procházel celý svět a ptal se, kde by byl Bůh“, až se „nad ním, jediným, který jej mlčky hledal, Bůh smiloval“. Kdo se vydá na cestu, aby konal dobro, už se přibližuje Bohu a je nesen Jeho pomocí, protože dynamice božského světla je vlastní, že osvěcuje naše oči, když se ubíráme k plnosti lásky.

Vztah s Bohem, nesený vírou, nelze ničím nahradit, ani sebeušlechtilejšími lidskými snahami. Přesto je třeba ušlechtilé snahy, které jsou neseny nesobeckou láskou, docenit. Znamenají třeba nevědomé, ale skutečně přibližování k Bohu. Je to pohyb správným směrem po správné cestě. Další pokračování těchto snah je pro nás zatím tajemstvím, které je ale v Boží péči!

• Toužím po tom, aby se Bůh smiloval nad bližními, kteří mi svými náboženskými názory nejsou blízko, nebo je jen odsuzuji?
• Jsem ochoten posilovat a povzbuzovat druhé v tom, co je na jejich snažení dobré, i když u nich stále nevidím příklon k víře?

 

52. pokračování

36.a Poněvadž je víra světlem, zve nás k dalšímu postupu a stále většímu zkoumání osvěcovaného horizontu, abychom lépe poznávali, co milujeme. Z této touhy se rodí křesťanská teologie. Je proto zřejmé, že teologie je nemožná bez víry a je součástí samotného pohybu víry, jež hledá hlubší porozumění Božímu sebezjevení, které vrcholí v mysteriu Krista.

Někdy je teologie křesťany pomlouvána, jakožto věc zbytečná pro toho, kdo „opravdu věří“. Nelze ale zapomenout, že Pán Ježíš jen nevyzýval k víře v Boží království, ale své učedníky skutečně vyučoval. Podobně i apoštol Pavel se věnoval určitému systematickému vyučování v obcích, které založil. A konečně celé dějiny křesťanství jsou dějinami teologie a dějinami světců, což se nevylučuje, ale patří k sobě. Můžeme říci, že „víra není věda“, ale že se bez vědy může víra stát blouzněním nebo jen osobní konstrukcí a nic dobrého z toho potom  nevzniká.

• Snažím se o hlubší poznání skutečností víry, kterém by využívalo mých rozumových schopností tak, jak jsou mi dány?
• Snažím se obsahy víry pochopit nejen tak, jak potřebuji pro sebe, ale také tak, abych je mohl přiblížit druhým?

 

 

53. pokračování

36.b Velcí středověcí učitelé a teologové ukázali, že teologie jakožto věda o víře je účastí na poznání, které má Bůh o sobě samém. Teologie tedy není jenom slovem o Bohu, ale především přijetím a hledáním hlubšího porozumění onomu slovu, kterým se Bůh obrací k nám, slovu, které pronáší o Sobě samém, protože je věčným dialogem sdílení, a člověka uvádí dovnitř tohoto dialogu.

Zatímco přírodní a technické vědy nás vedou k porozumění přírodě a k vyrábění mnoha věcí, teologie do této kategorie nepatří. Otevírá poznání Boha, které lidský rozum převyšuje, ale současně se ho šťastně dotýká. Bůh není jednou z věcí tohoto světa, není takový, jaký je člověk, a přece je člověku blízký. Člověk je vtahován do dialogu s Bohem, ve kterém se uplatňuje rozum i víra. Jedno bez druhého nemůže dost dobře být.

• Chápu svůj rozum jako Boží dar, za jehož užívání jsem Bohu odpovědný?
• Mohu říci, že se s postupujícími léty mé poznání Boha prohlubuje?

 

54. pokračování

37.a Kdo se otevřel Boží lásce, slyšel její hlas a přijal její světlo, nemůže si tento dar nechávat pro sebe. Poněvadž víra je slyšením a viděním, předává se také slovem a světlem. Apoštol Pavel v listě Korinťanům používá právě tyto dva obrazy. Na jedné straně říká: „Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmu: ´Uvěřil jsem a proto jsem mluvil´, věříme i my, a proto také mluvíme“ (2 Kor 4,13). Obdržené slovo se stává odpovědí, vyznáním a tak zní pro druhé a zve, aby věřili.

Křesťan není reklamní pracovník, ani člen tajného spolku. Ale má se dělit o to, co ve víře obdržel. Znamená to nabídku, ne přesvědčování nebo dokonce vnucování. A podobně, jako Bůh, má i křesťan respektovat svobodu bližního. Láska je zde důležitým rádcem: skutečná láska totiž nemyslí na sebe, ale především vnímá druhého. Láska zve, ale nedělá násilí.

• Jak zvládám rozpaky, když mohu někomu svědčit o své víře?
• Je v mém přístupu větším nebezpečím, že nebudu o víře mluvit, nebo naopak, že budu mluvit příliš?

 

55. pokračování

37.b Na druhé straně se svatý Pavel rovněž odvolává ke světlu: „My všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně, a tak se přetvořujeme stále víc a víc k zářivé podobě, jakou má on“ (2 Kor 3,18). Je to světlo, které se odráží z tváře na tvář, jako Mojžíš, jenž v sobě nesl odraz slávy Boží poté co s mluvil s Bohem: „[Bůh] zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři“ (2 Kor 4,6). Ježíšovo světlo září v tváři křesťanů jako v zrcadle a tak se šíří a dosahuje až k nám, abychom také my mohli mít účast na tomto vidění a odrážet k ostatním Jeho světlo.

Je to útěšné vědomí, že my sami nejsme sluncem, ale nanejvýš měsícem, protože ten odráží sluneční světlo. Boží světlo je silné a při tom nenásilné. Proto je namístě věřit, že pokud se mu vystavujeme, sloužíme jako odrážející zrcadlo i druhým.

• Věřím tomu, že mne Bůh svým „světlem“ cestou mé víry proměňuje, byť to nepostupuje nijak rychle?
• Věřím tomu, že nejen naše aktivita, ale mnohem víc Boží záře, kterou svým životem nějak odrážíme, prospívá druhým?

 

56. pokračování

37.c Víra se předává takříkajíc formou kontaktu, od osoby k osobě, jako se plamen zapaluje od jiného plamene. Křesťané ve své chudobě zasévají sémě tak plodné, že se stává velkým stromem a je schopné naplnit svět plody.

Asi nás trápí, když někdo z našich nejbližších není zapálen plamenem ani plamínkem mé víry. Ale je dobré věřit víc v sílu Božího plamene, který nemusí být předán právě přes mne, než v mou schopnost zapalovat plamen víry u druhých. Ostatně zasévání Božího slova nemusí přinášet hned užitek. Ale věřit v životaschopnost zasetého je důležité a potřebné.  Předání a přijetí víry je vždy proces, do kterého vidíme jen zčásti. Není to jedna dovednost mezi jinými, kterou by si mohl člověk osvojit.

• Vím o něčem, co ve mně nejvíc překáží předávání víry při mých kontaktech s druhými?
• Věřím tomu, že jde při předávání víry v podstatě o „plamen Ducha“, ne o „plamen“ mých schopností?  

 

 

Autorem encykliky Lumen Fidei je papež Benedikt XVI. a jeho nástupce papež František.
Encyklika byla slavnostně vyhlášena 5.7.2013.
Reflexe k encyklice na pokračování píše Aleš Opatrný.